Článek
Radka jsem poznala, když mi bylo pětapadesát. Byla jsem dávno rozvedená a syn už měl vlastní rodinu. Když mi řekl, že je ženatý, chtěla jsem odejít. Zadržel mě a začal vysvětlovat, že spolu s manželkou už léta žijí jen jako spolubydlící.
„Jitka by to nezvládla. Nemá nikoho jiného než mě,“ říkal.
Věřila jsem mu. Dnes se za to stydím, ale tehdy mi připadalo, že vedle sebe mám citlivého muže, který nechce druhému člověku ublížit.
Pořád nebyla vhodná chvíle
Vídat jsme se mohli hlavně u mě. Vařila jsem pro dva, koupila mu oblíbené kafe a ve skříňce v koupelně měl kartáček. Občas u mě zůstal přes noc, většinou ale po večeři odjel.
Každé léto sliboval, že na podzim situaci vyřeší. Pak přišly Vánoce a bylo mu líto nechat Jitku samotnou. Na jaře zase nebyla vhodná doba kvůli opravám domu.
Moje kamarádka mi jednou řekla, že čekám na něco, co se nikdy nestane. Urazila jsem se. Vždyť Radek se mnou plánoval, kam pojedeme, až budeme konečně spolu.
O nemocnici jsem se dozvěděla pozdě
Jednoho úterý se neozval. Volala jsem mu, ale telefon nikdo nezvedal. Až druhý den přišla z jeho telefonu zpráva od dcery. Napsala, že měl mozkovou příhodu a je v nemocnici.
Nevěděla jsem, že o mně ví. Odpověděla jsem, že děkuji, a pak jsem seděla doma a čekala. Neměla jsem odvahu přijít za ním, protože jsem netušila, koho bych tam potkala.
Po několika týdnech mi Radek zavolal. Mluvil pomalu a byl unavený. Řekl, že až ho pustí domů, přijedu za ním. Na otázku, kam domů, neodpověděl.
Jeho žena chtěla schůzku
O dva dny později se na displeji objevilo neznámé číslo.
„Tady Jitka, Radkova manželka. Prosím, nezavěšujte,“ řekla žena.
Sešly jsme se v kavárně kousek od nemocnice. Čekala jsem výčitky, možná scénu. Jitka si objednala čaj a zeptala se, jestli počítám s tím, že Radek půjde bydlet ke mně.
Řekla jsem, že jsme o tom mluvili. Zadívala se na mě.
„Tak to bychom si měly říct, co mu každá z nás vlastně slíbila,“ odpověděla.
Radek bude potřebovat pomoc. Jitka se o něj chtěla postarat, ale sama chodila do práce a měla nemocnou maminku. Nechtěla prý znovu poslouchat dvě různé verze toho, kde a s kým bude žít.
„Já teď kvůli němu řeším, kdo mě vystřídá u mámy. A pak mi řekne, že má přece vás,“ dodala. Vytáhla z kabelky kapesník. Teprve tehdy jsem si všimla, jak se jí třesou ruce.
O samotném manželství jsme věděly každá něco jiného
O našem vztahu věděla už rok. Radek jí tehdy tvrdil, že ho ukončil. Potom spolu začali vybírat menší byt, protože dům pro ně byl na stáří příliš velký.
„Minulý měsíc jsme byli na dvou prohlídkách,“ řekla. „Mluvil o tom, že bychom měli koupit něco blízko dcery.“
Ve stejném měsíci mi Radek vyprávěl, že se konečně odhodlal Jitce všechno říct. Seděla jsem naproti ní a přemýšlela, kolikrát od jedné z nás odešel rovnou za druhou.
Zeptala jsem se, jestli spolu opravdu žili jen jako spolubydlící. Jitka odložila lžičku.
„To vám taky vyprávěl?“
Přikývla jsem. Začala jsem říkat, že jsem jí nikdy nechtěla ublížit. Zarazila mě: „Ale věděla jste, že existuju.“
Na to jsem mohla odpovědět jen ano.
„Neměli jsme ideální manželství. Ale já jsem si myslela, že ho oba chceme zachránit,“ odpověděla. „Jestli ode mě chce odejít, nebudu ho držet. Potřebuji to ale vědět od něj.“
Poprvé jsem se zeptala bez nápovědy
Za Radkem jsem přijela další den. Seděla jsem u jeho postele a připadala si krutá, že chci v takovou chvíli mluvit o nás. Přesto jsem se zeptala, kde chce po návratu z nemocnice žít.
„Přece doma. Jitka ví, jak to tam máme,“ řekl.
Připomněla jsem mu, že doma měl být se mnou. Vzal mě za ruku.
„Olgo, teď na mě netlač. Až mi bude líp, všechno vyřešíme.“
Tu větu jsem znala čtyři roky. Jen tentokrát měl skutečně důvod, proč nic neřešit.
Ještě několikrát jsem ho navštívila. Přinesla jsem mu oblečení a knihy, které měl u mě. Jitce jsem pak řekla, že společné bydlení nemáme domluvené a já nechci, aby s ním dál počítala.
Radek se vrátil k ní. Pořád mi občas volá. Ptá se, jestli za ním přijedu, a já někdy opravdu mám chuť. Chybí mi. Zároveň vím, že by mi zase stačila jedna hezká věta, abych začala čekat.
Jeho kartáček jsem vyhodila až minulý týden. Čtyři roky jsem ho nechávala vedle svého, protože jsem věřila, že jednou už nebude muset odcházet. Teď je v kelímku jen můj. Pořád mi to připadá nezvyklé.
