Článek
„Já vím.“
„Tak proč nejedeš?“
Pokrčil rameny.
„Protože dneska potřebuju myslet taky na sebe.“
Podívala jsem se na něj a pak na devítiletého Filipa, který stál v předsíni v dresu a držel sportovní tašku.
„Davide, tohle není nějaká moje potřeba. To je tvoje dítě.“
Okamžitě zvážněl.
„Jano, nemusíš na mě útočit.“
To je poslední dobou věta, kterou od něj slýchám docela často.
David začal chodit na terapii před necelým rokem.
A já byla upřímně ráda.
Je mu čtyřiačtyřicet a dřív tvrdil, že k psychologovi chodí lidé, kteří nevědí, co se sebou.
Pak dostal v práci větší tým, začal špatně spát a několikrát se vrátil domů úplně vyčerpaný.
Jednou večer seděl v kuchyni a řekl mi, že už má všeho dost.
Navrhla jsem mu terapii.
Nejdřív mě odbyl. O pár týdnů později si terapeuta našel sám.
Po prvních návštěvách o tom skoro nemluvil.
Pak začal řešit svého otce.
Davidův táta je člověk, který vždycky rád rozhodoval i za ostatní. Kam se pojede na dovolenou, co by měl syn dělat s prací, jak máme vychovávat dítě.
David se mu celý život spíš přizpůsoboval.
Najednou přestal.
Když mu otec v neděli ráno volal potřetí, David telefon nevzal.
„Zavolám mu později.“
Když chtěl, aby mu přijel pomoct na chalupu, David odmítl.
„Nemusím pokaždé všechno pustit a jet.“
Měla jsem z toho radost.
Dokonce jsem mu říkala, že je dobře, že konečně dokáže říct ne.
Dneska si na to občas vzpomenu.
Protože David začal říkat ne čím dál častěji.
Jednou jsme měli v sobotu jet k mojí mámě na oběd.
Nebyla to žádná velká rodinná oslava. Jen nás pozvala a Filip se těšil, že tam bude jeho bratranec.
V pátek večer David oznámil, že nejede.
„Proč?“
„Nechce se mi.“
„To jsi nemohl říct dřív?“
„Rozhodl jsem se teď.“
Řekla jsem mu, že máma s námi počítá.
„Tak jeďte beze mě.“
Byla jsem naštvaná.
Ne ani proto, že k mojí mámě nechtěl. To se může stát.
Spíš kvůli tomu, že mu bylo úplně jedno, že se na něčem domluvil a den předtím si to rozmyslel.
Večer jsme se kvůli tomu pohádali.
David mi řekl, že celý život dělal věci jen proto, aby nebyl nikdo naštvaný, a že s tím chce přestat.
Nevěděla jsem, co na to říct.
Protože na tom něco bylo.
Jenže podobných situací přibývalo.
Jednou jsem chtěla večer probrat naše finance.
„Dneska ne,“ řekl.
„Kdy teda?“
„Nevím. Teď to řešit nechci.“
Další den jsme to neprobrali taky.
Pak jsem mu připomněla, že už několik večerů ukládám Filipa sama.
„Tak mi řekni, že ho mám uložit.“
„Vždyť ti to právě říkám.“
„Ne. Ty mi vyčítáš, že jsem to neudělal.“
To už jsem se naštvala.
„Protože jsi to neudělal.“
David chvíli mlčel.
Pak řekl, že bychom spolu měli mluvit jinak a nečekat, že ten druhý automaticky pozná, co potřebujeme.
Možná měl pravdu.
Jen jsem měla pocit, že před terapií dokázal poznat, že dítě někdo večer vykoupat a uložit musí.
Nejhorší je, že mu terapie v mnoha věcech opravdu pomohla.
Je klidnější.
S otcem se už nehádá kvůli každé maličkosti.
V práci si prý přestal brát každý problém domů.
A taky už neslibuje lidem všechno jen proto, aby jim vyhověl.
Jen doma jako by se postupně přestával ptát, co jeho rozhodnutí znamenají pro ostatní.
Jednou jsme se kvůli tomu pohádali opravdu hodně.
Filip měl druhý den turnaj a potřeboval být ráno v osm na druhém konci Prahy.
Já jsem měla od devíti objednanou zubařku.
Počítala jsem s tím, že ho odveze David.
Večer mi oznámil, že chce ráno jet na kolo.
„A Filip?“
„Co s ním?“
„Máš ho vézt na turnaj.“
„My jsme se na tom domluvili?“
„Mluvili jsme o tom ve středu.“
„Já jsem říkal, že asi jo.“
„No právě.“
„Asi není ano.“
Nevěřila jsem vlastním uším.
„Tak co mám podle tebe dělat?“
„Přesuň zubařku.“
V tu chvíli jsem vybuchla.
Řekla jsem mu, že mě nebaví, jak se poslední dobou všechno přizpůsobuje tomu, na co má zrovna chuť.
Že já taky někdy nechci dělat večeři, prát dres nebo jet přes půl Prahy s dítětem.
Jenže to prostě někdo udělat musí.
David chvíli mlčel.
„Ty máš pocit, že když něco uděláš ty, musím to dělat taky.“
„Ne. Mám pocit, že jsme rodina.“
„To je něco jiného.“
„Tak mi vysvětli co.“
Nevysvětlil.
Další ráno nakonec Filipa odvezl.
Na kolo nejel.
Celou cestu skoro nemluvil.
Odpoledne už se choval normálně.
Já ne.
Začala jsem si všímat, že během našich hádek už často přemýšlím nad každou větou.
Když řeknu něco ostřeji, David začne řešit způsob, jakým to říkám.
Když připomenu něco, co se stalo před týdnem, řekne, že vytahuju minulost.
Když řeknu, že mě něco ranilo, často odpoví, že nemůže nést odpovědnost za všechno, co cítím.
A já pak někdy vůbec nevím, o čem jsme se původně hádali.
Před měsícem jsem navrhla, jestli bychom nemohli jít někam společně.
Ne proto, že bych chtěla kontrolovat jeho terapii.
Chtěla jsem jen, abychom si s někým promluvili o nás.
David odmítl.
„Já už terapeuta mám.“
„Ale tohle by bylo něco jiného.“
„Já to nepotřebuju.“
„Já možná jo.“
„Tak si někam choď taky.“
To mě překvapilo.
„Já nechci chodit sama. Myslela jsem nás dva.“
David jen pokrčil rameny.
O svojí terapii mi skoro nic neříká a já se ho ani nevyptávám.
Je to jeho věc.
Jen někdy přemýšlím, jak o našem manželství mluví tam.
Jestli říká i to, co říkám já.
Nebo jen to, jak situaci vidí on.
Pak přišla minulá sobota.
David měl Filipa odvézt na trénink.
Tentokrát to nebylo žádné „asi“. Filip se ho už večer ptal, jestli ráno jedou, a David řekl, že ano.
Ráno přišel do kuchyně a oznámil, že nikam nejede.
„Jsem unavený.“
„Ale Filip čeká.“
„Tak ho odvez ty.“
„Proč já?“
„Protože se mi dneska nechce.“
Řekla jsem mu, že mu to slíbil.
David odpověděl, že se právě snaží přestat dělat věci jen proto, že se od něj očekávají.
Filip stál v předsíni.
Nevím, kolik toho slyšel.
„Davide, tohle je tvoje dítě.“
„Nemusíš na mě útočit.“
„Já na tebe neútočím.“
„Tak proč na mě takhle mluvíš?“
V tu chvíli jsem vzala Filipovu tašku.
„Pojď.“
Odvezla jsem ho sama.
Asi po deseti minutách cesty se mě zeptal:
„Táta je na mě naštvaný?“
Řekla jsem, že není.
Chvíli mlčel.
„Tak proč se mnou nechtěl jet?“
Nevěděla jsem, co odpovědět.
Nakonec jsem řekla, že je táta unavený.
Večer jsem Davidovi řekla, na co se Filip ptal.
Čekala jsem, že ho to aspoň trochu rozhodí.
„Tak jsi mu měla říct, že to není kvůli němu.“
„Je mu devět.“
„No právě. Nemusí si všechno vztahovat na sebe.“
To už jsem nevydržela.
Řekla jsem mu, že jestli mu terapie pomohla k tomu, aby nemusel dělat nic, co se mu nechce, tak si nejsem jistá, jestli nám doma vůbec pomohla.
David se strašně urazil.
Řekl, že terapii shazuju jen proto, že se mi nelíbí, že už se mnou ve všem nesouhlasí.
Pak odešel.
Od té doby jsme se k tomu pořádně nevrátili.
A já vlastně nevím, co si o tom mám myslet.
Nechci, aby David znovu žil tak, že každému vyhoví a sám je na posledním místě.
Viděla jsem, jak ho to dřív ničilo.
Zároveň ale nechci žít v rodině, kde se každý může rozhodnout, že něco dělat nebude, protože se mu zrovna nechce.
Možná jsem opravdu byla zvyklá, že David často ustoupí.
Možná teď jen neumím přijmout, že už to nedělá.
Jen se pořád vracím k tomu, co se Filip zeptal cestou na trénink.
Táta je na mě naštvaný?
A nevím, jestli bych devítiletému dítěti měla vysvětlovat, že táta jen chrání svoje hranice.
