Článek
Nad lesem se ozve hluboké krákání. Není to obyčejné „krá“, jaké člověk zná od vran na poli. Ten hlas je hrubší, dutější a nese se krajinou dál. Když se člověk podívá nahoru, uvidí velkého černého ptáka, který se pomalu zhoupne ve vzduchu, roztáhne široká křídla a nechá se nést proudem nad údolím.
Vypadá jako stín. Jenže krkavec velký není pták, který jen tak bezmyšlenkovitě přeletí z jednoho stromu na druhý. Sleduje krajinu, pamatuje si místa, všímá si lidí i jiných zvířat a podle toho mění vlastní chování.
Krkavec velký, latinsky Corvus corax, je největší z našich krkavcovitých ptáků a zároveň největší pěvec v české přírodě. To poslední zní zvláštně, protože jeho hlas si člověk se zpěvem moc nespojí. Jenže pěvci nejsou jen slavíci, kosi a sýkory. Patří mezi ně i krkavci, vrány, havrani a sojky. Právě s havranem si ho lidé často pletou.
Havran je menší, často se pohybuje ve větších hejnech na polích nebo u měst a dospělý pták má u kořene zobáku světlou holou kůži. Krkavec je mohutnější, má silný černý zobák, huňaté peří na hrdle a v letu klínovitý ocas. Když krouží nad lesem nebo skalou, působí spíš jako malý dravec než jako větší vrána.
Krkavec má také jiný hlas. Neumí jen jedno krákání. Vydává hluboké klokotavé zvuky, cvakání, skřípání, krátké výkřiky i tiché kontaktní hlasy. Kdo ho slyší zblízka, rychle pochopí, že to není jen černý pták s jedním nepříjemným zvukem.
V krajině se kolem něj dlouho držela špatná pověst. Černý pták u mršiny, hlas z lesa, zvíře spojované s bojišti, šibenicemi a smrtí. Krkavec se k takové pověsti nedostal náhodou. Umí využít mrtvé tělo zvířete dřív, než si ho všimne člověk.
Pro přírodu je to uklízeč
Jeho jídelníček je široký. Žere mršiny, hmyz, drobné savce, vejce, mláďata ptáků, plody, semena, odpadky i odpadky po lidech. V zimě pro něj může být mršina zásadní. Tam, kde velký predátor otevře tělo uloveného zvířete, přicházejí krkavci brzy. Z výšky sledují, kde se něco děje, a krajinu mají přečtenou lépe, než se zdá.
Jejich chytrost ale nejvíc vynikne ve chvíli, kdy je potravy víc, než se dá sníst najednou. Krkavec si dělá zásoby. Odnese kus masa, schová ho do trávy, mechu, sněhu nebo mezi kameny a vrátí se později. Jenže v krkavčím světě tohle nikdy není tajná věc. Ostatní krkavci vědí, co takové schovávání znamená. Když jeden pták ukládá potravu, druhý může sedět opodál a sledovat ho.
Pak začíná hra. Jeden krkavec odnáší sousto stranou. Druhý se tváří, že ho to nezajímá, ale drží si odstup a dívá se. Schovávající pták najednou změní směr. Zobákem hrábne do trávy, jako by tam něco ukládal, pak popojde dál a skutečné sousto schová jinde. Někdy se ke skrýši později vrátí a přemístí ji, pokud měl pocit, že ho při ukládání někdo pozoroval.
Vědci u krkavců popsali schovávání, přemisťování zásob i chování, které připomíná taktické klamání. Podobně silná je jeho paměť. U krkavcovitých ptáků je dobře doložené, že si dokážou spojit konkrétního člověka s nebezpečnou nebo nepříjemnou zkušeností.
Slavné pokusy s maskami se týkaly hlavně vran, které si pamatovaly tváře lidí, kteří je dříve odchytávali, a varovaly před nimi i další ptáky. U krkavců se zkoumalo podobné učení vůči nebezpečným osobám a dobře zapadá do toho, co o nich víme: mají výbornou paměť, učí se ze zkušenosti a sledují chování ostatních.
V jednom experimentu si krkavci pamatovali, kdo je při výměně potravy ošidil a kdo se zachoval férově. Když měli později možnost volby, dávali přednost tomu, kdo je předtím nepodvedl.
Krkavci mají i složitý společenský život. Mladí ptáci se často pohybují ve skupinách, zkoušejí své místo mezi ostatními a učí se, co si mohou dovolit. U potravy bývá ruch, odstrkování, čekání, pokusy ukrást sousto i rychlé ústupy před silnějším jedincem.
Mladí krkavci si také hrají. Pouštějí předměty ve vzduchu a znovu je chytají, kloužou po sněhu, tahají se o větvičky nebo se honí v letu. Někdy se ve vzduchu přetočí, zhoupnou nebo předvedou obrat, který nevypadá jako nutná cesta za potravou. Spíš jako zkoušení vlastního těla, křídel a rovnováhy.
Přesto zůstává divoký. Krkavec prostě využívá možnosti, které krajina nabízí. V tom je jeho síla. Dokáže žít v horách, lesích, otevřené krajině i v blízkosti lidí, pokud má dost potravy a klidu k hnízdění. Hnízda staví na vysokých stromech, skalách, stožárech nebo jiných bezpečných místech. Páry spolu mohou zůstávat dlouho a drží si svoje území. Když pár obsadí dobré místo, nebrání jen hnízdo, ale celý prostor, ve kterém hledá potravu a vychovává mláďata.
V Česku má krkavec za sebou návrat, který by si před desítkami let mnoho lidí neumělo představit. Kdysi byl kvůli pronásledování, trávení a odstřelu z velké části české krajiny vytlačen. Lidé ho brali jako škodnou. Ve 20. století u nás téměř vymizel. Od sedmdesátých let se ale začal vracet a dnes ho člověk může slyšet v horách, lesích i otevřenější krajině.
Je zvláště chráněný. To neznamená, že kolem něj nejsou spory. Kde přibývá krkavců, přibývá i setkání s lidmi, kterým vadí. Chovatelé mohou řešit škody u slabých nebo uhynulých zvířat, myslivci jeho tlak na vejce a mláďata jiných ptáků. Ochrana přírody naopak připomíná, že krkavec do krajiny patří a že jeho přítomnost není sama o sobě problém.
Zdroje
