Článek
S Tomášem jsme spolu třináct let. Máme desetiletou dceru, šestiletého syna a bydlíme v obyčejném bytě 3+1. Už teď máme někdy pocit, že nám doma chybí místo.
Tomáš má sestru Lucii, která sama vychovává osmiletého Filipa. Poslední roky má problémy s alkoholem a několikrát se stalo, že pro něj Tomáš musel večer přijet.
Filip u nás občas přespal. S našimi dětmi vychází většinou dobře a já ho mám ráda. Vždycky jsem ale věřila, že jde jen o pomoc na několik dní.
Minulý týden Tomášovi zavolala sociální pracovnice. Situace u Lucie se prý zhoršila a řeší se, kdo by se o Filipa mohl dočasně postarat.
Tomáš hned řekl, že si ho vezmeme k sobě. Ani se mě předtím nezeptal.
„Přece ho nenecháme skončit někde u cizích lidí,“ řekl.
Chápu ho. Filip je jeho jediný synovec a za problémy své matky nemůže. Jenže u nás by neměl vlastní pokoj. Musel by spát se synem a naše dcera už teď říká, že doma nemá žádné soukromí.
Navíc si s Tomášem poslední rok moc nerozumíme. Hádáme se kvůli penězům, dětem i tomu, že většina domácnosti zůstává na mně.
Když jsem řekla, že si potřebujeme všechno promyslet, urazil se.
Tomáš tvrdí, že rodina si musí pomáhat. Podle něj řeším hlavně své pohodlí a nechápu, co Filipovi hrozí.
„Kdyby šlo o tvoji sestru a její dítě, neváhala bys,“ řekl mi.
To mě ranilo. Nechci, aby Filip skončil mimo rodinu. Zároveň ale vím, jak to u nás většinou dopadne. Tomáš odchází do práce před sedmou a často se vrací až večer.
Řekl, že si zkrátí některé směny, bude s Filipem chodit k odborníkům a poprosí o pomoc také své rodiče. Možná to myslí vážně. Jenže podobné sliby už dal několikrát i kvůli našim dětem a nakonec jsem většinu věcí řešila já.
Filip má navíc problémy ve škole. Špatně se soustředí, někdy se rychle rozčílí a podle učitelky potřebuje pravidelnou péči.
Nejhorší bylo, když u nás o víkendu seděl v kuchyni a zeptal se mě, jestli u nás bude moci bydlet.
Nedokázala jsem mu odpovědět.
Tomáš už přemýšlí, kam dáme další postel a jak přestavíme dětský pokoj. Mluví o tom, jako by bylo všechno domluvené.
Já v noci skoro nespím. Bojím se, že když řeknu ne, připravím Filipa o možnost zůstat v rodině. Pokud ale souhlasím, úplně se změní život i našim dětem.
Možná jsem sobecká. Jenže Tomáš mluví hlavně o tom, že Filipovi pomůžeme. O tom, kdo s ním bude dělat úkoly, chodit k lékařům a řešit jeho výbuchy, už mluví mnohem méně.
Tomáš chce odpověď co nejdříve. Já ale stále nevím, co mu mám říct. Nejvíc se bojím, že ať se rozhodneme jakkoliv, některé z dětí nám to jednou vyčte.
