Článek
Pak devatenáctiletá dívka oznámila, že nikam nejede.
Místo školy nastupuje do pohřební služby.
Nejhůř to nakonec nenesla kvůli mrtvým její máma.
Vadilo jí, co bude říkat živým.
Měli pocit, že je rozhodnuto
Eliška byla dítě, se kterým rodiče nikdy nemuseli řešit velké problémy.
Na základní škole měla dobré známky. Potom vystudovala obchodní akademii a maturitu zvládla s vyznamenáním.
Její otec Petr pracoval celý život s účetnictvím.
Od malička jí říkával, že má hlavu na čísla.
Elišce to šlo.
Proto nikoho nepřekvapilo, když si ve čtvrtém ročníku podala přihlášku na ekonomickou vysokou školu v Praze.
Dostala se.
„Tak máme vystaráno,“ řekl Petr, když přišlo rozhodnutí o přijetí.
Ta věta měla být vtip.
Jenže zpětně přesně vystihovala problém.
Všichni měli pocit, že další roky Eliščina života jsou rozhodnuté.
Kromě Elišky.
Pokoj už měla zamluvený
Kateřina začala shánět bydlení.
Nakonec našli pokoj ve sdíleném bytě, který byl sice dražší, než očekávali, ale dostupný metrem od školy.
Zaplatili rezervaci.
Petr slíbil dceři notebook.
Babička jí schovávala peníze „do začátku“.
Eliška nic z toho nezastavila.
Právě to jí rodiče později vyčítali nejvíc.
„Proč jsi nás nechala všechno zařizovat?“ ptal se Petr.
Eliška na to neměla dobrou odpověď.
„Protože jsem pořád doufala, že změním názor.“
Nezměnila.
U večeře před ně položila papír
Bylo červencové pondělí.
Eliška přišla domů pozdě a měla dobrou náladu.
„Vzali mě.“
Petr se nejdřív zeptal kam.
Dcera mu podala pracovní smlouvu.
Název firmy Kateřině nic neříkal. Adresu znala.
Projížděla kolem ní autem.
„To je pohřební služba.“
„Jo.“
Kateřina čekala.
„A co tam budeš dělat?“
„Začnu v administrativě. Objednávky, dokumenty, komunikace s rodinami. A budu pomáhat při obřadech.“
„Jako brigádu před školou?“
Eliška zavrtěla hlavou.
„Do školy nenastoupím.“
Petr přestal jíst.
„Kvůli tomu ses čtyři roky učila?“
První zareagoval otec.
Nebyl agresivní.
O to víc Elišku jeho tón rozčiloval.
Mluvil s ní, jako by právě udělala chybu, kterou je potřeba opravit dřív, než bude pozdě.
„Ty máš maturitu s vyznamenáním. Dostala ses na vysokou. Máš možnost něco vystudovat.“
„Já vím.“
„Tak proč toho nevyužiješ?“
Eliška začala vysvětlovat, že práce v pohřební službě není jen převážení rakví a kopání hrobů.
Petr ji přerušil.
„To jsem neřekl.“
Nemusel.
Všichni u stolu věděli, co si myslí.
Je jí devatenáct.
Měla jít studovat.
Místo toho chce každý den řešit smrt cizích lidí.
Máma měla jiný problém
Kateřina toho večera mluvila nejméně.
Druhý den v práci ale pochopila, co jí na situaci vadí.
Kolegyně se jí zeptala:
„Tak co vaše studentka? Už se těší do Prahy?“
Kateřina bez přemýšlení odpověděla:
„Jo, teď hlavně řeší bydlení.“
Lež z ní vyšla úplně automaticky.
Teprve cestou domů jí došlo, co udělala.
Eliška do Prahy neodjížděla.
Pokoj už rodiče zrušili.
Kateřina se pouze nedokázala přinutit vyslovit:
Moje dcera bude pracovat v pohřební službě.
Nebyl to nápad jednoho večera
Eliška se se smrtí mladého člověka poprvé setkala v sedmnácti.
Její spolužák Matěj zahynul při nehodě na motorce.
Škola tehdy zařídila, aby spolužáci mohli přijít na pohřeb.
Eliška dlouho váhala, jestli tam chce jít.
Nakonec šla.
Samotný obřad si dnes téměř nepamatuje.
Pamatuje si ale několik minut před ním.
Jeho malá sestra odmítala vejít
Před obřadní síní stála Matějova mladší sestra.
Bylo jí asi osm let.
Plakala a nechtěla jít dovnitř.
Matka sama téměř nebyla schopná mluvit a ostatní příbuzní dítě přesvědčovali, že musí být statečné.
Pak přišla pracovnice pohřební služby.
Neřekla dívce, že musí.
Ani jí nevysvětlovala, že se není čeho bát.
Zeptala se jí, jestli se chce nejdřív podívat dovnitř, když tam ještě skoro nikdo není.
Vzala ji za ruku.
Za několik minut se vrátily.
Holčička pořád plakala.
Ale vešla.
„Tehdy mě poprvé napadlo, že ti lidé nedělají jen něco kolem rakve,“ vysvětlovala Eliška později matce.
Kateřina nechápala, proč ji právě tohle tak zasáhlo.
Eliška tehdy také ne.
Za dva roky odpověděla na obyčejný inzerát
Ve čtvrtém ročníku hledala Eliška brigádu.
V místní facebookové skupině narazila na nabídku administrativní výpomoci.
Firma hledala člověka na několik odpolední týdně.
Byla to stejná pohřební služba.
Eliška odpověděla spíš ze zvědavosti.
Když to doma oznámila, řekla pouze:
„Mám brigádu v kanceláři.“
Rodiče se nezeptali v jaké.
První den málem skončila
Realita nebyla vznešená ani krásná.
Telefon zvonil ve chvíli, kdy lidé plakali.
Někdo nevěděl datum narození vlastního otce.
Jiná rodina se pohádala přímo v kanceláři kvůli ceně pohřbu.
Jednou přišel muž, kterému před několika hodinami zemřela žena. Sedl si, položil na stůl její občanský průkaz a potom skoro deset minut nebyl schopný říct, co potřebuje.
Eliška seděla vedle zkušenější kolegyně a nevěděla, kam se dívat.
Ten večer přišla domů a řekla si, že už tam nepůjde.
Ráno šla.
Nešlo o to, že by měla ráda smutek
Právě této věci rodiče dlouho nerozuměli.
„Já nechci být celý život mezi mrtvými,“ řekla jednou otci.
„Tak proč tam chceš pracovat?“
„Protože pracuju hlavně s těmi, co zůstali.“
Během několika měsíců zjistila, že zvládá něco, co jí nikdy nepřipadalo jako schopnost.
Když někdo plakal, neměla potřebu rychle měnit téma.
Když nastalo ticho, nepotřebovala ho okamžitě zaplnit.
Dokázala vysvětlit stejnou věc třikrát člověku, který ji poprvé vůbec nevnímal.
A když se dvě sestry hádaly nad parte svého otce, nevzala jejich hádku osobně.
„Vedoucí mi řekla, že na to mám povahu,“ vysvětlovala.
Pro Elišku to znamenalo víc než známka z účetnictví.
Máma o její práci dál lhala
Nejhorší okamžik nepřišel při hádce doma.
Přišel o dva týdny později na rodinné oslavě.
Kateřinina sestra se Elišky zeptala:
„Tak ty nakonec do Prahy nejedeš?“
Než dívka stačila odpovědět, vložila se do toho její matka.
„Dává si rok pauzu, aby zjistila, co chce.“
Eliška se na ni podívala.
Nic neřekla.
Až cestou domů.
„Proč jsi jí neřekla pravdu?“
„Protože to nemusíme vysvětlovat každému.“
„Co přesně vysvětlovat?“
Kateřina zrychlila krok.
„Eliško, prosím tě.“
Dcera se zastavila.
„Ty se za mě normálně stydíš.“
„Nestydím.“
„Tak co tam dělám?“
Kateřina odpověď znala.
Nedokázala ji říct.
Nebála se jen o dceru
Později si musela přiznat nepříjemnou věc.
Část jejího odporu skutečně byla strach.
Co když Eliška za pět let zjistí, že udělala chybu?
Co když ji ta práce psychicky semele?
Co když bude litovat, že nešla studovat v době, kdy neměla žádné závazky?
To všechno byly otázky, které dávaly smysl.
Jenže vedle nich existovala ještě jedna.
Co si o tom pomyslí ostatní?
A tu Kateřina před dcerou nikdy nevyslovila.
Otec chtěl, aby si nechala otevřená vrátka
Petr byl praktičtější.
S dcerou se dohodl, že po roce své rozhodnutí znovu zváží.
Ne proto, že by musela odejít.
Ale aby si dokázala přiznat i případné pochybnosti.
Eliška souhlasila.
„Jestli budu chtít studovat, přihlášku si můžu podat příští rok.“
Petr přikývl.
„Nebo za tři.“
Bylo to poprvé, kdy o její budoucnosti nemluvil, jako by už znal správnou odpověď.
Potom zemřel člověk z jejich vlastní rodiny
Na podzim zemřel Petrův strýc.
Pohřeb nezařizovala Eliška. Sama to nechtěla.
Seděla mezi ostatními příbuznými.
Petr ale během několika dnů pochopil, kolik věcí někdo musí vyřešit v době, kdy rodina nemá chuť řešit vůbec nic.
Termín.
Dokumenty.
Hudbu.
Parte.
Květiny.
Obřad.
A desítky drobných otázek, které zvenčí vypadají banálně.
Po pohřbu se Elišky zeptal:
„Tyhle lidi posloucháš každý den?“
„Někdy.“
„Já bych to asi neuměl.“
Eliška se usmála.
„Já bych zase neuměla dělat tvoje účetnictví.“
Petr se poprvé zasmál.
Jeho obavy nezmizely.
Ale přestal dceřinu práci považovat za promarněnou maturitu.
U mámy trvala změna déle
Kateřina potřebovala několik měsíců.
Jednou za ní přišla Eliška po směně.
Byla unavená.
Toho dne zařizovali pohřeb ženy, která zemřela krátce po porodu. Eliška o rodině nechtěla mluvit podrobně.
Jen si sedla v kuchyni.
„Dneska to bylo hrozný.“
Kateřina se lekla.
„Tak vidíš.“
Eliška zvedla oči.
Matka okamžitě pochopila, že řekla špatnou větu.
„Promiň.“
Sedla si vedle ní.
„Chceš skončit?“
„Ne.“
„Tak co chceš?“
Eliška chvíli mlčela.
„Asi jen chvíli nebýt ta, co ví, co má říkat.“
A tak Kateřina nic neříkala.
Poprvé pochopila, že podporovat dceru nemusí znamenat přesvědčit se, že si zvolila jednoduchý život.
Stačilo přijmout, že je její.
Do Prahy zatím neodjela
Od maturity uplynul téměř rok.
Eliška stále pracuje ve stejné pohřební službě.
Začínala u papírů a telefonu. Dnes pomáhá také s přípravou obřadů a firma ji posílá na další školení.
Přihlášku na vysokou si letos nepodala.
Možná to udělá později.
Možná vystuduje úplně jiný obor.
Možná u této práce zůstane.
Kateřina už se jí každý měsíc neptá.
A změnila ještě jednu drobnost.
Nedávno potkala bývalou spolužačku, která se samozřejmě zeptala na děti.
„A Eliška? Ta studuje v Praze, ne?“
Ještě před rokem by Kateřina odpověděla ano nebo by otázku obešla.
Tentokrát zavrtěla hlavou.
„Ne. Pracuje u nás v pohřební službě.“
Žena se překvapeně podívala.
„Tak mladá? To bych nemohla.“
Kateřina chvíli mlčela.
Pak odpověděla:
„Já taky ne.“
A poprvé to nemyslela jako kritiku.
