Článek
S Petrem jsme manželé čtrnáct let a máme dvě děti.
Nejsme domácnost, ve které bych přišla z práce, začala uklízet a Petr ležel s ovladačem na gauči.
Nakupuje, vozí děti na tréninky, stará se o zahradu a uklízí koupelnu, protože ji já uklízet nesnáším.
Jen vaření bylo vždycky moje.
Docela dobrovolně.
Vařit mě většinou baví
Neměla jsem potřebu rozdělovat každou domácí činnost přesně napůl.
Petr dělá věci, které nebaví mě, já zase vařím.
Fungovalo nám to.
Jenže Petr měl jednu zvláštnost.
Neměl rád jídlo z předchozího dne.
Když jsem v pondělí udělala větší hrnec omáčky, děti ji v úterý normálně snědly.
Já také.
Petr otevřel lednici a řekl:
„Já si dám něco jiného.“
Včerejší už nebylo čerstvé
Nejvíc mu vadily těstoviny a omáčky.
Guláš druhý den ještě někdy prošel.
Pečené maso jsem mohla použít, pokud jsem z něj vytvořila jiné jídlo.
Ale dát před něj stejný talíř jako včera většinou nefungovalo.
„Ohřívaný už to není ono.“
Nehádala jsem se.
Když mu to nechutná, nemusí to jíst.
Jenže já kvůli tomu postupně začala vařit menší porce.
Přesně pro čtyři skoro uvařit nejde
Někdy všechno vyšlo.
Jindy zbyly dvě porce.
Ty jsme snědli s dětmi.
Občas jsem něco zamrazila.
Petr přitom nesnášel vyhazování jídla a několikrát poznamenal, že bych měla lépe odhadovat množství.
„Vždyť nás jsou čtyři.“
To je sice pravda, ale jeden ze čtyř odmítal stejné jídlo jíst dvakrát.
Nechala jsem to být.
Jednou jsem přišla domů v sedm
V práci jsme řešili problém a já dorazila domů mnohem později než obvykle.
V lednici bylo pečené kuře s rýží z předchozího dne.
Petr ho ohřál dětem.
Když jsem přišla, zrovna dojídaly.
„Super, díky,“ řekla jsem.
Zeptala jsem se, jestli už jedl také.
„Ne, já si něco udělám.“
Jedna porce kuřete přitom zůstala.
Petr si nakonec udělal vajíčka.
Bylo mi to trochu zvláštní, ale pořád jsem to nepovažovala za žádný velký problém.
Pak jsem uvařila větší hrnec schválně
Bylo to kuře na paprice.
Děti ho mají rády a já věděla, že následující den budu mít odpoledne několik pracovních povinností.
Uvařila jsem tedy tolik, aby zbylo i na čtvrtek.
Petr si ve středu přidal.
Pak se zeptal:
„Co bude zítra?“
Ukázala jsem na hrnec.
„Tohle.“
„Zase?“
„Je toho půl hrnce.“
Řekl, že si tedy něco udělá.
To bylo v pořádku.
Pak ale dodal:
„Stejně nechápu, proč je takový problém udělat něco čerstvýho. Nemusíš vařit tři hodiny.“
Ta věta mě zaujala
Neurazila jsem se.
Spíš jsem se zeptala:
„A co uděláš zítra ty?“
Petr se zarazil.
„Já?“
„Něco čerstvého. Když to není taková práce.“
Řekl, že tak to nemyslel.
Samozřejmě.
Myslel to obecně.
Obecně totiž bylo snadné po příchodu z práce vymyslet jídlo, zjistit, co máme doma, případně nakoupit, uvařit a uklidit kuchyň.
Pokud to dělal někdo jiný.
Ve čtvrtek jsem ohřála kuře
Přišla jsem domů, dala hrnec na sporák a s dětmi jsme se najedli.
Petr přijel chvíli po nás.
Otevřel pokličku.
„To je to ze včerejška?“
„Jo.“
Vzal si chleba, šunku a zeleninu.
Neřekla jsem nic.
V pátek jsme měli zbytky různých jídel z mrazáku.
Petr si zase udělal svoje.
Ani tehdy jsme problém neřešili.
V sobotu vařil Petr
Řekl, že když tedy děláme kolem vaření takovou vědu, udělá oběd on.
Koupil maso a usmažil řízky s bramborami.
Byly dobré.
Řekla jsem mu to.
Děti si přidaly.
Petr byl spokojený.
A zbyly čtyři řízky.
Večer je dal do lednice.
V neděli přišla zajímavější část
Kolem poledne se Petr zeptal, co budu vařit.
Řekla jsem, že nic.
„A co budeme jíst?“
„Zbyly řízky.“
Podíval se na krabičku v lednici.
„Ty ze včerejška?“
„Jiné tam nemáme.“
Dětem jsem řízky ohřála s bramborem.
Dala jsem si také.
Petr chvíli chodil po kuchyni a nakonec si jeden vzal studený do chleba.
Neudělala jsem žádnou poznámku.
Nemusela jsem.
V pondělí čekal, jestli už budu vařit
Nebudu tvrdit, že jsem držela nějakou oficiální stávku.
Normálně jsem jedla s dětmi.
Jen jsem přestala vyrábět další jídlo proto, aby Petr nemusel jíst něco, co bylo uvařené o den dřív.
V pondělí jsme vytáhli z mrazáku lasagne.
Petr si udělal vajíčka.
V úterý zbyla dětem rýže s masem.
Petr si objednal burger.
Když kurýr zazvonil, zaplatil něco přes tři sta korun.
„To už se úplně zbláznili,“ poznamenal.
Souhlasila jsem.
Ve středu přijel pozdě on
Bylo skoro osm večer.
Já už s dětmi jedla.
V hrnci byl guláš, který jsem uvařila předchozí den.
Petr otevřel pokličku.
„To je včerejší?“
„Ano.“
Podíval se do lednice.
Pak do šuplíku s pečivem.
Chleba už moc nebyl.
Vajíčka snědl v pondělí.
Chvíli tam stál.
Potom vzal talíř.
Ohřál si guláš
Neptala jsem se, co se stalo s jeho zásadami.
Dal si porci do mikrovlnky, ukrojil poslední kousek chleba a sedl si ke stolu.
Ochutnal.
Nic.
Dal si druhou lžíci.
„Je dobrej.“
„Já vím.“
Za chvíli dodal:
„Guláš je možná druhej den stejně lepší.“
Podívala jsem se na něj.
„Ten je ze včerejška. Takže přesně druhej.“
„Výborně.“
Jedl dál.
Žádná velká hádka nebyla
Po večeři Petr sám řekl:
„Asi chápu, co ti vadilo.“
Zeptala jsem se co.
„Jak jsem říkal, že uvařit něco novýho není žádná práce.“
Tentokrát jsem nic nepřidávala.
Stačilo mi to.
Nešlo mi totiž o to, aby Petr povinně jedl všechno, co postavím na stůl.
Když mu něco nechutná, může si udělat jiné jídlo.
Jen už jeho chuť na čerstvou večeři nebyla automaticky můj úkol.
Zavedli jsme jednodušší systém
Od té doby normálně vařím.
Ale ne každý den.
Když udělám větší hrnec jídla, počítáme s tím, že ho budeme jíst také druhý den.
Petr ho většinou jí s námi.
Když nechce, vyřeší si svoje jídlo sám.
Bez poznámky, že bych mohla udělat něco čerstvého.
A občas vaří on.
Ne polovinu týdne.
To jsem ani nechtěla.
Ale už ví, že řízky se samy neobalí a brambory se po příchodu z práce samy neoloupou.
Minulý týden bylo zase kuře na paprice
Uvařila jsem velký hrnec.
Ve středu jsme ho měli k večeři.
Ve čtvrtek jsem přišla domů později.
Petr už byl v kuchyni.
Na sporáku stál kastrol a on ohříval zbytek.
„Co bude k večeři?“ zeptala jsem se.
Podíval se do hrnce.
„Něco čerstvýho už ze včerejška.“
Za tuhle větu dostal i poslední knedlík.
