Článek
Zvedla jsem si vlasy a otočila hlavu ke světlu. Takhle? Nebo radši rozpuštěné? V devětapadesáti už člověk ví, že koupelnové světlo není kamarád, přesto jsem pod ním strávila dvacet minut. Nakonec jsem si setřela rtěnku. Při poslední schůzce Oldřich odtáhl ústa právě ve chvíli, kdy jsem ho chtěla políbit pořádně. Možná mu vadila její chuť.
Poznali jsme se před dvěma měsíci ve frontě před kinem v Kolíně. Za mnou někdo utrousil, že na tak dlouhý film si měl vzít svačinu. Otočila jsem se a nabídla mu bonbon. Odmítl, ale po promítání na mě počkal. Cestou k autu jsme se smáli tak, že jsem mu musela položit ruku na předloktí, abych se zastavila. Ruku mi potom přikryl svou. Ten dotek jsem cítila ještě doma při svlékání kabátu.
Následovaly procházky, káva a telefonáty, při kterých jsem si přestávala hlídat čas. Jen jídlo nám nějak nevycházelo. Jednou prý obědval pozdě, podruhé neměl hlad. V kavárně si z koláče vzal dvě sousta a pak nepřestával vyprávět. Když mě před domem objal, přitiskla jsem se k němu. Políbil mě, pohladil po zádech a ustoupil. Zase.
Ten pátek jsem měla všechno připravené už odpoledne. Sám navrhl, že zůstane do neděle, a já po té zprávě chodila po bytě s telefonem v ruce. Konečně nebudeme hlídat poslední autobus ani stát pod lampou u vchodu. Koupila jsem víno, připravila kuře se zeleninou a do lednice dala těsto na koláč. Novou noční košilku jsem schovala pod polštář. Nemohla jsem ji nechat na posteli jako další položku programu.
Přijel s malou taškou a kyticí tulipánů. Voněl studeným vzduchem a vodou po holení. Než jsem donesla vázu, už mě vzal kolem pasu. Otočila jsem se k němu a na okamžik bylo všechno snadné. Pak jsem řekla, že za chvíli budeme jíst. Ruce mu povolily.
„Já dneska nějak nemám chuť. Nedáme si jen víno?“
Položila jsem vázu na linku tak prudce, až voda přetekla. „Tak proč jsi říkal, že přijedeš na večeři?“ Zeptal se, jestli se kvůli tomu musím zlobit. A to byla přesně ta otázka, kterou neměl pokládat. Najednou ze mě lezlo všechno: koláč, kterého se sotva dotkl, odmítnuté pozvání do restaurace, ty krátké polibky. Stál u linky v rozepnuté bundě a já slyšela vlastní hlas, čím dál vyšší.
„Jestli tě nepřitahuju, můžeš mi to říct. Nemusíš tu přespávat ze slušnosti.“
Sklopil oči. Čekala jsem vysvětlení, které bude bolet. Místo toho si pomalu sundal bundu a položil ji přes židli. Palcem uhlazoval přehnutý rukáv. „Mám teď provizorní zubní náhradu. Nahoře.“ Odmlčel se. „Nejí se mi s ní dobře. A když tě líbám, pořád myslím na to, jestli se nepohne. Že to poznáš.“ Sáhl si k hornímu rtu a zase ruku spustil.
„Tys mi o tom nemohl říct?“ vydechla jsem.
„Na druhém rande? Nebo na třetím? Pokaždé mi přišlo, že už jsem to měl říct předtím.“ Přisunul si židli, ale nesedl si. „Těšil jsem se na tebe. Jen jsem si představoval, jak tady u stolu sedím a ty na mě koukáš.“
Trouba za námi cvakla. Vůně pečeného kuřete, ještě před chvílí tak slibná, mě teď skoro dráždila. Chtěla jsem ho obejmout a současně jsem byla pořád naštvaná. „Já jsem si kvůli tobě dneska třikrát malovala pusu,“ řekla jsem. „A zkoušela jsem před zrcadlem, jak se usmívat.“ Poprvé od příchodu se na mě pořádně podíval. „Proč?“ Ta otázka byla tak upřímná, až se mi sevřelo hrdlo. „Protože jsem nevěděla, proč ode mě pořád uhýbáš.“
Sedli jsme si ke stolu. Žádné velké ujišťování ze mě nešlo a on také nevypadal připravený se tomu zasmát. Zeptala jsem se, co by vlastně chtěl jíst. Chvíli váhal, potom připustil krupicovou kaši. Mléko jsem neměla. Vypnula jsem troubu, kuře nechala na později a vzala klíče. Do večerky jsme šli spolu, tulipány zůstaly bez zastřižených stonků u dřezu.
U regálu mi Oldřich podal krupičku. Já přidala kakao, které jsme oba chtěli, a dva banány na ráno. Doma jsme stáli u sporáku a střídali se v míchání. Když jsem mu podávala vařečku, dotkl se mého zápěstí. Obrátila jsem dlaň a vzala ho za ruku. Chvíli jsme tak zůstali. Potom se ke mně sklonil a políbil mě. Krátce, ale tentokrát jsem cítila, že nikam nespěchá.
