Článek
Je mi čtyřiašedesát a v důchodu jsem druhým rokem.
Milan pracoval o něco déle. Je o rok mladší a říkal, že ještě nechce končit.
Celý život jsme mluvili o tom, co budeme dělat, až budeme oba doma.
Budeme víc cestovat.
Na jaře pojedeme někam k moři, na podzim třeba do lázní.
Budeme jezdit na chalupu i přes týden.
Začneme chodit na výlety.
Milan vždycky říkal, že si konečně koupíme pořádná elektrokola a projedeme Česko.
Já se na to těšila taky.
Když jsem odcházela do důchodu já, kolegyně se mě ptaly, jestli mám radost.
Měla jsem.
Ale zároveň jsem se bála.
Pracovala jsem skoro čtyřicet let.
Najednou jsem poslední den odevzdala klíče, vypnula počítač a druhý den ráno nikam nemusela.
První týdny byly zvláštní.
Milan ráno odešel do práce.
Já si udělala kávu a seděla v kuchyni.
V devět bylo uklizeno.
V deset jsem měla nakoupeno.
Ve dvanáct jsem nevěděla, co budu dělat do večera.
Nejdřív jsem si říkala, že si potřebuju odpočinout.
Četla jsem.
Dívala se na seriály.
Pekla.
Přerovnala jsem skříně, na které jsem roky neměla čas.
Po měsíci už nebylo skoro co přerovnávat.
Začala jsem být protivná.
Milan to poznal.
„Tak někam choď,“ řekl mi jednou.
„Kam?“
„Nevím. Na cvičení. Mezi lidi.“
Naštvalo mě to.
Připadalo mi, že se mě chce zbavit.
Dneska vím, že měl vlastně pravdu.
Jedna bývalá kolegyně mě vzala na plavání.
Nechtělo se mi.
Šla jsem hlavně proto, abych jí pořád neříkala ne.
Pak jsem začala chodit každý čtvrtek.
Později jsem se přidala k malé skupině žen, které jednou za dva týdny vyrážejí na výlet.
Žádné velké túry.
Vlakem někam za Prahu, pár kilometrů pěšky, oběd a zpátky.
Začalo mě to bavit.
Pak dcera potřebovala jednou týdně pomoct s vnučkou.
Začala jsem ji vyzvedávat ve středu ze školky.
Chodily jsme do knihovny nebo na hřiště.
Večer si ji vyzvedla dcera.
Měla jsem z toho radost.
Ne proto, že bych chtěla hlídat každý den.
Ale středa najednou měla svůj program.
Postupně ho měl skoro každý týden.
Plavání.
Vnučka.
Výlet.
Občas cvičení.
Začala jsem také pár hodin měsíčně pomáhat v knihovně při akcích pro děti.
Najednou jsem ráno vstala a věděla, co budu dělat.
Milan měl radost.
Aspoň jsem si to myslela.
Když večer přišel domů, ptal se:
„Tak cos dneska podnikala?“
Vyprávěla jsem mu o výletu nebo o vnučce.
Občas řekl:
„Ty máš teda program.“
Říkal to s úsměvem.
Já to brala jako pochvalu.
První rok utekl rychle.
Milan pořád pracoval.
Někdy jsem ho přemlouvala, ať skončí dřív.
„Na co čekáš?“
„Ještě chvíli vydržím.“
„Vždyť peněz máme dost.“
„Mě práce ještě baví.“
Tak jsem ho nechala.
Na začátku důchodu jsem měla pocit, že jsem jen o dva roky před ním.
Že tohle období musím nějak vyplnit a pak začne ta část, na kterou jsme se těšili oba.
Jenže za dva roky se toho dost změnilo.
Poprvé jsem jela s kamarádkou na prodloužený víkend do Luhačovic.
Milan nemohl kvůli práci.
Dřív bych nejela.
Tentokrát jsem jela.
Pak jsme s holkami byly tři dny v jižních Čechách.
Milan řekl:
„Tak si to užij.“
A já si to užila.
Když loni na podzim oznámil, že na jaře konečně skončí, byla jsem ráda.
Opravdu.
Připili jsme si vínem.
Milan řekl:
„Tak teď začne život.“
Tenkrát mi ta věta přišla hezká.
Jeho poslední den v práci jsme šli na večeři.
Dostal od kolegů hodinky a několik dárků.
Byl dojatý.
Já taky.
První týden jsme si užili.
Spali jsme dlouho.
Šli jsme na oběd.
Jeli do zahradnictví.
Milan opravil pár věcí doma.
Pak mi jedno ráno oznámil, že má překvapení.
Vytiskl dvě trasy na elektrokola a našel penzion, kde bychom mohli přespat.
„Vzpomínáš, jak jsme vždycky říkali, že projedeme jižní Moravu?“
Vzpomínala jsem.
Bylo mi vlastně hezky, že si to pamatoval.
„Můžeme jet příští týden,“ řekl.
Otevřela jsem kalendář.
V úterý jsem měla plavání.
Ve středu vnučku.
V pátek už jsme byly domluvené na výlet.
„Co třeba až ten další týden?“
Milan zklamaně položil papíry na stůl.
„Tak jo.“
Nic víc neřekl.
A právě proto mi ho bylo líto.
On opravdu udělal přesně to, o čem jsme roky mluvili.
Jen jsem už nebyla připravená všechno ostatní automaticky zrušit.
Za pár dní navrhl, že pojedeme na chalupu.
Řekla jsem, že můžu od pondělí do středy.
„Proč jen do středy?“
„Mám vnučku.“
„Tak jednou nepůjdeš.“
„Ale dcera se mnou počítá.“
„Tak jí řekni, že nemůžeš.“
„Proč?“
„Protože můžeme být spolu.“
Nakonec jsme jeli jen na dvě noci.
Na chalupě bylo hezky.
Seděli jsme večer venku, dali si víno a Milan začal plánovat, že bychom příště mohli zůstat týden.
„Klidně,“ řekla jsem.
„Jen se musíme domluvit dopředu.“
Podíval se na mě.
„Dopředu?“
„No, mám taky svoje věci.“
Milan si odfrkl.
„Ty mluvíš, jako bys chodila do práce.“
To mě píchlo.
Možná proto, že jsem si ještě dobře pamatovala dobu, kdy jsem se sama cítila zbytečná.
Když jsem neměla žádný program, byl to Milan, kdo mi říkal, ať někam chodím.
Teď jsem někam chodila.
Jenže on si asi představoval, že až odejde do důchodu taky, všechno bude zase jinak.
Začali jsme se kvůli tomu občas dohadovat.
Nešlo ani o velké věci.
Spíš o to, že Milan automaticky počítal s tím, že když nic nenaplánoval on, budu doma.
Jednou se mě ráno zeptal:
„Co budeme dnes dělat?“
„Já jdu ve dvě na kafe s Janou.“
„Aha.“
„Proč? Něco jsi chtěl?“
„Ne.“
Bylo ale vidět, že ho to mrzí.
Večer mi řekl:
„Já jsem si fakt myslel, že budeme konečně víc spolu.“
„Vždyť jsme.“
„Ale pořád někam chodíš.“
„Chodila jsem tam i předtím.“
„Já vím.“
Chvíli mlčel.
„Jen jsem asi myslel, že až budu doma, tak už nebudeš muset.“
Ta věta mě překvapila.
„Já tam nechodím proto, že ty nejsi doma.“
Milan se zatvářil, jako by tomu nerozuměl.
A možná jsem to sama před dvěma lety také ještě nevěděla.
Největší hádku jsme měli kvůli Chorvatsku.
Milan našel apartmán, kam jsme jezdili před lety.
Byl nadšený.
Ukázal mi fotky.
„Tři týdny. Květen. Ještě tam nebude vedro.“
Otevřela jsem kalendář.
V prvním týdnu jsem měla slíbené hlídání vnučky.
Další týden jsme měly s kamarádkami naplánovaný pobyt v Jeseníkách.
A třetí týden jsem měla kontrolu u lékaře.
„To nemůžu.“
Milan se zasmál.
„Jak nemůžeš? Vždyť jsi v důchodu.“
Řekla jsem mu, co mám.
Čekala jsem, že se podíváme na jiný termín.
Místo toho se zatvářil podrážděně.
„Jeseníky můžeš zrušit.“
„Proč?“
„Protože jedeme spolu k moři.“
„Ale já jsem jim to slíbila už na podzim.“
„Tak jim řekneš, že jedeš s manželem.“
„A proč má mít tvoje věc automaticky přednost?“
Chvíli bylo ticho.
„Moje věc?“
Hned jsem věděla, že to znělo špatně.
„Myslím tu dovolenou.“
„Naši dovolenou.“
„Ano, naši.“
„Vždyť jsme třicet let říkali, že až budeme v důchodu, budeme cestovat.“
„Já vím.“
„Tak kdy teda? Až ti to dovolí kamarádky?“
To už mě naštvalo.
„Nikdo mi nic nedovoluje. Jen mám taky svůj život.“
Milan se na mě podíval.
„Svůj život?“
Okamžitě jsem věděla, že jsem to měla říct jinak.
„Tak jsem to nemyslela.“
„A jak jsi to myslela?“
Nevěděla jsem.
Milan řekl, že poslední dva roky poslouchal, jak se těším, až bude doma taky.
A teď je doma a já pro něj nemám čas.
„To není pravda.“
„Tak proč musím prosit o místo v tvým kalendáři?“
Na to jsem neuměla odpovědět.
Nakonec Chorvatsko neobjednal.
Řekl, že už nemá chuť.
Pár dní jsme kolem sebe chodili trochu opatrně.
Pak začal Milan jednou týdně chodit na tenis s bývalým kolegou.
Minulý týden se vrátil domů a oznámil mi, že si s dalšími dvěma chlapy domluvili cyklovýlet.
Měla jsem radost.
„To je super.“
„Ve čtvrtek,“ řekl.
Zasmála jsem se.
„To nemůžu, mám plavání.“
Podíval se na mě a tentokrát se zasmál taky.
„Já tě nikam nezvu.“
To mi přišlo jako dobré znamení.
O víkendu jsme pak společně jeli na výlet.
Jen my dva.
Milan vybral trasu, já restauraci.
Bylo to hezké.
Když jsme večer přijeli domů, seděli jsme ještě chvíli na terase.
Milan vytáhl telefon.
„Našel jsem ještě jeden termín toho Chorvatska. V září.“
Podal mi ho.
Apartmán byl volný deset dní.
„Co myslíš?“
Automaticky jsem sáhla po kalendáři.
Pak jsem se zarazila.
Milan si toho všiml.
„Tak se nejdřív podívej,“ řekl.
Otevřela jsem září.
Ve středu vnučka.
O víkendu výlet s kamarádkami.
V úterý plavání.
Seděla jsem s kalendářem na stole a najednou jsem nevěděla, jestli hledám volný termín pro nás dva, nebo seznam věcí, které nechci zrušit.
