Článek
Nad nimi visely stovky kovových háků. Pracovní oděv se kdysi vytáhl pod strop, kde schnul a nepřekážel. Byla tam rodina z Brna, dva Poláci, čtyři důchodkyně a muž v sandálech, který fotografoval úplně všechno, včetně hasicího přístroje.
„Můj tatínek pracoval pod zemí třicet čtyři let.“ To byla pravda. Lidé se okamžitě přestali dívat na háky. Petra si toho všimla už během první prohlídky.
Jakmile řekla můj tatínek, dostala dalších deset minut pozornosti zdarma. „A ten chleba se sádlem si nosil taky?“ zeptala se jedna z důchodkyň. Petra zaváhala. „Ano.“
To už pravda být nemusela. Ale dávalo to smysl. Co jiného si měl horník v roce 1983 brát pod zem? Sushi? „Svačinu mívali v kovových nádobách, aby zůstala chráněná.“
Muž v sandálech nádobu vyfotografoval. „A před čím?“ zeptal se. Petra se podívala na repliku. Před prachem?
Před vodou? Před myšmi? „Před prostředím.“ Muž přikývl, jako kdyby dostal přesnou odpověď.
Petra zjistila, že když se něco řekne dostatečně sebejistě, turisté mají sklon spolupracovat.
Do návštěvnického centra bývalého dolu nastoupila v sedmačtyřiceti. Poprvé od devatenácti měla práci, kterou si sama nevybrala. Sedmnáct let předtím účtovala ve firmě prodávající koupelny. Firma nezkrachovala. Sloučila se.
Podle Petry bylo sloučení způsob, jak může firma zkrachovat, ale ještě si u toho nechat vyrobit reklamní propisky. Dostala čtyři platy, květinu a hrnek s nápisem NEJLEPŠÍ KOLEGYNĚ. Hrnek vyhodila na benzínce. Květina vydržela tři týdny.
Práci jí našla Ivana, bývalá spolužačka. „Potřebujeme průvodce.“ „Já o hornictví nic nevím.“ „Tvůj tata byl horník.“
„Právě proto vím, že o tom nic nevím.“ Ivana se zasmála. Petra ne. „Dostaneš scénář.“
Měl třicet osm stran. Petra se ho naučila za čtyři dny.
O svém otci věděla, že fáral. Věděla, že dělal ranní, odpolední a noční. Věděla, že některé Vánoce nebyl doma. Že když přišel z noční, nesměla bouchat dveřmi.
Že před spaním pil hrnek mléka, protože byl celý život přesvědčený, že mléko „čistí plíce“. Věděla, že na levém předloktí má modrou tečku. „Uhlí,“ vysvětlil jí, když jí bylo sedm. Něco se mu při práci dostalo pod kůži a zůstalo tam.
Petra si pak několik let představovala, že kdyby otce rozřízli, bude uvnitř černý. Nevěděla, co přesně pod zemí dělal. Jako dítě se ptala: „Tati, cos dneska dělal?“
„Robotu.“ Ve třiceti: „A co jsi vlastně na šachtě dělal?“ „Co bych dělal? Robotu.“
Teď o jeho robotě vykládala cizím lidem za dvě stě dvacet korun na osobu.
Po týdnu zjistila, že návštěvníci nechtějí příliš vědět, jak fungovalo důlní větrání. Chtěli vědět, jestli se horníci báli. Jestli tam byly krysy. Kolik vydělávali.
Jestli pili. Kolik lidí zemřelo. A jestli pod zemí zpívali. Otázku se zpíváním dostala za první měsíc čtyřikrát.
Poprvé řekla: „Nevím.“ Žena s červenými brýlemi se zatvářila zklamaně. „Tatínek vám nevyprávěl?“
„Moc ne.“ Podruhé Petra odpověděla: „Občas ano.“ Potřetí:
„Při některých činnostech.“ Počtvrté už skoro slyšela Milanův hlas, jak se nese chodbou. Přitom její otec nezpíval ani u narozenin. Při „Hodně štěstí, zdraví“ jen pohyboval ústy.
„Ty jsi říkala, že jsem pod zemí zpíval?“ Zeptal se v neděli u oběda. Petra položila vidličku. Věra zrovna porcovala kuře.
„Kdo ti to řekl?“ „Hruška.“ Petra zavřela oči. Kuba Hruška prošel její prohlídkou minulý čtvrtek.
Když řekla, že její tatínek býval horník, přihlásil se. „Já s Milanem dělal.“ Tehdy ji potěšilo, že získala svědka své autenticity. Teď méně.
„Neřekla jsem, že jsi zpíval ty.“ „Řekla.“ „Řekla jsem, že horníci zpívali.“ „Já nezpíval.“
Věra položila před Milana stehno. „Tak nezpíval.“ „Já vím, že jsem nezpíval.“ „Tak co řešíš?“
„Že ona říká, že jsem zpíval.“ Petra se napila. „Tak příště řeknu, že jsi třicet čtyři let nepromluvil.“ „To bude blíž.“
Milan začal jíst. „A sádlo jsem taky nežral.“ Petra se přestala napichovat brambor. „Cože?“
„Hruška říkal, že jsi vykládala o chlebu se sádlem.“ „Ne o tobě.“ „Říkala jsi, že jsem ho měl taky.“ „Možná jednou.“
„Ani jednou. Sádlo nesnáším.“ „Tak cos jedl?“ „Chleba.“ „S čím?“
Milan žvýkal. „Se salámem.“ „Jakým?“ „Jak to mám vědět?“
„Protože o tom potřebuju vyprávět.“ Milan přestal žvýkat. „Proč?“ „Protože provázím po dole.“
„To není důl.“ „Tati.“ „Je to muzeum.“ „Bývalý důl.“
„Právě.“ „A co mám lidem říkat?“ „Odkud já vím.“ „Ty jsi tam byl.“
„A proto tam už nechci.“
V pondělí si Petra do scénáře napsala: SVAČINY: chleba se salámem. Táta sádlo nesnášel. Pak to přečetla nahlas. Znělo to dobře.
Osobně. Autenticky. Použila to při třech dalších prohlídkách.
V říjnu přišla do areálu její dcera Bára. Bylo jí dvanáct a všechno, co matka označila za zajímavé, považovala preventivně za nudné. „Tady děda fakt pracoval?“ „Ne přímo tady. V tomhle revíru.“
„A kde?“ „Na své šachtě.“ „Jak se jmenovala?“ Petra otevřela ústa.
Samozřejmě to věděla. Název slyšela celé dětství. Jenže jí v tu chvíli zmizel. „Počkej.“
Bára se rozesmála. „Ty nevíš, kde děda pracoval.“ „Vím.“ „Tak řekni.“
Petra vytáhla telefon. „Negoogli to.“ „Negoogluju.“ „Mami.“
„Píšu babičce.“
Milan se o tom dozvěděl ještě večer. Věra neuměla udržet informaci, která mohla někoho lehce ponížit. „Petra nevěděla, jak se jmenovala tvoje šachta.“ „Vím.“
„Jak to víš?“ „Bára.“ Petra seděla na gauči. „Já jsem ten název věděla.“
„No.“ „Jen mi vypadl.“ „No.“ „Vždyť jsme tomu doma nikdy názvem neříkali.“
„Jak jsme tomu říkali?“ „Práce.“ Milan se na ni podíval. Pak se trochu usmál.
„No vidíš.“
Nová ředitelka návštěvnického centra se jmenovala Kateřina a používala slovo autenticita tak často, až se Petře začalo zdát, že znamená něco úplně jiného. „Návštěvníci dnes hledají autentický příběh.“ Seděli na poradě. „Nejen fakta.“
Petra přemýšlela, jestli fakta nejsou autentická. „Petro, vaše rodinné spojení je obrovská výhoda.“ Petra přikývla. „Měli bychom ho víc vytěžit.“
Ivana vedle ní sklopila hlavu. Petra věděla, že se na ni nesmí podívat. „Třeba pozvat tatínka.“ „Nepřijde.“
„Proč?“ „Protože už to jednou absolvoval.“ „Prohlídku?“ „Hornictví.“
Milan odmítl. „Ne.“ „Ani jsem ti neřekla kdy.“ „To je jedno.“
Seděl v garáži a opravoval prodlužovačku. Nová stála dvě stě korun. Oprava mu zabrala čtyřicet minut a tři nadávky. „Nemusíš mít přednášku.“
„Výborně.“ „Jen by sis sedl a něco řekl.“ „Co?“ „Jaké to bylo.“
„Byla tam tma.“ „Tati.“ „A vedro. Někdy.“ „Ještě něco?“
„Směny.“ „Tohle jim můžu přečíst z panelu.“ Milan utáhl šroubek. „Tak vidíš. Nepotřebujete mě.“
O dva týdny později přivedla Petra skupinu k figuríně v bílém pracovním prádle. „Oděvy se po směně praly přímo v areálu.“ Uprostřed věty si vzpomněla na hrnec. Bílý smaltovaný, s modrým okrajem.
Celé dětství stál ve sklepě nahoře na polici. Matka v něm vyvářela otcovy bílé spodky. Aspoň si to Petra celý život myslela. „Paní průvodkyně?“
Petra se vzpamatovala. „Ano?“ „Pralo se to tedy tady, nebo doma?“ „Obojí.“
„Co doma?“ „To záleželo.“ „Na čem?“ Petra se podívala na figurínu.
„Na manželce.“ Lidé se zasmáli.
Večer zavolala matce. „Mami, cos vyvářela v tom velkém bílém hrnci?“ „Jakém?“ „S modrým okrajem.“
„Pleny.“ „Čí?“ „Tvoje.“ Petra mlčela.
„Proč?“ „Já myslela, že tátovy věci.“ Věra se začala smát. Tak hlasitě, že telefon odložila.
Petra slyšela Milana: „Čemu se řehtáš?“ Věra mu to řekla. Po chvíli se začal smát také.
Petra zavěsila. Druhý den při prohlídce historku o hrnci vyprávěla turistům. Byla tak úspěšná, že ji od té doby používala skoro pokaždé. Milan o tom nevěděl.
Petra se rozhodla, že mu to nemusí říkat.
V prosinci dostala Bára ve škole projekt o povoláních v rodině. „Můžu dělat dědu?“ „Zeptej se ho.“ „Řekne ne.“
„Tak máš odpověď.“ „On mi už něco dal.“ „Co?“ Bára vytáhla z kapsy kulatý mosazný plíšek s číslem 418.
Petra si ho vzala. Nikdy ho neviděla. „Co to je?“ „Dědova známka.“
„Jaká známka?“ Bára se na ni podívala způsobem, který Petra nesnášela, protože ho zdědila po Milanovi. „Hornická.“ „Já vidím, že je hornická.“
„Tak proč se ptáš?“ „Co ti o ní řekl?“ „Že podle ní věděli, kdo je dole.“ „Ještě něco?“
„Že ji jednou zapomněl a dostal strašnej pojeb.“ Petra se usmála. „Řekl pojeb?“ „Jo.“
Aspoň něco bylo nepochybně autentické.
Od ledna začala Petra při prohlídce ukazovat fotografii známky. „Každý měl své číslo a díky evidenci se vědělo, kdo je pod zemí.“ „A tatínek si ji nechal jako památku?“ zeptala se starší žena. „Ano.“
Večer se pro jistotu zeptala Milana. „Nechal sis známku na památku?“ „Ne.“ „Tak proč ji máš?“
„Zapomněl jsem ji vrátit.“ „Třicet let?“ „Asi.“ „A nikdy jsi ji nevyhodil.“
„Nevyhodil.“ Petra se usmála. „Takže sis ji nechal na památku.“ Milan namazal rohlík máslem.
„Jestli ti to pomůže.“ „Pomůže.“
V únoru se ředitelka doslechla o známce. „To je přesně ono.“ Petra už věděla, že když Kateřina řekne přesně ono, bude z toho práce. „Mohli bychom ji dát do vitríny.“
„Je Báry.“ „Myslím zapůjčit.“ „Musela bych se zeptat táty.“ „Samozřejmě.“
Petra se nezeptala.
Pak přišel e-mail od Bářiny třídní učitelky. Sedmá B měla v dubnu absolvovat exkurzi. Bára nám říkala, že její dědeček byl dlouholetým horníkem. Bylo by skvělé, kdyby se mohl k prohlídce připojit a dětem něco povědět. Petra zprávu přeposlala Milanovi.
O tři minuty později: Ne. Zavolala mu. „Nemusel jsi odpovědět okamžitě.“
„Já to věděl okamžitě.“ „Je to pro Báru.“ „Bára to přežije.“ „Děti by to zajímalo.“
„Tak jim to řekni ty.“ „Proč jsi tak protivný?“ „Nejsem.“ „Jsi.“
„Petro, nechci tam.“ „Proč?“ „Protože nechci.“ „To není důvod.“
„Je. Jenom není dost dobrý pro tvoji prohlídku.“
Hádka přišla o týden později kvůli brožuře. Milan přišel opravit Petře ventil. Na stole uviděl novou publikaci návštěvnického centra. Na titulní straně byl černobílý horník.
Milan brožuru otevřel. „Tohle není od nás.“ „Co?“ „Ta fotka.“
„Je ilustrační.“ „Má jiný typ sebezáchrany.“ „Nikdo to nepozná.“ Milan brožuru zavřel.
„Tak proč to tam máte?“ „Protože je to brožura.“ „A ty říkáš, že jsem zpíval.“ „Už neříkám.“
„A sádlo?“ „Taky ne.“ „To se mi ulevilo.“ Petra se nadechla.
„Víš, co mě štve?“ „Ne.“ „Třicet let se tě ptám na práci a ty řekneš robotu. Ale jak někdo dá do brožury špatný přístroj, jsi najednou expert.“ „Protože je to špatně.“
„Tak mi řekni, jak je to správně.“ „Co?“ „Cokoliv.“ Milan mlčel.
„První směna. Co jsi dělal. S kým. Čeho ses bál. Co jsi jedl. Jak to tam smrdělo. Cokoliv.“ „Já se nebál.“ Petra se zasmála. Neměla.
Ale zasmála. „Jasně.“ Milan zbledl. „Co to má znamenat?“
Petra už věděla, že má přestat. Nepřestala. „Nikdy ses nebál. Nikdy jsi nebyl smutný. Nikdy tě nic nebolelo. Prostě jsi dělal robotu.“ Milan položil brožuru.
„A ty jsi dělala co?“ „Prosím?“ „Sedmnáct let jsi dělala faktury na hajzly.“ „Koupelny.“
„A kolikrát jsi mi o nich vykládala?“ Petra mlčela. „Tak proč bych já měl každý večer vykládat o šachtě?“ „Protože je to něco jiného.“
„Pro tebe teď.“ Oblékl si bundu. Ventil dál kapal.
Tři týdny spolu nemluvili. Věra volala Petře každé tři dny a předstírala jiný důvod. Jednou chtěla recept na čočkovou polévku. „Vaříš ji podle mého receptu.“
„Tak nic.“ Podruhé se ptala, kdy dávají reprízu seriálu. „Máš internet.“ „Tomu já nevěřím.“
Potřetí už řekla: „Tatovi to přejde.“ „Mně taky.“ „Tobě co?“
Petra chvíli přemýšlela. „Nevím.“
Sedmá B přišla v pátek 17. dubna. Bára se před spolužáky tvářila, že Petru vidí poprvé. „Dobrý den, jmenuji se Petra a dnes vás provedu areálem.“ „Báro, to je fakt tvoje máma?“ zavolal někdo.
„Bohužel.“ Petra se usmála. „A Bářin dědeček byl třicet čtyři let horníkem.“ Děti se otočily k Báře.
„To už jste říkala ve třídě,“ poznamenala učitelka. Prošli šatnou. Lampovnou. Strojovnou.
Petra vyprávěla podle scénáře. U repliky důlní chodby zhasla světlo. Několik dětí vykřiklo. Jeden kluk se zasmál příliš hlasitě, protože se pravděpodobně lekl.
„Takovou tmu můžete zažít stovky metrů pod zemí.“ Chlapec v červené mikině zvedl ruku. „A horníci se nebáli?“ Petra znala správnou odpověď.
Práce pod zemí vyžadovala respekt, zkušenost a důsledné dodržování bezpečnostních pravidel. „Nevím,“ řekla. „Jak nevíte?“ „Nevím, jestli se bál můj táta.“
Bára se na ni podívala. „Nikdy mi to neřekl.“ Petra znovu rozsvítila. „Tak pokračujeme.“
Odpoledne odvezla Báru k rodičům. Milan čistil tlakovou myčkou dlažbu. Na Petru se nepodíval. Bára zmizela s Věrou do domu.
Petra mohla odjet. Neodjela. „Bára se ptala, jestli ses dole bál.“ Milan vypnul myčku.
„A cos řekla?“ „Že nevím.“ „Proč?“ „Protože nevím.“
Z dlažby stékala špinavá voda. „Samozřejmě že jo.“ Petra nic neřekla. „Každý se někdy bál.“
„Čeho?“ „Všeho možného.“ „Třeba?“ Milan se podíval ke kuchyňskému oknu.
„Jednou nám začal padat strop.“ „A?“ „Utekli jsme.“ „A pak?“
„Vrátili jsme se.“ Petra čekala. „To je všechno?“ Milan se na ni podíval.
„Cos čekala?“ „Nic.“ „Že tam někdo zůstane?“ „Ne.“
„Tak vidíš.“ Zvedl pistoli. Pak ji zase odložil. „Nejvíc jsem se bál první týden.“
„Proč?“ „Že to nevydržím.“ „Chtěl jsi skončit?“ „Každý den.“
„Tak proč jsi neskončil?“ Milan pokrčil rameny. „Narodila ses. Potřebovali jsme peníze.“ Petra se na něj dívala.
„Takže jsi šel na šachtu kvůli mně.“ „Ne.“ „Právě jsi to řekl.“ „Řekl jsem, že jsme potřebovali peníze.“
„Protože ses o nás chtěl postarat.“ Milan si povzdechl. „A chtěl jsem jawu.“ Petra zamrkala.
„Co?“ „Třistapadesátku.“ „Ty sis kvůli motorce našel práci v dole?“ „Nejenom.“
„Tati.“ „Na šachtě bylo o dost víc peněz.“ Petra se začala smát. „Tohle turistům říkat nebudu.“
„Proč?“ „Protože mi tím kazíš příběh.“ Milan se na ni podíval. A pak se poprvé po třech týdnech usmál.
„Tak to je mi líto.“
Petra ten příběh turistům říkala. Ne celý. „Můj otec nastoupil do dolu krátce po mém narození, protože mladá rodina potřebovala peníze.“ První skupina na ni reagovala přesně tak, jak čekala.
Jedna žena řekla: „To byli chlapi.“ Petra neřekla nic o Jawě. Podruhé také ne.
Potřetí ji napadlo, že dělá přesně to, kvůli čemu se s Milanem pohádala. Stejně to řekla. Byla to dobrá věta.
V květnu Milan do muzea nakonec přišel. Ne kvůli Petře. Přivezl Báře školní projekt, který nechala u prarodičů, a Petra právě končila směnu. Našla ho u vitríny se suvenýry.
Držel krabičku s kusem uhlí. PRAVÉ OSTRAVSKÉ ČERNÉ UHLÍ – 149 Kč „To si děláte prdel.“ „Já to nenakupuju.“
„Sto padesát za uhlí.“ „Sto čtyřicet devět.“ Milan se na ni podíval. „To je ještě horší.“
Petra se rozesmála. Milan taky. Prodavačka za pultem se na oba zamračila.
„Chceš se podívat?“ „Na co?“ „Dovnitř.“ „Já jsem uvnitř byl dost.“
„Tady ne.“ Milan zkontroloval hodinky. „Za čtyřicet minut mi jede autobus.“ „Odvezu tě.“
„Nemusíš.“ „Tak pojď.“ „Kousek.“
V lampovně skoro nic neřekl. Ve strojovně se zastavil. „Tohle je pěkné.“ Petru nepřiměřeně potěšilo, že muzeum získalo jeho souhlas.
„Je to původní.“ „To vidím.“ Pak přišli ke svačinové nádobě. Milan se zastavil.
„Tohle jsem nikdy neměl.“ „Už vím.“ „Tak proč to ukazujete?“ „Protože to jiní měli.“
„Kteří?“ „Nevím.“ Milan se usmál. Petra ho praštila brožurou do ruky.
U důlní chodby sáhla po vypínači. „Tady návštěvníkům zhasínáme.“ „Proč?“ „Aby zažili úplnou tmu.“
„My jsme měli lampy.“ „Já vím.“ „Tak proč jim ukazuješ něco, co jsme nezažívali?“ „Protože je to zajímavější.“
Petra čekala hádku. Milan jen přikývl. „Aha.“ „Co aha?“
„Nic.“ „Řekni to.“ „Nemám co.“ „Máš.“
„Ty víš, proč to děláš.“ To Petru podráždilo víc než kritika. Zhasla. Byla úplná tma.
„Tak co?“ zeptala se. „Co?“ „Taková tam nebyla?“ Milan chvíli mlčel.
„Byla.“ Petra měla chuť říct vidíš. „Když zhasla lampa.“ „Takže jsem nelhala.“
„Ne.“ Petra rozsvítila. „Jednou mi zhasla.“ „A?“
„Nic.“ „Jak nic?“ „Kolega měl světlo.“ „Bál ses?“
„Nasral jsem se.“ „Proč?“ „Protože ta lampa byla po revizi.“
U jedné vitríny Milan ukázal na starou záchrannou masku. „Tohle jsme neměli.“ Petra se podívala na popisek. Rok odpovídal období, kdy Milan pracoval.
„Ale tady píšou, že ano.“ „Tak píšou blbě.“ Petra zavolala Ivanu. Ivana přivedla kurátora.
Kurátor byl asi stejně starý jako Milan a měl brýle na šňůrce. Deset minut diskutovali. Nakonec kurátor přinesl katalog. Ukázalo se, že masky se skutečně používaly.
Milan se díval na fotografii. „Já tuhle neměl.“ „Možná na jiném úseku,“ řekl kurátor. „Možná.“
Když odešel, Petra se na otce podívala. „Tak vidíš.“ „Co?“ „Neměl jsi pravdu.“
„Já jsem řekl, že jsem ji neměl.“ „Řekl jsi, že jste ji neměli.“ „Tak jsem se spletl.“ Petra čekala něco víc.
„To je všechno?“ „Co chceš?“ „Nevím. Omluvu muzeu.“ „Muzeum to přežije.“
Pak došli k fotografiím. Mladí muži se špinavými tvářemi se z černobílých snímků usmívali na návštěvníky, kteří nikdy pod zemí pracovat nebudou. Milan se zastavil. „To je Jura.“
Petra se podívala na popisek. Neznámý horník, 1987. „Znáš ho?“ „Jasně.“
„Jak se jmenoval?“ „Jurek Pospíšil.“ „Jsi si jistý?“ Milan se na ni podíval.
„Dělal se mnou osm let.“ Petra vytáhla telefon. „Co děláš?“ „Píšu si to.“
„Proč?“ „Opravíme popisek.“ Milan se znovu podíval na fotografii. „Nemusíš.“
„Proč?“ „Je mu to jedno.“ „Ale není neznámý.“ Milan chvíli mlčel.
„Ne.“ „Takže?“ „Tak to opravte.“
Před odchodem se znovu zastavil u uhlí. „Sto čtyřicet devět.“ „Tati.“ „Já jen že jsme toho měli plné trenky zdarma.“
„To prosím neříkej návštěvníkům.“ „Proč? To je autentické.“ Petra se začala smát. Milan si koupil mentolové bonbony.
„Máma je má doma.“ „Já vím.“ „Tak proč je kupuješ?“ „Protože mám chuť.“
„To je celé?“ Milan se na ni podíval. „Musí být všechno příběh?“
Petra další den upravila výklad. Vyhodila zpívání. Vyhodila obecné řeči o tom, že horníci svou práci milovali. Nechala svačiny.
Nechala známku. Nechala příhodu s prvními týdny. A dál neříkala nic o Jawě.
O dva týdny později se u ní zastavila ředitelka. „Dostáváte výborné hodnocení.“ „To je dobře.“ „Lidé milují osobní příběhy.“
Petra přikývla. „Přemýšlíme o nové tematické prohlídce. Život horníka očima rodiny.“ „Aha.“ „Mohla byste být tváří projektu.“
Petra se podívala na plakát připravované výstavy. „Co bych měla dělat?“ „Vlastně přesně to, co už děláte. Jen víc.“ „A bude za to víc peněz?“
Ředitelka se usmála. „To bychom samozřejmě museli probrat.“ Petra se usmála také. Najednou jí připadalo úplně jasné, čí je dcera.
Popisek u fotografie opravili v červnu. Jiří „Jurek“ Pospíšil, 1987. Kurátor dohledal rodinu. Přidali dvě věty o jeho životě.
Petra Milanovi nic neřekla. Přála si, aby na to někdy přišel sám, přestože věděla, že do muzea nejspíš znovu nepřijde.
Jednoho dne se osmák zeptal: „A váš táta byl na to, že byl horník, hrdej?“ Petra se podívala na fotografii Jury. „Nevím.“
„Vy furt něco nevíte.“ Třída se zasmála. Petra taky. „To je pravda.“
„Tak se ho zeptejte.“ „Zeptám.“ Tentokrát to myslela vážně.
Večer seděl Milan před domem. Čistil podrážku bot šroubovákem. „Máte opraveného Juru.“ Zvedl hlavu.
„Aha.“ „Už je známý.“ „Dobře.“ Petra čekala.
Nic. „Dneska se mě jeden kluk ptal, jestli jsi byl hrdý, že jsi horník.“ „A cos řekla?“ „Že nevím.“
„Správně.“ „Takže se ptám.“ Milan vytáhl z podrážky malý kamínek. „Na co přesně?“
„Byl jsi hrdý na svou práci?“ „Na práci?“ „Jo.“ Milan chvíli přemýšlel.
„Když se něco povedlo.“ „A na to, že jsi byl horník?“ „Někdy.“ „A někdy ne.“
„No.“ Petra čekala. „Na to, že jsem tam vydržel, jsem asi hrdý byl.“ „Byl?“
„Jsem.“ Petra přikývla. Byla to dobrá věta. Tak dobrá, že si ji v duchu okamžitě zapamatovala.
Milan znovu sklonil hlavu k botě. „Ale to jim neříkej.“ Petra se usmála. „Proč?“
„Protože jsem to řekl tobě.“
Při sobotní prohlídce se jí jedna žena u řetízkové šatny zeptala: „A váš tatínek byl na svou práci hrdý?“ Petra se podívala vzhůru na háky. Stačilo říct nevím.
Místo toho odpověděla: „Říká, že je hrdý hlavně na to, že tam těch třicet čtyři let vydržel.“ Žena přikývla. „To je krásné.“
„Ano.“ Petra pokračovala k další vitríně. Pět minut nato ukazovala skupině hornickou známku číslo 418. Potom svačinovou nádobu, jakou její otec nikdy neměl.
A nakonec zhasla v replice chodby všechna světla. Ve tmě někdo tiše řekl: „Ty vole.“ Petra poznala hlas muže v sandálech.
Usmála se. Pak zase rozsvítila a řekla: „Tak. A teď vám ukážu, jaké lampy horníci skutečně používali.“ Na konci prohlídky jí ta žena poděkovala.
„Je poznat, že to máte z rodiny.“ „Děkuju.“ Petra to řekla bez váhání. Když skupina odešla, našla na lavici zapomenutý průhledný sáček s kusem uhlí z obchodu.
Na cenovce bylo 149 Kč. Odnesla ho k pokladně. „Někdo to zapomněl.“ Prodavačka se podívala do sáčku.
„To se stává pořád.“ „Fakt?“ „Jo. Asi jim to doma nechybí.“ Položila uhlí zpátky mezi ostatní.
Petra se ještě chvíli dívala na řadu úplně stejných průhledných krabiček. Pak jí zavibroval telefon. Milan. Kup cestou chleba. A jestli mají ten gothaj v akci, vem dva.
Petra mu odepsala: Sádlo nechceš? Tři tečky se objevily skoro okamžitě. Pak zmizely.
Pak se objevily znovu. Jdi do prdele. Petra se nahlas rozesmála. Prodavačka zvedla oči.
„Co je?“ „Nic.“ Petra strčila telefon do kapsy. „Rodinná historie.“
