Článek
S Romanem jsme byli manželé skoro dvacet let a dlouho jsem si myslela, že spolu také zestárneme. Jenže poslední dva roky jsme vedle sebe spíš přežívali.
Nehádali jsme se, neházeli po sobě talíři a nikdo nikoho nepodváděl. Možná právě proto mi tak dlouho trvalo přiznat si, že mezi námi už skoro nic nezůstalo.
Večer jsme seděli každý s vlastním telefonem. Roman chodil pozdě z práce a mně to postupně přestalo vadit. Dokonce jsem byla někdy ráda, když jsem věděla, že přijde až večer.
O rozvodu jsme začali mluvit oba
Jednou jsem to konečně řekla nahlas.
„Romane, myslíš, že jsme spolu ještě šťastní?“
Podíval se na mě, jako bych se ho zeptala, kolik stojí rohlík.
„Nevím.“
„To je všechno?“
Pokrčil rameny.
„A co chceš slyšet? Poslední dobou to mezi námi stojí za houby.“
Zabolelo mě to, ale zároveň se mi ulevilo. Nebyla jsem tedy jediná, kdo měl pocit, že spolu žijeme hlavně ze zvyku.
Naší dceři už bylo jednadvacet a studovala v Brně. Synovi bylo sedmnáct. Nemuseli jsme řešit malé děti, přesto jsme rozvod pořád odkládali.
Do toho mi jedno úterý zavolal táta.
„V sobotu nic neplánuj. Někoho vám chci představit.“
Okamžitě jsem zbystřila.
Táta byl po letech zamilovaný
Můj otec byl dlouhá léta sám. S mámou se rozvedli, když jsem byla na střední, a od té doby měl několik krátkých známostí. Nikdy z nich ale nic nebylo.
Teď zněl úplně jinak.
„Ty máš přítelkyni?“ smála jsem se.
„Mám někoho, koho mám rád,“ opravil mě.
Dokonce si koupil nové košile a nechal si ostříhat vousy, které nosil snad deset let stejně. Bylo legrační vidět šedesátiletého chlapa, jak se chová jako kluk před prvním rande.
Měla jsem z něj radost.
V sobotu jsme s Romanem připravili oběd. Krátce po jedné zastavilo před domem tátovo auto.
Táta vystoupil první.
Pak obešel auto a otevřel dveře spolujezdkyně.
Když vystoupila, několik vteřin jsem jen zírala.
„Mileno?“ vyhrkla jsem.
Roman přiběhl z kuchyně.
„Mami?!“
Moje tchyně se nervózně usmála.
„Tak překvapení se asi povedlo.“
Čtyři měsíce nám nic neřekli
Připadalo mi to tak absurdní, že jsem se začala smát.
Táta s tchyní.
Můj otec a Romanova máma.
„Jak dlouho tohle trvá?“ zeptal se Roman.
„Čtyři měsíce,“ odpověděla Milena.
„Čtyři měsíce?“ zopakovala jsem nevěřícně.
Potkali se prý na oslavě společného známého. Pak spolu šli na kávu, následoval výlet do Českého ráje a všechno se rozjelo.
Při obědě se drželi za ruce. Táta jí nandával maso a Milena mu pořád něco šeptala.
Zvláštní pohled.
Přesto jsem si říkala, že pokud jsou šťastní, není důvod jim to kazit.
Jenže o pár dní později udělal Roman chybu. Řekl mámě, že naše manželství není v pořádku.
Tchyně se rozhodla naše manželství zachránit
Milena mi ještě ten večer zavolala.
„Marto, Roman mi něco řekl.“
Okamžitě jsem věděla co.
„Prosím tě, nedělejte žádné hlouposti,“ pokračovala.
„Jaké hlouposti?“
„Rozvod. Vždyť máte krásnou rodinu.“
Naštvalo mě to.
„Mileno, s Romanem žiju já.“
„Ale znám vás oba. Roman tě má rád.“
„To nestačí.“
Myslela jsem, že tím rozhovor skončil.
Neskončil.
Když jsme další neděli přijeli k tátovi, čekala na stole naše svatební fotografie. Milena ji prý našla doma ve skříni.
„Podívejte, jak vám to slušelo,“ ukazovala nám ji.
Roman protočil oči.
O týden později nám bez ptaní rezervovala víkend v penzionu, kam jsme kdysi jezdili s dětmi.
„Trochu času spolu vám prospěje,“ oznámila mi vítězoslavně.
Rezervaci jsem okamžitě zrušila.
„Mami, už toho nech,“ řekl jí i Roman.
Jenže Milena se urazila.
„Já vám jen chci pomoct.“
„My jsme tě o pomoc neprosili,“ odpověděla jsem.
Nakonec řekla, čeho se skutečně bojí
Pak přišel tátův narozeninový oběd.
Milena zase začala mluvit o našem manželství. Tentokrát už jsem neměla trpělivost.
„Proč ti na tom tak strašně záleží?“ zeptala jsem se.
Chvíli mlčela.
„Protože co bude potom?“ vyhrkla nakonec.
„Potom čem?“
„Když se vy dva rozvedete. Jak budeme fungovat my? Budeme se všichni potkávat? Nebude to divné? Vždyť Roman bude tvůj bývalý muž a zároveň můj syn. Já budu partnerka tvého táty…“
Konečně jsem pochopila.
Nešlo jen o záchranu naší lásky.
Milena chtěla zachránit hlavně pohodlí svého nového vztahu.
„Takže mám dalších dvacet let žít s člověkem, se kterým už být nechci, aby nebylo trapné vánoční posezení?“ zeptala jsem se.
„To jsem neřekla.“
„Ale přesně to myslíš.“
Táta stále mlčel.
To mě naštvalo skoro stejně jako Milena.
„A ty k tomu nic neřekneš?“
Podíval se na mě a konečně promluvil.
„Řeknu. Mileno, do tohohle se plést nebudeme.“
Tchyně se na něj uraženě otočila.
Roman se najednou rozesmál.
„Výborně. Poprvé v životě se naše rodiče hádají kvůli našemu rozvodu.“
Nikomu jinému to vtipné nepřišlo.
Naše manželství stejně skončilo
O dva měsíce později se Roman odstěhoval.
Ne kvůli jiné ženě a já také nikoho neměla. Prostě jsme oba věděli, že už nechceme dál předstírat něco, co dávno skončilo.
Milena se mnou několik týdnů skoro nemluvila.
S tátou ale zůstala.
Dokonce se k němu později nastěhovala.
Poprvé jsme se všichni sešli na jeho narozeninách až několik měsíců po našem rozchodu. Roman přišel také. Seděl naproti mně, Milena vedle mého táty a chvíli bylo skutečně trochu trapné ticho.
Pak Roman požádal tátu, aby mu podal pivo, a všichni se najednou začali normálně bavit.
Svět se nezbořil.
Pouze naše manželství skončilo.
A kvůli tomu opravdu nemuselo skončit i jejich.
