Článek
Mohlo mu být dvacet. Možná dvaadvacet. Na zádech měl obrovský batoh a v uších sluchátka.
Vstal ze sedačky.
„Sedněte si.“
„Já?“
Podíval se za mě.
Nikdo tam nebyl.
„Jo.“
„To nemusíte.“
„V pohodě.“
Usmál se.
Tak jsem si sedla.
Co jsem měla dělat?
Začít mu vysvětlovat, že ještě nejsem ve věku, kdy mě musí mladí muži zachraňovat před stáním tři zastávky?
„Děkuju,“ řekla jsem.
„Jasně.“
Nasadil si zpátky sluchátka a chytil se tyče.
Já seděla.
A dívala se na svoje kolena.
Bylo mi šestapadesát.
Šestapadesát není stáří.
Aspoň jsem si to do té chvíle myslela.
Ráno jsem vstala, oblékla si džíny, namalovala řasy a odešla do práce jako úplně normální žena středního věku.
O čtyřicet minut později jsem byla paní, které někdo uvolňuje místo v tramvaji.
Podívala jsem se na kluka.
Stál vedle mě a vypadal naprosto spokojeně.
Samozřejmě že to myslel dobře.
A právě to bylo nejhorší.
Kdyby byl drzý, mohla jsem se urazit.
On byl jen slušný.
Vystoupila jsem o tři zastávky později.
Ve výloze lékárny jsem zahlédla svůj odraz.
Zastavila jsem se.
Jen na vteřinu.
Normální ženská.
Tmavomodrá bunda, kabelka, trochu rozcuchané vlasy.
Přistoupila jsem blíž.
U kořínků byly šediny.
Ne moc.
Minulý týden mi kadeřnice říkala, že už by barvení snesly.
Já jí odpověděla, že to ještě vydrží.
Možná nevydrží.
„Dobrý den.“
Lekla jsem se.
Z lékárny vyšla žena s kočárkem.
„Dobrý den.“
Rychle jsem pokračovala dál.
V práci jsem si sedla k počítači.
„Aleno, ty jsi dneska nějaká zaražená,“ řekla Iveta.
„Nejsem.“
„Jsi.“
„Jen jsem měla divnou cestu.“
„Co se stalo?“
„Nic.“
„Tak proč byla divná?“
Chvíli jsem váhala.
„Jeden kluk mě pustil sednout.“
Iveta se na mě podívala.
Pak se začala smát.
„Aha.“
„Co je na tom směšného?“
„Nic.“
Smála se dál.
„Mně by to taky vadilo.“
„Tak proč se směješ?“
„Protože tě znám.“
„A?“
„Protože teď budeš celý den zkoumat, jestli vypadáš staře.“
„Nebudu.“
Za deset minut jsem byla na záchodě.
Pod zářivkou tam vypadal starší úplně každý.
Přesto jsem se naklonila k zrcadlu.
Vrásky kolem očí.
Ty jsem věděla, že mám.
Ale byly vždycky takhle hluboké?
Zvedla jsem obočí.
Horší.
Povolila jsem obličej.
Taky nic moc.
„Prosím tě, co tam děláš?“ ozvala se za dveřmi Iveta.
„Nic.“
„Jsi tam dlouho.“
„Kontroluju make-up.“
„Jasně.“
Vrátila jsem se ke stolu.
„Kolik mi tipuješ?“ zeptala jsem se.
Iveta přestala psát.
„Ne.“
„Ještě jsem se nezeptala.“
„Já vím, na co se chceš zeptat.“
„Tak kolik?“
„Je ti šestapadesát.“
„To vím.“
„Tak co chceš slyšet?“
„Kolik vypadám.“
„Aleno, já s tebou potřebuju pracovat ještě minimálně deset let. Na tohle ti odpovídat nebudu.“
Do oběda jsem na tramvaj skoro zapomněla.
Pak jsme šly s Ivetou pro jídlo.
U pultu před námi stála mladá žena. Prodavač se s ní bavil, usmíval se a oslovoval ji slečno.
Pak přišla řada na mě.
„Co si dáte, paní?“
Podívala jsem se na Ivetu.
Iveta sklopila oči.
„Řízek,“ řekla jsem.
Sedly jsme si ke stolu.
„Viděla jsi to?“
„Co?“
„Jí řekl slečno.“
„Protože jí bylo asi pětadvacet.“
„A mně paní.“
„Protože ti není pětadvacet.“
„Děkuju.“
„Nemáš zač.“
„Dneska je proti mně celý svět.“
„Ne. Dneska sis jen všimla slova paní.“
Možná měla pravdu.
To mě trochu naštvalo.
Odpoledne jsem si objednala termín ke kadeřnici.
Ne proto, že bych panikařila.
Jen byl čas.
Úplně normálně čas.
Když jsem večer přišla domů, Petr seděl u televize.
„Jaký byl den?“ zeptal se.
Sundala jsem si bundu.
„Kolik mi tipuješ?“
Otočil se.
„Čeho?“
„Let.“
„Proč?“
„Jen řekni číslo.“
„Aleno, já vím, kolik ti je.“
„Kdybys mě neznal.“
Petr se zamračil.
„To je nějaká past?“
„Není.“
„Je.“
„Petře.“
Podíval se na mě pozorněji.
Neměla jsem ho k tomu nutit.
„Tak kolem padesáti.“
„Kolem?“
„No.“
„Padesáti jedna?“
„Třeba.“
„Padesáti osmi?“
„Proč řešíme jednotlivé roky?“
Sedla jsem si naproti němu.
„Dneska mě v tramvaji pustil kluk sednout.“
„Tak byl slušný.“
„To říká každý.“
„Protože to asi bude pravda.“
„A pak mě prodavač oslovil paní.“
Petr chvíli mlčel.
„Aleno, to tě oslovují už tak dvacet let.“
„Děkuju pěkně.“
„Já tě jen uklidňuju.“
„Tohle není uklidňování.“
„Tak co mám říct?“
„Nevím.“
„Tak vidíš.“
Večer jsem si šla vyčistit zuby.
Podívala jsem se do zrcadla.
Šediny tam byly.
Vrásky taky.
Nic nového.
Jen jsem si jich ten den všímala víc.
Ráno jsem nastoupila do stejné tramvaje.
Tentokrát bylo poloprázdno.
Sedla jsem si k oknu.
O dvě zastávky později nastoupila starší paní s nákupní taškou.
Rozhlédla se.
Vedle mě bylo místo.
Posunula jsem kabelku.
„Tady je volno.“
„Děkuju.“
Sedla si.
Chvíli jsme obě koukaly z okna.
Pak se na mě podívala.
„To je dneska zima, viďte?“
„Hrozná.“
„Včera bylo přitom krásně.“
„To jo.“
Na další zastávce vystoupila.
O chvíli později přistoupila těhotná žena.
Tentokrát už nebylo kam si sednout.
Chvíli jsem ji sledovala.
Pak jsem vstala.
„Sedněte si.“
„Děkuju moc.“
„V pohodě.“
Chytila jsem se tyče.
A najednou jsem si vzpomněla na toho kluka ze včerejška.
Možná se taky jen rozhlédl.
Viděl někoho, komu chtěl udělat místo.
A dál to neřešil.
Na další zastávce se jedno sedadlo uvolnilo.
Sedla jsem si.
Tentokrát bez přemýšlení.
Když už je místo volné, byla by škoda dělat hrdinku.
