Článek
Ve firmě pracuju šest let.
Jsme menší česká společnost, něco přes čtyřicet zaměstnanců, která dodává účetní a skladový software menším firmám. Já pracuju na zákaznickém oddělení.
Není to práce, o které by děti snily ve školce, ale mám ji ráda.
Řeším klienty, školení, objednávky a občas člověka, který v pátek v půl páté zavolá s tím, že „úplně všechno přestalo fungovat“, což většinou znamená, že zapomněl heslo.
Před covidem jsme chodili do kanceláře každý den.
Potom jsme se naučili pracovat z domova a firma zjistila, že se svět nezbořil.
Nakonec zůstal režim dva dny v kanceláři a tři dny home office.
Pro mě ideální.
Bydlím za Prahou a cesta do práce mi zabere podle dopravy čtyřicet minut až hodinu.
Mám dvě děti, dvanáctiletou dceru a osmiletého syna. Nejsou malé, takže nepotřebuju sedět doma a hlídat je. Ale rozdíl mezi tím, jestli přijdu domů ve čtyři nebo v půl šesté, je pořád obrovský.
Home office pro nás nebyla dovolená.
Ráno jsem zapnula notebook kolem osmé a většinou jsem u něj seděla skutečně déle než v kanceláři.
Když člověk nemusí běžet na autobus, snadno ještě v pět odpoví na dva maily.
Nikdo nikdy neřešil, jestli jsem ve 14:17 na pět minut odešla dát prádlo do sušičky.
Dokud se nezměnil náš vedoucí.
Petr odešel po devíti letech do jiné firmy a jeho místo dostal David.
Bylo mu asi pětatřicet a přišel k nám z velkého korporátu.
Ze začátku jsem proti němu nic neměla.
Na poradách byl připravený, rozhodoval rychle a konečně zrušil několik tabulek, které jsme roky vyplňovali jen proto, že je kdysi někdo vytvořil.
Byl trochu posedlý čísly.
Ale v naší firmě je čísly posedlá polovina lidí.
První zvláštní situace přišla asi po dvou měsících.
Měli jsme pravidelný individuální rozhovor.
David projížděl moje výsledky a všechno bylo v pořádku.
Pak řekl:
„Jen u home office bych potřeboval trochu zlepšit aktivitu.“
Nevěděla jsem, co tím myslí.
„Jakou aktivitu?“
Otočil ke mně monitor.
Byl tam graf.
Moje jméno, jednotlivé dny a vedle nich procenta.
Pondělí 87 procent.
Úterý 91.
Středa 74.
„Co je to?“
„Aktivní čas na zařízení.“
Pořád jsem nechápala.
„Jako že jsem přihlášená?“
„Spíš jestli se na počítači reálně něco děje.“
Ukázal na středu.
„Tady máš třeba mezi 13:42 a 14:06 skoro nulovou aktivitu.“
Chvíli jsem na něj koukala.
Pak jsem si vzpomněla.
Ve středu nám přivezli novou pračku.
Volal mi řidič, že stojí před domem, a já šla dolů otevřít.
Starou pračku odpojovali, novou přinesli dovnitř a chtěli podpis.
Mohlo to trvat dvacet minut.
„Byla jsem doma.“
„Jasně.“
„Řešila jsem pračku.“
David se usmál.
„Jano, já nechci vědět, co jsi dělala. Jen ti ukazuju čísla.“
Právě to mi přišlo zvláštní.
Když nechce vědět, co jsem dělala, proč ví, že jsem čtyřiadvacet minut nehýbala počítačem?
Zeptala jsem se ho, odkud data má.
Řekl mi, že firma před několika týdny instalovala nový bezpečnostní software.
Součástí je prý i přehled využití zařízení.
„Takže vidíš, kdy píšu?“
„Ne, co píšeš.“
„Ale kdy.“
„Přibližně.“
„A vidíš každou pauzu?“
David se začal tvářit, že zbytečně dramatizuju.
„Je to běžný firemní nástroj.“
Možná byl.
Mně ale nikdo neřekl, že od chvíle, kdy IT provedlo poslední aktualizaci, vzniká graf toho, jak často používám klávesnici a myš.
Po schůzce jsem napsala kolegyni Lucii.
„Víš, že David vidí naši aktivitu na počítači?“
Odpověděla skoro okamžitě.
„Jo.“
„A to ti nevadí?“
„Vadí.“
„A nikdo nic neřekl?“
Přišly tři smějící se smajlíky.
Pak napsala:
„Kup si mechanickou myš.“
Nechápala jsem.
Poslala mi odkaz na zařízení, které pohybuje myší, aby počítač nevypadal neaktivně.
Myslela jsem, že si dělá legraci.
Nedělala.
Postupně jsem zjistila, že o systému ví skoro všichni.
Někteří to neřešili.
Někteří nechávali puštěné video.
Jeden kolega si údajně položil bezdrátovou myš na hodinky s vteřinovou ručičkou.
Nevím, jestli to opravdu fungovalo, ale v kanceláři se tomu všichni smáli.
Mně to směšné nepřipadalo.
Ne proto, že bych se bála, že mě někdo přistihne při flákání.
Vadilo mi, že jsme se během několika týdnů dostali do situace, kdy dospělí lidé vymýšlejí způsoby, jak počítači předstírat práci, kterou přitom normálně odvádějí.
Začala jsem si svého dne všímat.
Šla jsem si udělat kávu.
Napadlo mě, že systém vidí neaktivitu.
Přišel kurýr.
Neaktivita.
Volala mi třídní učitelka kvůli synovi.
Neaktivita.
Jednou jsem měla skoro hodinový telefonát s klientem a během něj jsem si dělala poznámky na papír.
Když jsem zavěsila, první věc, která mě napadla, byla, jestli jsem teď v grafu skoro hodinu „nepracovala“.
To už mě naštvalo.
Na další týmové poradě jsem se Davida zeptala před ostatními.
„Můžeš nám prosím vysvětlit, co přesně ten program sleduje?“
V místnosti bylo okamžitě ticho.
David věděl, o čem mluvím.
Vysvětlil, že systém nesnímá obsah obrazovky ani nečte naše zprávy.
Sleduje pouze aktivitu zařízení.
„A k čemu to používáme?“ zeptala jsem se.
„Pro přehled.“
„O čem?“
„O využití pracovní doby.“
„Takže kontrolujeme, jestli lidi hýbou myší.“
„To jsem neřekl.“
„Tak co znamená nulová aktivita?“
David si povzdechl.
„Jano, pokud někdo deset minut nereaguje, nikoho nezajímá, jestli byl na záchodě.“
„A dvacet čtyři minut?“
Několik kolegů se podívalo na stůl.
David pochopil, kam mířím.
„Řešili jsme přece tvoje konkrétní čísla a říkal jsem ti, že je to v pořádku.“
„Tak proč jsme je řešili?“
To už se debata začala nepříjemně natahovat.
A tehdy David řekl něco, co jsem předtím nevěděla.
Systém prý nezačali používat jen z jeho rozmaru.
Během předchozích měsíců měli problém se dvěma lidmi z jiného oddělení.
Na home office byli opakovaně celé hodiny nedostupní.
Jeden tvrdil, že má schůzky, které neměl.
Druhý několik týdnů vykazoval práci, kterou potom dodělávali kolegové.
„Nechtěli jsme kvůli dvěma lidem rušit home office všem,“ řekl David. „Tak se hledal způsob, jak mít nějaká data.“
To můj pohled trochu změnilo.
Ale ne úplně.
„Tak jste kvůli dvěma lidem začali sledovat čtyřicet.“
„Nesledujeme vás.“
„Tak jak tomu mám říkat?“
Nikdo se nepřidal.
To mě překvapilo asi nejvíc.
Když jsme byli sami v kuchyňce, všem to vadilo.
Na poradě najednou nikomu.
Po schůzce za mnou přišla Lucie.
Čekala jsem, že mi řekne, že jsem udělala dobře.
Místo toho řekla:
„Proč to tak hrotíš?“
„Protože mi to vadí.“
„Mně taky. Ale tak to prostě ignoruju.“
„Dokud ti někdo nezačne vyčítat dvacet minut.“
„Tak mu vysvětlím, co jsem dělala.“
Přesně to jsem ale nechtěla.
Nechtěla jsem vysvětlovat zaměstnavateli, proč jsem ve 13:47 nebyla u klávesnice.
Napsala jsem nakonec na HR.
Ne žádnou stížnost plnou výhrůžek.
Jen jsem se zeptala, jaká data systém sbírá, kdo k nim má přístup, jak dlouho se uchovávají a jestli jsme byli o tomto způsobu kontroly informováni.
O týden později jsme měli mimořádnou schůzku.
Přišel ředitel.
To už bylo jasné, že se něco děje.
Řekl nám, že způsob používání monitorovací funkce nebyl dostatečně komunikovaný.
Aktivní sledování prý firma pozastaví.
V duchu jsem si říkala, že přesně tohle jsem chtěla.
Pak pokračoval.
„Zároveň ale musíme vyřešit problém dostupnosti lidí při práci z domova.“
A vysvětlil nové pravidlo.
Od příštího měsíce budeme mít home office jen dva dny týdně.
Ve špičce možná jeden.
Zbytek kancelář.
V místnosti bylo ticho.
„To myslíte vážně?“ zeptal se někdo.
Ředitel řekl, že firma potřebuje mít jistotu, že jsou lidé dostupní.
Když nechceme technickou kontrolu, musí být kontrola organizační.
Začala jsem namítat, že jedno přece nemusí znamenat druhé.
Jenže rozhodnutí už bylo udělané.
Po schůzce jsem poprvé pochopila, proč se na mě někteří kolegové dívají divně.
Lucie si mě odchytila na chodbě.
„Super.“
„Já tohle nenavrhla.“
„Ne, jen jsi to rozjela.“
„Takže jsem měla držet hubu?“
„Upřímně? Trochu jo.“
To mě naštvalo.
Pak ale řekla, že doma má pětiletou dceru.
Ve dnech home office ji ráno odvádí do školky v osm a odpoledne stihne vyzvednout krátce po čtvrté.
Když jede do kanceláře, musí být dcera ve školce skoro od otevření do zavření.
„Mně bylo úplně jedno, jestli David vidí, že jsem šla na deset minut pověsit prádlo,“ řekla. „Já jsem potřebovala ty tři dny.“
„A to znamená, že můžou dělat cokoli?“
„Ne. Ale já jsem tě nežádala, abys to za mě řešila.“
Ta věta mi zůstala v hlavě.
Podobně reagoval i kolega Martin.
Dojíždí skoro sedmdesát kilometrů.
Tři dny z domova pro něj znamenaly několik tisíc měsíčně za benzín a hlavně několik hodin života.
„Principy jsou super,“ řekl mi. „Akorát jsou vždycky nejlevnější pro člověka, který za ně zrovna neplatí.“
„Já taky dojíždím.“
„Ale evidentně ti to stálo za to.“
Neměla jsem na to odpověď.
Pár dní jsem byla přesvědčená, že se proti mně všichni nespravedlivě obrátili.
Pak nastala situace, která mi to ještě zkomplikovala.
Měli jsme uzávěrku jednoho většího projektu.
Kolegyně z fakturace pracovala z domova a klient potřeboval urgentně opravit doklad.
Volala jsem jí.
Nic.
Teams bez reakce.
Telefon bez reakce.
Po půl hodině jsem to musela řešit přes jinou kolegyni, která kvůli tomu zůstala déle.
Dotyčná se ozvala skoro po třech hodinách.
Byla prý s dítětem u lékaře.
„Proč sis nevzala volno?“ zeptala jsem se.
„Protože jsem měla jen kontrolu na dvacet minut.“
„Byla jsi pryč tři hodiny.“
„Čekali jsme.“
To se samozřejmě stát může.
Mám děti. Vím přesně, jak vypadá čekárna u pediatra.
Jenže pak jsem pochopila i tu druhou stranu.
V systému byla osm hodin v práci.
Kdybychom měli ten starý graf, bylo by jasně vidět, že tři hodiny nebyla aktivní.
A někdo jiný zatím dělal její práci.
Bylo mi nepříjemné přiznat si, že právě v tu chvíli by se mi informace, kterou jsem ještě před měsícem považovala za nepřijatelnou, vlastně hodila.
Dnes chodíme do kanceláře tři dny týdně.
Monitorovací funkce je vypnutá.
Alespoň podle firmy.
David už se mě nikdy nezeptal, proč jsem byla dvacet minut neaktivní.
Takže jsem vlastně vyhrála.
Jenže každé úterý stojím ráno na dálnici v koloně a přemýšlím, jestli jsem opravdu vyhrála.
S Lucií máme vztah zase normální, ale jednou za čas si neodpustí poznámku.
Když třeba v kanceláři jdu déle na kávu, řekne:
„Pozor, šest minut bez aktivity.“
Směje se.
Já většinou taky.
Minulý týden jsme s Davidem měli další individuální rozhovor.
Na konci jsem se ho zeptala:
„Fakt nebyla jiná možnost než omezit home office?“
Chvíli přemýšlel.
„Určitě byla.“
„Tak proč jste ji nehledali?“
„Protože každá možnost má nějakou cenu.“
Pak se na mě podíval.
„Stejně jako soukromí.“
Nevím, jestli to byla narážka.
Možná ano.
Pořád si myslím, že zaměstnavatel nemá potají vytvářet graf toho, kdy člověk hýbe myší.
Pořád bych se ozvala, kdybych zjistila totéž znovu.
A přesto už nedokážu s takovou jistotou tvrdit, že jsem udělala správnou věc.
Protože já bojovala za to, aby mě nikdo nekontroloval každou minutu.
Lucie bojovat nechtěla.
Martin také ne.
Oni chtěli hlavně tři dny pracovat z domova.
A možná je na celém příběhu nejhorší právě tohle.
Že člověk může mít pravdu v tom, proti čemu se postaví, a přesto ostatním způsobit něco, o co vůbec nestáli.
Dodnes nevím, jestli jsem měla mlčet.
Vím jen, že kdybych dnes na obrazovce znovu uviděla graf s informací, kolik minut jsem nehýbala myší, vadil by mi úplně stejně.
Jen bych tentokrát před kliknutím na „odeslat“ asi mnohem déle přemýšlela, kdo všechno nakonec zaplatí za to, že se ozvu.
