Článek
Přišel domů s pěti velkými rajčaty. Položil je na linku. „Co je to?“
„Rajčata.“ „To vidím.“ „Tak proč se ptáš?“
„Říkala jsem malý.“ Karel otevřel lednici. „No tak jsou trochu větší.“
„Tohle nejsou trochu větší.“ „Jani, jsou to rajčata.“ „Já vím, co jsou rajčata.“
„Tak dobře.“ Dal je do spodního šuplíku. To jeho „tak dobře“ mě poslední dobou vytáčelo.
Byla to odpověď na všechno. Kup malá rajčata. Tak dobře.
V sobotu přijde Petra. Tak dobře. V úterý musím na osmou k zubaři.
Tak dobře. Někdy jsem měla pocit, že kdybych mu oznámila, že jsme prodali byt a stěhujeme se do Rumunska, řekl by taky tak dobře. Byli jsme spolu čtyřiatřicet let.
Po takové době už člověk nečeká, že ho druhý bude poslouchat jako na prvním rande. Já také neposlouchala všechno.
Karel mi dokázal deset minut vysvětlovat, proč někdo špatně parkuje. Znal typy motorů, o které jsem nestála.
V televizi komentoval rozhodčí, i když nesledoval sport, jen měl pocit, že rozhodčí bývá obecně problém. Ale dřív věděl, co jsem mu řekla. Teď nevěděl.
Začalo to pomalu. Řekla jsem mu, že ve čtvrtek přijde instalatér. Ve čtvrtek odešel na ryby.
„Vždyť jsem ti to říkala.“ „Co?“ „Že přijde instalatér.“
„Neříkala.“ „Říkala.“ „Jano, to bych si pamatoval.“
Instalatér stál v předsíni a zouval si boty. „Tak já můžu přijít jindy,“ řekl. „Ne, vy jste tady správně,“ řekla jsem.
Karel stál ve dveřích s prutem. „Tak dobře.“ Šel na ryby.
Instalatér se na mě podíval. „To je manžel?“ „Bohužel.“
Zasmál se. Já taky. Tehdy mi to ještě připadalo vtipné.
Pak jsme jednou seděli u televize. Dávali zprávy. Moderátorka mluvila o nějaké havárii.
Karel zesílil. „To je strašně nahlas.“ „Není.“
„Je.“ „Já to neslyším.“ „Tak si sedni blíž.“
„Sedím dva metry od televize.“ „Tak co chceš?“ „Aby mluvili normálně.“
„Oni mluví normálně.“ Karel zesílil ještě o dva stupně. Vzala jsem ovladač a stáhla zvuk.
„Tak to neslyším.“ „Já zase slyším všechno, včetně sousedů.“ Karel se zatvářil otráveně.
„Tak si dej špunty.“ „Výborně.“ Druhý den byla televize zase hlasitější.
Začali jsme se kvůli tomu hádat. Ne vážně. Takové malé manželské hádky, které člověk neopravuje, protože jsou levnější než rekonstrukce.
„Je to na třicítce.“ „No a?“ „Dřív jsme měli dvacet.“
„Dřív jsem byl mladší.“ „Takže slyšíš hůř.“ Karel se na mě podíval.
„Slyším dobře.“ „Tak proč to máš tak nahlas?“ „Protože tam mumlají.“
„Všichni?“ „Jo.“ „Ve všech programech?“
„Hlavně v českých.“ „A v reklamách?“ „Tam řvou.“
To byla pravda. Reklamy řvaly. Karel se toho držel další týden.
Jednou jsem vařila a on seděl u stolu s telefonem. „Volala Petra,“ řekla jsem. „Hm.“
„V sobotu nepřijedou.“ „Dobře.“ „Malá má teplotu.“
„To je dobře.“ Otočila jsem se. „Co je dobře?“
Karel zvedl oči. „Co?“ „Že má Eliška teplotu?“
„Eliška má teplotu?“ „Právě jsem ti to říkala.“ „Já myslel, že říkáš něco jinýho.“
„Co?“ „Nevím.“ „Tak proč jsi řekl, že je to dobře?“
Karel odložil telefon. „Tak jsem tě neslyšel.“ Řekl to rychle.
Pak dodal: „Protože jsi mluvila od sporáku.“ „Sedíš tři metry ode mě.“ „A běží digestoř.“
Podívali jsme se nahoru. Neběžela. Karel pokrčil rameny.
„Tak jsi mluvila potichu.“ Od té chvíle jsem začala mluvit hlasitěji. Ne schválně.
„CHCEŠ KAFE?“ Karel se na mě jednou podíval. „Proč řveš?“
„Protože normálně mě neslyšíš.“ „Já tě slyším.“ „Tak proč pořád říkáš co?“
„Protože mluvíš, když někam koukáš.“ „Já se mám při každé větě postavit před tebe?“ „To by pomohlo.“
Řekl to jako vtip. Mě to nepobavilo. Začala jsem si toho všímat všude.
V obchodě prodavačka něco řekla a Karel se usmál. Venku se ke mně naklonil. „Co říkala?“
„Že budou od pondělí zavírat dřív.“ „Aha.“ U doktora sestra zavolala jeho jméno.
Karel seděl dál. „Karle.“ „Co?“
„Volají tě.“ „Já to slyšel.“ „Tak proč nejdeš?“
„Chtěl jsem vstát.“ Nevstal. V restauraci se číšník zeptal, jestli chce brambory nebo hranolky.
Karel řekl: „Ano.“ Číšník čekal.
„Co ano?“ Karel se na mě podíval. „Hranolky,“ řekla jsem.
„Já chci brambory,“ řekl Karel. „Tak proč se na mě díváš?“ „Já se na tebe nedíval.“
Díval. Nejvíc mě začalo štvát, že tvrdil, že se nic neděje. Jednou jsme byli u Petry.
Petra je naše dcera. Má dvě děti a byt, ve kterém je pořád něco na zemi. Lego.
Pastelky. Ponožka. Kus rohlíku.
Karel seděl na gauči a Eliška mu něco vyprávěla. „Dědo, a pak paní učitelka řekla, že tam nesmíme.“ Karel se usmál.
„No jasně.“ „A proč?“ „Co proč?“
„Proč tam nesmíme?“ „Kam?“ Eliška se na něj podívala.
„Vždyť jsem ti to říkala.“ „Tak mi to řekni ještě jednou.“ „Já už nechci.“
Seskočila z gauče. Karel zůstal sedět. Na okamžik vypadal ztraceně.
Pak si vzal hrnek. „Děti dneska mumlají,“ řekl. Petra se otočila od linky.
„Tati, nechceš si nechat zkontrolovat sluch?“ Karel se zasmál. „Cože?“
Petra se taky zasmála. Já ne. „Fakt.“
„Já slyším dobře.“ „Tak proč jsi nevěděl, co ti říká Eliška?“ „Protože mluvila rychle.“
„Tati.“ „Co tati?“ Petra se podívala na mě.
Ten pohled jsem znala. Udělej s tím něco. Podívala jsem se zpátky.
Je to tvůj otec. Cestou domů jsem řekla: „Měl by sis tam dojít.“
„Kam?“ „Na ušní.“ „Proč?“
„Kvůli sluchu.“ „Já slyším.“ „Karle.“
„Co?“ Podívala jsem se na něj. „To není vtipný,“ řekl.
„Já se nesměju.“ Šli jsme dál. Karel zrychlil.
„Petra něco plácne a ty hned—“ „Petra nic neplácla.“ „Vy dvě jste stejný.“
„Jaký?“ „Pořád něco řešíte.“ „Takže všichni mumlají, televize je potichu, děti mluví rychle a já špatně stojím.“
Karel nic neřekl. „Ale ty slyšíš perfektně.“ „Ano.“
„Dobře.“ Tentokrát jsem to řekla já. Další týdny jsem to přestala řešit.
Aspoň nahlas. Když Karel řekl „hm“, už jsem nepokračovala. Když se zeptal „co?“, zopakovala jsem větu jednou.
Ne třikrát. Když něco zapomněl, neříkala jsem mu, že jsem mu to už říkala. Začala jsem si některé věci zařizovat sama.
Bylo to jednodušší. Jednou jsem mu vyprávěla o Věře z práce. Zná ji třicet let.
Její muž odešel za nějakou ženskou z účetního. „Představ si, že se odstěhoval,“ řekla jsem. Karel seděl u stolu.
„Hm.“ „Po čtyřiceti letech.“ „Hm.“
„A víš s kým?“ „Hm.“ Podívala jsem se na něj.
Díval se do novin. „Karle.“ Zvedl oči.
„Co?“ „Nic.“ „Tak proč na mě voláš?“
„Jen tak.“ Odešla jsem do kuchyně. Před lety bych mu to vyprávěla celé.
Řekl by něco nevhodného o tom, že Věřin muž vypadal vždycky jako idiot. Pak by se zeptal, jak dlouho to trvalo.
Nakonec by tvrdil, že něco podobného čekal, přestože toho člověka viděl asi třikrát. Teď řekl hm. Pár dní jsem mluvila méně.
Karel si toho nevšiml. To bylo nejhorší. V sobotu jsme jeli k Petře na oběd.
V autě hrálo rádio. Karel zesílil. „Nech to,“ řekla jsem.
„Co?“ „Nic.“ Dívala jsem se z okna.
Před námi jel cyklista v žluté bundě. Karel ho objel. „Mohl jsi mu nechat víc místa.“
„Nechal jsem.“ „Byl jsi těsně.“ „Nebyl.“
„Dobře.“ Karel se na mě podíval. „Ty jsi nějaká divná.“
„Nejsem.“ „Jsi.“ „Jen nemám co říct.“
„Ty vždycky máš co říct.“ „Tak dneska ne.“ „Pohádala ses s někým?“
„Ne.“ „S Petrou?“ „Ne.“
„Tak se mnou?“ Neodpověděla jsem. Karel stáhl rádio.
„Co jsem udělal?“ „Nic.“ „Tak proč se mnou nemluvíš?“
Podívala jsem se na něj. „Ty mě stejně neposloucháš.“ Chvíli jel.
„Poslouchám.“ „Ne.“ „Ale jo.“
„Vůbec nevíš, co ti říkám.“ „To není pravda.“ „Tak co jsem ti říkala ve středu o Věře?“
Karel se díval před sebe. „O jaký Věře?“ Podívala jsem se zpátky z okna.
„Nech to.“ „Jani.“ „Nech to.“
Do Petřina bytu jsme přišli každý zvlášť, přestože jsme jeli jedním autem. Petra se na nás podívala. „Co máte?“
„Nic,“ řekli jsme oba. To nás skoro rozesmálo. Skoro.
U oběda bylo hlučno. Děti mluvily. Petřin manžel krájel maso.
Myčka pípala. Televize běžela v obýváku. Najednou jsem si všimla Karla.
Když mluvila Petra, byl nakloněný k ní. Když mluvil její muž vedle něj, otočil k němu celé tělo. Petra něco řekla.
Karel se díval na její ústa. Eliška na něj zavolala z druhého konce stolu. „Dědo, chceš kečup?“
Karel se usmál. „Jo.“ „Tak já ti ho dám.“
Tentokrát mu to vyšlo. Za chvíli se všichni zasmáli něčemu, co řekl Petřin muž. Karel se zasmál taky.
O vteřinu později. Pak se podíval na mě. Já se nesmála.
Jeho úsměv zmizel. V kuchyni jsem řekla Petře: „On fakt neslyší.“
Oplachovala talíř. „Já vím.“ „Jak dlouho?“
„Nevím.“ „Proč jsi mi nic neřekla?“ Podívala se na mě.
„Řekla.“ „Kdy?“ „Když jsem mu řekla, ať jde na ušní.“
„To bylo jemu.“ „Ty jsi tam byla.“ Měla pravdu.
„Já myslela, že je jen tvrdohlavej.“ „Je.“ „Ale taky neslyší.“
„Jo.“ Cestou domů bylo rádio hlasitě. Tentokrát jsem ho nestáhla.
Doma si Karel sundal bundu. „Dáš si kafe?“ zeptala jsem se. Stál ke mně zády.
Neodpověděl. „Karle.“ Otočil se.
„Co?“ „Kafe.“ „Jo.“
Udělala jsem dvě. Sedli jsme si ke stolu. „Ty mě fakt neslyšíš.“
Karel se podíval na hrnek. „Slyším.“ „Ne.“
„Jano.“ „Já se nezlobím.“ „Tak proč to řešíš?“
„Protože jsem si myslela, že mě neposloucháš.“ Zvedl oči. „Cože?“
Rozesmála jsem se. Nešlo to zastavit. Karel se zamračil.
Pak pochopil. „To není vtipný.“ „Trochu je.“
„Není.“ „Promiň.“ Otřela jsem si oči.
„Já jsem si fakt myslela, že tě nezajímá, co říkám.“ „Já tě poslouchám.“ „Ale část neslyšíš.“
„Slyším.“ „Karle.“ Mlčel.
„Proč to nepřiznáš?“ „Protože to není tak hrozný.“ „Jak hrozný?“
Pokrčil rameny. „Prostě někdy něco přeslechnu.“ „Někdy celou konverzaci.“
„To přeháníš.“ „Přinesl jsi pět velkých rajčat.“ „Zase rajčata.“
„Byla první.“ Karel si upil kávu. Chvíli jsme mlčeli.
„Já nechci naslouchátko,“ řekl. Tak tiše, že jsem se k němu skoro naklonila. „Kdo říká, že ho potřebuješ?“
„Vím, jak to chodí.“ „Jak?“ „Pošlou mě na vyšetření. Řeknou, že slyším hůř. Pak mi něco dají do uší.“
„A?“ „Vypadá to blbě.“ Čekala jsem něco jiného.
„To myslíš vážně?“ „Ano.“ „Celý den nosíš béžovou vestu s kapsama.“
Karel se podíval dolů. „Co je s ní?“ „Nic. Jen bych estetiku úplně nehrotila.“
„Ta vesta je praktická.“ „Právě.“ Urazil se.
Pak si promnul ucho. „A nechci být hluchej.“ Tentokrát jsem nic nevtipkovala.
„Táta neslyšel,“ řekl. „Pamatuju.“ „Poslední roky na něj všichni řvali.“
„Jo.“ „A když se někde sedělo, tak jen koukal.“ Karel se díval do kávy.
„To nechci.“ Nic jsem neřekla. Po chvíli zvedl oči.
„Tak co bylo s tou Věrou?“ „Jakou Věrou?“ „Tou z práce.“
„Ty sis to pamatoval?“ „Věděl jsem, že jsi něco říkala.“ „Tak proč jsi neřekl, že neslyšíš?“
„Protože ses vždycky naštvala.“ „Já se naštvala, protože jsi říkal hm.“ „No vidíš.“
„Co vidím?“ „Že to nefungovalo.“ „Ne. Nefungovalo.“
Karel si upil. „Tak co Věra?“ Vyprávěla jsem mu to znovu.
Tentokrát, když něčemu nerozuměl, zastavil mě. „Počkej. Ještě jednou.“ Bylo to pomalejší.
Taky trochu otravné. Ale na konci věděl, že Věřin muž odešel s účetní. „Ten vypadal vždycky jako idiot,“ řekl.
„Viděl jsi ho třikrát.“ „Mně to stačilo.“ Na vyšetření se objednal o pár dní později.
Sám. Neřekl mi to. Našla jsem na stole kartičku s termínem.
„Tak jdeš?“ „Jo.“ „Kdy jsi tam volal?“
„Včera.“ „A nic jsi mi neřekl.“ „Teď to víš.“
„Dobře.“ Podíval se na mě. „To moje dobře?“
„Jo.“ „Tak ho nepoužívej.“ „Dobře.“
„Jano.“ Vyšetření ukázalo, že opravdu slyší hůř. Hlavně vyšší frekvence.
Když mi to řekl, stál v předsíni a zouval si boty. „Takže ženský hlasy,“ dodal. „Výborně.“
„Já za to vlastně nemůžu.“ „Ani to nezkoušej.“ Doporučili mu sluchadla.
Tomu slovu několik dní neříkal nijak. „Objednal sis je?“ „Jo.“
„Kdy budou?“ „Za dva týdny.“ „Fakt?“
„Jo.“ „Nemusím tam volat já?“ „Ne.“
„Dobře.“ „Zase.“ „Promiň.“
Když si je přinesl domů, byla menší, než čekal. A dražší, než jsem čekala já. První večer chodil po bytě a objevoval zvuky.
„Lednice hučí.“ „Vždycky hučela.“ „Hodiny tikají.“
„Ano.“ „Slyším nějakou vodu.“ „Myčku.“
„Ta je tak hlasitá?“ „Je.“ Chvíli mě pozoroval.
„Ty polykáš.“ „To lidé dělají.“ „Dost hlasitě.“
„Tak si je vyndej.“ „Nemusíš se hned urážet.“ „Já se neurážím.“
„Tak proč to říkáš takhle?“ „Jak?“ „Takhle.“
To mě uklidnilo. Večer jsme seděli u televize. Zvuk byl na dvacítce.
Karel se chvíli vrtěl. „Je to divný.“ „Co?“
„Všechno.“ „Zvykneš si.“ „Jak to víš?“
„Nevím.“ „Tak proč to říkáš?“ „Protože se to říká.“
Dívali jsme se dál. Po chvíli jsem si vzpomněla na něco z práce. „Víš, co dneska udělala Lenka?“
Karel sáhl po ovladači a televizi stáhl. Otočil se ke mně. „Která je Lenka?“
„Ta blondýna.“ „To je Věra.“ „Věra není blond.“
„Je.“ „Není.“ „Tak která je Lenka?“
Podívala jsem se na něj. „Začnu od začátku.“ „To bude nejlepší.“
„Ale tentokrát poslouchej.“ Karel se opřel. „Poslouchám.“
Začala jsem znovu. V půlce mě zastavil. „Počkej. Kdo je teda Věra?“
„Karle.“ „Co?“ „Nic.“
„Tak pokračuj.“ Pokračovala jsem.
