Článek
Klára pokrčila rameny. Bylo jí šest a půl. Děti si tehdy půjčovaly věci, aniž měly potřebu vysvětlovat proč.
Druhý den jsem čekala před školou a oslovila ženu, která stála vedle holčičky se dvěma copánky. „Vy jste maminka Aničky?“
„Ano.“ „Já mám její pouzdro.“
Podívala se na mě. „To zní trochu výhružně.“
Začala jsem se smát. Tak jsme se poznaly.
Ivana měla krátké tmavé vlasy, pořád ztrácela klíče a pila kávu tak horkou, že jsem nechápala, jak si nespálí jazyk. Já jsem měla klíče vždycky.
Kávu jsem nechávala deset minut stát a potom si stěžovala, že je studená. Naše dcery se skamarádily okamžitě.
My pomaleji. Nejdřív jsme se zdravily před školou.
Pak jsme jednou čekaly na konec kroužku v cukrárně. Ve druhé třídě jsme jely společně na víkend do Krkonoš.
O rok později na Lipno. Pak přišly Silvestry, narozeniny, koupaliště, školy v přírodě a dlouhé soboty, kdy holky spaly jedna u druhé.
Někdy během toho přestala být Ivana „maminka Aničky“. Prostě byla Ivana.
Holky rostly. Měnily si oblečení.
Ve dvanácti se spolu poprvé opily na nějaké oslavě, i když obě tvrdily, že vypily jen „trochu“. Ve čtrnácti se týden nebavily kvůli nějakému Matějovi.
S Ivanou jsme tomu věnovaly asi dvě minuty. „Zase se usmíří,“ řekla.
Měla pravdu. Vždycky se usmířily.
Když jim bylo sedmnáct, přestaly se bavit doopravdy. Klára přišla v pátek domů, shodila batoh v předsíni a šla rovnou do pokoje.
„Co je?“ „Nic.“
„Tak proč boucháš dveřma?“ „Nebouchám.“
Dveře právě bouchly. Večer jsem slyšela, jak telefonuje.
Nejdřív tiše. Pak hlasitěji.
Potom plakala. Zaklepala jsem.
„Co se stalo?“ „Mami, nech mě.“
Druhý den mi řekla, že se s Aničkou nebaví. „Proč?“
„Protože je kráva.“ „To není úplně vysvětlení.“
„Mně stačí.“ O hodinu později mi napsala Ivana.
Víš něco? Odpověděla jsem:
Jen že je Anička kráva. Za chvíli přišlo:
U nás jsi kráva ty. Zavolala jsem jí.
„Tak jsme to vyřešily.“ „Výborně.“
„Co se stalo?“ „Anička nechce říct.“
„Klára taky ne.“ „Tak čekáme.“
Čekaly jsme. Holky se neusmířily.
V pondělí šly do školy každá sama. V úterý se přestaly sledovat na Instagramu.
Ve středu zmizely společné fotky. „Smazala úplně všechno,“ řekla Klára u večeře.
„Ty taky.“ „To je něco jinýho.“
„Jak?“ „Já jsem měla důvod.“
„Ona asi taky.“ Klára odložila vidličku.
„Ty se jí zastáváš?“ „Ani nevím, co se stalo.“
„Tak se jí nezastávej.“ Vzala talíř a odešla.
Manžel Michal se na mě podíval. „Nech to.“
„Já nic nedělám.“ „Právě.“
Neměla jsem ráda, když mi doma lidé odpovídali takhle. Za pár dní jsem se sešla s Ivanou v kavárně, kam jsme chodily skoro každý čtvrtek.
Anička jí řekla o nějaké oslavě. Klára něco napsala.
Někdo udělal screenshot. Někdo ho poslal dál.
Další člověk přeposlal něco jiného. Ivana mi to vysvětlovala asi pět minut.
„Rozumíš tomu?“ zeptala se. „Ne.“
„Já taky ne.“ „Takže nevíme nic.“
„Víme, že se nenávidí.“ „To asi jo.“
Ivana si usrkla kávy. „Anička brečela dva dny.“
„Klára taky.“ Chvíli jsme mlčely.
Pak jsem se zeptala: „Budeme sem pořád chodit?“
Ivana zvedla oči. „Proč bychom nechodily?“
„Nevím.“ „Ty ses se mnou pohádala?“
„Ne.“ „Tak vidíš.“
Ve čtvrtek jsem přišla domů a Klára uviděla v koši účtenku. „Ty jsi byla s Ivanou?“
„Jo.“ „Proč?“
„Na kafi.“ „To chápu. Proč s ní?“
„Protože jsme kamarádky.“ Klára se na mě podívala.
„Fakt?“ „Ano.“
„Po tom všem?“ „Po čem všem?“
„Ty nevíš, co Anička udělala.“ „Nevím.“
„Tak proč se s její mámou bavíš?“ „Protože její máma nic neudělala.“
Klára se opřela o linku. „Ty to nechápeš.“
„Asi ne.“ „Jí je úplně jedno, co mi její dcera udělala.“
„To nevíš.“ „Ty se jich fakt zastáváš.“
„Ne.“ „Jo.“
Odešla. V pátek mi Ivana napsala:
Anička ví o kafi. Odpověděla jsem:
Klára taky. Průser?
Střední. U vás? Chvíli nic.
Velkej. Zavolala jsem jí.
„Co řekla?“ „Že jsem falešná.“
„Ty?“ „Protože se bavím s tebou.“
„To dává smysl.“ „Moni.“
„Promiň.“ Ivana chvíli mlčela.
„Možná bychom se teď chvíli neměly vídat.“ To mě překvapilo.
„To myslíš vážně?“ „Anička je z toho fakt špatná.“
„Klára taky.“ „Právě.“
„A co s tím máme společného my?“ „Nic.“
„Tak proč?“ Ivana vydechla.
„Protože jsem její máma.“ „Já jsem Klářina máma.“
„Já vím.“ „A přesto s tebou sedím na kafi.“
„To zní skoro jako výčitka.“ „Možná trochu.“
„Tak to nedělej.“ Chvíli jsme byly potichu.
„Tak jo,“ řekla jsem. „Tak jo co?“
„Chvíli se neuvidíme.“ „Moni.“
„To jsi navrhla.“ Položily jsme to.
Byla jsem naštvaná celý večer. Na Ivanu.
Na Kláru. Trochu i na Aničku.
Pořád jsem přitom nevěděla, co vlastně udělala. S Ivanou jsme se neviděly jedenáct dní.
Ve čtvrtek jsem šla sama do naší kavárny. Mohla jsem jít jinam.
Nešla. Sedla jsem si ke stolu u okna.
Servírka přišla. „Dvakrát cappuccino?“
„Jen jednou.“ Podívala se na prázdnou židli.
„Aha.“ „Jen já.“
Objednala jsem si kávu. Byla příliš horká.
Telefon mi ležel na stole. Ivana nenapsala.
Když jsem přišla domů, Klára seděla v obýváku. „Kde jsi byla?“
„Na kafi.“ Podívala se na mě.
„S ní?“ „Sama.“
„Aha.“ Vrátila se k telefonu.
O několik dní později mi Ivana poslala fotku zavařovací sklenice s něčím zeleným. Co to je?
Pesto. To nevypadá jako pesto.
Dělala jsem ho poprvé. A naposled?
Odpověděla až za chvíli. Pravděpodobně.
Pak přišla další zpráva. Chybíš mi.
Seděla jsem v autě před supermarketem. Napsala jsem:
Ty mně taky. Za minutu:
Kafe? Odpověděla jsem:
Ale jinam. Sešly jsme se v malé kavárně na druhém konci města.
Obě jsme jely přes půl Prahy jen proto, aby nás nikdo náhodou neviděl tam, kam jsme chodily patnáct let. „Tohle je strašný,“ řekla Ivana.
„Já vím.“ „Připadám si, jako bych měla milence.“
„Kvůli milenci bys jela někam lepším.“ Rozhlédla se.
„To je pravda.“ Objednaly jsme si čaj.
Ani jedna nevěděla proč. Chvíli jsme seděly.
„Tak co Anička?“ zeptala jsem se. Ivana zvedla obočí.
„Tohle dělat nebudeme.“ „Co?“
„Nebudeme se bavit o nich.“ „Dobře.“
Další chvíli jsme nevěděly, o čem mluvit. Pak Ivana řekla:
„Mám myom.“ Podívala jsem se na ni.
„Cože?“ „Myom.“
„Od kdy?“ „Zjistili mi ho minulý měsíc.“
„A nic jsi mi neřekla?“ „Kdy?“
Neodpověděla jsem. „Je velký?“
„Pět centimetrů.“ „To je hodně.“
„Doktorka říká, že ne.“ „To je skoro mandarinka.“
Ivana se rozesmála. „Proč mandarinka?“
„Nevím.“ „Nedívej se na mě tak.“
„Jak?“ „Jako že umírám.“
„Tak se na mě nedívej, jako bych se na tebe tak dívala.“ „Moni.“
„Co s tím budou dělat?“ „Zatím nic. Kontrolovat.“
Pak jsme dvě hodiny mluvily. O jejím myomu.
O Michalovi, který v noci chrápe a tvrdí, že nechrápe. O Ivanině matce, která si objednala masážní přístroj za šest tisíc.
O práci. O mém šéfovi.
O jejím bývalém manželovi, který začal běhat půlmaratony a všem posílal své časy. O holkách skoro vůbec.
Když jsme odcházely, Ivana řekla: „Tak za týden?“
„Tady?“ „Asi.“
„Je to daleko.“ „Máš lepší nápad?“
Neměla jsem. Další týdny jsme se scházely pokaždé někde jinde.
Jednou v nákupním centru. Jednou u nádraží.
Jednou v kavárně, kde byla tak špatná obsluha, že jsme se shodly, že tam už nikdy nepůjdeme, i kdyby to bylo jediné bezpečné místo v republice. Kláře jsem nic neříkala.
Pak se zeptala. Přišla jsem domů o půl hodiny později než obvykle.
„Kde jsi byla?“ „Na kafi.“
„S kým?“ Sundávala jsem si boty.
„S Ivanou.“ Klára mlčela.
„Takže ses s ní nepřestala bavit.“ „Ne.“
„A scházíte se tajně?“ „Nechtěly jsme vás dráždit.“
„Takže jo.“ „Dobře. Jo.“
Klára se zasmála. „To je neuvěřitelný.“
„Co?“ „Ty.“
„Co ode mě chceš?“ „Nic.“
„Ne. Fakt.“ Podívala se na mě.
„Abys byla na mojí straně.“ „Já jsem na tvojí straně.“
„Nejsi.“ „Jsem tvoje máma.“
„To není odpověď.“ „Pro mě jo.“
Klára se zvedla. „Kdybys byla na mojí straně, nebavíš se s její mámou.“
„Proč?“ „Protože ona bude vždycky na straně Aničky.“
„Asi ano.“ „Tak vidíš.“
„A já můžu být na tvojí straně a pořád mít ráda Ivanu.“ Klára zavrtěla hlavou.
„To nedává smysl.“ „Mně ano.“
„Protože nevíš všechno.“ „Tak mi to řekni.“
„Ne.“ „Tak jak mám vědět všechno?“
Klára chvíli mlčela. „Ona o mně něco šířila.“
Poprvé řekla něco konkrétního. „Co?“
„To je jedno.“ „Byla to lež?“
Klára se na mě podívala. „Napůl.“
„Co znamená napůl?“ „Řekla něco, co věděla jen ona.“
„Komu?“ „Lidem.“
„A pak?“ „Pak dělala, že nic.“
„To je hnusný.“ „Jo.“
„Ale Ivana to neudělala.“ Klára sevřela rty.
„Je to její máma.“ „Ano.“
„Takže ji bude bránit.“ „Asi.“
„A ty budeš bránit mě.“ „Ano.“
„Tak jak můžete být kamarádky?“ Nevěděla jsem.
Klára čekala. Pak řekla:
„Přesně.“ Odešla do pokoje.
Večer mi napsala Ivana. Prasklo to.
U nás taky. Co řekla?
Že jsme magorky. Přibližně. Za chvíli přišlo:
Anička řekla, že jsem si vybrala tebe místo ní. Napsala jsem:
To není pravda. Ivana odpověděla až po chvíli.
Já vím. Další čtvrtek jsme se nesešly.
Ivana měla kontrolu. V pátek zavolala.
„Mandarinka dobrý.“ „Ježíš, Ivano.“
„Víš, co myslím.“ „Takže dobrý?“
„Budou ji jen sledovat.“ „Fajn.“
Chvíli mlčela. „Anička se mnou skoro nemluví.“
„Klára se mnou taky moc ne.“ „Myslíš, že děláme něco špatně?“
„Určitě.“ Zasmála se.
„To jsem nechtěla slyšet.“ „Tak proč se ptáš mě?“
„A chceš přestat?“ „Ne.“
„Já taky ne.“ Naše dcery se dál nebavily.
Blížila se maturita. Klára začala chodit s jinou partou.
Anička taky. S Ivanou jsme se přestaly schovávat.
Neudělaly jsme z toho rozhodnutí. Jednou prostě napsala:
Naše kavárna? Odpověděla jsem:
Jo. Servírka nás poznala.
„Tak už zase dvakrát cappuccino?“ „Jo,“ řekla Ivana.
Seděly jsme u okna. Pak se otevřely dveře.
Klára vešla s nějakým klukem. Uviděla mě okamžitě.
Zastavila se. Ivana se otočila.
Klára se podívala na ni. Na stole před námi stály dva hrnky.
„Ahoj,“ řekla Ivana. Klára nic.
Ten kluk vedle ní se rozhlížel, protože netušil, co se děje. Klára se podívala na mě.
„Ahoj, mami.“ „Ahoj.“
Šli si objednat. Sedli si na druhém konci kavárny.
Ivana se naklonila ke mně. „Mám odejít?“
„Ne.“ „Jsi si jistá?“
Podívala jsem se ke Klářinu stolu. Smála se něčemu, co jí ten kluk ukazoval na telefonu.
„Ne.“ Ivana čekala.
„Ale zůstaň.“ O chvíli později Klára vstala a šla na toaletu.
Když se vracela, zastavila se u našeho stolu. „Mami?“
„Hm?“ „Přijdu dneska asi v jedenáct.“
„Napiš.“ „Jo.“
Už chtěla odejít. Pak se podívala na Ivanu.
„Ahoj.“ Ivana na okamžik zvedla obočí.
„Ahoj.“ Klára odešla ke svému stolu.
Ivana se za ní nedívala. Vzala hrnek a napila se.
„Je studená,“ řekla. „Tak sis ji měla vypít dřív.“
„Ty mi budeš něco říkat.“ Klára se na nás z druhého konce místnosti ještě jednou podívala.
Pak se otočila zpátky ke klukovi.
