Článek
Podívala jsem se na Petra.
„Co jsi říkal?“
Díval se na mě zvláštním způsobem.
Ne naštvaně.
Spíš unaveně.
„Nic.“
V tu chvíli jsem věděla, že už to dlouho neutajím.
Posledního půl roku jsem totiž svému manželovi tvrdila, že mluví potichu.
Ve skutečnosti jsem přestávala dobře slyšet.
Nejdřív jsem obviňovala všechny kolem
Začalo to nenápadně.
Petr něco řekl z kuchyně.
„Cože?“
Zopakoval to.
„Nemůžeš na mě mluvit, když teče voda?“
Jindy jsme jeli autem.
„Co jsi říkal?“
„Že zítra přijede Honza.“
„Mluv trochu hlasitěji.“
„Já mluvím normálně.“
To mě dokázalo vytočit.
Najednou podle mě mumlal Petr, prodavačka v obchodě, moderátoři v televizi i paní na poště.
Jen já jsem byla v pořádku.
Televizi jsem postupně zesilovala.
Petr ji zase ztišoval.
„Vždyť to řve.“
„Tobě možná.“
Jednou večer odešel spát a já zůstala sama u filmu.
Podívala jsem se na hlasitost.
Čtyřicet dva.
Dřív jsme se dívali kolem dvaceti.
Seděla jsem s ovladačem v ruce a několik vteřin jen koukala na číslo.
Pak jsem televizi zeslabovala, dokud tam nebylo dvacet dva.
Skoro jsem nerozuměla dialogům.
Věděla jsem, co to znamená
Moje maminka měla sluchadlo.
Pamatuju si ho od dětství.
Pořád si stěžovala, že jí píská, že musí měnit baterie a že v restauraci stejně nikomu nerozumí.
Když zestárla, lidé na ni automaticky začali mluvit hlasitěji.
Někdy až směšně pomalu.
Nenáviděla to.
„Nejsem blbá, jenom hluchá,“ říkávala.
Tehdy jsme se tomu smáli.
Teď mi bylo devětapadesát a já jsem poprvé začala přemýšlet, jestli mě čeká totéž.
Brýle na čtení mi nevadily.
Šedivé vlasy jsem si barvila.
Bolavá záda jsem sváděla na zahradu.
Ale sluchadlo?
To pro mě byla hranice, kterou jsem překročit nechtěla.
Bylo to hloupé.
Jenže strach ze stárnutí nebývá vždycky rozumný.
Časem jsem se naučila předstírat
Nejhorší nebylo, že jsem lidi neslyšela.
Nejhorší bylo neustále říkat:
„Prosím?“
„Cože?“
„Ještě jednou.“
Po čtvrtém zopakování už vám připadá jednodušší se usmát.
Tak jsem se usmívala.
Přikyvovala.
Z výrazu druhého člověka jsem odhadovala, jestli se ode mě čeká souhlas, překvapení nebo smích.
Občas jsem se samozřejmě netrefila.
„Říkal jsem ti, že mě bolí záda,“ řekl jednou Petr.
„To je dobře.“
Podíval se na mě.
Teprve podle jeho výrazu jsem pochopila, že jsem odpověděla špatně.
„Cože?“
„Nic.“
Zasmála jsem se.
On ne.
Petr začal být čím dál tišší
Nejdřív jsem si toho nevšimla.
Pak ano.
Dřív mi vyprávěl skoro všechno.
Kdo ho naštval v práci. Co udělal jeho bratr. Co zase vymyslel soused. Jaké auto si koupil kamarád.
Byli jsme spolu přes třicet let a právě tyhle obyčejné řeči tvořily velkou část našeho manželství.
Postupně jich ubývalo.
Jednou jsem se ho zeptala:
„Jak dopadl Honza s tím bytem?“
„Dobře.“
„A?“
„Co a?“
„Nic víc?“
Pokrčil rameny.
„Stejně tě to nezajímá.“
To mě urazilo.
„Jak jsi na to přišel?“
„Marie, poslední dobou ti něco vyprávím a ty buď koukáš do telefonu, nebo řekneš hm.“
„Protože někdy mluvíš strašně potichu.“
Podíval se na mě.
„Jasně.“
A odešel.
Při rodinném obědě už jsem nestíhala vůbec
Nejhůř se mi poslouchalo, když mluvilo víc lidí najednou.
Na nedělní oběd přijela dcera s mužem a dvěma dětmi.
Všichni mluvili.
Cinkaly příbory, děti se hádaly o pití a z kuchyně hučela digestoř.
Slyšela jsem zvuk.
Spoustu zvuku.
Jen jsem z něj nedokázala vytáhnout jednotlivá slova.
Petr něco řekl.
Usmála jsem se na něj.
Mluvil dál.
Přikývla jsem.
Pak se ozvala dcera.
„Mami, táta se tě právě třikrát ptal, jestli pojedeš s ním.“
Ztuhla jsem.
„Kam?“
Petr položil příbor.
„Na kontrolu do nemocnice.“
Najednou bylo u stolu trochu tišeji.
Nevěděla jsem vůbec nic o žádné nemocnici.
„Jakou kontrolu?“
Petr se na mě několik vteřin díval.
„Právě proto už ti nic nevyprávím.“
Ta věta mě bolela mnohem víc, než jsem čekala.
Večer jsme se pohádali
Po odjezdu dcery jsem za ním přišla.
„Co znamenalo, že už mi nic nevyprávíš?“
„Přesně to.“
„Takže se mnou nebudeš mluvit?“
„Já s tebou mluvím. Jen už nemám chuť všechno opakovat třikrát.“
„Tak nemumlej.“
Tentokrát opravdu vybuchl.
„Já nemumlám!“
Za celé roky našeho manželství jsem ho takhle slyšela jen málokrát.
„Sedím vedle tebe a mluvím. Ty na mě koukáš a vůbec netušíš, co říkám. Pak mi o dva dny později tvrdíš, že jsem ti nic neřekl.“
„Tak asi neposlouchám.“
„Právě. A já bych docela rád věděl proč.“
Chtěla jsem se hádat dál.
Už jsem měla připravenou další větu.
Místo ní jsem řekla:
„Protože tě neslyším.“
Petr zmlkl.
Nejdřív tomu nerozuměl
„Jak jako neslyšíš?“
„Normálně.“
„Od kdy?“
Pokrčila jsem rameny.
„Asi půl roku.“
„Půl roku?“
Přikývla jsem.
Byl naštvaný.
Jen úplně jinak, než jsem čekala.
„A to tě nenapadlo mi říct?“
„Styděla jsem se.“
„Přede mnou?“
Tohle bylo horší.
Ano.
Před člověkem, který mě viděl rodit, zvracet po operaci žlučníku, chodit týden se skřípnutými zády a brečet, když nám umřel pes.
Před ním jsem se styděla říct, že špatně slyším.
„Nechtěla jsem sluchadlo.“
Petr chvíli mlčel.
„A místo toho jsi radši nechala mě, ať si půl roku myslím, že tě nezajímám?“
Neměla jsem co říct.
Protože přesně to jsem udělala.
Vyšetření dopadlo tak, jak jsem čekala
Objednala jsem se na ORL a potom na další vyšetření sluchu.
Výsledek nebyl žádná katastrofa.
Sluch se mi ale skutečně zhoršil a vysvětlovalo to hlavně problém s porozuměním řeči tam, kde bylo víc okolního hluku.
Když přišla řeč na sluchadla, měla jsem stažený žaludek.
Nakonec jsem si je nechala vyzkoušet.
První dny jsem je neměla ráda.
Slyšela jsem vlastní kroky.
Šustění bundy.
Tekoucí vodu mi připadalo absurdně hlasité.
V restauraci jsem také najednou neslyšela dokonale každé slovo, jak jsem si naivně představovala.
Musela jsem si zvykat.
Ale jednu věc jsem poznala skoro okamžitě.
Kolik zvuků mi předtím chybělo.
Jenže sluchadla nespravila všechno
Jednou večer jsme seděli na gauči.
Petr byl dlouho potichu.
„Tak povídej,“ řekla jsem.
„Co?“
„Cokoliv. Co bylo dnes v práci.“
Usmál se.
„Nic zvláštního.“
Najednou jsem pochopila, že problém neskončil tím, že já zase lépe slyším.
Petr si za těch několik měsíců zvykl některé věci neříkat.
Přestal čekat, že budu poslouchat.
A tenhle zvyk mizel pomaleji než moje problémy se sluchem.
Začala jsem se ho víc ptát.
Někdy jsem mu také rovnou řekla:
„Tomuhle jsem nerozuměla. Zopakuj to.“
Už jsem nepředstírala.
Bylo to překvapivě osvobozující.
Nejvíc jsem se bála úplně špatné věci
Pořád nemám ráda, když si někdo všimne, že mám za uchem sluchadlo.
Občas mám chuť zakrýt ho vlasy.
Nedávno se mě na něj zeptal vnuk.
„Babi, co to máš?“
Na vteřinu jsem zaváhala.
Pak jsem mu řekla:
„Abych tě líp slyšela.“
„Aha.“
To bylo všechno.
Žádná tragédie.
Žádná hranice mezi mladým a starým člověkem.
Jen malá věc za uchem.
Když o tom dnes přemýšlím, nejvíc mě děsí něco jiného.
Kvůli strachu, že budu vypadat stará, jsem několik měsíců postupně přestávala být součástí rozhovorů lidí, které mám nejraději.
A ani jsem si nevšimla, že můj muž mezitím začal mlčet.
Sluchadla mi nepřipadají krásná ani dnes.
Ale Petr mi zase vypráví i věci, které vůbec nepotřebuju vědět.
Co řekl soused.
Kolik stály nové pneumatiky.
Co zase udělal Honza.
A když mu nerozumím, už se jen zeptám:
„Cože?“
Tentokrát bez studu.
