Článek
„Tak si nevezmete fotografii. Vezmete si ten díl.“ Ondřej se usmál. „Jenže právě proto tady stavíme kamerový systém.“
Dana se podívala na černý plastový rámeček ležící mezi nimi. „Tak to máte blbý.“ Na monitoru byla jeho fotografie zvětšená tak, že lesklý povrch vypadal jako noční obloha. Přes pravý horní roh vedla tenká světlá čára.
„Takže škrábanec?“ zeptal se Ondřej. „Vlas.“ „Jste si jistá?“
Dana vzala skutečný díl, přejela po něm palcem a zvedla z povrchu sedm centimetrů dlouhý vlas.
Byl světlý. „Lenka,“ řekla. „Prosím?“
„Její.“ Ondřej se rozesmál. Dana vlas pustila na stůl.
„Má je všude.“
Ve fabrice pracovala třicet dva let. První rok se fabrika jmenovala jinak. Druhý rok taky. Potom ji koupili Němci, potom jiní Němci a nakonec společnost se sídlem v Nizozemsku, přestože Dana nikdy nepotkala nikoho z Nizozemska.
Budova zůstala pořád stejná. Jen logo nad vrátnicí bylo pokaždé modřejší. Dana nastoupila na tři měsíce, když bylo Pavle pět let a manželova matka slíbila, že ji bude vyzvedávat ze školky.
„A pak mě nějak zapomněli vyhodit,“ říkávala novým lidem. Dřív se tomu smáli. Teď už ne vždycky.
Systém se jmenoval VISION-Q. Dana mu říkala Viki. „Není to ženská,“ upozornil ji Ondřej.
„Mně je to jedno.“ „Technicky to není ani osoba.“ „To jsem si všimla.“
Bylo mu devětadvacet. Dana to zjistila druhý týden, když mu při vyplňování bezpečnostního formuláře zahlédla datum narození.
Její dcera Pavla byla o devět let starší. Ondřej nosil bílé tenisky, které zůstávaly nepochopitelně čisté, a v jídelně si sypal semínka na jídla, na která podle Dany semínka nepatřila.
Jednou si je nasypal na guláš. „Co to děláte?“ „Dýňový semínka.“
„Vidím.“ „Jsou zdravý.“ „Guláš už je mrtvej, Ondřeji. Tomu nepomůžete.“
Smál se tak dlouho, až se na ně otočila žena od výdeje.
Viki měla čtyři kamery. Každý rámeček pod nimi zastavil na dvě sekundy. Bílé světlo ho osvítilo z různých stran a fotografie se uložily na server.
Do té doby kontrolovala každý kus žena. Otočit doleva. Naklonit proti světlu.
Pravá hrana. Levá hrana. Rohy.
Plocha. Položit. Když Dana začínala, kontrolovaly plastové kryty na autorádia.
Potom rámečky klimatizace. Potom kliky. Potom díly, u kterých nikdo kromě zákazníka nesměl vědět, do jakého auta půjdou, přestože všichni ve výrobě přesně věděli, do jakého auta půjdou.
Dvanáct set kusů za směnu. Když Dana večer zavřela oči, někdy proti ní ze tmy přijížděly černé rámečky.
Jednou o tom řekla Mirkovi. „To já po noční viděl volanty,“ řekl. Mirek řídil dvacet šest let autobus.
„Akorát já jsem volant opravdu měl před sebou.“ Dana ho praštila utěrkou.
První měsíc učila Viki vady. ŠKRÁBANEC. PROPAd.
NEDOSTŘIK. STUDENÝ SPOJ. LESK.
OTLAK. MAPA. U mapy se Ondřej zarazil.
„Co je mapa?“ Dana mu ukázala díl. „Tohle.“
„Já nic nevidím.“ „Nakloňte to.“ Naklonil.
„Pořád ne.“ Vzala mu rámeček z ruky. „Tady.“
Na ploše byla mléčná skvrna velká asi jako dvoukoruna. „Tohle?“ „Jo.“
„A proč mapa?“ „Protože to vypadá jako mapa.“ Ondřej přimhouřil oči.
„Čeho?“ „Nevím. Pardubic.“ Do databáze napsal MAPA.
Dana mu položila ruku na rameno. „Dejte tam Pardubice.“ „To fakt nedám.“
„Srabe.“
Doma Mirek říkal Viki robot. „Není to robot.“ „Tak automat.“
„Taky ne.“ „Umělá inteligence?“ „To říkají oni.“
„A co říkáš ty?“ Dana vytáhla z lednice vlašský salát. „Kamera.“
Mirek loupal mandarinku. Uměl slupku stáhnout v jednom kuse, což byla schopnost naprosto k ničemu, ale byl na ni pyšný.
„Takže ty učíš umělou inteligenci.“ „Učím kameru, co je škrábanec.“ „A ona to pak bude dělat za tebe.“
Dana položila salát na stůl. Mirek si utrhl dílek mandarinky. „To jsem neměl říkat?“
„Klidně.“ „Já jen že je to zajímavý.“ „Je.“
„Musí být dobrý pocit, že bez tebe by to neuměla.“ Dana sundala víčko ze salátu. „Jo.“
Mirek čekal. „Úžasnej.“
Lenka od začátku tvrdila, že je vyhodí. Lenka tvrdila, že je vyhodí také v roce 2008, 2012, 2020 a tehdy, když firma nainstalovala automat na pracovní rukavice.
„Uvidíš,“ říkala. „Co?“ „My ji naučíme všechno a pak půjdeme.“
„Kam?“ „Do prdele.“ „Tam už máš rezervaci deset let.“
Lenka ukázala prostředníček. Pracovaly spolu osmnáct let. Dana věděla, že Lenka při noční nejí nic mezi druhou a čtvrtou, protože jí je potom špatně. Věděla, že si do kávy dává tři cukry, ale před novými zaměstnanci jen dva. Věděla, že její muž nesmí doma kupovat levné párky, protože Lenka v nich jednou našla něco tvrdého a od té doby byla přesvědčená, že to byl zub.
Nevěděla, jestli byly kamarádky. Nikdy spolu nebyly na dovolené ani v kině. Když Daně před devíti lety operovali žlučník, Lenka jí každý večer volala.
Většinou kvůli práci.
Po dvou týdnech měla Viki škrábance na devadesát čtyři procent. Ondřej to oznámil u oběda.
„Devadesát čtyři celých dva.“ Dana jedla kuřecí stehno s rýží. „Takže šest ze sta zmrví.“
„Pět celých osm.“ „To jste mě uklidnil.“ Lenka seděla naproti nim.
„A kolik zmrvila Dana?“ Ondřej se usmál. „To neměříme.“
„Proč ne?“ „Protože Dana není algoritmus.“ „To jí řekni.“
Dana odřízla kus masa. „Já šest kusů ze sta nezmrším.“ Ondřej nabodl rajče.
„Nikdy?“ „Nikdy.“ Lenka položila vidličku.
„Tak teď už se nemůžu dočkat.“ „Čeho?“ „Až tě ta věc chytí.“
Chytila ji 12. listopadu ve čtvrt na šest ráno. Dana si datum pamatovala, protože Pavla měla narozeniny.
Mirek předchozí noc kašlal a ve tři třicet začal soused škrábat námrazu z auta. Sto sedmnáctý kus.
Otočit. Světlo. Hrana.
Roh. Plocha. Položit.
Zelená. Dana sáhla po dalším. Za zády se ozvalo pípnutí.
Červená. NOK – ŠKRÁBANEC 87,1 %. „Blbost.“
Vzala kus zpět. Nic. Naklonila ho.
Nic. Posunula lampu. A potom čáru uviděla.
Tak jemnou, že ještě před rokem by ji možná viděla bez brýlí. Sáhla do kapsy. Brýle koupila v létě v drogerii za sto devadesát devět korun. Doma tvrdila, že je používá jen na příbalové letáky.
Nasadila si je. Škrábanec byl najednou zřetelný. „Kurva.“
Lenka zvedla hlavu. „Co?“ „Nic.“
„Našla tě?“ Dana vložila rámeček do červené bedny. „Drž hubu.“
Lenka se začala smát. Ne zle. Což bylo skoro horší.
Odpoledne přišel Ondřej. „Slyšel jsem o historickém vítězství.“ „Jestli chceš kafe, tak si ho udělej sám.“
Od té doby si začali tykat. „Devadesát osm celých sedm.“ „Co?“
„Viki.“ Dana se dívala na obrazovku. „A já?“
„Pořád vás— pořád tě neměříme.“ „Tak jak víš, že je lepší?“ Ondřej přestal mačkat tlačítko automatu.
„Neříkám, že je.“ Kelímek se naplnil hnědou tekutinou. „Má jednu výhodu.“
„Jakou?“ „Neunaví se.“ Dana si sundala brýle.
„Tak ji někdy pošli k nám domů, když Mirek chrápe.“ „Myslel jsem, že kašle.“ „To taky.“
Ondřej se zasmál. Dana také. Pak se podívala na monitor a přála si, aby se nesmála.
Za tři týdny udělala něco, za co se později trochu styděla. Viki označila kus jako vadný. Dana ho vzala.
Podívala se. Vada tam byla. Malý otlak u spodní hrany.
Ondřej stál o dva metry dál a něco nastavoval. Dana kus položila mezi dobré. Viki znovu pípla.
Ondřej se otočil. „Co to bylo?“ „Falešnej poplach.“
„Můžu ten kus vidět?“ „Už odjel.“ Ondřej přistoupil k pásu, ale díl byl pryč.
„Škoda.“ „Proč?“ „Potřebuju všechny false positive.“
„Tak příště.“ Dana se mu dívala do očí. Věděla přesně, co udělala.
Nebyl v tom žádný plán. Jen na několik vteřin chtěla, aby se Viki mýlila.
Ten večer zavolala Pavla. „Co chceš k Vánocům?“ „Nic.“
„To neexistuje.“ „Existuje.“ „Mami.“
„Krém.“ „Jakej?“ „Nějakej.“
„Na co?“ Dana se podívala na svoje ruce. „Na ruce.“
„Takže krém na ruce.“ „Vidíš, jak nám to jde.“ Pavla si povzdechla.
„Táta říkal, že vás v práci možná budou propouštět.“ Dana se otočila k Mirkovi, který seděl u televize.
„Táta moc mluví.“ „A je to pravda?“ „Nevím.“
„Kdyby jo, tak by sis mohla odpočinout.“ Dana zavřela oči. „To říká taky.“
„Vždyť už jsi tam přes třicet let.“ „No právě.“ „Mami, já to nemyslím—“
„Já vím.“ Po skončení hovoru položila telefon vedle dřezu. „Proč jí to říkáš?“
Mirek se otočil. „Je to naše dcera.“ „Je jí třicet osm, ne osm.“
„Právě.“ „A co má dělat?“ „Nic.“
„Tak proč to potřebuje vědět?“ Mirek chvíli přemýšlel. „Protože se o tebe bojí?“
Dana otevřela kohoutek. Tohle byla přesně odpověď, která ji dokázala naštvat nejvíc.
Viki se naučila mapu v lednu. Byla to poslední velká kategorie. Dana s Ondřejem kvůli ní prošli stovky fotografií.
Někdy se shodli. Někdy ne. U jednoho rámečku tvrdil Ondřej deset minut, že je dobrý.
„Není.“ „Podle specifikace ano.“ „Tak je specifikace blbě.“
„Specifikaci dělal zákazník.“ „Tak je blbě zákazník.“ Přivedli technologa.
Díl pod lampou otáčel tak dlouho, až začala být Dana nervózní. Nakonec ukázal na sotva viditelný mléčný stín.
„Dana má pravdu.“ Ondřej rozhodil ruce. „Fajn.“
Dana měla absurdní radost. Celé odpoledne. Dokonce doma Mirkovi řekla:
„Dneska jsem porazila inženýra.“ „V čem?“ „V Pardubicích.“
Mirek přikývl. Za třicet sedm let manželství se naučil některé otázky nepokládat.
O týden později Viki našla stejnou vadu sama. Na monitoru se objevil žlutý rámeček. MAPA – 91,4 %.
Ondřej se otočil k Daně. „Tak co?“ Vzala díl.
Naklonila. Pardubice. „Správně.“
„Tohle jsi ji naučila ty.“ Řekl to s opravdovou radostí. Dana cítila totéž.
A právě proto ho v tu chvíli skoro nenáviděla.
Schůze byla 3. února. Židle přinesli z jídelny. Na stole stály minerálky a talíř se zbytky vánočního cukroví, které někdo našel ve skříni.
Vedoucí kvality mluvil o transformaci. Potom o efektivitě. Potom o dlouhodobé konkurenceschopnosti.
„Kolik lidí?“ zeptala se Lenka. Vedoucí se napil. „Dvě pozice na výstupní kontrole budou k poslednímu únoru zrušeny.“
„Který?“ „Personální rozhodnutí ještě nebyla oznámena.“ „Ale jsou rozhodnutý.“
„Řekl jsem—“ „Jsou?“ Vedoucí se podíval na personalistku.
Ta se podívala na svoje papíry. Dana se podívala dozadu. Ondřej seděl u stěny.
Nedíval se na ni. Tehdy pochopila, že o dvou místech věděl. Možná ne o jménech.
Ale o dvou místech. Po schůzi ho došla u automatu. „Jak dlouho?“
„Co?“ „Jak dlouho jsi věděl?“ Ondřej se opřel o stěnu.
„O tom, že se má snížit počet lidí?“ „Ne, o výsledku Sparty.“ Mlčel.
„Od listopadu.“ Dana přikývla. „A nechal jsi mě to dál učit.“
„Dano—“ „To je v pohodě.“ „Není.“
„Je.“ „Já o tom nerozhoduju.“ „Já vím.“
„A kdybych ti to řekl, mohl bych přijít o práci.“ Dana se podívala na jeho bílé boty. Poprvé na nich byla černá šmouha.
„Tak vidíš,“ řekla. „Aspoň máme něco společnýho.“
Vybrali Danu a Irenu z odpolední. Lenka zůstala. Dana byla dražší.
Nikdo to neřekl přesně takhle. Vedoucí použil výraz nákladová struktura. Dana byla starší.
Nikdo to neřekl přesně takhle. Personalistka použila výraz budoucí personální potřeby. A potom jí oba děkovali za projekt VISION-Q.
„Bez vás by systém nebyl na současné úrovni,“ řekl vedoucí. Mezi předními zuby měl zrníčko máku.
Dana na něj hleděla po celou dobu rozhovoru. „To mě těší.“ „Vaše know-how bylo naprosto zásadní.“
Mák se pohyboval. „To mě těší ještě víc.“ Personalistka jí vysvětlila odstupné.
Dana skoro neposlouchala. Napadlo ji říct vedoucímu o máku. Neřekla mu to.
Později ji právě tohle potěšilo ze všeho nejvíc.
Mirek začal počítat peníze. Nedělal to ze zlého úmyslu. Právě proto to bylo nesnesitelné.
„S odstupným a podporou bys mohla být chvíli doma.“ „Nechci být doma.“ „Tak si najdeš něco jiného.“
„Co?“ „Nevím.“ „Tak proč to říkáš?“
„Protože něco určitě je.“ „Co?“ Mirek přemýšlel.
Dana čekala. „Recepce.“ „Kde?“
„Nevím.“ „Výborně.“ „Nebo obchod.“
„Ještě něco?“ „Školní jídelna.“ Dana se začala smát.
„Co je?“ „Nic.“ „Proč se směješ?“
Představila si Ondřeje, jak stojí s tácem před výdejem. Ona má na hlavě síťku a lžící mu dává koprovku.
Mohl by si na ni nasypat dýňová semínka. Smála se tak, až jí tekly slzy. Mirek se nakonec začal smát také, přestože nevěděl proč.
Poslední týden Dana přestala Viki opravovat. Ne úplně. Jen občas.
Když si nebyla jistá, nechala rozhodnutí na ní. Překvapilo ji, jak rychle si na to člověk zvykne.
Díl. Světlo. Pípnutí.
Zelená. Další. Jednou si uvědomila, že se na rámeček skoro nepodívala.
Pouze na obrazovku. To ji vyděsilo víc než první chyba.
Poslední den dostala orchidej. Nevěděla, kdo rozhodl, že odcházející ženy mají rády orchideje.
Když odcházel před dvěma lety údržbář Karel, dostal rum. Dana dostala rostlinu, kterou bude muset zalévat.
Na kartičce bylo napsáno: DĚKUJEME ZA 32 LET A ZA VAŠE KNOW-HOW. Lenka si text přečetla.
„To know-how sis měla vzít s sebou.“ „Mám ho v kabelce.“ „Já bych jim tam něco přenastavila.“
„Ty neumíš přenastavit ani hodiny na mikrovlnce.“ „Proto tam mám pořád zimní čas.“ Objaly se.
Krátce. Lenka začala brečet a okamžitě řekla: „Do prdele.“
Dana nebrečela. „Zítra ti zavolám.“ „Nevolej.“
„Tak pozítří.“ „To můžeš.“
Ve dvě hodiny odevzdala kartu. Ve dvě sedm zjistila, že nechala ve skříňce brýle. Vrátila se přes halu.
Linka jela. Bez lidí vypadala větší. Černé rámečky postupovaly pod bílým světlem.
Zelená. Zelená. Červená.
NOK – MAPA 96,8 %. Dana se zastavila. Vytáhla díl z červené bedny.
Naklonila ho. Ano. Byla tam.
Pardubice. „Šikovná,“ řekla. Pak přijel další kus.
Červená. NOK – MAPA 88,2 %. Dana ho vytáhla.
Podívala se. Nic. Naklonila.
Nic. Nasadila si brýle. Pořád nic.
„Tak kde?“ Na obrazovce byl žlutý rámeček kolem téměř neviditelného stínu. Dana znovu otočila díl.
A pochopila. Nebyla to mapa. Byla to změna toku materiálu od vtoku. Na tomhle místě byla povolená. Vypadala trochu podobně, ale při montáži nebyla vidět.
Ondřej o tom věděl. Určitě. Možná ještě nestihl systém opravit.
Vedle monitoru bylo tlačítko REKLASIFIKACE. Dana na něj sahala několik měsíců každý den.
Stačilo zmáčknout. Zvolit OK. Viki si informaci uloží.
Příště bude vědět. Dana držela prst nad tlačítkem. Potom se podívala na linku.
Další kus. Zelená. Další.
Zelená. V kabelce měla papíry z personálního, klíče od skříňky, dvě mandarinky a kartičku, na které jí děkovali za předání know-how.
Stiskla REKLASIFIKACE. Na obrazovce se objevilo: POTVRĎTE SPRÁVNOU KATEGORII.
Dana zvolila OK. Pak se otevřelo další okno. UVEĎTE DŮVOD.
Chvíli seděla. Do políčka se vešlo dvě stě znaků. Napsala:
NENÍ TO MAPA. Systém odpověděl: POPIS JE PŘÍLIŠ OBECNÝ.
Dana se rozesmála. „Jasně.“ Smazala větu.
Zkusila: POVOLENÁ ZMĚNA TOKU MATERIÁLU V OBLASTI MIMO POHLEDOVOU ZÓNU. Tentokrát se objevilo zelené zatržítko.
DĚKUJEME ZA ZPĚTNOU VAZBU. Dana se opřela. Pak vzala další rámeček z pásu.
Bez Viki. Otočila ho doleva. Naklonila.
Hrana. Rohy. Plocha.
Byl dobrý. Položila ho zpět. Našla ve skříňce brýle, oblékla kabát a vzala orchidej.
U dveří potkala Ondřeje. „Ty jsi ještě tady?“ „Zapomněla jsem brejle.“
Podíval se na orchidej. „Hezká.“ „Chceš ji?“
„Ne.“ „Tak vidíš.“ Chvíli mlčeli.
„Dano.“ „Hm?“ „Díky.“
„Za co?“ Ondřej se nadechl, ale Dana už mávla rukou. „Hlavně tam oprav ty Pardubice.“
„Jaký?“ „Uvidíš.“ Vyšla ven.
Bylo zataženo a na parkovišti ležel špinavý sníh. Před vrátnicí se zastavila, protože nevěděla, jak orchidej položit do auta, aby se nepřevrátila.
Nakonec ji připoutala bezpečnostním pásem na sedadle spolujezdce. Květiny koukaly přes horní okraj pásu jako dvě malé bílé hlavy.
Dana nastartovala. Na telefonu měla zprávu od Pavly. Tak co, důchodkyně? ❤️
Dana si ji přečetla dvakrát. Pak telefon položila displejem dolů. Nebyla důchodkyně.
Nebyla ani kontrolorka kvality. V tu chvíli byla hlavně žena sedící na parkovišti s připoutanou orchidejí.
Z haly za ní nebylo přes zavřená okna nic slyšet. Přesto přesně věděla, co se uvnitř děje.
Díl. Světlo. Obraz.
Rozhodnutí. Další. Dana zařadila zpátečku.
Ještě než vyjela z parkovacího místa, natáhla se k orchideji a trochu povolila bezpečnostní pás.
Zdálo se jí, že ji škrtí.
