Článek
V srpnu roku 1908 měla Rozálie poprvé po letech volná nedělní odpoledne. Otec na jaře zemřel; předtím ho dlouho ošetřovala v pokoji nad pekárnou. Ještě pořád naslouchala, zda ji nevolá. Ráno pekla s pomocnicí chléb, večer počítala mouku a peníze. Zákazníci chválili, že živnost drží. Nikdo se neptal, jak dlouhé jsou potom večery.
Antonín přijel s poutí objednat housky. Na rukávu měl zaschlou modrou barvu. Maloval kulisy ke střelnici a opravoval květiny na bocích vozů. Když mu podala pečivo, nechal na papíře otisk palce. Rozálie se rozesmála. Druhý den mu přibalila vlhký hadřík, aby neumazal také housky.
Začal chodit po zavření. Sedával u zadních dveří, zatímco čistila vál, a vyprávěl o městech, která znala jen z poštovních razítek. Jednou ji vzal ke kolotoči před spuštěním hudby. Ukázal jí koně, kterému domaloval hřívu. Zblízka byly vidět oděrky i starší vrstvy barev. Rozálii se líbil víc než při večerním osvětlení.
Když pouť odjížděla, přál si, aby jela alespoň do sousedního města. Odmítla. Nemohla nechat pomocnici samotnou. Antonín přijel o týden později vlakem. Následovala další neděle a pak ještě jedna. Na podzim už Rozálie prostírala dvě místa a jeho kabát věšela na háček, kde dřív visíval otcův.
Při poslední návštěvě se zeptala, zda by ve městě nezůstal. Antonín položil lžíci. Na zimu měl slíbenou práci u majitele pouti daleko odtud, přes léto musel jezdit se střelnicí. „Že tady zůstanu napořád, ti slíbit nemůžu.“ Rozálie sklidila talíře. Slyšela jen to, že zase bude čekat, až se někomu podaří přijet.
Přes zimu si psali. Antonín posílal zprávy o práci a ptal se na pekárnu. Ona popisovala zákazníky a sníh. Věty o samotě pokaždé škrtla. Když jí soused řekl, že jeho švagr hledá zavedenou živnost, nechala ho prohlédnout pec i skladiště. Muž přejel rukou po válu a navrhl cenu. Slíbila, že se rozhodne na jaře. Odjezd vypadal snadněji než další čekání.
Pomocnici oznámila, o čem uvažuje. Ta se zeptala, zda jí nový majitel ponechá místo. Rozálie nevěděla. Večer napsala Antonínovi, že potřebuje probrat společný život. O prodeji se nezmínila; chtěla mu to říct osobně. Odpověděl, kde bude první jarní pouť. Přidal, že také přemýšlí, jak by se mohli vídat častěji. Rozálie položila pohlednici vedle nabídky od kupce.
V dubnu vystoupila z vlaku s kufrem. Antonín ji objal, ale při zmínce o pekárně ustoupil. „Ty ji chceš prodat?“ Připomněla mu podzimní rozhovor. Čekala radost, možná obavu z peněz. Jeho údiv ji zabolel. „Abysme mohli být spolu,“ dodala. Antonín ji vzal stranou od vozů, mezi nimiž muži nosili bedny.
Řekl jí o kůlně u truhláře v jejím městě. V březnu se tam předběžně domluvil, že by ji mohl od října užívat jako dílnu. Dosud však neměl dost zimních zakázek. Na této pouti chtěl oslovit další majitele střelnic. „Nechtěl jsem ti slibovat bydlení, když nevím, jestli vydělám na nájem.“ Rozálie sevřela ucho kufru. „A já zatím cizímu člověku ukazovala pec po otci.“
Sedli si za střelnici na převrácenou bednu. Rozálie přiznala, že prodat pekárnu nechce, jen už nechtěla každý večer přemýšlet, zda jí stojí za to čekat. Antonín nedokázal slíbit výdělek ani všechna léta doma. Mohl ale napsat truhláři společně s ní a do léta říct, zda dílnu vezme. A ona mohla zavřít na dvě neděle, aniž by přišla o živnost. Zůstala do dalšího dne. Když Antonín nabízel opravy kulis, poprvé viděla i nejistotu, která patřila k jeho cestám.
První společná zima
Po návratu oznámila kupci, že neprodá, a pomocnici, že její místo zůstává. V červenci přišel dopis se seznamem sjednaných oprav. Antonín si kůlnu pronajal. Rozálie odepsala, že pokoj nad pekárnou má dvě skříně a jednu může uvolnit.
V říjnu přivezl nářadí. Večer se vracel promrzlý, občas bez hotové práce i bez dobré nálady. Jednou se pohádali nad účtem za dřevo. Jindy usnul dřív, než mu dopověděla příhodu z krámu. Přesto se Rozálie po zavření přistihovala, že nespěchá s úklidem: nahoře někdo chodil a stavěl vodu na čaj. Před jarem rozložili na stole jeho cestovní rozpis vedle její knihy objednávek. Tentokrát u toho seděli oba.
