Článek
S Davidem jsme byli manželé devatenáct let. Měli jsme sedmnáctiletou Terezu, dům kousek za Prahou a podle mě docela normální manželství.
Samozřejmě jsme se občas pohádali.
Já mu vyčítala, že je pořád v práci. On tvrdil, že příliš řeším maličkosti.
Nikdy mě ale nenapadlo, že by náš vztah nějak zásadně zpochybňoval.
Před dvěma lety změnil práci. Nastoupil jako obchodní manažer do firmy v Praze a najednou jako by omládl.
„Je tam skvělá parta,“ říkal.
Měla jsem radost, že je spokojený.
Jeho nový život jsem skoro neznala
V předchozí práci jsem znala Davidovy kolegy i jejich manželky. Chodili jsme společně na grilování a vánoční večírky.
Teď jsem neznala skoro nikoho.
„U nás se rodiny na firemní akce moc netahají,“ vysvětloval.
Nepřipadalo mi to nijak podezřelé.
Většina jeho kolegů byla mladší. Po práci chodili na pivo, několikrát byli společně na horách a často pořádali různé večírky.
„Ty si tam prožíváš druhou pubertu,“ dobírala jsem si ho.
David se smál.
„Aspoň někde ještě nejsem za starce.“
Nikdy jsem mu nic nezakazovala.
Důvěřovala jsem mu.
Jeho kolegyně si myslela, že jsem sestra
Jednoho rána nechal David doma peněženku s firemní kartou, kterou nutně potřeboval.
„Prosím tě, nepřivezla bys mi ji? Odpoledne odjíždíme.“
Měla jsem čas, takže jsem souhlasila.
Jeho kancelář jsem navštívila poprvé.
Čekala jsem na recepci, když ke mně přišla sympatická žena asi v mém věku.
„Vy čekáte na Davida?“
„Ano.“
„Já jsem Lenka. Sedíme spolu v oddělení.“
Představila jsem se.
Lenka si mě prohlédla.
„Vy jste jeho sestra?“
Rozesmála jsem se.
„Ne. Manželka.“
Lenka přestala usmívat.
„Manželka?“
„Ano.“
Než stačila něco říct, objevil se David.
Podala jsem mu peněženku.
„Tak zatím, miláčku.“
Schválně jsem ho políbila.
Lenka na nás zírala.
Doma všechno popřel
V autě jsem pořád přemýšlela o jejím výrazu.
Večer jsem se Davida zeptala.
„Proč si Lenka myslela, že jsi rozvedený?“
Zasmál se.
„Co já vím.“
„Vypadala dost překvapeně, když jsem řekla, že jsem tvoje žena.“
„Asi něco špatně pochopila.“
„Co přesně?“
Začal být podrážděný.
„Moniko, fakt nevím, co kdo v práci řeší.“
Nechala jsem to být.
Jenže další den mi přišla zpráva.
Od Lenky.
„Promiňte za včerejšek. Byla jsem opravdu překvapená. David nám vždycky říkal, že je rozvedený.“
Tentokrát už se nedalo mluvit o nedorozumění.
Ukázala mi fotografii, ze které se mi udělalo špatně
Chvíli jsme si psaly.
Lenka se evidentně cítila trapně a nechtěla se do ničeho míchat.
Pak mi poslala jednu fotografii.
Byla z loňského firemního večírku.
David seděl u stolu s několika kolegy. Před sebou měl papírovou cedulku, kterou zřejmě každý dostal jako nějakou legraci.
Na jeho stálo:
DAVID – 46 – ROZVEDENÝ – KONEČNĚ SVOBODNÝ
Pod fotografií mi Lenka napsala:
„Proto jsme si to opravdu nevymysleli.“
Seděla jsem několik minut a zírala na displej.
David měl na fotografii obrovský úsměv.
Ta dvě poslední slova bolela nejvíc.
Konečně svobodný.
Čekala jsem, že za tím bude žena
Večer jsem fotografii položila před něj.
David zbledl.
„Tak která to je?“
„Co?“
„S kterou kolegyní spíš?“
Přísahal, že s žádnou.
Tentokrát jsem mu paradoxně věřila.
„Tak proč jsi všem řekl, že jsme rozvedení?“
Dlouho mlčel.
Nakonec si sedl.
„Protože jsem tam nechtěl být zase ten starej ženatej chlap.“
Nevěřila jsem vlastním uším.
David mi vysvětlil, že většina lidí v jeho týmu byla o deset až patnáct let mladší.
Chodili ven. Cestovali. Neměli děti nebo měli malé děti z krátkých vztahů.
„Připadal jsem si vedle nich hrozně starej.“
„Tak jsi mě rozvedl?“
„Ze začátku to byla jen sranda.“
První týdny prý kolegům řekl, že má dospívající dceru.
Někdo se ho zeptal, jestli ho žena pouští tak často ven.
David odpověděl:
„Žádná žena už mě doma nehlídá.“
Všichni pochopili, že je rozvedený.
A on je neopravil.
Zalíbilo se mu být někým jiným
Postupem času už nešlo o nedorozumění.
David začal svoji novou roli hrát.
Vyprávěl, že Tereza bydlí převážně se mnou.
Když někdo řešil problémy doma, žertoval, že rozvod má alespoň jednu výhodu – člověk má klid.
Na firemních akcích se chlubil, že nemusí nikomu hlásit, kdy přijde.
„Proč?“ zeptala jsem se znovu.
Tentokrát odpověděl upřímněji.
„Protože se mi líbilo, kým jsem tam byl.“
Ta věta mě zasáhla mnohem víc, než kdyby řekl, že se jen hloupě předváděl.
„A kdo jsi tam byl?“
„Prostě David. Ne manžel. Ne táta. Ne chlap, co musí v sobotu posekat zahradu a v neděli k tchyni.“
„Takže všechno, co máš doma, je pro tebe přítěž?“
„To jsem neřekl.“
„Nemusel jsi.“
Nejvíc to zasáhlo naši dceru
Několik dní jsme spolu skoro nemluvili.
Pak si Tereza všimla, že se něco děje.
Nechtěla jsem jí to říkat, ale nakonec to stejně zjistila.
David jí všechno vysvětlil.
„Takže tvoji kolegové dva roky mysleli, že s námi nebydlíš?“ zeptala se.
„Ano.“
„A co jsi jim říkal o mně?“
David mlčel.
„Že bydlíš hlavně s mámou.“
Tereza vstala od stolu.
„Ale já bydlím s vámi oběma.“
Odešla do pokoje a bouchla dveřmi.
Poprvé jsem viděla, že se David opravdu stydí.
Nakonec se z té lži stal skoro skutečný rozvod
David kolegům přiznal pravdu.
Byl prý terčem vtipů několik týdnů.
Mně to bylo jedno.
Mnohem horší bylo zjistit, že člověk, se kterým jsem skoro polovinu života, potřeboval někde předstírat, že já ani naše společná rodina neexistujeme.
Po několika dalších hádkách se David na čas odstěhoval.
Nechtěla jsem ho vyhodit navždy.
Jen jsem potřebovala zjistit, jestli s ním ještě dokážu normálně žít.
Po dvou měsících se vrátil.
Dodnes jsme spolu.
Ale na jednu věc už se dívám úplně jinak.
Dřív jsem si myslela, že nevěra je to nejhorší, co může partner před druhým tajit.
David s žádnou jinou ženou nespal.
Jen dva roky předstíral, že žádnou ženu nemá.
A mně trvalo hodně dlouho, než jsem pochopila, proč mě právě to bolelo skoro stejně.
