Článek
S Radkem žijeme dvanáct let. Kocoura Berta jsem měla už předtím, takže jsem mu občas v žertu říkala, že přišel do hotové rodiny. Radek zpočátku nechtěl zvíře v ložnici, ale nakonec to byl on, kdo kvůli Bertovi nechával dveře pootevřené. Když jsme odjížděli, kontroloval okna a sousedce vypisoval, kam schováváme krmení. Nikdy jsem nepochybovala, že ho má rád. Jenže když Bert letos na podzim onemocněl, začala jsem každou Radkovu námitku slyšet jako přání, aby už bylo po všem.
Počítala jsem peníze, on probdělé noci
Na koupelnu jsme si odkládali skoro tři roky. Měli jsme vybrané obklady a čekali na termín řemeslníka. Po prvních návštěvách veteriny jsem se Radka zeptala, jestli můžeme sáhnout do té rezervy. Souhlasil, koupelna prý počká. Zpočátku jsme se střídali i v noci. Bert byl neklidný a my ho chodili kontrolovat do kuchyně, kde měl pelíšek. Radek mi ráno chystal kávu a jednou mě poslal spát do pokoje, že dneska zůstane vzhůru on. Brala jsem to jako samozřejmé společné rozhodnutí.
Po několika týdnech ale začal usínat u večeře. Pracuje ve skladu od šesti a domů jezdí autem. Když jsem ho potřetí během jedné noci vzbudila, aby se na Berta podíval také, zůstal sedět na kraji postele. Navrhl rozdělit služby tak, abychom pokaždé nevstávali oba. Zkusili jsme to, ale já ho stejně budila i během své části noci, když se mi něco nezdálo. Po dalších dvou nocích řekl, že před ranní směnou už vstávat nebude. „Potřebuju se vyspat. Takhle už v práci nevydržím.“ Já přece také chodila do práce. Slyšela jsem v tom hlavně to, že moje únava se nepočítá.
Do ordinace jsem šla sama
Když nám nabídli další vyšetření, chtěla jsem ho objednat hned. Radkovi jsem doma řekla cenu a on chvíli mlčel. Pak souhlasil s penězi, ale odmítl si vzít další volno a jet se mnou. Chtěla jsem, aby u toho byl, držel přepravku a po cestě zpátky mě poslouchal. On opakoval, že potřebuje odpracovat směnu bez domlouvání náhrad. „Takže zaplatíš a tím to pro tebe končí?“ vyjela jsem. Řekl, že přesně takhle to nemyslí, ale já už odešla hledat přepravku.
Vyšetření jsem zaplatila ze společného účtu. Radek se večer zeptal, co nám řekli, a připravil Bertovi čistou deku. Odpovídala jsem stručně. V noci jsem vstávala sama a ráno čekala, jestli se alespoň zeptá, jak Bertovi bylo. Za několik dní kocour zemřel na klinice, kam jsem ho odvezla po dalším zhoršení. Radek pro mě přijel hned, jak jsem zavolala. Celou cestu jsem držela prázdnou přepravku na klíně a odtahovala se, když mi položil ruku na rameno.
U misek se rozplakal také
Doma jsem chtěla všechno nechat tak, jak to bylo. Radek druhý den zvedl misky z podlahy a já na něj vyjela, že se toho nemohl dočkat. Zůstal stát u dřezu. Jednu misku položil, druhou pořád držel v ruce a začal plakat. Nečekala jsem to. Řekl mi, že ráno ležel vzhůru a čekal na známé žuchnutí, když Bert vyskočí k našim nohám. Misky chtěl umýt, protože na zaschlé krmení se nemohl dívat. Věděla jsem přece, jak ho měl rád. Během nemoci jsem na to ale přestala myslet a sledovala jen to, co pro něj odmítá udělat.
Sedla jsem si ke stolu, ale obejmout jsem ho nedokázala. Pořád jsem si vybavovala chvíli, kdy odmítl jet do ordinace, a zároveň mi bylo stydno za to, co jsem právě řekla. Radek misky umyl a zeptal se, kam je má dát. Odnesla jsem je do spodní skříňky. Nepřipadalo mi správné schovávat je, jenže nechat je na podlaze jsem také nechtěla. Večer mi začal vyprávět, jak Bert kdysi usnul v jeho otevřené tašce do práce. Tu historku jsem znala. Tentokrát jsem ji nevydržela poslouchat a požádala ho, ať toho nechá.
Od Bertovy smrti uplynuly tři týdny. Řemeslník se ozval s termínem a Radek se mě zeptal, jestli má opravu potvrdit. Peníze by po odložení nové skříňky stačily. Řekla jsem, že ještě nevím. Nedokážu teď vybírat baterii do vany z té samé rezervy, ze které jsem platila Bertova vyšetření. Vím, že za to Radek nemůže. Neodepřel mi peníze a nepřestal mít Berta rád, když už nechtěl v noci vstávat. Přesto mu stále nedokážu říct, že mi Bert chybí, aniž bych měla chuť dodat, že mě tehdy nechal samotnou.
