Článek
Buď přehlédla číslo vozu, nebo se rozhodla, že prázdné místo u okna bude její, dokud se nepřihlásí majitel. Václav se nepřihlásil. Položil tašku do police a posadil se naproti na sedadlo 44, které zatím nikdo neobsadil.
Dříve by ji upozornil okamžitě. Ne kvůli vlastnímu pohodlí, ale protože pořádek ve voze začínal u správně obsazených míst. Cestující, který seděl jinde, než měl, překážel člověku s další rezervací, ten se přesunul o dvě řady dál a během několika zastávek se drobný omyl rozšířil po celém voze.
Václav tomu říkal lavina, i když ve skutečnosti šlo spíš o pomalé přelévání nespokojených lidí s kufry. Za třicet osm let na železnici viděl, jak se hádka o sedadlo změnila ve spor o otevřené okno, politiku, děti a o to, kdo v této zemi smí cestovat první třídou. Stačilo ukázat na číslo a říct: Tohle je vaše místo. Většina věcí se dala zastavit, dokud ještě vypadaly malicherně.
Teď mu bylo sedmdesát dva a šest let nenosil uniformu. Bez ní mu připadalo nezdvořilé poučovat cizí lidi o číslech nad jejich hlavami. Žena se navíc dívala z okna, i když vlak stále stál na pražském hlavním nádraží a za sklem byl jen protější peron, automat na kávu a muž v oranžové vestě, který pomalu tlačil prázdný vozík.
Václav si rozepnul kabát, vytáhl z kapsy papírovou jízdenku a položil ji na stolek. Mohl ji nechat viditelně otočenou tak, aby číslo 42 mířilo k ženě. Místo toho ji přehnul a schoval do náprsní kapsy.
Do Českých Budějovic jel na setkání bývalých železničářů. Pozvánku dostával každý rok a každý rok odpovídal, že má jiné plány. Letos mu zavolal Karel Vondráček, se kterým dříve sloužíval na rychlících do Lince, a řekl mu, že jiné plány jsou v důchodu jen zdvořilý výraz pro nic.
Václav namítl, že nic může být plán, pokud s ním člověk počítá dopředu. Karel se zasmál a další den mu poštou přišla vytištěná jízdenka s místenkou. Karel ji koupil na Václavovo jméno, ačkoli nevěděl, zda ji smí použít někdo jiný. Na obálku připsal: Nemusíš mluvit. Stačí přijet.
Václav měl dorazit ve dvě do restaurace u nádraží. Vlak přijížděl krátce po jedné, takže mu zůstávala téměř hodina, kterou považoval za zbytečnou. Karel tvrdil, že důchodci musí jezdit s rezervou. Václav mu připomněl, že bývalí železničáři by měli důvěřovat jízdnímu řádu. Karel odpověděl, že právě proto mu nedůvěřuje.
Žena naproti složila leták a zasunula ho do kabelky. Bylo jí něco přes padesát, možná méně. Lidé, kteří vypadali unaveně, působili starší, dokud se neusmáli. Vlasy měla obarvené na tmavou hněď, ale u pěšinky prosvítal šedý pruh. Na pravém palci měla drobnou ranku a stále si ji přejížděla nehtem ukazováčku. Václav se podíval jinam, aby neměla pocit, že ji pozoruje. Všímat si detailů bývalo součástí jeho práce. Teď to mohla být jen vlastnost starého muže sedícího naproti cizí ženě.
Vlak se rozjel přesně. Václav se podíval na hodinky, ačkoli nástupiště začalo ustupovat už před několika vteřinami. Nové soupravy zněly uvnitř jako kancelář, která se dala do pohybu. Klimatizace hučela, dveře se zavíraly s jemným elektronickým tónem a na displeji se objevila rychlost, jako by cestující potřebovali vědět, že právě jedou sto dvacet sedm kilometrů v hodině. Ve starých vozech se rychlost poznala podle oken, podvozku a podle toho, jak se sklenička s čajem posunovala po stolku.
Žena se podívala na jeho ruce. Václav je měl položené na kolenou, prsty propletené. Na levém prostředníčku mu chyběl horní článek. Přišel o něj v šestadvaceti, když pomáhal uvolnit zamrzlé dveře služebního vozu. Nebyla to nehoda, kterou by železnice považovala za významnou. Dostal tři týdny pracovní neschopnosti a nový pár rukavic.
„Vy jste pracoval u dráhy?“ zeptala se žena.
Václav se podíval na svou bundu, zda na ní nezůstal starý znak. Měl obyčejný tmavomodrý kabát, který mu dcera koupila k sedmdesátinám.
„Ano.“
„Průvodčí?“
„Vlakvedoucí.“
„To jsem myslela.“
Přikývl. Lidé si často mysleli, že vlakvedoucí je totéž co průvodčí s lepším názvem. Dříve je opravoval. Teď už většinou ne.
„Na téhle trati?“ pokračovala.
„Dlouho.“
„Už nepracujete.“
Nebyla to otázka.
„Šest let.“
Žena si znovu přejela ranku na palci. „Jak se jmenujete?“
Václav se k ní otočil. Otázka nebyla vyslovená přátelsky ani nezdvořile. Působila, jako by potřebovala ověřit údaj.
„Václav Havelka.“
Žena na chvíli zavřela oči. Když je otevřela, neusmívala se, ale její obličej vypadal mladší.
„Já jsem věděla, že jste to vy.“
Václav čekal. V restauracích a na nádražích ho někdy oslovili bývalí cestující, většinou kvůli pokutě, kterou jim kdysi odpustil nebo neodpustil. Jeden muž ho po dvaceti letech poznal a připomněl mu, že ho vyloučil z přepravy v Benešově, protože byl opilý a neměl kalhoty. Muž tehdy trval na tom, že kalhoty měl, pouze je držel v ruce. Čas některé spory zjemnil. Jiné jen zbavil svědků.
„My se známe?“ zeptal se.
„Vy mě asi nepoznáte. Jmenovala jsem se Pospíšilová. Monika Pospíšilová. Teď jsem Růžičková.“
Jméno mu nic nepřipomnělo. Pospíšilových potkal tisíce. Někteří nastupovali bez jízdenky, jiní s jízdním kolem, dítětem nebo slepicí v krabici. Jednou našel na záchodě občanský průkaz Jiřiny Pospíšilové a odevzdal ho v Táboře. To nebyla ona.
„Bylo mi šestnáct,“ řekla Monika. „Jela jsem bez lístku z Benešova. V zimě. Chtěla jsem do Soběslavi.“
Václav se podíval znovu na její tvář. Pokusil se ubrat třicet pět let, šedivou pěšinku, rtěnku a dvě tenké vrásky mezi obočím. Zůstalo mu několik různých dívek v kabátech a školních bundách. Jedna plakala, jedna se smála a jedna tvrdila, že její matka nastoupí v Táboře, i když vlak jel směrem od Tábora. Nedokázal určit, která z nich by mohla být Monika.
„Měla jsem červenou čepici a modrý batoh,“ pokračovala. „Řekla jsem vám, že mi někdo ukradl peněženku. Vy jste věděl, že lžu.“
„To jsem věděl často.“
Monika se usmála. „Pak jsem vám řekla, že utíkám z domova.“
Václav si všiml, že řekla utíkám, ne utíkala jsem. Jako by opakovala větu, kterou tehdy vyslovila.
„A co jsem udělal?“
„Nechal jste mě dojet.“
„To se někdy stalo.“
„Koupil jste mi čaj.“
„Čaj jsem nekupoval.“
Monika se zasmála. „Koupil.“
„Ve vlaku se tehdy prodával čaj ve skle. Zajišťoval ho bufet.“
„Vy jste ho zaplatil.“
„To nevím.“
„A posadil jste mě do služebního kupé.“
„Neschovával jsem cestující.“
„Neříkám, že jste mě schoval.“
Václav se opřel. „Co bylo potom?“
„V Táboře jste volal policii. Nepřijeli. Nechal jste mě pokračovat. V Soběslavi jste čekal, než přijde teta.“
„Moje směna nekončila v Soběslavi.“
„Nemusela tam končit.“
„Rychlíky tam v některých letech ani nestavěly.“
„Ten zastavil.“
Václav věděl, že jízdní řády se měnily, stejně jako názvy vlaků, řazení vozů a hranice směn. Mohl by to zjistit doma ze starých služebních pomůcek, pokud je ještě nevyhodil. Uložil je ve sklepě do krabic označených podle období, ale dcera mu loni řekla, že popisky na krabicích neznamenají, že věci uvnitř nejsou harampádí.
„Vy si to nepamatujete,“ řekla Monika.
„Ne.“
Čekal, že ji odpověď zklame. Přikývla však, jako by s ní počítala.
„Pro vás to byla jedna směna.“
Václav se chtěl zeptat, čím byla pro ni, ale řekla mu to sama.
„Já jsem se domů už nevrátila.“
Vlak projel tunelem a okno se na několik vteřin změnilo v tmavé zrcadlo. Václav v něm viděl sebe i Moniku sedící na jeho místenku. Když se za sklem znovu objevily domy, jejich odrazy zeslábly.
„Teta vás nechala u sebe?“ zeptal se.
„Nejdřív mi řekla, že zavolala mámě a že pro mě přijede. Já jsem jí řekla, že uteču znovu. Asi mi nevěřila, ale zamkla dveře a klíč si dala pod polštář. Druhý den jsme šly na sociálku.“
„A vaše matka?“
Monika odšroubovala víčko malé lahve vody. „Přijela. Křičela na tetu, na mě, na sociální pracovnici. Pak odjela.“
Václav čekal, jestli bude pokračovat. V práci se naučil neklást další otázku příliš rychle. Lidé často mluvili dál jen tehdy, když si nebyli jistí, zda je druhého ještě zajímají.
„Byla jste doma v nebezpečí?“ zeptal se nakonec.
Monika se napila. „To jste se mě ptal i tehdy.“
„A co jste odpověděla?“
„Že ano.“
„Byla to pravda?“
Podívala se na něj přes láhev. „Na to jste se tehdy neptal.“
Václav se opřel do sedadla.
„Mamin přítel pil,“ řekla. „Když nepil, sliboval, že už nebude. Když pil, čekali jsme, kdo mu začne vadit. Většinou máma. Někdy já. Mně neudělal nic, co by se dobře vysvětlovalo cizím lidem. Jestli se ptáte na to.“
„Neptám.“
„Ale zajímá vás to.“
Přikývl.
„Zamykala jsem si pokoj. Jednou dveře vyrazil. Ne protože by chtěl dovnitř. Chtěl mi ukázat, že se můžu zamknout jen tehdy, když mi to dovolí.“
Monika mluvila klidně a dívala se na plastové víčko v ruce. Václav znal tento způsob vyprávění. Lidé ho používali, když nechtěli, aby jim někdo odpověděl soucitem. Říkali fakta, která měla zůstat stát sama.
„Jak dlouho jste byla u tety?“
„Dva roky. Pak jsem šla na internát. Vyučila jsem se farmaceutickou laborantkou.“
„Pracujete v lékárně?“
„Ve skladu zdravotnického materiálu.“
„Máte rodinu?“
„Jednoho syna. Už dospělého.“
„A manžela?“
„Měla jsem dva.“
Řekla to tak, že Václav nevěděl, zda se má usmát. Monika to udělala za něj.
„První byl omyl a druhý oprava, která nevydržela,“ dodala. „Teď jsem sama.“
Václav se podíval na krajinu. Za Prahou se domy rozestoupily, ale stále je střídaly sklady, parkoviště a protihlukové stěny. Vlak zrychloval. Na displeji se objevilo sto padesát šest kilometrů v hodině.
„Proč si mě pamatujete?“ zeptal se.
„Protože jste byl první dospělý, který mě neposlal zpátky.“
„Říkala jste, že jsem chtěl zavolat policii.“
„Chtěl.“
„Ta by vás mohla poslat domů.“
„Ale nepřijela.“
„To nebylo moje rozhodnutí.“
„To, že jsem pokračovala, ano.“
Václav si položil ruce na stolek. Levý prostředník s chybějícím článkem vypadal vedle pravé ruky menší. Monika se na něj znovu zadívala.
„Podle toho prstu jsem vás poznala,“ řekla. „A podle toho, jak jste složil lístek.“
Václav se podíval na náprsní kapsu.
„Překládal jste ho tak, aby byly vidět oba konce. Říkal jste, že se papír nemá mačkat, když má ještě něco dokazovat.“
Takovou větu si nepamatoval. Zněla jako něco, co mohl říct. Zároveň zněla lépe než většina vět, které při kontrole jízdenek skutečně používal.
„Mohl vám to říct někdo jiný.“
„Ne.“
„Lidé časem spojí několik vzpomínek dohromady.“
„Vy si myslíte, že jsem si vás vymyslela?“
„Ne. Jen že podrobnosti se mění.“
Monika přikývla. „Můj syn říká totéž.“
„Zná ten příběh?“
„Až moc dobře. Vyprávěla jsem mu ho pokaždé, když chtěl v pubertě odejít z domu.“
„Co jste mu říkala?“
„Že někdy člověk musí odejít.“
Chvíli hleděla z okna.
„Dřív jsem k tomu přidávala víc,“ řekla. „Teď už nevím proč.“
„A odešel?“
„Jednou. Na dvě noci ke kamarádovi.“
„Nechala jste ho?“
„První noc ano. Druhou jsem zavolala jeho otci. Ten pro něj jel.“
„Takže se vrátil.“
„Byl vzteklý. Řekl, že sobě jsem útěk dovolila a jemu ne.“
„Kolik mu bylo?“
„Šestnáct.“
„Rodiče se u vlastních dětí bojí víc.“
Monika se na něj podívala, ale nic k tomu neřekla.
„Máte děti?“ zeptala se po chvíli.
„Dceru.“
„Utekla někdy?“
Václav neodpověděl hned. Dříve by řekl ne. Jeho dcera Lenka odjela v sedmnácti do Olomouce za chlapcem, kterého znala tři měsíce. Nechala doma lístek: Nebojte se, nejdu se zabít. Jana, Václavova žena, po jeho přečtení omdlela, ačkoli později tvrdila, že si jen musela sednout. Václav zjistil adresu od Lenininy spolužačky, jel nočním vlakem do Olomouce a dceru našel ráno v bytě chlapcových rodičů. Stála v předsíni v cizím tričku a odmítala si obout boty. Václav jí dal facku. Nebyla silná, ale zvuk se odrazil od holých stěn. Chlapcova matka řekla, že takhle se věci neřeší. Václav jí odpověděl, že jejich věci právě řeší.
Lenku přivezl domů. Jana byla ráda, že je zpátky, a nezeptala se, jak ji přesvědčil. Lenka s ním potom téměř rok mluvila jen o praktických věcech. Vystudovala, vdala se a odstěhovala do Německa. Volali si každou neděli večer. Někdy mluvili patnáct minut, jindy čtyři. Když Václavovi bylo sedmdesát, poslala mu tmavomodrý kabát. Velikost byla správná.
„Jednou,“ řekl.
„Co jste udělal?“
„Přivezl jsem ji domů.“
„Chtěla?“
„Ne.“
Monika si přestala škrábat palec. „Kolik jí bylo?“
„Sedmnáct.“
„Proč odešla?“
„Kvůli klukovi.“
„Řekla to?“
„Byla u něj.“
Monika chvíli mlčela. „To ještě nemusí být důvod.“
Václav se podíval z okna.
„Ne,“ řekl.
Vzpomněl si na cestu zpátky. Lenka seděla u okna, v ruce svírala jízdenku a nepodívala se na něj ani při kontrole. Průvodčího Václav znal. Muž si všiml napětí, ale nezačal rozhovor. Jen označil lístky a řekl: Tak šťastnou cestu. Václav tehdy považoval větu za hloupou.
„Už je to dávno,“ řekl.
„U mě taky.“
Do vozu vstoupila vlakvedoucí. Byla mladá, vlasy měla stažené do nízkého culíku a přes rameno zavěšený přístroj. Václav nejdřív zkontroloval, zda má správně zapnutou vestu, a potom se za sebe zastyděl. Žena před nimi ukázala jízdenku v telefonu. Vlakvedoucí přiložila čtečku, poděkovala a posunula se k nim.
Václav vytáhl papírový lístek. Vlakvedoucí jej převzala, prohlédla a podívala se na čísla sedadel.
„Máte čtyřicet dva,“ řekla.
„Vím.“
Monika sáhla do kabelky pro telefon.
„Paní má místenku ve vedlejším voze,“ pokračovala vlakvedoucí. „Tři sta šedesát pět. Tohle je tři sta šedesát šest.“
Monika odemkla displej. „Nevšimla jsem si.“
„V Benešově se vůz zaplní. Budete se muset přesunout.“
„Sedí se mnou,“ řekl Václav.
Vlakvedoucí se na něj podívala. „Ale vy sedíte na čtyřicet čtyři.“
„Zatím je volné.“
„V Benešově je rezervované.“
„Pak si přesednu.“
Vlakvedoucí chvíli čekala, jako by posuzovala, zda má smysl vysvětlit mu systém rezervací. Nakonec načetla Moničin telefon.
„Po Benešově bude potřeba najít jiné místo.“
„Děkuju,“ řekla Monika.
Když odešla, Monika se usmála. „Takže zase jedu na špatném místě.“
„Tentokrát máte lístek.“
„Ale ne sem.“
„To se dá vyřešit.“
„Mohl jste to říct hned.“
Václav se podíval na číslo 42 nad její hlavou. „Mohl.“
„Proč jste neřekl?“
„Nechtělo se mi.“
„To není moc vznešený důvod.“
„Ne.“
Chvíli mlčeli. Před Benešovem zbývalo několik minut a ve vlaku se někdy pokračovalo v rozhovoru jen proto, že nebylo kam odejít.
„Co jste dělal s dětmi bez lístku?“ zeptala se.
„Záleželo na věku, na trase, na tom, co řekly. Jestli někdo čekal v cíli. Jestli měly doklady.“
„A na náladě?“
„I na náladě.“
„To se asi nemělo.“
„Nemělo.“
Václav si vzpomněl na několik případů. Chlapec, který jel z Prahy do Votic, protože se bál ukázat otci vysvědčení. Dívka z internátu, která si každý pátek kupovala lístek jen do Benešova a zbytek cesty se schovávala na záchodě. Dva bratři, kteří tvrdili, že rodiče zůstali na nástupišti, a pak se ukázalo, že rodiče jsou doma a netuší, kde děti jsou. Jednou předal dvanáctiletého chlapce policii a ještě téhož večera mu zavolala matka, aby mu poděkovala. O rok později se doslechl, že chlapec z domu utekl znovu a už ho nenašli. Nevěděl, zda to byla pravda. Na železnici se příběhy šířily rychle a jejich konce se měnily podle toho, kdo je vyprávěl.
„Někdy jsme zavolali policii,“ řekl. „Někdy rodičům. Nebylo to jako dnes.“
„Dnes by mě předali policii.“
„Ano.“
„A ta by zavolala mámě.“
„Nejspíš.“
Monika se podívala z okna. Vlak zpomaloval před Benešovem. Na vedlejší koleji stála souprava s otevřenými dveřmi a několik lidí čekalo u přechodu.
„V Táboře jste tehdy opravdu volal policii,“ řekla. „Pamatuju si, jak jste mluvil do telefonu u dveří. Pak jste přišel a řekl, že nepřijdou.“
„Mohli mít jiný výjezd.“
„Řekl jste, že mají důležitější práci.“
„To bych mohl říct.“
„Byl jste naštvaný. Na ně.“
Václav si představil služební telefon v kanceláři v Táboře, šedý přístroj s tlačítky. Představil si dívku v červené čepici sedící na lavici a vedle ní modrý batoh. Obraz přišel příliš snadno. Mohl ho právě vytvořit z toho, co mu Monika řekla.
Pak si vybavil mladou prodavačku z bufetu jménem Milena, která nosila silnou modrou oční linku. Podávala dívce čaj ve sklenici s kovovým držákem. Řekla Václavovi: Jestli ji pošlou domů a něco se jí stane, budeš o tom vědět? Václav odpověděl, že nebude. Milena řekla: Právě.
Byla to skutečná vzpomínka, nebo věta, kterou by Milena mohla říct? Václav si pamatoval její oční linku přesněji než obličej dívky.
„Čaj vám nejspíš dala žena z bufetu,“ řekl.
„Vy jste jí dal peníze.“
„To si nepamatuju.“
„Já ano.“
„Byla jste rozrušená.“
„Právě proto si to pamatuju.“
Václav se usmál. „Rozrušení paměť nezlepšuje.“
„Ani stáří.“
Vlak zastavil v Benešově a dveře se otevřely. Do vozu nastoupilo několik lidí s batohy a muž s velkou krabicí převázanou provázkem. Žena s malým dítětem našla sedadlo 44 a podívala se na Václava.
„Promiňte, máme tady místenku.“
„Samozřejmě.“
Václav vstal a sundal tašku z police. Monika se zvedla také.
„Půjdu do svého vozu,“ řekla.
„Zůstaňte.“
„A vy?“
„Sednu si vedle.“
Místo 43 bylo volné. Václav si tam položil tašku a posadil se. Byli nyní vedle sebe, čelem ke směru jízdy. Monika ustoupila blíž k oknu, aby se nedotýkali rameny.
Vlak se rozjel. Dítě naproti kopalo botami do spodní části sedadla a jeho matka mu každých několik minut sundávala kapuci, kterou si znovu nasazovalo.
„Měla jsem jít pryč,“ řekla Monika tiše.
„Nemusela jste.“
„Ta vlakvedoucí říkala, že se mám přesunout.“
„Teď sedíte.“
Monika se zasmála, ale hned přestala, aby nerušila dítě.
„Vy jste tehdy taky všechno řešil takhle?“ zeptala se. „Dokud člověk seděl, bylo to v pořádku?“
„Ne.“
„Škoda.“
Václav si všiml, že sedadlo 43 nemá tak velký prostor pro nohy jako místo naproti. Kolena se mu dotýkala stolku. Kdyby seděl na své místenku, mohl by se opřít o stěnu. Přemýšlel, zda Monika očekává, že se rozhovor vrátí k minulosti. Mohla už říct všechno, kvůli čemu ho oslovila. Jenže náhoda, která člověku posadí naproti někoho z dávného příběhu, vytváří dojem, že se musí něco dokončit.
„Proč jedete do Veselí?“ zeptal se.
„Za synem.“
„Žije tam?“
„Teď ano.“
„Je mu kolik?“
„Třicet.“
Václav čekal.
„Před měsícem odešel z práce,“ pokračovala Monika. „Jeho žena ho vyhodila z bytu. On tvrdí, že jen dočasně. Ona říká, že už třetí rok čeká, až začne normálně žít.“
„A vy mu pomáháte.“
„Minulý týden jsem mu vezla peníze. Dnes mu vezu věci.“
Ukázala na černou sportovní tašku v polici.
„Co v ní je?“
„Košile, boty, nějaké nádobí. Jeho žena mi to dala přede dveře.“
„Nemohl si pro to přijet?“
„Nemá auto.“
„Vlak jezdí.“
„To jsem mu řekla.“
Monika si opřela hlavu o sedadlo. „Nechtěla jsem mu to vozit. Pak mi připomněl, že jsem taky jednou potřebovala, aby mě někdo nechal dojet.“
„Použil váš příběh proti vám.“
„Naučil se to ode mě.“
Pozorovali dítě naproti. Vyndalo z batohu plastového dinosaura a postavilo ho na stolek. Při první zatáčce dinosaurus spadl.
„Syn si myslí, že ten příběh vysvětluje všechno,“ řekla Monika. „Když odejde z práce, protože se pohádá s vedoucím, říká, že jsem přece taky odešla. Když nezaplatí nájem, protože nechce dělat něco, co ho ponižuje, připomene mi, že jsem v šestnácti neměla peníze ani na lístek.“
„On neví, co bylo doma.“
„Ví verzi, ve které jsem odešla a dopadlo to dobře.“
„Dopadlo?“
Monika se podívala z okna. „Jsem tady.“
Václav se nepokoušel rozhodnout, jestli to byla odpověď.
„Když se narodil,“ pokračovala, „slíbila jsem si, že ode mě nikdy nebude muset utíkat. Pak jsem zjistila, že dítě může chtít odejít, i když ho nikdo nebije. Někdy mu jen vadí, že o něm doma všechno vědí.“
Václav si vzpomněl na Lenku v předsíni olomouckého bytu. Měla rozmazanou řasenku, i když se jindy téměř nelíčila. Když jí řekl, že jede domů, odpověděla: Ty ani nevíš, před čím jsem přijela sem. Václav tehdy slyšel jen drzost. Kdyby se zeptal, musel by připustit, že odpověď nemusí být chlapec.
„Ptal jste se jí někdy?“ řekla Monika.
„Na co?“
„Proč odešla.“
„Řekla to matce.“
„A vám?“
„Ne.“
„Tak nevíte.“
„Ne.“
Václav cítil, že by měl rozhovor ukončit. Ne protože by byl nepříjemný, ale protože cizí člověk už věděl něco, co on sám léta držel v jednoduché podobě. Dcera utekla za chlapcem. Přivezl ji domů. Život pokračoval. Složitější verze nenabízela možnost něco změnit, jen více míst, na která se dalo ukázat.
„Stýkáte se s ní?“ zeptala se Monika.
„Voláme si.“
„Jezdí za vámi?“
„O Vánocích. Někdy v létě.“
Monika přikývla. „Tak jo.“
„Co tak jo?“
„Nic.“
Dítě naproti shodilo dinosaura podruhé. Václav se pro něj sehnul a podal mu ho. Dítě poděkovalo tak tiše, že mu matka řekla, aby to zopakovalo. Václav odpověděl, že slyšel.
Za Olbramovicemi přišla vlakvedoucí znovu. Podívala se na Moniku a potom na Václava.
„Tak jste zůstala.“
„Ano,“ řekla Monika.
„V Táboře se vůz zaplní.“
Václav sáhl do kapsy pro místenku. „Sedí na mém místě.“
„A vy?“
„Já si něco najdu.“
Vlakvedoucí se na ně chvíli dívala a pak přikývla. „Kdyby přišel někdo na třiačtyřicítku, budete si muset přesednout.“
„Samozřejmě.“
Když odešla, Monika řekla: „Nemusela jsem zůstat.“
„Nemusela.“
„Vy jste mi to dovolil.“
„Ano.“
Monika si znovu přejela ranku na palci. „Vy pořád mluvíte tak, aby na každé straně zůstalo trochu místa.“
Václav neodpověděl.
Do Tábora přijeli se čtyřminutovým zpožděním. Václav je zaznamenal automaticky. Dříve by věděl, kde vzniklo a zda je možné je stáhnout. Teď jen sledoval, jak se údaj na displeji změnil, aniž to od něj něco vyžadovalo.
Na nástupišti stáli dva policisté. Jeden se díval do telefonu, druhý pil z papírového kelímku. Monika si jich všimla také.
„Tady jste tehdy volal policii,“ řekla.
„Nádraží vypadalo jinak.“
„Ale bylo to tady.“
Václav se podíval přes sklo. Vybavil si starou čekárnu, hnědé lavice a bufet s malým okénkem. Milena s modrou linkou držela sklenici čaje. Dívka seděla na kufru nebo batohu. Václav telefonoval z kanceláře výpravčího. Policista řekl, že nemají auto. Nebo že přijedou za půl hodiny. Václav měl vlak, který pokračoval. Řekl dívce, že v Táboře vystoupí. Ona začala plakat. Ne hlasitě. Slzy si utírala rukávem.
Nějaký kolega, možná Olda Vránka, mu řekl: Buď ji vezmi dál, nebo ji tady nech a neřeš to. Václav odpověděl, že ji nemůže nechat. Olda řekl: Tak sis vybral.
Vzpomínka tentokrát nepřišla jen jako obraz. Václav cítil chlad u dveří a pach cigaret, který se držel v uniformě. Dívka měla červenou čepici, ale modrý batoh si nevybavil. Mohla mít igelitovou tašku s nápisem Prior. Nebo ji nesla jiná cestující.
„Asi si na tu situaci vzpomínám,“ řekl.
Monika se k němu otočila.
„Policie nepřijela. Kolega mi řekl, ať vás buď vezmu dál, nebo nechám na nádraží.“
„A vzal jste mě.“
„Ano.“
„Proč?“
Václav sledoval policisty venku. Jeden vyhodil kelímek do koše a netrefil se. Kelímek dopadl vedle. Muž se pro něj nevrátil.
„Nemohl jsem vás tam nechat samotnou.“
„Takže jste mi věřil.“
„Nevěděl jsem, co je horší.“
Monika se opřela o okno. „To mi stačí.“
„Mně ne.“
„Proč?“
Václav chvíli hledal odpověď. „Protože jsem jindy rozhodl jinak.“
„Jak?“
„Některé děti jsem předal policii. Některé poslal domů. Některé nechal pokračovat. Nemohl jsem vědět, co bude potom.“
„Nikdo to nevěděl.“
„Ale rozhodnutí zůstalo.“
„To byla vaše práce.“
„Práce ho neudělala správné.“
Monika si vzala láhev, ale nenapila se. „Chcete, abych vám řekla, že jste mi mohl ublížit?“
„Ne.“
„Tak co chcete?“
Václav se podíval na ni. „Nevím.“
Monika přikývla. „Dobře.“
Vlak se znovu rozjel. Policisté, kelímek a nástupiště zmizeli. Václav měl pocit, že vzpomínka s nimi mohla zůstat venku, ale držela se ho dál. Dívka v červené čepici seděla u dveří služebního oddílu. Milena jí přinesla čaj. Václav zaplatil? Vybavovalo se mu, že hledal drobné a měl jen stokorunu. Milena mohla říct, že to doplatí příště. Některé vzpomínky se vracely přes dluhy.
„V Soběslavi jste se mnou nevystoupil,“ řekla Monika.
Václav se k ní otočil.
„Teď jsem si vzpomněla. Stál jste ve dveřích. Já vystoupila a teta ještě nebyla na nástupišti. Řekl jste něco, co jsem neslyšela, a vlak se rozjel.“
„Tak proč jste říkala, že jsem čekal?“
„Myslela jsem si to.“
„To je velký rozdíl.“
„Pro vás.“
„Nechal jsem vás tam samotnou.“
„Teta přišla.“
„To jsem nemohl vědět.“
„Dala jsem vám adresu.“
„Mohl jsem vás předat někomu na stanici.“
Monika se podívala na své ruce. „Třeba jste to udělal. Někdo tam se mnou chvíli stál. Výpravčí nebo žena z pokladny. Už nevím.“
„A potom?“
„Teta přišla asi za deset minut.“
„Určitě?“
Monika se pousmála. „Ano. Jinak bych ten příběh vyprávěla jinak.“
Václav si uvědomil, že se jejich vzpomínky během cesty nezpřesnily. Na začátku měl příběh jasné body: červenou čepici, čaj, služební kupé, policii a tetu čekající na nástupišti. Teď se čaj přesunul k prodavačce, teta přišla pozdě a Václav odjel. Čím déle mluvili, tím méně příběh připomínal něco, co se dalo vyprávět dítěti před spaním nebo synovi, který chtěl odejít z práce.
„Mrzí vás to?“ zeptal se.
„Co?“
„Že to nebylo přesně tak, jak jste si myslela.“
Monika dlouho neodpovídala. „Ne. Jen jsem tomu asi dávala lepší konec.“
„Mně?“
„Sobě.“
Před Veselím nad Lužnicí začala sundávat sportovní tašku z police. Václav vstal a pomohl jí, přestože ho o to nepožádala. Taška byla těžší, než čekal. Položil ji do uličky.
„Nádobí,“ řekla Monika. „Jeho žena mi dala i litinovou pánev.“
„Přijede pro vás syn?“
„Tvrdí, že ano.“
„A když ne?“
„Zavolám mu.“
„A když to nevezme?“
Monika se usmála. „Vy se pořád snažíte zjistit, jestli mě někdo vyzvedne.“
Václav držel ucho tašky. „Je těžká.“
„To je.“
„Pomůžu vám ven.“
„Vlak pokračuje.“
„Má stát dvě minuty.“
„Na setkání máte rezervu.“
Václav se podíval na hodinky. Zpoždění se zkrátilo na dvě minuty. Do Budějovic by stále přijel s dostatečným předstihem.
Když vlak zastavil, postavil tašku ke dveřím. Monika si přehodila kabelku přes rameno a chvíli stála vedle něj. Ostatní cestující se tlačili za nimi. Václav vystoupil první, položil tašku na nástupiště a ustoupil stranou.
Bylo chladněji než v Praze. Vítr táhl podél kolejí a zvedal papírky u koše. Monika se rozhlédla. Nikdo k nim nepřicházel.
„Kde má čekat?“ zeptal se Václav.
„U hlavního vchodu.“
„To je podchodem.“
„Vím.“
Vzal tašku znovu.
„Nechte ji,“ řekla Monika. „Zvládnu to.“
Zkusila ji táhnout. Měla jen jedno funkční kolečko a každých několik kroků se převrátila na bok.
„Dejte mi ji.“
„Ujede vám vlak.“
„Pojedu dalším.“
Monika se podívala přes jeho rameno. Dveře se právě zavíraly.
„Kvůli mně?“
„Kvůli pánvi.“
Vlak se rozjel. Ve voze, kde seděli, zahlédl Václav dítě s plastovým dinosaurem. Na místě 42 už seděl muž v černé bundě a díval se do telefonu.
Monika si všimla, kam se dívá. „To byla vaše místenka.“
„Už není.“
Přenesli tašku podchodem. Na schodech šel Václav níž a nesl větší část váhy. Monika se nahoře zastavila, aby se nadechla. U hlavního vchodu nikdo nečekal. Před nádražím stála dvě taxi, muž s kolem a žena, která kouřila pod cedulí zákazu kouření.
Monika vytáhla telefon. Na displeji měla tři nepřečtené zprávy.
„Nepřijede,“ řekla.
„Co píše?“
„Že usnul.“
„Zavolejte mu.“
„Volala jsem.“
„Kde bydlí?“
„Kousek. Asi kilometr.“
Václav ukázal k taxíkům. „Jeďte.“
„To zvládnu pěšky.“
Podíval se na tašku, která se opírala o jeho nohu.
„Nezvládnete ji s tím kolečkem.“
Monika chvíli nic neříkala. Potom zvedla ruku na první taxi.
Řidič vystoupil, otevřel kufr a bez komentáře do něj tašku uložil. Monika si sedla na zadní sedadlo, ale dveře ještě nezavřela.
„Můžete jet se mnou,“ řekla. „Na nádraží vás potom vrátí.“
„Ne.“
„Tak aspoň nemusíte hlídat, jestli mě někdo vyzvedne.“
„Dobře.“
Monika se usmála. „Byla jsem ráda, že jsem vás potkala.“
„Já taky.“
„I když jsem si část pamatovala špatně?“
„Pamatovala jste si, že jste dojela.“
„To ano.“
Chvíli čekala, jako by chtěla něco dodat. Pak zavřela dveře. Taxi odjelo a Václav sledoval, dokud nezmizelo za rohem.
Do dalšího vlaku zbývalo třicet minut. Václav se vrátil do nádražní haly a koupil si novou jízdenku. Automat mu nabídl několik volných míst. U okna byla čtyřicítka, čtyřicet dvojka a padesát šest. Prstem chvíli přejížděl po obrazovce a potom vybral čtyřicet dvojku.
Když nastoupil, seděla na jeho místě mladá žena s batohem položeným na kolenou. Mohlo jí být sedmnáct nebo dvacet pět; Václav už nedokázal věk mladých lidí odhadnout. Jakmile ho uviděla, vstala.
„Promiňte, to je asi vaše.“
V ruce držela zmuchlanou papírovou místenku. Číslo na ní nebylo z dálky čitelné.
„Kam jedete?“ zeptal se.
„Do Budějovic.“
Václav se podíval na místo u okna a potom na sedadlo naproti.
„Zůstaňte,“ řekl.
„Ale vy máte rezervaci.“
„To nevadí.“
Žena se ještě jednou podívala na jeho lístek, jako by čekala, že si to rozmyslí. Potom si sedla zpátky.
Václav se posadil naproti a položil jízdenku na stolek. Papír byl po cestě z automatu stále rovný. Chvíli jej držel dvěma prsty, ale nesložil ho. Zastrčil ho do kapsy tak, jak byl.
