Článek
S Janou jsme manželé šestatřicet let. Oba máme rádi věci v pořádku. Když jsme vyřizovali prodej chalupy po rodičích, všechny papíry jsem připravil a Jana si je pak stejně prošla ještě jednou. Já měl radost, že můžu desky odložit, ona potřebovala vědět, co přesně v nich je. Nikdy mi to nevadilo. Bral jsem to tak, že se doplňujeme.
Letos jsem se začal zajímat o možnost darovat po smrti tělo pro výuku budoucích lékařů. Nevedla mě k tomu žádná nemoc ani rodinná tragédie. Prostě mi připadalo dobré, že bych mohl být ještě užitečný. Vyžádal jsem si informace a začal vyřizovat potřebné dokumenty. Janě jsem to řekl až potom, u večeře, skoro jako zprávu o zaplacené pojistce. Dodal jsem, že aspoň nebude mít tolik starostí s pohřbem. Čekal jsem, že ocení, jak myslím dopředu. Ona jen odložila vidličku a zeptala se, jak dlouho už to řeším.
Před známými se mě zastala
Za několik dní jsme byli na návštěvě u přátel. Řeč přišla na rodiče a já svoje rozhodnutí zmínil. Kamarád udělal rozpačitý vtip, jestli se na mně studenti vůbec něco naučí. Jana ho zarazila. Řekla, že jí nepřipadá směšné chtít někomu pomoct. Byl jsem jí za to vděčný a cestou domů ji vzal za ruku. Myslel jsem, že první překvapení pominulo. Vyprávěl jsem, co ještě potřebuju zjistit, a ona mě poslouchala. Nenapadlo mě zeptat se, jestli o tom vůbec chce ten večer mluvit.
Doma jsem jí podal desky, aby je dala do zásuvky s našimi společnými doklady. Nevzala si je. „Tohle si zatím nech u sebe,“ řekla. Překvapilo mě to víc než její mlčení u večeře. Připomněl jsem jí, že se mě před chvílí sama zastala. Odpověděla, že nechtěla, aby si ze mě dělali legraci. To přece neznamená, že má ze všeho radost. Desky jsem nechal na stole a druhý den tam byly pořád, jen je posunula, aby mohla prostřít. Vadilo mi, že je bere skoro jako něco, co k nám domů nepatří.
Nešlo jí jen o můj plán
Několikrát jsem se ji snažil přesvědčit. Říkal jsem, že přece nejsem první, koho to napadlo, a že po smrti už mi bude jedno, kde budu. Když namítla, že jí to jedno nebude, napadlo mě, jestli se neřídí nějakou pověrou, o které dosud nemluvila. Řekl jsem to nahlas. Jana odešla zalít květiny a rozhovor skončil. Večer jsem jí chtěl ukázat další informace, které jsem si našel. Odmítla. Začínal jsem mít pocit, že proti mému rozhodnutí nemá žádný rozumný důvod a jen se mu nechce přizpůsobit.
Až v neděli mi připomněla svou mámu. Zemřela v nemocnici, když jsme byli v zahraničí. Jana tehdy nestihla přijet za ní a dlouho si to vyčítala. Před pohřbem ji ale ještě mohla vidět. Řekla mi, že právě na tu chvíli myslí, když mluvím o svém rozhodnutí. Pamatoval jsem si, jak mě tehdy požádala, abych ji nechal chvíli samotnou u rakve. „Ty mi pořád vysvětluješ, co bude jedno tobě. Já nevím, jak bych se s tebou loučila,“ řekla. Chtěl jsem namítnout, že ani běžný pohřeb by jí mě nevrátil. Tentokrát jsem to neřekl.
Úlevu jí slíbit nemůžu
Navrhl jsem, že bychom mohli vymyslet vlastní rozloučení bez těla. Sešli by se blízcí, pustila by se hudba, kterou máme rádi. Jana se zeptala, proč už jí zase sestavuju program. Nechtěla teď vybírat písničky ani hosty. Prý ani neví, jestli by něco takového chtěla. Zarazilo mě, jak rychle jsem se pustil do dalšího zařizování. Řekl jsem jí, že své rozhodnutí zatím měnit nechci. Přikývla, ale požádala mě, abych známým neříkal, že jsem tím vyřešil starosti také za ni. Na tom jsem jí neměl co vyvracet.
Desky jsem si uložil do své skříňky v pracovně a Janě řekl, kde je najde. Nabídl jsem, že se na ně můžeme podívat spolu, až bude chtít. Ten večer jsme seděli u televize a ona mi jako vždycky podala brýle, které jsem nechal na druhém konci stolu. Měl jsem chuť jí znovu vysvětlit, že jí nechci ublížit. Neudělal jsem to. Je mi dobře při představě, že jsem se rozhodl podle sebe. Zároveň mě bolí, že právě tohle moje rozhodnutí v ní vyvolává strach. Přestal jsem jí nosit další informace, kterými bych ji přesvědčil. Jen se pořád přistihuju, že čekám, až mi sama řekne, že jsem udělal dobře.
