Článek
S bývalou ženou jsme se rozvedli před třemi lety. Máme dvanáctiletého syna Matěje, který zůstal bydlet s ní v našem původním bytě. Já jsem se přestěhoval do garsonky na druhém konci města.
Od začátku jsme byli domluvení, že ke mně bude Matěj jezdit každý druhý víkend. První dva roky to fungovalo docela dobře. Chodili jsme do kina, hráli hry a někdy jsme navštívili moje rodiče.
Poslední měsíce ale začal návštěvy odmítat. Jednou ho bolelo břicho, podruhé měl hodně učení a potom chtěl jít na narozeniny spolužáka.
Nejdříve jsem si říkal, že ho proti mně poštvává jeho matka. Po rozvodu jsme spolu nevycházeli dobře a často jsme se hádali kvůli penězům i výchově.
Když Matěj zrušil třetí víkend za sebou, zavolal jsem jí.
„Nemůžeš mu pokaždé dovolit, aby si dělal, co chce,“ řekl jsem.
Odpověděla, že ho ke mně nutit nebude. Prý bych se měl místo obviňování zeptat přímo jeho.
„Už jsem ti několikrát říkala, že u tebe nemá ani kam dát svoje věci,“ dodala.
To mě naštvalo. Měl jsem pocit, že ze mě dělá špatného otce, i když jsem si Matěje vždy pravidelně bral.
Nakonec jsem mu napsal, že bych s ním chtěl strávit alespoň jedno odpoledne. Souhlasil, ale přespat u mě nechtěl.
Sešli jsme se v pizzerii. Nejdříve skoro nemluvil a pořád se díval do telefonu. Když jsem se ho přímo zeptal, co mu u mě vadí, dlouho mlčel.
„Já se tam prostě necítím jako doma,“ řekl nakonec.
U jeho matky má svůj pokoj, počítač, oblečení i kamarády ve vedlejším domě. U mě spí na rozkládacím gauči a své věci má v plastové krabici pod stolem.
Přiznal také, že mu vadí, když během víkendu připomínám, kolik stálo jídlo nebo lístky do kina. Nedělám to proto, abych mu něco vyčítal. Platím ale devatenáct tisíc za nájem a osm tisíc výživné, takže mi příliš peněz nezbývá.
„Připadá mi, jako bych byl návštěva,“ řekl.
Chtěl jsem mu vysvětlit, že mám malý byt a dělám, co můžu. Pak mi ale došlo, že jsem mu za tři roky neuvolnil ani jednu poličku ve skříni.
Od našeho rozhovoru na to pořád myslím. Vždycky jsem se považoval za dobrého otce, protože jsem si Matěje pravidelně bral a snažil se mu vymýšlet program.
Možná jsem ale řešil hlavně to, co spolu budeme dělat. Vůbec mě nenapadlo přemýšlet nad tím, jak se u mě cítí.
Gauč jsem pokaždé ráno složil, jeho věci uklidil do krabice a byt zase vypadal, jako by v něm žádné dítě nebydlelo.
Přemýšlím, že prodám velký pracovní stůl a udělám Matějovi vlastní kout. Větší byt si dovolit nemohu, ale alespoň by u mě měl postel, poličku a místo, které by patřilo jen jemu.
Nevím, jestli to bude stačit. Bojím se, že si už zvykl, že jeho skutečný domov je jen u matky. Možná jsem si některých věcí všiml příliš pozdě.
