Článek
Jenže posledního půl roku mám čím dál častěji pocit, že jsem najednou až na druhém místě.
Pavel byl před naším seznámením skoro dvacet let ženatý s Ivanou. Mají spolu syna a dceru a po rozvodu spolu vycházeli normálně. Potkávali se na rodinných oslavách, občas řešili děti, ale jinak měl každý svůj život.
Před několika měsíci Ivana vážně onemocněla a začala náročnou léčbu. Jejich dcera má dvě malé děti, syn bývá často pracovně pryč, a tak Pavel nabídl, že jí pomůže.
Přišlo mi to samozřejmé. Když ji poprvé vezl do nemocnice, ještě jsem mu večer říkala, že jsem ráda, že se zachoval slušně.
Jenže postupně začal k Ivaně jezdit několikrát týdně. Vozí jí nákupy, vyzvedává léky a někdy u ní zůstane celé odpoledne, protože jí po léčbě není dobře.
Nejdřív jsem si zakazovala, aby mi to vadilo. Vždyť je nemocná. Připadala jsem si hloupě už jen při představě, že bych na ni mohla žárlit.
Pak jsme měli výročí svatby.
Rezervovala jsem stůl v restauraci, kam jsme chodili ještě před svatbou. Pavel přišel z práce, převlékl se a já už byla skoro hotová, když mu zazvonil telefon.
Volala Ivana. Bylo jí špatně a bála se zůstat večer sama.
Pavel si zase oblékl bundu.
„Ty teď opravdu odjedeš?“ zeptala jsem se.
„Co mám podle tebe dělat?“
„Nevím. Třeba zavolat dětem.“
Naštval se. Řekl, že dcera uspává malé děti a syn je v Německu. Restauraci prý můžeme přesunout na jiný den.
Nakonec jsem zůstala doma sama.
Od té doby mi začalo vadit něco, za co se sama stydím. Vadí mi už i zvuk jeho telefonu. Když večer zazvoní, automaticky se podívám, jestli zase nevolá ona.
Minulý týden Pavel přijel od Ivany s nákupní taškou, kterou u ní omylem nechal. Vyndával z ní věci a mezi nimi byl i konkrétní bylinkový čaj.
„Ten má ráda, když jí není dobře od žaludku,“ řekl úplně samozřejmě.
Byla to naprostá hloupost, ale zasáhlo mě to.
Najednou jsem si uvědomila, že tihle dva spolu strávili skoro dvacet let. Pavel ví, co Ivana pije, když jí není dobře, kde má doma náhradní klíče nebo kterého lékaře nesnáší. Existuje mezi nimi kus života, do kterého jsem nikdy nepatřila.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že mu nechci zakazovat, aby jí pomáhal. Jen bych potřebovala, aby existovala nějaká hranice.
„Je to matka mých dětí,“ odpověděl. „Kdybys byla v její situaci ty, taky bych tě nenechal samotnou.“
Vím, že tím vlastně řekl něco hezkého. Přesto mě to neuklidnilo.
Jeho děti jsou mu navíc za všechno vděčné. Dcera mi nedávno řekla, že bez táty vůbec neví, jak by péči o maminku zvládla. Nemyslela tím nic proti mně, ale já se v tu chvíli cítila ještě hůř.
Co jí mám říct? Že bych byla raději, kdyby její táta trávil méně času s její nemocnou matkou?
To bych sama před sebou vypadala příšerně.
Nejhorší je, že Pavla nepodezírám z nevěry. Kdybych zjistila, že se mezi nimi něco děje, alespoň bych věděla, na čem jsem. Jenže on podle mě opravdu jen pomáhá.
Pavel říká, že léčba nebude trvat věčně a pak se všechno zase uklidní. Já tomu chci věřit. Zároveň se ale bojím, že jejich vztah už nebude stejný jako předtím. Z člověka, kterému Ivana zavolala párkrát do roka, se znovu stal první člověk, kterému volá, když má problém.
Mám vedle sebe hodného chlapa, který nedokáže nechat nemocnou matku svých dětí bez pomoci. A místo abych na něj byla pyšná, někdy si přeju, aby ten telefon prostě nezvedl.
Nevím, jestli jsem sobecká, nebo jestli už mám opravdu důvod říct, že je toho na mě moc.
