Článek
Ještě v šest večer se Oldřich smál vlastnímu hrnku. Za ta léta mu třikrát přilepil ucho a pokaždé trochu nakřivo. Denis navrhl, ať ho nechá u kontejneru. Vedoucí ho místo toho zabalil do starého dodacího listu a uložil mezi fotografie z podnikových oslav. V prázdné kanceláři po nich zůstaly světlé obdélníky.
Sklad u Kolína končil. Poslední kamion odjel odpoledne, zaměstnanci odevzdali klíče a rozebrali chlebíčky. Oldřich s Denisem slíbili, že ještě snesou kancelářské věci z patra. Ani jeden nespěchal domů. Oldřich žil od rozvodu sám a Denisova žena odvezla děti na víkend k rodičům. Při odpoledním hovoru jí řekl, ať na večerní zprávu nečeká. Ozve se ráno.
Poslední cesta dolů
Oldřich si na úřad práce připravil desky i pro Denise. Přidal vytištěné nabídky a navrhl, že v pondělí obejdou několik podniků společně. Denis odpověděl, že se ještě domluví. Od té chvíle při každé zmínce o pondělku našel něco, co bylo potřeba odnést nebo zamést. Oldřich jeho vyhýbání přičítal starostem. Mladý měl nájem a dvě malé děti. Vždyť proto mu ty desky chystal.
Do výtahu nastoupili krátce před osmou. Oldřich přidržoval krabici s hrnkem, Denis opřel židli o stěnu. Kabina se rozjela, škubla sebou a zastavila. Světlo zůstalo svítit. Oba chvíli čekali, že se stroj znovu rozběhne. Potom Oldřich stiskl přízemí.
Denisovi zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno firmy, jejíž dodávky denně míjeli u silnice. „Ano, zítra v sedm. Počítám s tím,“ odpověděl. Další větu přerušil výpadek spojení. Denis zkusil zavolat zpátky, ale telefon nenašel síť. Když přešel ke dveřím a pokus zopakoval, přístroj se vypnul. Oldřichův mobil se nabíjel v autě za vraty.
„Takže ty už máš místo.“
Denis přikývl. Vedoucí položil krabici na podlahu s takovou opatrností, až to znělo hůř než rána.
Mezi dvěma patry
Na přivolávací tlačítko nikdo neodpovídal. Bušili na dveře a volali, dokud je nezačalo bolet v krku. Z prázdné haly se vracela jen ozvěna. Vrátný už poslední týden nechodil. Ráno měl přijet údržbář a převzít budovu před předáním novému nájemci. Ještě před chvílí byla jeho návštěva bezvýznamnou položkou v kalendáři. Teď k ní oba počítali hodiny.
Oldřich vytáhl klíče a udeřil jimi do kovových dveří. V přestávkách zkoušeli přivolat pozornost znovu. Kabina postupně zteplala a židle přestala být nákladem. Sedali si na ni střídavě. Oldřich měl ztuhlé koleno, přesto pokaždé vstal dřív, než Denis něco řekl.
„Od kdy to víš?“ zeptal se kolem desáté.
„Od středy.“
Toho dne spolu jedli oběd na rampě. Oldřich mluvil o známém ve velkoobchodu, který možná vezme dva lidi. Denis mu dokonce podal propisku, aby si mohl zapsat číslo. Teď si na ten pohyb vzpomněli oba. Denis začal vysvětlovat směny, příplatek a cestu autobusem, ale Oldřich ho zastavil. Na peníze se neptal. Chtěl vědět, proč mu nechal dál vyprávět o společném pondělku.
Denis promnul mezi prsty prázdný obal od žvýkaček. Bál se, že se Oldřich zeptá, jestli by nevzali také jeho. Na pohovoru sháněli skladníka, žádného vedoucího. A on se na Oldřicha ani nezeptal. Nedokázal by pak sedět naproti němu a vysvětlovat, proč mu nepřinesl alespoň telefonní číslo. Čím déle čekal, tím víc mu oznámení nové práce připadalo jako přiznání k útěku.
Oldřich se opřel hlavou o stěnu. Dvanáct let Denisovi opravoval rozpisy a pouštěl ho dřív k nemocným dětem. Myslel si, že mladší kolega jeho pomoc přijímá stejně samozřejmě, jako ji on nabízí. Teď zjistil, že se před ním bál vyslovit dobrou zprávu.
„Ty desky jsem ti už nadepsal,“ řekl nakonec.
Denis se omluvil za středu u oběda. Oldřich chvíli převaloval klíče v dlani, potom znovu vstal ke dveřím.
K ránu už mluvili pomaleji. Oldřich přiznal, že poslední měsíc vstával ještě před budíkem. Doma nevěděl, co má dělat, zato ve skladu po něm každých deset minut někdo něco potřeboval. „V pondělí bych pro tebe stejně jel,“ dodal. „I kdyby nebylo kam.“ Denis si až teď všiml, že vedoucí má pořád košili s vyšitou značkou firmy. Sklopil oči ke krabici mezi jejich nohama.
Co si odnesli
Údržbář zaslechl klepání krátce po šesté. Odpověděl jim přes dveře a zůstal poblíž, než přijela pomoc. Když konečně vystoupili do přízemí, Oldřich si musel sednout na parapet. Denis vedle něj postavil krabice. Bylo po sedmé. Za skly vrat právě projížděla dodávka jeho nového zaměstnavatele.
Z údržbářova telefonu zavolal na číslo uvedené v papírech, které měl v autě. Nabídl, že přijede okamžitě. Mistr se nejdřív ujistil, že se mu nic nestalo, a potom mu řekl, ať dorazí v deset. Denis poděkoval. Zavolal ještě ženě a při jejím zděšeném vyptávání se mu poprvé roztřásl hlas. Oldřich mezitím odešel ke schodům. V kanceláři zůstal kabát a desky pro dva.
Vyšli pro ně společně. Oldřich vzal oboje desky, na schodech však Denisovy otevřel a vytáhl listy s nabídkami. Prázdný obal mu podal. „Na papíry do nové práce.“ Nebylo v tom veselí a Denis je ani nepředstíral. Donesl krabice k autu, zatímco Oldřich naposledy obešel rampu a odevzdal klíče.
Při loučení Denis řekl, že večer zavolá. Oldřich přikývl a položil zabalený hrnek na sedadlo spolujezdce. Potom odjel domů. Denis ještě chvíli stál u svého auta s deskami v ruce, než vyrazil na první směnu jiným směrem.
