Článek
Byla hezká způsobem, který Lucii trochu rozčiloval. Ne krásná. Upravená. Měla velké sluneční brýle a pila vodu přímo z lahve, aniž si pokaždé otřela hrdlo. „Ta ho podvádí,“ řekla Lucie. Pavel se na ni podíval. „Proč?“ „Je to vidět.“ „Z čeho?“ „Z ní.“ „To není argument.“
Lucie se znovu podívala do vedlejšího auta. Žena si sundala brýle a něco řekla muži za volantem. Muž nereagoval. „Jmenuje se Eva.“ „Samozřejmě.“ „Proč samozřejmě?“ „Všechny ženský, který si vymyslíš, se jmenujou Eva.“ „To není pravda.“ „Jedna se jmenovala Helena.“ „Ta byla účetní.“ „Tak vidíš.“
Pavel zapnul klimatizaci silněji. „A s kým ho podvádí?“ Lucie chvíli přemýšlela. „S jeho nejlepším kamarádem.“ „Moc jednoduchý.“ „Tak se šéfem.“ „Ještě horší.“ „S ženskou.“ Pavel se podíval na ni. Lucie se usmála. „No?“ „To už je lepší.“
Auto před nimi se pohnulo. Stříbrné Volvo také. Žena v něm se otočila a na okamžik se podívala přímo na Lucii. Lucie jí zamávala. Eva nezamávala zpátky.
Hráli tu hru už předtím. V restauracích, ve vlaku, na letištích, v čekárně u doktora. Vybrali si člověka a vymysleli mu život. Kdo je, kam jde, koho nenávidí, s kým spí, před kým něco tají.
Pavel byl lepší v detailech. „Tenhle doma vaří.“ „Jak to víš?“ „Má spáleninu na zápěstí.“ „To může mít od čehokoli.“ „Ne. Vaří.“
Lucie vymýšlela spíš věci, které se lidem neměly stát. Žena u vedlejšího stolu spí s manželem své sestry. Muž v čekárně tajně platí byt bývalé milence. Stará paní v kupé nikdy neřekla synovi, že jeho otec není jeho otec.
Pavel jí někdy říkal, že je nemocná. Lucie odpovídala, že je nudný.
V posteli potom některé z těch příběhů používali. Nejdřív jako vtip. Některé postavy zmizely po jednom večeru. Jiné se vrátily ještě jednou nebo dvakrát. Eva zůstala.
Začala jako žena ze stříbrného Volva, ale časem jí už vůbec podobná nebyla. Jednou měla tmavé vlasy, jindy světlé. Někdy byla vysoká a hubená, jindy menší, s velkými prsy. Měnila zaměstnání podle toho, co se Lucii a Pavlovi právě hodilo. Byla právnička, fyzioterapeutka, majitelka galerie, manželka politika, někdy nepracovala vůbec.
Jedna věc zůstávala. Eva byla odvážnější než Lucie. To Lucie jednou řekla sama.
Leželi v hotelu v Rakousku. Děti už byly dost velké, aby s nimi nejezdily. „V čem?“ zeptal se Pavel. „Ve všem.“ „To je široký.“ „Řekla by věci, který já neřeknu.“ Pavel se zasmál. „Ty říkáš všechno.“ „Neříkám.“ „Tak co by řekla Eva?“
Lucie se otočila k němu. „Třeba že se jí líbí tvoje ruce.“ Pavel jednu zvedl. „Tyhle?“ „Jo.“ „Tobě se nelíbí?“ „Líbí.“ „Tak jsi mi to mohla říct.“ „Právě.“
Od té doby Eva říkala věci, které Lucie neříkala.
Po dvaceti šesti letech manželství měla Eva s jejich sexem víc společného, než by Lucie kdy řekla někomu jinému. Ne pokaždé. Ani často. Byla to jedna z věcí, které dlouhé manželství unese, pokud se o nich příliš nemluví za denního světla.
Měli pravidla, která nikdy nesepsali. Eva nebyla skutečná. Neměla příjmení. Neměla děti. Nikdy nezůstávala do rána. Nikdy kvůli ní nikoho neopouštěli. A Eva nikdy nebyla někdo, koho skutečně znali.
Skutečnou Evu Pavel přivedl domů v listopadu. Ne schválně. Alespoň to tvrdil.
Měli přijít čtyři lidé z jeho práce na večeři. Pavel slavil dokončení projektu a Lucie souhlasila, že uvaří, protože už dávno pochopila, že věta „někoho pozvu na jednu skleničku“ znamená šest lidí, hlad a špinavou kuchyň.
Přišli tři muži a jedna žena. Žena si v předsíni sundala kabát. Měla světlé vlasy po ramena, úzký nos, malé oči a něco v postoji, co Lucii okamžitě připadalo známé. „Tohle je Eva,“ řekl Pavel.
Lucie se začala smát. Nikdo jiný ne. Pavel se na ni podíval. „Co?“ „Nic.“ Eva se usmála. „Doufám.“ „Promiňte,“ řekla Lucie. „Jen mi to přišlo vtipný.“ „Moje jméno?“ „Trochu.“
Pavel už vedl ostatní do obýváku. Eva si zouvala boty. „Mně taky někdy.“ Lucie se na ni podívala. „Co?“ „Moje jméno.“ Eva se usmála. „Je takový připravený na problémy.“
Lucie se přestala usmívat. Tu větu znala. Ne úplně. Ale skoro. Před mnoha lety řekla Pavlovi něco podobného. Možná v posteli, možná v autě. Možná si to teď jen myslela.
Večer byl normální. To Lucii rozčilovalo.
Eva pracovala s Pavlem asi půl roku. Byla projektová manažerka. Rozvedená. Jedno dítě, šestnáctiletá dcera. Tím porušovala jedno z pravidel. Eva přece děti neměla.
Lucie se přistihla, že ji opravuje v hlavě. Když skutečná Eva řekla, že její dcera chodí na gymnázium, Lucii napadlo, že to nesedí. Pak si uvědomila, jak je to absurdní. Seděla proti cizí ženě a vytýkala jí, že má špatně napsaný život.
Pavel naléval víno. „Evo?“ „Trochu.“ „Ty vždycky říkáš trochu a pak vypiješ půl lahve.“ „To není pravda.“ „Je.“
Eva se podívala na Lucii. „On si pamatuje jenom moje vady.“ „To dělá se všema,“ řekla Lucie. Pavel se usmál.
Lucii najednou napadlo, že se mu to líbí. Ne Eva. Tohle. To, že sedí mezi dvěma ženami a obě mluví o něm. Ta myšlenka ji podráždila. Pavel si všiml jejího pohledu. Usmál se ještě o trochu víc.
Po večeři šli ostatní kouřit na terasu. Eva zůstala uvnitř. „Nekouříte?“ zeptala se Lucie. „Přestala jsem.“ „Jak dlouho?“ „Tři roky.“ „A nechybí vám to?“ „Po víně jo.“
Lucie sklidila talíře. Eva vstala. „Pomůžu.“ „To nemusíte.“ „Já vím.“ Vzala dva talíře a odnesla je do kuchyně.
„Pavel říkal, že vaříte skvěle.“ Lucie se podívala na ni. „Pavel?“ „Jo.“ „To je zajímavý.“ „Proč?“ „Doma to moc neříká.“ Eva se zasmála. „To je klasika.“
Lucie otevřela myčku. „Co ještě o mně říká?“ Otázka vyšla příliš rychle. Eva se zarazila. „Nic zvláštního.“ „Tak něco.“ „Že máte zahradu. A psa.“ „Pes je dva roky mrtvej.“ „Tak to mám starý informace.“ „Asi.“
Eva vzala utěrku a začala sušit sklenici. „A že nesnášíte koriandr.“ Lucie se podívala k obýváku. Pavel tam stál zády k nim. „To ví hodně lidí.“ „Já ne.“ Eva položila sklenici. „Teď už jo.“
Když všichni odešli, Lucie zavřela dveře. Pavel sbíral sklenice. „To je Eva.“ „Ano.“ „Jmenuje se Eva.“ „Všiml jsem si.“ „A nic ti na tom nepřijde divný?“ Pavel položil sklenice na stůl. „Lidí, co se jmenujou Eva, je docela dost.“ „To není odpověď.“ „Na co?“
Lucie se na něj dívala. „Jak dlouho ji znáš?“ „Asi půl roku.“ „A neřekl jsi mi, že se jmenuje Eva.“ „Proč bych ti měl říkat jména všech lidí v práci?“ „Protože se jmenuje Eva.“
Pavel se zasmál. Lucie se podívala na něj. „Tobě to baví.“ Přestal se smát. „Co?“ „Tohle.“ „Co přesně?“ „Že žárlím.“
Pavel chvíli mlčel. Pak zvedl sklenice. „Trochu.“ Lucie otevřela pusu. „Ty jsi idiot.“ „To není novinka.“ „To ti lichotí.“ „Po šestadvaceti letech si beru, co je.“
Lucie na něj chvíli hleděla. Pak se začala smát, přestože nechtěla.
Za týden Pavel nechal telefon na kuchyňském stole. Lucie ho nevzala. Jen si všimla zprávy na displeji. Eva: Můžu zítra přijít o půl hodiny dřív?
Pavel přišel ze sprchy. „Eva ti píše.“ „Aha.“ „Chce přijít dřív.“ „Máme prezentaci.“ „Kam přijít?“ Pavel se na ni podíval. „Do práce, Lucie.“ „Já se jen ptám.“
Vzal telefon. „Tohle začíná být trochu divný.“ „Co?“ „Ty.“
Lucie se opřela o stůl. „Řekl jsi jí někdy o Evě?“ Pavel ztuhl jen nepatrně. „O naší?“ „Ano.“ „Ne.“ „Nikdy?“ „Samozřejmě že ne.“ „Ani náznakem?“
„Co bych jí asi řekl? Ahoj, jmenuješ se stejně jako ženská, kterou si s manželkou představujeme při sexu?“ Lucie cítila horko v obličeji. „Nemusíš to říkat takhle.“ „Jak jinak?“ „Nevím.“
Pavel vzal telefon. „Neřekl jsem jí nic.“ „Dobře.“ „Nevěříš mi.“ Lucie neodpověděla. Pavel se na ni chvíli díval a pak řekl: „Tohle už mě tolik nebaví.“ Tentokrát se neusmíval.
Lucie na Evu myslela víc, než chtěla. Představovala si ji v práci. Sedí vedle Pavla. Pije kávu. Něco mu říká. Pavel se směje.
Za šestadvacet let měl Pavel desítky kolegyň. Některé byly hezčí. Některé mladší. S jednou kdysi jel na služební cestu do Milána a Lucie ani pořádně nevěděla, jak se jmenuje. Teď se jí zdálo nepřijatelné, že tráví čas s ženou jménem Eva.
Po několika dnech přišel Pavel do kuchyně s lahví vína. „Tak se mě ptej.“ Lucie krájela cibuli. „Na co?“ „Na Evu.“ „Nemám otázky.“ „Máš jich asi sto.“
Lucie odložila nůž. „Líbí se ti?“ Pavel chvíli přemýšlel. „Ano.“ Lucie čekala, že odpověď zmírní. Nezmírnil.
„Sexuálně?“ „Je hezká.“ „To není odpověď.“ „Tak ano.“ „Spal jsi s ní?“ „Ne.“ „Líbal?“ „Ne.“ „Myslíš na ni?“ Pavel se podíval ke dveřím. „Občas.“ „Kdy?“ „Když ji vidím.“ „To je chytrý.“
Pavel se opřel o linku. „Co chceš, abych řekl?“ Lucie znovu vzala nůž. „Nevím.“ „Tak proč se ptáš?“ „Protože chci vědět.“ „A když ti to řeknu, naštveš se.“ „Možná.“
Pavel chvíli sledoval, jak krájí cibuli. „Při sexu taky,“ řekl. Nůž se zastavil. Lucie se otočila. „Se mnou?“ „Ano.“ „A to ti přijde normální?“
Pavel se na ni dlouho díval. „Nevím, co je na tom u nás normální.“
Poprvé Lucie skutečnou Evu použila o týden později sama. Leželi v posteli. Pavel se jí dotýkal. Lucie zavřela oči a místo ženy, kterou si vymýšleli dvacet let, uviděla Evu z jejich kuchyně. Šedý svetr. Sklenice v ruce. Úzký nos.
Pavel poznal, že přestala. „Co?“ „Nic.“ „Lucie.“ Otevřela oči. „Myslíš na ni?“ Pavel neodpověděl. „Teď.“ „Ano.“
Pavel se odtáhl. „Tak končíme.“ „Proč?“ Podíval se na ni. „Ty se ptáš proč?“ „Jo.“ „Protože tohle už není hra.“
Lucie se na něj dívala. „Já na ni myslím taky.“ Pavel zůstal sedět na kraji postele. „Proč mi to říkáš?“ Lucie nevěděla. Možná protože to byla pravda. Možná proto, že ho chtěla zranit. Možná obojí.
Potom už o Evě skoro nemluvili. To bylo horší.
Když Pavel řekl, že jde s kolegy na pivo, Lucie se neptala, kdo tam bude. Když se vracel pozdě, nic neřekla. Pavel přestal nechávat telefon displejem nahoru a Lucie si nebyla jistá, jestli něco skrývá, nebo už jen nechce být kontrolovaný.
Jednou oznámil: „Ve středu jedeme s Evou a Honzou do Brna.“ Lucie zvedla oči. „Aha.“ Byla pyšná, že nic dalšího neřekla. Celý večer potom myslela na hotel. Pavel se vrátil ve stejný den. Lucie byla skoro zklamaná. Tohle zjištění si nechala pro sebe.
V lednu potkala Evu sama v obchodním centru. Lucie nesla kabát z čistírny a Eva stála před kavárnou s papírovým kelímkem. Poznaly se okamžitě.
„Lucie.“ „Ahoj.“ Poprvé si tykaly. Eva ukázala na kávu. „Nechceš?“ Lucie chtěla říct ne. Místo toho řekla ano.
Bez Pavla vypadala Eva jinak. Menší. Unavenější. Pod očima měla tmavé kruhy. „Jak se má Pavel?“ zeptala se. Lucie se zasmála. „Ty ho vidíš skoro každej den.“ „To je pravda.“ Eva se napila. „Tak jak se má doma?“ „Proč tě to zajímá?“
Eva položila kelímek. „Jen tak.“ „To je špatná odpověď.“ „Dobře.“ Chvíli seděly.
„Pavel mi říkal, že máš zvláštní humor.“ Lucie zvedla oči. „Co ještě říkal?“ Eva se usmála. „Tohle jsme už jednou hrály.“ „Já nehraju.“ „Dobře.“
Lucie se na ni dívala. „Víš o nás něco?“ „O vás dvou?“ „Ano.“ „Jste manželé. Máte dvě děti. Jezdíte do Rakouska. Nesnášíš koriandr.“ Lucie čekala. „A?“ „A co?“ „Nic dalšího?“
Eva pokrčila rameny. „Pavel není zas tak sdílnej, jak si asi myslíš.“ Lucie nevěděla, jestli ji ta věta uklidnila, nebo urazila.
Pak Eva řekla: „Jednou ale říkal, že máš ráda věci, který nejsou úplně bezpečný.“ Lucie se na ni podívala. „Kdy?“ „Nevím. Bavili jsme se o nějakým projektu.“ „O projektu.“ „Jo.“ „A při projektu mluví o mně.“
Eva se zasmála. „Ne takhle.“ Lucie se už nesmála. Ta věta byla jejich. Nebo si alespoň myslela, že byla.
Večer se Pavla zeptala. „Řekl jsi Evě, že mám ráda věci, který nejsou úplně bezpečný?“ Pavel přestal krájet chleba. „Kde jsi byla s Evou?“ „Potkaly jsme se.“ „A?“ „Nic.“
Pavel položil nůž. „Ano, asi jsem něco takovýho někdy řekl.“ „Proč?“ „Protože je to pravda.“ „Odkud tu větu znáš?“ Pavel se na ni podíval. „Jsem s tebou dvacet šest let.“ „Ale my ji používali.“ „Možná.“ „Zase možná.“
„Lucie, my jsme spolu za šestadvacet let řekli milion věcí.“ „Tak proč mluví jako ona?“ Pavel chvíli mlčel. „Protože ona existuje. Ta naše ne.“
Lucie se na něj podívala. To ji urazilo víc než přiznání, že na Evu myslí při sexu.
Za měsíc Pavel oznámil, že Eva odchází z firmy. Lucie seděla u stolu. „Kam?“ „Jiná firma.“ „Vadí ti to?“ Pavel chvíli mlčel. „Jo.“ „Hodně?“ „Docela.“
Lucie čekala úlevu. Nepřišla. „Bude rozlučka?“ „Ano.“ „Půjdu taky.“ Pavel se na ni podíval. „Proč?“ „Proč ne?“ „Je to pracovní.“ „Na tvoje pracovní věci chodím.“ „Tohle je něco jinýho.“ Lucie se usmála. „Právě.“
Pavel si povzdechl. Tentokrát mu její žárlivost nelichotila.
Rozlučka byla v baru v Karlíně. Lucie dorazila pozdě. Eva měla černé šaty. Když ji uviděla, usmála se. „Ty jsi přišla.“ „Vypadáš překvapeně.“ „Trochu.“
Lucie se zarazila. Eva také. Pak se obě rozesmály. „Co?“ zeptal se Pavel. „Nic,“ řekly téměř současně.
Pavel se na ně podíval. Lucie cítila něco zvláštního. Ne žárlivost. Spíš pocit, že stojí na místě, které dobře zná, ale nikdy tam skutečně nebyla.
Večer ubíhal. Pavel mluvil s kolegy a Lucie seděla chvíli vedle Evy. „Můžu se tě na něco zeptat?“ řekla Eva. Lucie přikývla. „Proč se mě bojíš?“ Lucie se zasmála. „Nebojím.“ „Tak proč mě pořád zkoušíš?“ „Jak?“ „Jestli něco vím.“
Lucie sevřela sklenici. „Víš?“ Eva se na ni dívala. „Nevím.“ „Opravdu?“ „Lucie.“ Eva se podívala k Pavlovi. „Myslím, že on se bojí víc než ty.“
Lucie se otočila. Pavel stál u baru. „Čeho?“ Eva pokrčila rameny. „Nevím.“ „Tak proč to říkáš?“ Eva dopila víno. „Protože se na nás nedívá.“
Lucie se podívala znovu. Byla to pravda.
Kolem jedenácté šli ostatní dál. Lucie chtěla domů. Pavel řekl, že ještě zůstane. „S kým?“ „Se všema.“ Lucie se podívala na Evu. „Ty jdeš taky?“ Eva přikývla.
Lucie si vzala kabát. Pavel ji doprovodil ke dveřím. „Jsi v pohodě?“ „Jo.“ „Fakt?“ „Jo.“ „Tak proč se tváříš takhle?“ „Jak?“ Pavel se nadechl. Lucie ho políbila. „Bav se.“
Vyšla ven. Ušla asi dvě stě metrů. Pak se zastavila. Měla zavolat taxi. Místo toho se vrátila.
Bar byl pořád plný. Pavel seděl u stolu. Eva vedle něj. Nedrželi se. Jen spolu mluvili. Lucie zůstala stát venku za sklem. Na okamžik měla pocit, že je zase na dálnici v Chorvatsku a dívá se do cizího auta.
Eva něco řekla. Pavel se usmál. Pak Eva otočila hlavu. Uviděla Lucii. Neřekla nic. Jen se na ni podívala. Pavel si toho nevšiml.
Eva potom položila ruku na stůl. Dlaní nahoru. Pavel se na ni podíval. Lucie čekala. Nevěděla na co.
Pavel položil svou ruku vedle její. Ne do ní. Vedle. Eva ruku stáhla. Lucie odešla.
Pavel přišel domů po jedné. Lucie byla vzhůru. „Spal jsi s ní?“ Ani si nesundal kabát. „Ne.“ „Chtěl jsi?“ Pavel dlouho mlčel. „Ano.“
Lucie přikývla. „A ona?“ „Nevím.“ „Kecáš.“ „Možná chtěla.“ „A proč jste nic neudělali?“ Pavel si sundal kabát. „Protože jsem ženatej.“
Lucie se rozesmála. „Teď sis vzpomněl.“ Pavel položil klíče. „Co chceš?“ „Nevím.“ „Celý roky mi vyprávíš ženskou, kterou chceš, abych chtěl.“ „Ne ji.“ „Jaký je rozdíl?“
Lucie na něj hleděla. „Ona byla naše.“ Pavel se přestal zouvat. Chvíli se na ni díval. „Právě.“ Lucie ztichla.
Skutečná Eva zmizela z jejich života téměř úplně. Pavel tvrdil, že si občas napíšou. Lucie se neptala.
Jednou se Eva objevila na fotografii na LinkedInu. Nová firma, konferenční sál, několik lidí. Lucie fotografii zvětšila. Eva měla kratší vlasy. Vypadala dobře. Lucie aplikaci zavřela.
Ten večer se s Pavlem milovali. Po dlouhé době bez Evy. Alespoň Lucie si myslela, že bez ní.
Pavel jí v jednu chvíli řekl: „Podívej se na mě.“ Lucie otevřela oči. Ta věta byla jejich. Ne Evina. Nebo možná nikdy nebyla ničí.
Na jaře jeli do Rakouska. Stejný hotel jako několikrát předtím. Večer seděli v restauraci. U vedlejšího stolu byla žena asi kolem čtyřiceti. Krátké černé vlasy, červený svetr. S ní muž, který většinu času koukal do telefonu.
Lucie se na ni podívala. Pavel si toho všiml. „Ne.“ „Co ne?“ „Ani to nezkoušej.“ Lucie se usmála. „Jmenuje se Jana.“ Pavel zakroutil hlavou. „Jana ne.“ „Proč?“ „Moc slušný.“ „Tak Andrea.“ „Rozvedená.“ „Dvakrát.“ „Má milence.“
Lucie se podívala na něj. „Ženskou.“ Pavel se začal smát. „Ty seš fakt nemocná.“ „Trochu.“
Žena od vedlejšího stolu se otočila a na okamžik se s Lucií podívaly jedna druhé do očí. Lucie už jí nezamávala.
Pavel nalil víno. „A co Eva?“ zeptal se. Lucie se na něj podívala. Bylo to poprvé po mnoha měsících, co to jméno použil tím starým způsobem. „Nevím.“ „Taková odpověď u tebe neexistuje.“
Lucie se napila. „Možná už není naše.“ Pavel nic neřekl.
U vedlejšího stolu se žena smála. Lucie chvíli poslouchala. Pak položila ruku přes stůl. Pavel na ni položil svou. Nebyla si jistá, kdo z nich to udělal první.
