Článek
Lucie mi zavolala v neděli večer.
„Jsi vzhůru?“
Podívala jsem se na hodiny.
Bylo 23:47.
„Teď už ano.“
„Rozumíš návodům na nábytek?“
To není otázka, kterou chcete slyšet před půlnocí.
„Jakým návodům?“
„Na skříň.“
„Ty teď montuješ skříň?“
„Už sedm hodin.“
Posadila jsem se.
„A jak ti to jde?“
Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„Mám tři šroubky navíc.“
„To se stává.“
„A jedny dveře se otevírají dovnitř.“
„To už se asi nestává.“
Lucie se před čtyřmi měsíci rozešla s Petrem.
Po devatenácti letech.
Nebyl v tom žádný velký skandál. Žádná milenka, kufr vyhozený z okna ani talíře létající kuchyní.
Prostě jednoho dne zjistili, že spolu bydlí mnohem lépe, než spolu žijí.
Petr se odstěhoval.
Vzal si oblečení, knihy, kolo, kávovar a polovinu nářadí.
To poslední Lucie zjistila až později.
„Proč vůbec potřebuješ novou skříň?“ zeptala jsem se.
„Protože si Petr vzal tu menší z ložnice.“
„Aha.“
„A protože jsem chtěla změnu.“
Tohle slovo ženy po rozchodu používají velmi často.
Změna může znamenat nový účes.
Novou sedačku.
Nové povlečení.
Nebo sto devadesát kilo nábytku v osmi krabicích.
Skříň jí přivezli v neděli ráno.
Řidič položil krabice do chodby.
„Máte někoho na montáž?“
Lucie se urazila.
„Ne.“
„Tak to budete mít zábavu.“
To se jí nelíbilo ještě víc.
V deset hodin si uvařila kávu, pustila hudbu a otevřela první balík.
Na fotografii, kterou mi později poslala, vypadala šťastně.
Ve 12:15 už méně.
„V návodu nejsou žádná slova,“ stěžovala si.
„To je normální.“
„Proč?“
„Aby tomu rozuměli všichni.“
„Já tomu nerozumím vůbec.“
Na první stránce byl panáček, který měl skříň montovat ve dvou lidech.
Lucie ho ignorovala.
„To je doporučení.“
„To je obrázek dvou lidí.“
„Přesně. Doporučení.“
Druhého člověka neměla.
Respektive měla.
Mohla zavolat bratrovi.
Sousedovi.
Mně.
Dokonce Petrovi.
Petr jí při stěhování řekl:
„Kdybys s něčím potřebovala pomoct, zavolej.“
Lucie si to zapamatovala.
A rozhodla se, že mu nezavolá nikdy.
„Ani kdyby mi hořel byt.“
„V tom případě volej hasiče.“
„Víš, jak to myslím.“
Věděla.
První dvě hodiny šly překvapivě dobře.
Lucie sestavila korpus.
Pak zjistila, že jedna deska je obráceně.
Rozebrala korpus.
Složila ho znovu.
Pak zjistila, že ta deska byla předtím správně.
„Jak to poznáš?“ zeptala jsem se.
„Protože teď jsou díry na špatné straně.“
To je přesvědčivý důkaz.
Ve tři odpoledne jí zavolala dcera.
„Co děláš?“
„Montuju skříň.“
„Sama?“
„Ano.“
„Proč?“
„Protože nejsem neschopná.“
Dcera chvíli mlčela.
„To jsem neřekla.“
„Ale myslela sis to.“
„Nemyslela.“
„Tak proč se ptáš?“
„Protože když jsi sama věšela poličku, provrtala jsi kabel.“
Lucie zavěsila.
Podporu rodiny považovala za vyčerpanou.
V pět odpoledne měla skříň stát.
Nestála.
Ležela.
„Proč jsi ji montovala vleže?“ zeptala jsem se.
„Protože tak je to v návodu.“
„A jak ji postavíš?“
Ticho.
„To právě řeším.“
Skříň měla dva metry třicet.
Lucie metr šedesát osm.
Nakonec ji opřela o zeď, zapřela ramenem a postupně ji zvedala.
„V jednu chvíli jsem byla pod ní.“
„Pod skříní?“
„Trochu.“
„Lucie!“
„Nic se nestalo.“
„Volala bys aspoň potom Petrovi?“
„Ne.“
„Záchrance?“
„Možná.“
Skříň postavila.
Byla na sebe tak pyšná, že si otevřela prosecco.
To byla chyba.
Ne proto, že by pila.
Protože ještě chyběly dveře.
První zavěsila bez problémů.
Druhé také.
Pak ustoupila.
Jedny byly výš.
„O kolik?“
„Asi centimetr.“
„To není moc.“
„Je to strašně moc, když na to koukáš.“
Začala šroubovat panty.
Nahoru.
Dolů.
Doleva.
Doprava.
Po půlhodině byly dveře pořád každé jinde.
Jen už nevěděla, kde byly původně.
V osm večer zazvonil soused.
„Je všechno v pořádku?“
„Ano.“
„Něco vám tady pořád padá.“
„Montuju skříň.“
Soused nakoukl do ložnice.
„Nechcete pomoct?“
„Ne.“
„Já bych vám jen srovnal ty dveře.“
„Ne, děkuju.“
„Máte je obráceně.“
Lucie se podívala na dveře.
„Nemám.“
„Jedny ano.“
„To je design.“
Soused odešel.
Mám Lucii ráda.
Ale někdy je schopná bránit vlastní chybu až do chvíle, kdy se z ní stane osobní názor.
Kolem desáté začala montovat zadní stěnu.
V krabici našla malé hřebíčky.
Spoustu malých hřebíčků.
„Já nevěděla, že jich bude tolik.“
„Kolik?“
„Nevím. Přestala jsem počítat u čtyřiceti.“
První zatloukla kladivem.
Druhý také.
U třetího se netrefila.
„Do prstu?“
„Ano.“
„Hodně?“
„Řekla jsem několik výrazů.“
„Krev?“
„Trochu.“
„Skříň?“
„Bez emocí.“
Pokračovala.
Ve 23:20 byla hotová.
Tedy skoro.
Na podlaze zůstaly tři šroubky.
Dvě malé plastové věci.
A jedna kovová destička, kterou Lucie neuměla nikam zařadit.
„To jsou určitě náhradní díly,“ řekla mi do telefonu.
„Tři šroubky?“
„Výrobci to dávají navíc.“
„A ta destička?“
„Taky.“
„Co je na ní v návodu?“
„Nevím.“
„Najdi ji.“
Začala listovat.
Slyšela jsem papíry.
Pak ticho.
„Lucie?“
„Jo.“
„Našla jsi ji?“
„Jo.“
„A?“
„Má držet skříň u zdi.“
„To zní docela důležitě.“
„Ještě stojí.“
„To je skvělý začátek.“
Pak mi poslala fotku dveří.
Soused měl pravdu.
Jedny byly obráceně.
„Tak já přijedu zítra,“ řekla jsem.
„Ne.“
„Lucie.“
„Já to zvládnu.“
„Věřím ti.“
„Tak proč chceš přijet?“
„Protože už je skoro půlnoc a ty vedeš osobní válku s kusem laminované dřevotřísky.“
Lucie se rozesmála.
Poprvé za celý telefonát.
„Já jen nechci nikoho potřebovat.“
Řekla to úplně tiše.
Najednou už nešlo o panty.
Ani o šroubky.
„To není totéž,“ řekla jsem.
„Co?“
„Potřebovat někoho a nechat si pomoct.“
Chvíli bylo ticho.
Pak si povzdechla.
„Přivezeš vrtačku?“
„Ano.“
„Petr si vzal naši.“
„To jsem si myslela.“
Druhý den jsem přijela po práci.
Skříň stále stála.
To jsme považovaly za první úspěch.
Přidělaly jsme ji ke zdi.
Otočily dveře.
Srovnaly panty.
Jednu úchytku jsme musely předělat, protože ji Lucie namontovala zevnitř.
„To jsem chtěla opravit.“
„Samozřejmě.“
„Jen jsem se k tomu nedostala.“
Za hodinu bylo hotovo.
Lucie otevřela skříň.
Byla úplně prázdná.
„Tak,“ řekla.
„Teď už do ní jen něco dej.“
Přinesla z vedlejšího pokoje krabici oblečení.
Začaly jsme věšet halenky a šaty.
Najednou vytáhla Petrovu kostkovanou košili.
Obě jsme ztichly.
„Tuhle tu zapomněl.“
Držela ji chvíli v ruce.
Čekala jsem něco smutného.
Lucie si ji prohlédla.
„Stejně byla příšerná.“
Hodila ji do krabice.
„Co s ní?“
„Ať si ji vyzvedne.“
„Takže mu zavoláš?“
„Napíšu.“
„Pokrok.“
Když jsme skončily, nalila nám víno.
Seděly jsme na podlaze proti nové skříni.
Dveře byly rovné.
Úchytky venku.
Ani jeden šroubek nezůstal.
„Víš, že jsem ji vlastně skoro postavila sama?“ řekla Lucie.
„Ano.“
„Ty jsi jen dodělala pár detailů.“
„Jistě.“
„Takže technicky vzato…“
„Lucie.“
„Dobře.“
Napila se.
„Postavily jsme ji.“
Druhý den ráno mi přišla fotografie.
Skříň.
Zavřené dveře.
Vedle ní vysavač.
Pod fotkou stálo:
Pořád stojí.
Za chvíli přišla druhá zpráva.
A Petr si dneska přijde pro košili.
A třetí:
Vrtačku si nechám.
