Článek
Obálka ležela tři dny na kuchyňské lince mezi účtem za elektřinu a letákem z Lidlu. Částka nebyla vysoká. Nájem hrobového místa, odvoz odpadu a údržba cest vyšly dohromady na čtyři tisíce osm set šedesát korun. Za necelých pět set ročně jsme si mohly ponechat dva čtvereční metry země, na nichž stálo matčino jméno, otcovo jméno a váza, kterou v zimě pravidelně roztrhl mráz.
Nešlo o peníze. Peníze byly jen nejlevnější částí celé věci.
Matka byla mrtvá deset let. Otec dvacet dva. Když zemřel, bylo mi třicet šest a Ivetě devětatřicet. Přijela na pohřeb z Plzně v černém kabátu, který jí byl těsný přes prsa, a během obřadu držela matku za ruku. Já zařizovala úmrtní list, rakev, kněze, hudbu a chlebíčky. Iveta plakala tak hlasitě, že se po ní lidé otáčeli. Po pohřbu odjela vlakem a následujících dvanáct let se s matkou vídala nejvýše třikrát do roka.
Když pak zemřela matka, bylo to obráceně. Iveta zařídila věnec se stuhou Nejlepší mamince, protože já nebyla schopná rozhodnout ani o barvě květin. U rakve stála klidně a držela mě za loket. Já neplakala. Šest let jsem matku myla, oblékala, krmila, přesouvala z postele na vozík a poslouchala, že polévka je málo slaná, prostěradlo hrubé a můj hlas protivný. Když zemřela, první pocit byla úleva. Druhý stud za tu úlevu. Smutek přišel až později a nikdy nezůstal dlouho.
Dopis jsem nakonec vyfotila a poslala Ivetě.
Odpověděla za dvě minuty.
Samozřejmě prodloužíme.
Napsala to bez otazníku, jako kdyby hrob patřil jí a já byla účetní, která jí pouze připomněla termín splatnosti.
Zavolala jsem jí a řekla, že ho prodlužovat nechci. Na druhém konci bylo ticho, potom cvaknutí zapalovače. Iveta přestala kouřit nejméně šestkrát, ale pokaždé začala znovu kvůli někomu jinému. Kvůli manželovi, rozvodu, synovi, menopauze a jednou kvůli rekonstrukci koupelny.
„To nemyslíš vážně.“
„Myslím.“
„A co s nimi chceš udělat?“
„S kým?“
„S mámou a tátou.“
Představila jsem si je pod žulovou deskou, jak čekají, co s nimi jejich dcery provedou. Otec by nejspíš nic nenamítal. Během života se dokázal přizpůsobit téměř každému rozhodnutí, které za něj matka udělala.
„Jsou mrtví,“ řekla jsem.
„To vím.“
„Tak se jich to netýká.“
„Týká se to nás.“
To byla první pravdivá věta našeho rozhovoru.
Domluvily jsme se na sobotu přímo na hřbitově. Iveta přijela o dvacet minut později, protože zabloudila v ulicích, které znala od dětství. Měla nový béžový kabát, velké tmavé brýle a v ruce kytici bílých růží zabalených v papíru. Na hřbitov vždy nosila růže, i když matka měla ráda karafiáty, pivoňky a všechny květiny, které se nemusely kupovat.
„Vypadáš unaveně,“ řekla místo pozdravu.
„Taky tě ráda vidím.“
Objala mě. Voněla drahým parfémem a cigaretovým kouřem. Když jsme byly malé, voněla po mýdle s jelenem, protože matka tvrdila, že voňavá kosmetika kazí pleť. Iveta si v patnácti koupila od spolužačky sladký parfém v malé lahvičce. Matka ho vylila do umyvadla a celý byt pak několik dní voněl po broskvích a válce.
Hrob byl na konci prostřední řady pod dvěma starými tújemi. Na desce leželo jehličí a několik zčernalých listů. Předešlou neděli jsem tam zapálila svíčku, ale vítr odnesl plastové víčko a déšť naplnil skleničku vodou. Iveta položila růže do vázy, odstoupila o dva kroky a podívala se na jména, jako by kontrolovala, jestli jsme přišly správně.
„Je to zanedbané,“ řekla.
„Byla jsem tu minulý týden.“
„Nemyslím svíčky. Ta spára je zelená a písmo by potřebovalo obnovit.“
„Můžeš ho obnovit.“
Sundala si brýle. Oči měla menší než dřív a kolem nich jemné vrásky, které jsem u ní neznala. Když někoho nevídáte často, nestárne vám před očima. Jednou za čas jen přijede o několik let starší.
Přešla k lavičce naproti hrobu a setřela z ní kapesníkem vodu. Matka nosila v kabelce látkový kapesník, který používala na všechno. Utírala nám jím nos, lavičky, příbory v restauraci a jednou také krev, když si Iveta rozbila koleno. Potom ho složila a vrátila do kabelky.
Sedly jsme si. Mezi námi zůstalo místo pro jednoho člověka, který nepřišel.
„Já polovinu zaplatím,“ řekla Iveta. „Klidně zaplatím všechno.“
„Tak zaplať.“
„Ale hrob má být na obě.“
„Proč?“
„Protože jsme jejich dcery.“
„To jsme i bez hrobu.“
Otočila se ke mně. „Ty to chceš nechat zrušit jen proto, že jsi na mámu pořád naštvaná.“
„Nejsem na ni naštvaná.“
„Tak proč?“
„Protože je mrtvá deset let a já se o ni pořád starám.“
Ukázala jsem k hrobu. Nešlo jen o zalévání květin. Každé jaro jsem drhla desku kartáčem. Na Dušičky jsem kupovala věnec a dvě svíčky. Když mráz rozbil vázu, objednala jsem novou. Když se uvolnilo zlaté písmeno v matčině jménu, zaplatila jsem kameníka. Iveta jednou ročně poslala zprávu, že na ně myslí. Většinou připojila srdíčko.
„Nikdo tě nenutí chodit sem každý týden,“ řekla.
„Nikdo mě nenutil ani k ní každý den.“
„Tohle zase ne.“
„Co zase?“
„Dělat ze sebe jedinou, která se starala.“
Podívala jsem se na ni. „Ty ses starala?“
Iveta vstala. „Posílala jsem peníze.“
„Dvakrát.“
„Koupila jsem ten nový vozík.“
„Přispěla jsi na něj.“
„A nabízela jsem, že si ji vezmu k sobě.“
„Na čtrnáct dní v létě.“
„Aspoň něco.“
„Odmítla.“
„Protože jsi jí řekla, že u mě nebude mít potřebnou péči.“
To byla pravda, ale ne celá. Matka odmítla jet také proto, že Iveta bydlela ve třetím patře bez výtahu, měla dva psy a koupelnu, do které by se vozík nevešel. Řekla jsem jí to. Možná příliš rychle.
„Neměla by tam potřebnou péči,“ odpověděla jsem.
„Měla by mě.“
„To někdy nestačí.“
Iveta se zasmála, ale nebylo v tom nic veselého. „Tebe měla. A podívej, jak o ní mluvíš.“
Matka poslala Ivetu k prarodičům, když jí bylo patnáct. V rodině se dlouho říkalo, že to bylo kvůli škole. Děda bydlel blíž k dobrému gymnáziu a Iveta měla prospěch, který by se podle matky neměl promarnit. Pravda byla, že se s matkou nedokázaly vejít do jednoho bytu.
Iveta chodila pozdě domů, nosila si do pokoje kamarády a odmítala jíst maso. Matka jí četla dopisy, prohledávala skříň a jednou ji udeřila, když našla antikoncepční pilulky. Iveta jí ránu vrátila. Ne silně, alespoň podle ní. Matka druhý den zavolala dědovi a oznámila mu, že si Ivetu musí vzít, protože se jí bojí.
Mně bylo dvanáct. Stála jsem v kuchyni a poslouchala, jak matka do telefonu říká, že Iveta je nezvladatelná, nevděčná a zkažená. Iveta seděla na chodbě na kufru. Měla oteklý ret a v ruce igelitovou tašku s učebnicemi.
„Pojedu jen na chvíli,“ řekla mi.
Vrátila se po čtyřech letech. Jen na Vánoce.
Po jejím odjezdu mi matka koupila nové boty. Byly hnědé, kožené a o číslo větší, aby vydržely. Dodnes nevím, jestli to byla odměna za to, že jsem zůstala, nebo jsem prostě potřebovala boty.
Iveta si zapálila cigaretu a stála zády ke hrobu. „Víš, co je na tom nejlepší? Ty sis celý život myslela, že jsem měla štěstí, protože jsem od ní mohla odejít.“
„Myslela jsem, že jsi odešla.“
„Bylo mi patnáct.“
„Já vím.“
„Ne, nevíš.“
Děda s babičkou byli slušní lidé. Měli dům se zahradou, velkou knihovnu a pravidla, která se neměnila podle nálady. Babička vstávala v šest, vařila polévku na dva dny a každou neděli žehlila kapesníky. Děda Ivetě pomáhal s matematikou a nikdy se neptal, proč pláče v koupelně. Iveta u nich vystudovala gymnázium, potom vysokou školu a do našeho bytu se už nevrátila.
Matka o ní mluvila často. Někdy pyšně, protože Iveta studovala v Praze. Jindy pohrdavě, protože se málo ozývala. Když přišel pohled z Itálie, vystavila ho na lednici. Když Iveta nezavolala k narozeninám, pohled sundala a roztrhala.
Já zůstala. Matka mi platila učebnice, doučování z angličtiny a později kolej. Když jsem se rozešla s prvním manželem, nechala mě šest měsíců bydlet u sebe. Každé ráno mi vařila kávu a pokaždé, když jsem šla ven, se ptala, jestli už jsem přestala dělat hlouposti.
Uměla pomáhat tak, aby člověk nikdy nezapomněl, komu něco dluží.
„Nechci se hádat před hrobem,“ řekla jsem.
Iveta se otočila k matčinu jménu. „Před ní jsme se hádaly vždycky.“
Když matka ještě žila, dokázala sedět mezi námi a mlčet způsobem, který hádku udržoval lépe než slova. Každé z nás řekla zvlášť něco jiného a pak čekala, co s tím uděláme.
Mně říkala, že Iveta nemá smysl pro povinnost. Ivetě tvrdila, že mě nesmí zatěžovat, protože jsem citlivá. Mně říkala, že jí Iveta neposílá ani korunu. Ivetě děkovala za peníze, o kterých jsem nevěděla.
Když jsem na ně jednou přišla, měnila jsem právě povlečení, které matka v noci promočila.
„Nechtěla jsem, aby ses cítila méně důležitá,“ vysvětlila mi.
„To už mi neříkej.“
„Co?“
„Že mě chráníš.“
„Ale já tě chráním celý život.“
Podívala se na mě s výrazem člověka, kterého jsem obvinila neprávem. Potom řekla, že prostěradlo je špatně napnuté.
Na hřbitov přišla starší žena s konví. Pozdravila nás a začala zalévat hrob o dvě řady dál. Iveta odhodila cigaretu do koše, přestože ještě nedokouřila.
„Půjdeme na správu,“ řekla. „Je otevřeno do dvanácti.“
Budova hřbitovní správy byla nízká, béžová a uvnitř voněla papírem, vlhkou zdí a rozpustnou kávou. Za přepážkou seděla žena asi v mém věku s krátkými fialovými vlasy. Vysvětlila nám, že nájem můžeme prodloužit na deset nebo dvacet let. Pokud ho neprodloužíme, přijde další výzva a potom začne postup k uvolnění místa. Mluvila klidně, jako by šlo o garáž.
„A ostatky?“ zeptala se Iveta.
Žena vysvětlila možnosti. Přemístění, společné úložiště, dohoda s pohřební službou. Používala slova, která zněla technicky a čistě. Ostatky. Uložení. Vyklizení příslušenství. Nikdo neřekl matka.
„Máte ještě tři týdny,“ dodala a podala nám formulář.
Iveta si ho přitáhla k sobě. „Napíšeme to na obě.“
„Na mě ne,“ řekla jsem.
Žena za přepážkou zvedla oči. Potom je zase sklopila. Zřejmě byla zvyklá na rodiny, které začnou být rodinami právě ve chvíli, kdy stojí před úřednicí.
„Tak to může být jen na jednu z vás,“ řekla.
Iveta sevřela propisku. „Dobře.“
Vyplnila své jméno, adresu a telefon. Když se měla podepsat, ruka se jí zastavila.
„Máš klíč od schránky?“ zeptala se.
Pod žulovou deskou byla malá kovová dvířka, za nimiž matka uchovávala svíčky, zápalky, zahradnické nůžky a hadr na utírání náhrobku. Po její smrti přešel klíč ke mně. Nosila jsem ho v peněžence mezi kartou do knihovny a starým žetonem do nákupního vozíku.
„Mám.“
„Tak mi ho dáš.“
„Až budeš mít smlouvu.“
Iveta se na mě zadívala. „Myslíš, že ti ten hrob vezmu?“
„Právě sis ho napsala na sebe.“
„Protože ty ho nechceš.“
Žena za přepážkou začala přesouvat papíry. Možná nám chtěla dát soukromí. Možná jen hledala sešívačku.
Iveta smlouvu nepodepsala. Položila propisku na stůl a řekla, že se nejdřív musíme podívat, co ve schránce zůstalo. Úřednice nám dala formulář s sebou.
Klíč se v zámku otáčel špatně. Musela jsem dvířka přitlačit kolenem a několikrát s ním zakroutit. Uvnitř byly tři svíčky, rezavé nůžky, plastová láhev s vodou, starý kartáč a modrá plechová krabička od sušenek.
Tu jsem tam nedala.
Krabička byla promáčknutá a na víku měla obrázek dánských máslových sušenek. Matka je kupovala na Vánoce a potom do nich ukládala knoflíky, účtenky a věci, které podle ní mohly být jednou potřeba.
Otevřela jsem ji.
Uvnitř ležela růžová sponka do vlasů, dvě černobílé fotografie a složený papír.
Sponku jsem poznala. Byla Ivetina.
Když jsme byly děti, měla dlouhé tmavé vlasy. Matka jí je každé ráno česala a stahovala dvěma plastovými sponkami, růžovou a modrou. Iveta je nenáviděla. Tvrdila, že v nich vypadá jako hodná holčička, což byl podle ní nejhorší druh převleku.
Jednu sponku zlomila ve škole. Druhou prý v šestnácti hodila z okna vlaku.
„To není moje,“ řekla.
„Je.“
Podala jsem jí ji. Na zadní straně byl nehtem vyškrábaný malý křížek. Matka značila naše věci, aby je nikdo nezaměnil. Moje měly tečku, Ivetiny křížek.
„Proč to měla tady?“
„Nevím.“
Na jedné fotografii seděla Iveta jako dítě na otcových ramenou. Na druhé jsme stály obě před základní školou, já s aktovkou a Iveta s výrazem, jako by tam byla za trest.
Papír byl účtenka ze servisu kol. Datum pocházelo z října roku, kdy Iveta už bydlela u prarodičů. Oprava zadního kola, nové světlo, brzdy a plášť. Dole bylo propiskou napsáno: Zaplaceno paní Věrou Konečnou.
Matka se jmenovala Věra.
Iveta si účtenku přečetla dvakrát.
„To bylo moje kolo.“
„Asi.“
„Děda mi ho tenkrát přivezl opravené. Říkal, že to zařídil.“
„Možná mu máma poslala peníze.“
„Proč by to dělala?“
Položila otázku tiše. Ne jako důkaz matčiny lásky, spíš jako další věc, kterou jí zatajila.
„Byla jsi její dcera,“ řekla jsem.
Iveta se krátce zasmála. „To jí došlo u zadní brzdy?“
Posadila se na obrubník vedle hrobu a držela účtenku mezi prsty. Vítr jí zvedal vlasy, které si několik let barvila na světlejší odstín. Vypadala najednou starší a zároveň podobná té dívce s kufrem na chodbě.
„Nikdy mi nenapsala,“ řekla. „Ani jednou. Poslala peníze dědovi, ale mně nenapsala, že ji to mrzí.“
„Možná neuměla.“
„Uměla psát.“
„Víš, jak to myslím.“
„Ano. Jen se mi nelíbí, že jí pořád nacházíme schopnosti, které měla schované.“
Položila sponku i účtenku zpátky do krabičky a zavřela víko.
„Vezmi si to,“ řekla jsem.
„Ne.“
„Je to tvoje.“
„Bylo to její.“
Seděly jsme vedle hrobu a dívaly se na zavřenou krabičku. Kolem procházeli lidé s konvemi a smetáčky. Na sousedním hrobě stál nový věnec s nápisem Navždy v našich srdcích. Vždycky mě zajímalo, jak dlouho je navždy, když věnec vydrží přibližně do prvního silnějšího deště.
„Víš, že se na tebe ptala?“ řekla jsem.
Iveta se nepohnula.
„Kdy?“
„Často.“
„A tys mi nevolala.“
„Volala.“
„Ne pokaždé.“
Někdy se matka ptala po Ivetě několikrát denně. Kdy přijede, proč nezavolala, jestli má pořád ty psy, jestli se rozvedla kvůli jinému muži. Když jsem Ivetě zavolala, matka si stěžovala, že ji obtěžujeme, protože chce spát. Při dalším hovoru jí řekla, že jsem jí telefon nechtěla dát.
Postupně jsem přestala volat pokaždé.
„Byla jsem unavená,“ řekla jsem.
„Já taky.“
„Ty jsi nebyla u ní.“
Iveta se podívala k matčinu jménu. „Právě proto.“
Neodpověděla jsem. Vzala jsem kartáč ze schránky a začala z desky odstraňovat zaschlou hlínu, i když nebyla tak špinavá, aby to bylo nutné.
„Chtěla tě vidět,“ řekla jsem po chvíli.
„Chtěla, abych přijela. To není totéž.“
Matka se skutečně málokdy ptala, jak se máme. Ptala se, kdy dorazíme, co přivezeme, jak dlouho zůstaneme a proč odjíždíme tak brzy. Lásku měřila přítomností. Kdo nebyl v místnosti, ten ji zklamal.
„A tebe chtěla doma,“ řekla Iveta. „Proto ti platila školu, pomohla po rozvodu a potom tě držela u sebe až do konce.“
Přestala jsem čistit desku. „Držela?“
„Myslíš, že by snesla cizí pečovatelku?“
„Měla ji dvakrát týdně.“
„A pokaždé ti pak dvě hodiny vysvětlovala, co udělala špatně.“
Když matka přestala chodit, navrhla jsem domov se zvláštní péčí. Rozplakala se a zeptala se, proč se jí chci zbavit. Iveta po telefonu řekla, že bychom měly respektovat její přání zůstat doma. Slovo bychom mě tehdy rozčílilo tak, že jsem hovor ukončila.
Nakonec jsem zkrátila úvazek. Přes den chodila pečovatelka, večer jsem přicházela já. Matka mi říkala, že Iveta by ji nikdy nenechala samotnou s cizí ženskou. Ivetě tvrdila, že beze mě nemůže být, protože jsem jediná, komu věří.
Každé z nás stačila jiná část její věty.
„Nesnášela jsem ji,“ řekla jsem.
Slova ležela mezi námi vedle plechové krabičky a rezavých nůžek. Nezněla tak dramaticky, jak jsem čekala.
Iveta se dívala na hrob. „Kdy?“
„Někdy. Poslední roky často.“
„To jsi mi nikdy neřekla.“
„Ty ses neptala.“
„A tys mi volala jen tehdy, když jsi něco potřebovala.“
Chtěla jsem odporovat. Pak jsem si vybavila naše hovory. Vozík, léky, platba za pečovatelku, termín u neurologa. Možná měla pravdu. Možná ne úplně.
„Stejně bys nepřijela,“ řekla jsem.
Iveta vstala. „Tak vidíš.“
„Co?“
„Ty sis to rozhodla předem. Za mě i za ni.“
Vzala kabelku a vykročila k bráně.
„A smlouva?“ zavolala jsem za ní.
Neotočila se. „Zaplať si ji sama, když víš všechno nejlíp.“
Odjela dřív, než jsem stačila vrátit věci do schránky.
Sponka mi zůstala v dlani. Byla lehká a po letech matná. Položila jsem ji zpátky do krabičky, přidala účtenku a fotografie a schránku zamkla.
Formulář jsem odvezla domů.
Týden jsme si nenapsaly. V neděli jsem šla na hřbitov, vyhodila seschlé růže a přinesla karafiáty. Plechovou krabičku jsem neotevřela. Jen jsem zkontrolovala, že je pořád uvnitř.
V úterý mi Iveta poslala zprávu.
Našla jsem něco po mámě. Přijeď v sobotu.
Nenapsala prosím. Já se nezeptala co.
Sekretář stál v její ložnici pod oknem. Po matčině smrti ho chtěla, protože patřil dědovi. Já ho nechtěla, protože byl těžký a všechny zásuvky se zasekávaly. Iveta na jeho desku postavila svíčky a skleněnou mísu s kamínky. Vypadal lépe než u matky, což by ji urazilo.
Na stole ležel jediný dopis.
Psával ho děda matce krátce po tom, co k nim Iveta přišla. Žádal peníze na zimní boty a doplnil, že staré jsou malé a promokají.
Nechci, aby si myslela, že o ni nemáš zájem, stálo na konci.
Na zadní straně byl matčin koncept odpovědi.
Peníze pošlu. Zájem mám. Ona ho nemá.
Iveta seděla na posteli a kouřila z otevřeného okna.
„Takže mě chtěla,“ řekla. „Jen pod podmínkou, že to budu chtít správně.“
„Možná byla uražená.“
„Byla dospělá.“
„Já vím.“
„Ne, ty ji zase omlouváš.“
„Neomlouvám.“
„Řekneš možná a hned jí postavíš schody, po kterých může sejít dolů bez pádu.“
Dopis jsem položila na sekretář. V pravém dolním rohu byla hnědá skvrna. Mohla být od kávy nebo od něčeho jiného. Matka psala odpověď, kterou možná nikdy neposlala, a přesto nám zůstala dost dlouho na to, abychom se o ni mohly hádat.
„A co chceš slyšet?“ zeptala jsem se. „Že tě neměla ráda?“
„Chci, abys mi přestala vysvětlovat, co cítila.“
„Tak proč jsi mě sem volala?“
Iveta cigaretu típla do hrnku s vodou. „Protože jsem si myslela, že budeš vědět, co s tím.“
„Nevím.“
„To říkáš poprvé.“
Znovu otevřela zásuvku a vytáhla prázdnou obálku. Na přední straně byla naše jména. Iveta a Renata. Matčiným písmem, velkými hranatými písmeny.
Uvnitř nic nebylo.
„Byla v té stejné zásuvce,“ řekla.
Obálku jsme obrátily, prohlédly proti světlu a zkontrolovaly všechny kapsy sekretáře. Nic dalšího jsme nenašly.
„Možná chtěla něco napsat,“ řekla Iveta.
Neodpověděla jsem.
„Teď bys normálně řekla, že to neuměla.“
„Možná tam nic nikdy nebylo.“
„Nebo to vytáhla.“
„Možná.“
Iveta obálku položila mezi nás. „Tohle slovo nesnáším.“
Objednaly jsme pizzu. Jedly jsme přímo z krabice a dokumenty rozdělily na ponechat a vyhodit. Dopis od dědy zůstal na stole. Prázdnou obálku si Iveta položila vedle popelníku.
O matce jsme už nemluvily.
Když jsem odcházela, zeptala se mě, jestli jsem smlouvu podepsala.
„Ne.“
„Proč?“
„Ještě jsou dva týdny.“
„Já ji zaplatím.“
„Tak ji zaplať.“
„A ty tam budeš chodit?“
Obouvala jsem si boty a hledala v kabelce rukavice. „Nevím.“
„To ti najednou jde.“
Zavřela dveře dřív, než jsem odpověděla.
Iveta podepsala smlouvu následující pondělí. Nájem zaplatila na dvacet let, ne na deset. Poslala mi fotografii potvrzení a napsala, že hrob bude vedený na ni.
Odpověděla jsem dobře.
O týden později zavolala. Stála na hřbitově a nemohla otevřít schránku.
„Potřebuju klíč,“ řekla.
„Přivezu ti ho.“
„Pošli mi ho.“
„Mohl by se ztratit.“
„Je to obyčejný klíč.“
„Právě proto.“
Domluvily jsme se na sobotu. Přijela jsem dřív a hrob vyčistila. Vyhodila jsem zmrzlé karafiáty, umyla vázu a kartáčem odstranila zelený povlak ze spár. Když jsem skončila, ruce mě bolely a pod nehty jsem měla hlínu.
Iveta přišla s taškou. Přinesla svíčky, zimní věnec a malý plastový box, do kterého chtěla uložit věci z plechové krabičky, aby nenavlhly.
„Myslela jsem, že je nechceš,“ řekla jsem.
„Nechci je doma.“
Otevřely jsme schránku. Iveta přendala do boxu fotografie, účtenku a dopis od dědy. Prázdnou obálku nechala u sebe.
Růžovou sponku držela chvíli v ruce.
„Tu si vezmi,“ řekla jsem.
„Ne.“
„Je tvoje.“
„Byla moje.“
Položila ji do boxu na fotografii, kde seděla otci na ramenou. Potom zasunula box do schránky, ale byl příliš velký a dvířka nešla zavřít.
Iveta do nich tlačila kolenem a zaklela. Matka nesnášela, když jsme na hřbitově mluvily sprostě.
„Musíš je přizvednout,“ řekla jsem.
Klekla jsem si vedle ní, jednou rukou nadzvedla kov a druhou otočila klíčem. Zámek cvakl.
Na kalhotách jsme měly mokrou hlínu. Iveta si ji otírala papírovým kapesníkem, ale jen ji víc rozetřela.
Podala jsem jí klíč.
„Hrob je tvůj.“
Nevzala si ho. „Ve smlouvě je moje jméno.“
„Právě.“
„Ty sem stejně chodíš.“
„Nemusím.“
„Ale chodíš.“
Položila mi klíč do dlaně a zavřela kolem něj prsty.
„Já nemůžu jezdit pokaždé, když se zasekne schránka,“ řekla.
„Můžeš ji nechat zamčenou.“
„A ty ji můžeš přestat otevírat.“
Chvíli jsme stály proti sobě. Mezi námi byl hrob, který patřil Ivetě podle smlouvy, mně podle klíče a matce podle toho, co si o sobě celý život myslela.
Iveta odešla první. U brány se otočila a krátce zvedla ruku. Nebyla jsem si jistá, jestli mává mně, nebo jen hledá auto.
Na desce zůstal papírový kapesník, kterým si čistila kalhoty. Zvedla jsem ho a vyhodila. Potom jsem zkusila dvířka schránky. Zámek držel.
Klíč jsem si strčila do kapsy kabátu.
Doma jsem kabát pověsila v předsíni a všimla si tmavé šmouhy na rukávu. Nešla setřít prsty.
Klíč zůstal v kapse.
