Článek
Do bytu jsme se nastěhovali krátce po svatbě. Narodil se nám tam syn, potom dcera a za těch devět let jsme ho začali považovat skoro za svůj.
Majitel pan Dvořák byl bezproblémový. Nájem zvyšoval jen několikrát, opravy řešil rychle a vždycky říkal, že je rád, že má spolehlivé nájemníky.
Asi před dvěma lety poprvé zmínil, že byt jednou prodá.
„Kdybyste ho chtěli vy, budu radši. Aspoň vím, komu ho dávám.“
Tehdy jsme na koupi neměli dost peněz.
Letos už byla situace jiná.
Cena byla 6,2 milionu
Na začátku května nám pan Dvořák zavolal. Potřeboval peníze na stavbu domu a rozhodl se byt prodat.
Řekl si 6,2 milionu korun.
Nebyla to malá částka, ale podobné byty v okolí se nabízely dráž. Navíc jsme nemuseli řešit stěhování, novou školu ani hledání jiného bydlení.
Řekli jsme, že máme vážný zájem.
„Tak si vyřiďte banku a dejte mi vědět. Já to zatím nikam dávat nebudu,“ odpověděl.
Začal kolotoč.
Schůzka s hypoteční poradkyní, potvrzení příjmů, výpisy z účtů a odhad nemovitosti. Rodiče nám slíbili půjčit dvě stě tisíc, abychom měli dost vlastních prostředků.
Máma kvůli tomu zrušila termínovaný vklad.
Počítali jsme každou korunu, ale vycházelo to.
Banka hypotéku schválila
Na začátku června mi přišla zpráva od poradkyně.
Hypotéka byla schválená.
Manžel mi z práce poslal jen tři vykřičníky a večer jsme otevřeli láhev prosecca, kterou jsme měli od Vánoc.
Poprvé jsme se bavili o tom, co v bytě uděláme, až bude skutečně náš. Chtěla jsem vyměnit starou kuchyňskou linku. Manžel plánoval předělat dětský pokoj.
Druhý den zavolal panu Dvořákovi.
Čekala jsem, že domluvíme termín podpisu smluv.
Místo toho se manžel během hovoru přestal usmívat.
Když zavěsil, chvíli nic neříkal.
„Chce sedm milionů sto.“
Myslela jsem, že jsem se přeslechla.
Soused prodal byt dráž
Pan Dvořák nám vysvětlil, že se mezitím dozvěděl o prodeji podobného bytu ve vedlejším domě.
Prodali ho údajně za více než sedm milionů.
„Byl bych hloupý, kdybych svůj prodal pod cenou,“ řekl mi později do telefonu.
Připomněla jsem mu částku, na které jsme se domluvili.
Řekl, že žádnou smlouvu jsme nepodepsali.
To byla pravda.
Jenže právě podle jeho ceny jsme řešili hypotéku, odhad i peníze od rodičů.
„Devět set tisíc navíc prostě nemáme.“
Na chvíli bylo ticho.
„Tak si budete muset rozmyslet, jestli ten byt opravdu chcete.“
V tu chvíli mi došlo, že pro něj už nejsme rodina, která mu devět let spolehlivě platila nájem. Byli jsme jen zájemci, od kterých mohl zkusit dostat víc.
Byt jsme nakonec nekoupili
Další půjčku jsme si brát nechtěli.
Panu Dvořákovi jsme řekli, že za novou cenu byt nekoupíme. O několik dní později se objevil v inzerci za 7,1 milionu korun.
Začali jsme hledat jiné bydlení.
Nakonec jsme koupili menší byt o dvě ulice dál. Nemá balkon a děti mají menší pokoj, ale hypotéku zvládneme bez toho, abychom každý měsíc počítali, jestli nám zbyde na běžné výdaje.
Z původního bytu jsme se odstěhovali na konci srpna.
Minulý týden jsem se ze zvědavosti podívala na inzerát.
Pořád tam byl.
Jen cena už nebyla 7,1 milionu.
Majitel ji snížil na 6,49 milionu.
O dvě stě devadesát tisíc víc, než kolik chtěl původně od nás. Tentokrát už to ale nebyl náš problém.
