Článek
Minulý měsíc mi Petr oznámil, že nikam odcházet nechce. Klidně prý bude pracovat ještě pět let.
Jsme spolu skoro čtyřicet let. Máme dvě dospělé děti, čtyři vnoučata a malou chalupu na Vysočině.
Právě tam jsme měli podle mé představy trávit velkou část důchodu.
Celé roky jsme mluvili o tom, že až nebudeme muset každý den vstávat do práce, konečně pojedeme autem do Slovinska, projdeme kus jižních Čech a začneme jezdit na kole. Petr si před dvěma lety dokonce koupil nové.
Proto jsem byla v šoku, když mi řekl, že mu firma nabídla pokračování a on souhlasil.
„Na rok?“ zeptala jsem se.
„Nevím. Dokud mě to bude bavit.“
Petr je projektant a ve stejné firmě pracuje skoro třicet let. Práci má opravdu rád. Mladší kolegové se na něj obracejí, když si s něčím nevědí rady, a několikrát mi řekl, že je příjemné být někde ještě k něčemu.
Peníze navíc nepotřebujeme. Nemáme dluhy a z důchodů bychom vyšli.
Proto jsem nechápala, proč chce dál vstávat před šestou a sedět osm hodin v kanceláři.
„Protože nechci dopadnout jako táta,“ řekl mi.
Jeho otec odešel do důchodu v pětašedesáti. První rok byl nadšený. Pak přestal skoro chodit mezi lidi, celé dny seděl doma, koukal na televizi a během několika let podle Petra úplně zestárl.
Nikdy mě nenapadlo, jak moc se toho můj muž bojí.
Jenže ani to můj vztek úplně nezmenšilo.
Před měsícem jsem totiž zaplatila zálohu na týdenní pobyt v jižních Čechách na příští květen. Vybrala jsem malý penzion a poslala Petrovi fotky.
Odpověděl mi srdíčkem.
Teď mi oznámil, že právě v květnu bude jejich firma dokončovat velkou zakázku a vůbec neví, jestli dostane volno.
„Tak proč jsi mi napsal, že je to super?“ vyjela jsem na něj.
„Protože to bylo super. Jen jsem nevěděl, že to rovnou objednáš.“
Pohádali jsme se.
Řekla jsem mu, že jsem čtyřicet let přizpůsobovala dovolené jeho práci a nehodlám to dělat až do sedmdesáti.
On mi odpověděl, že mě nikdy nenutil čekat.
„Jeď s kamarádkou. Nebo s Blankou, ta je taky v důchodu.“
To mě naštvalo snad nejvíc.
Já nechci jet s Blankou.
Chci jet s člověkem, se kterým jsem celý život plánovala, že jednou konečně budeme mít čas.
Pak Petr řekl něco, co mě zarazilo.
„Jani, to byly hlavně tvoje plány.“
Od té doby se v hlavě vracím k našim starým rozhovorům.
Byla jsem to opravdu většinou já, kdo říkal, kam pojedeme. Já vyprávěla o létě na chalupě. Já hledala cyklostezky nebo pobyty. Petr obvykle řekl, že to jednou bude fajn.
Já v jeho souhlasu slyšela slib.
Možná on jen nechtěl kazit moje nadšení.
Minulý týden prodělal náš soused infarkt. Je o dva roky mladší než Petr. Už je doma a snad bude v pořádku, ale mě to vyděsilo.
Petrovi bude příští rok sedmašedesát. Za pět let mu bude přes sedmdesát.
Když jsem mu řekla, že přece nevíme, kolik zdravých let spolu máme, urazil se.
„Tak teď mám žít, jako bych měl za rok umřít?“
A já mu v afektu odpověděla: „Ne. Ty žiješ, jako kdybys měl dalších třicet.“
Mrzí mě to.
Petr je zdravý a není fér ho strašit nemocí jen proto, abych dosáhla svého.
Jenže od té hádky se ve mně něco změnilo.
Začala jsem hledat zájezd do Itálie s kamarádkou. Ne proto, abych Petra potrestala. Spíš mě napadlo, že pokud budu čekat, až bude mít čas on, můžu čekat dalších pět let.
Když jsem mu to řekla, překvapivě měl radost.
„No vidíš. Přesně takhle jsem to myslel.“
A mně se chtělo brečet.
Protože pro něj je možná řešením, že si každý budeme dělat to svoje a večer se potkáme doma.
Jenže já jsem se na důchod těšila právě proto, že už konečně nebudeme každý žít svůj oddělený pracovní život.
Teď nevím, co je horší. Nutit Petra, aby opustil práci, která ho pořád baví, nebo konečně přijmout, že společný důchod, který jsem si desítky let představovala, možná existoval hlavně v mojí hlavě.
