Článek
Hnědé zvíře vyběhne z břehu, na vteřinu se zastaví u hladiny a zmizí v díře pod kořeny. Člověk zahlédne mokrou srst, malé černé oko, ocas a většinou má hned jasno. Potkan. Jenže u vody to potkan být nemusí.
Může jít o hryzce vodního. Zvíře, které vypadá jako zavalitý příbuzný potkana, ale ve skutečnosti patří mezi hrabošovité hlodavce. Nežije v kanálech, nehledá zbytky u popelnic a nečeká, až se dostane do sklepa. Je doma u potoků, rybníků, tůní, příkopů a zarostlých břehů.
A přesto ho lidé často nesnášejí. Hryzec vodní je přesně ten druh zvířete, u kterého záleží na tom, kde ho potkáte. U potoka si ho člověk skoro nevšimne. V zahradě s mladými stromky, tulipány a mrkví si ho zapamatuje rychle.
Na první pohled je to prostě hnědý hlodavec. Má robustní tělo, hustou srst, kulatější hlavu, malé uši skoro schované v kožichu a ocas kratší než potkan. Dospělý jedinec mívá tělo dlouhé zhruba patnáct až dvaadvacet centimetrů bez ocasu a váží přibližně jako větší jablko - okolo 150 - 300 g.
Když ho člověk vidí jen koutkem oka, záměna s potkanem je pochopitelná. Jenže rozdíly tam jsou.
Potkan má protáhlejší čenich, větší uši a dlouhý holý ocas. Hryzec působí kulatěji, huňatěji a méně šlachovitě. Ocas nemá tak dlouhý a lysý. U vody se často pohybuje přímo mezi rostlinami, proklouzne do břehu nebo se tiše spustí do vody.
Plavat umí výborně. Na hladině někdy vidíte jen hlavu a kousek hřbetu. Hryzec plave nízko, rychle a bez velkého rozruchu. Když potřebuje, potopí se a zmizí ve vchodu do nory. Některé otvory vedou těsně u hladiny, jiné jsou ukryté v trávě, mezi kořeny nebo v podemletém břehu.
Pod povrchem je jeho skutečné království. Hryzec si vyhrabává chodby v měkké půdě břehů. Uvnitř má komory vystlané suchou trávou a rostlinným materiálem. Tam odpočívá, ukrývá se před predátory a samice tam rodí mláďata. Vchodů může být víc. Jeden k vodě, jeden do trávy, další schovaný pod kořeny.
Když je břeh zarostlý, hryzec má kryt. Tráva, rákos, ostřice a další pobřežní rostliny mu dávají potravu i bezpečí. Proto se mu líbí místa, která člověk často označí za nepořádek: neposečené okraje potoků, příkopy s vodou, mokré louky, rybníky s pásem vegetace a zarostlé tůně.
Potřebuje úkryt. A potřebuje rostliny, protože většinu jeho jídelníčku tvoří právě ony. Žere trávy, ostřice, rákos, mokřadní rostliny, stonky, listy, kořeny, oddenky, hlízy, cibule a plody. U potoka to vypadá nenápadně. Tady ukousne stonek, tam stáhne list, jinde si udělá pěšinku v trávě.
Na zahradě to není kamarád
Na jaře zasadíte mladou jabloň. Chytne se, obrazí, vypadá zdravě. Pak začne vadnout. Nejdřív si říkáte, že má málo vody. Pak s ní zkusíte pohnout a zjistíte, že skoro nedrží v zemi. Kořeny jsou pryč.
Nebo zmizí tulipány, které měly na jaře vykvést. Mrkev je okousaná zespodu. Cibuloviny nevyrazí. Mladý stromek se viklá, jako by ho někdo pod zemí potichu odřízl.
Člověk často začne nadávat na krtka. Jenže krtek kořeny nežere. Ten hledá hlavně žížaly, larvy a další drobné živočichy v půdě. Hryzec jde po rostlinách. A právě proto dokáže být pro zahrádkáře mnohem horší.
Krtek rozryje trávník a udělá hromádky. To je protivné. Hryzec může poškodit to, co člověk vysadil, zaléval a několik měsíců hlídal. Někdy se navíc pohybuje pod povrchem tak nenápadně, že viníka dlouho nevidíte. Zůstane jen vadnoucí rostlina, chodba a pocit, že se něco děje zespodu.
Přesto by byla chyba vidět v něm jen škůdce. V přírodě je hryzec vodní potravou pro lišky, lasice, tchoře, sovy, dravce, volavky, čápy i vydry.
Jeho nory mohou využívat i jiní drobní živočichové. Hrabáním provzdušňuje půdu a narušuje břeh v malém měřítku. Není to bobr, který přehradí potok a promění celé údolí. Je to spíš tichý dělník v trávě, po kterém zůstane otvor pod kořenem, ohlodaný stonek a pěšinka k vodě.
Hryzec se také rychle rozmnožuje. Samice může mít během sezony několik vrhů a mláďata rostou rychle. V přírodě ale mnoho jedinců dlouho nevydrží. Loví je predátoři, ohrožují je povodně, zima, nedostatek potravy i změny prostředí.
V Česku je hryzec vodní běžným druhem na vhodných místech. Najdeme ho u vodních toků, rybníků, mokřadů, kanálů, vlhkých luk i zahrad. Kde má měkkou půdu, rostliny a úkryt, tam se mu může dařit. Jinde v Evropě ale jeho příběh vypadá úplně jinak.
Nejznámější je Velká Británie. Tam se z vodního hraboše, kterého lidé znali z potoků a kanálů, stal jeden z nejvíc sledovaných savců v ochraně přírody. Důvodem je úbytek vhodných břehů, změny krajiny a hlavně norek americký.
Norek je pro hryzce nebezpečný jinak než liška nebo volavka. Umí plavat, loví u vody a menší samice se dokážou dostat i do nor. Úkryt, který hryzce chrání před mnoha predátory, se pak může změnit v past.
V Británii proto vznikají projekty, které obnovují břehy, vysazují pobřežní vegetaci, vracejí hryzce na vhodná místa a omezují norky.
Zdroje:
https://www.nasepriroda.cz/hrabo-s-vodni-vodni-hryzec/
https://ptes.org/campaigns/water-voles/water-vole-facts/
