Článek
Po 31 letech to mělo být stejné.
Jenže letos Pavel řídit nemohl.
A představa, že by svůj každoroční rituál poprvé vynechal, ho vyděsila víc než to, že bude muset manželce konečně říct pravdu.
Začalo to ještě před jejich svatbou
Když Lenka poznala Pavla, bylo jí třiadvacet.
Pavel byl o rok starší a v několika věcech působil mnohem dospěleji než ostatní muži, se kterými předtím chodila.
Nerad se hádal, skoro nepil a vždycky přesně věděl, kolik mají doma peněz.
Měl ale také jednu zvláštnost.
Každý rok 17. srpna někam odjel.
Poprvé si toho Lenka všimla ještě před svatbou.
„Kam jedeš?“
„Za jedním kamarádem.“
Považovala to za dostatečnou odpověď.
Až později jí došlo, že o tom kamarádovi nikdy nic dalšího neslyšela.
Datum nešlo změnit
Pavel kvůli tomu dni odmítal pracovní schůzky i rodinné plány.
Když byly děti malé, starala se 17. srpna Lenka vždy sama.
Jednou měli pronajatou chalupu na Šumavě až do konce týdne, ale Pavel trval na tom, že se musí šestnáctého večer vrátit.
Pohádali se.
„Jeden den v roce snad můžu mít pro sebe,“ řekl tehdy.
Lenku jeho tón naštval natolik, že už se dál neptala.
Druhý den ráno odjel.
Večer se vrátil, osprchoval se a šel brzy spát.
Nebyl opilý. Nikdy z něj necítila ženský parfém a za celý život neměla důvod myslet si, že by ji podváděl.
Přesto bylo zřejmé, že právě ten jediný srpnový den do jejich manželství nepatří.
Byl jen jeho.
Letos přišel problém
Na začátku srpna si Pavel při práci na zahradě poranil pravé koleno.
Lékař mu doporučil, aby několik týdnů neřídil delší trasy.
Lenka předpokládala, že Pavel svůj tradiční výlet jednoduše vynechá.
Zmýlila se.
Čím víc se 17. srpen blížil, tím byl nervóznější.
Kontroloval předpověď počasí. Několikrát hledal autobusová spojení a jednou se Lenky zeptal, zda má jejich syn v ten den volno.
„Proč tam prostě letos nejedeš?“ zeptala se.
Pavel neodpověděl.
„Vždyť tam jezdíš přes třicet let. Jeden rok se snad nic nestane.“
Tentokrát se na ni podíval.
„Já tam jezdím čtyřicet čtyři let.“
Lenka si na chvíli myslela, že špatně slyšela.
Začal tam jezdit v osmnácti
Toho večera seděli v kuchyni déle než obvykle.
Pavel vytáhl ze zásuvky starou peněženku, kterou Lenka nikdy předtím neviděla.
Uvnitř byla fotografie dvou kluků.
Jeden byl Pavel.
Druhého neznala.
„To je Mirek.“
Fotografie byla obyčejná. Dva hubení kluci v plavkách, mezi nimi nafukovací lehátko a v pozadí voda.
Na zadní straně stálo pouze:
Orlík, srpen 1982.
Mirkovi bylo osmnáct.
Pavlovi sedmnáct.
Na konci prázdnin odjeli s dalšími kamarády na několik dní pod stan k Orlické přehradě.
Domů se vrátil jen jeden z nich.
Chtěli jen doplavat dál než ostatní
Bylo horké odpoledne.
Pavel s Mirkem se rozhodli plavat dál od břehu. Oba byli dobří plavci a nepřipadalo jim na tom nic nebezpečného.
„V sedmnácti si myslíš, že když něco zvládne kamarád, musíš to zvládnout taky,“ řekl Pavel.
Cestou zpět dostal křeč do nohy.
Nejdřív se tomu smál.
Potom začal panikařit.
Mirek se k němu vrátil.
Pavel si dodnes pamatoval, jak se ho chytil kolem ramen.
Příliš silně.
„Já jsem ho začal tahat pod vodu.“
Mirek na něj křičel, aby se uklidnil a položil se na záda.
Jenže Pavel neposlouchal.
Měl strach.
Jeho poslední slova si pamatuje dodnes
Kousek od nich si situace všiml muž na malém motorovém člunu.
Než se k nim dostal, oba kluci už bojovali o síly.
Pavel si přesně nepamatoval, co následovalo.
Později mu řekli, že ho muž vytáhl do člunu téměř v bezvědomí.
Mirek už se nad hladinou neobjevil.
Jeho tělo našli potápěči až po několika hodinách.
Jednu větu si ale Pavel vybavoval celý život.
Mirek ji na něj zakřičel krátce předtím, než se pustili.
„Pavle, přestaň se mě držet.“
Pak už měl v hlavě jen vodu.
Na pohřeb nedokázal přijít
Pavel strávil několik dní v přesvědčení, že Mirka zabil.
Kdyby nechtěl plavat tak daleko.
Kdyby nezačal panikařit.
Kdyby se ho nedržel.
Kdyby poslechl.
V hlavě sedmnáctiletého kluka byla každá z těchto vět důkazem.
Na Mirkův pohřeb proto nešel.
„Stál jsem ráno oblečený v pokoji a nedokázal jsem vyjít ze dveří.“
Lenka ho poslouchala a uvědomovala si, že tuto část svého muže vůbec nezná.
Znala jeho první práci.
Znala jméno jeho první holky.
Věděla, jakou známku dostal z maturity z češtiny a že se jako dítě bál zubaře.
O chlapci, který před jeho očima zemřel, nevěděla nic.
Mirkova maminka za ním přišla sama
Asi týden po pohřbu zazvonila u Pavlových rodičů Mirkova matka.
Pavel se před ní chtěl schovat.
Ona ale trvala na tom, že s ním chce mluvit.
Přinesla mu fotografii z výletu.
Tu, kterou nyní držela Lenka.
„Řekla mi, že Mirek věděl, co dělá.“
Pavel jí nevěřil.
„A pak řekla něco, na co jsem se zlobil ještě víc.“
Zeptala se, zda si myslí, že by Mirek chtěl, aby se teď utopili vlastně oba.
Jeden ve vodě.
Druhý na suchu.
Rok poté se na místo vrátil
Sedmnáctého srpna 1983 jel Pavel k Orlíku poprvé sám.
Položil na břeh několik květin.
Seděl tam skoro celý den.
Další rok cestu zopakoval.
A potom znovu.
Roky se měnily.
Pavel dokončil školu, začal pracovat, poznal Lenku, oženil se a stal se otcem.
Sedmnáctý srpen zůstal.
Někdy na místě seděl dvě hodiny, někdy téměř celý den.
Nikdy se tam ale necítil dobře.
„Tak proč jsi tam pořád jezdil?“ zeptala se Lenka.
Pavel chvíli mlčel.
„Protože mně bylo každý rok o rok víc. A jemu pořád osmnáct.“
Nejvíc ji bolelo něco jiného
Lenka Pavlovi nevyčítala, že jí o Mirkovi neřekl na začátku vztahu.
Ani po pěti letech.
Možná ani po deseti.
Ale po více než třiceti letech manželství ji přesto zasáhlo, že si stále myslel, že tuto část svého života musí nést sám.
„Proč jsi mi nikdy nic neřekl?“
Pavel se podíval na fotografii.
„Styděl jsem se.“
„Přede mnou?“
„Před každým.“
Celý život se bál jediné otázky.
Co přesně jsi ve vodě udělal?
A ještě víc odpovědi.
Zpanikařil jsem.
Poprvé tam jeli spolu
Sedmnáctého srpna ráno seděla za volantem Lenka.
Pavel vedle ní.
Cestu jí nemusel ukazovat. Navigace ji znala lépe než on.
Když dorazili k přehradě, překvapilo Lenku, jak obyčejně místo vypadá.
Žádný pomník.
Žádná cedule.
Lidé se koupali, děti křičely ve vodě a z nedalekého stánku byla cítit smažená jídla.
Pavel sestoupil pomalu k vodě.
V ruce nesl tři bílé růže.
Lenka zůstala několik metrů za ním.
Tentokrát se neptala.
Po chvíli se Pavel posadil.
Seděl tam možná půl hodiny.
Mnohem kratší dobu než v předchozích letech.
Když se zvedl, jednu růži položil na břeh a dvě si nechal v ruce.
„Proč sis je nechal?“ zeptala se Lenka.
„Nevím.“
Pak jednu podal jí.
Cestou domů Pavel poprvé mluvil i o tom, co se stalo potom.
O tom, že se několik let bál hluboké vody.
Že své děti naučil plavat dřív než většina jejich kamarádů.
A že pokaždé, když syn jako teenager skákal někde z mola, musel se přemáhat, aby na něj nekřičel.
Najednou začaly dávat smysl věci, které Lenka celé roky považovala jen za jeho povahu.
Příští rok možná pojede znovu
Pavel neví, jestli svůj srpnový rituál někdy ukončí.
Lenka ho k tomu ani nenutí.
Nevadí jí, že existuje den, který bude vždy patřit Mirkovi.
Vadilo jí jen to, že Pavel věřil, že kvůli němu musí být sám.
Když večer doma ukládal starou fotografii zpátky do peněženky, Lenka si ji ještě jednou prohlédla.
Dva mladí kluci u vody.
Jeden se dožil osmnácti.
Druhý dvaašedesáti.
A teprve po čtyřiceti čtyřech letech dokázal o tom jediném srpnovém odpoledni poprvé vyprávět ženě, se kterou prožil většinu svého života.
