Článek
Seděla jsem na kraji postele a měla pocit, že se mi udělalo špatně.
Můj syn Matěj byl čtyři roky mrtvý.
Bylo mu pět.
A moje nejlepší kamarádka právě pojmenovala svoje dítě po něm.
Bez jediného slova předem.
Lenka znala Matěje skoro od narození
Známe se od sedmnácti.
Prošly jsme spolu maturitou, prvními rozchody, svatbami i prvními dětmi.
Když se mi narodil Matěj, Lenka přišla do porodnice s plyšovým psem, který byl skoro stejně velký jako on.
Později mu říkal Hafan.
Spal s ním několik let.
Lenka nebyla žádná kamarádka, kterou dítě vidí dvakrát do roka.
Chodila k nám.
Hlídala ho.
Jednou ho měla celý víkend, když jsme s Tomášem odjeli na svatbu.
Matěj jí říkal teta Leni.
Když vážně onemocněl, právě Lenka patřila mezi několik málo lidí, kteří kolem nás zůstali.
Lidé se někdy bolesti druhých začnou bát.
Nevědí, co říct, tak raději neřeknou nic.
Lenka přijela.
Přivezla nákup.
Seděla se mnou.
Neslibovala mi, že všechno dobře dopadne.
A když dobře nedopadlo, byla pořád tam.
Na pohřbu stála několik metrů za námi a brečela skoro stejně jako já.
Možná právě proto jsem od ní podobnou věc vůbec nečekala.
Z jejího těhotenství jsem radost měla
Když mi skoro o tři roky později řekla, že čeká dítě, bála se mojí reakce.
Viděla jsem to na ní.
„Peti, musím ti něco říct.“
„Jsi těhotná.“
Úplně ztuhla.
„Jak to víš?“
„Protože nepiješ víno a už deset minut se tváříš, jako bys mi měla oznámit, že jsi někoho přejela.“
Začaly jsme se smát.
Pak mě objala.
„Jestli to pro tebe bude těžké, pochopím to.“
Bylo to těžké.
Samozřejmě.
Po smrti dítěte vás někdy zaskočí věci, o kterých byste si dřív mysleli, že jsou úplně obyčejné.
Těhotenské břicho.
Kočárek.
Dítě v supermarketu, které zavolá „mami“.
Ale Lence jsem její radost přála.
Pomáhala jsem jí vybírat výbavičku.
Posílala mi fotografie oblečení.
Hádaly jsme se, jestli je normální dát za kočárek skoro třicet tisíc.
Jenom jméno nechtěla prozradit.
„Je to tajný.“
„Aspoň první písmeno.“
„Ne.“
Nikdy mě nenapadlo, proč.
Myslela si, že budu dojatá
Když přišla fotografie z porodnice, rozbrečela jsem se.
Nejdřív radostí.
Lenka po dítěti dlouho toužila.
Pak přišlo jméno.
Matěj.
A vysvětlení.
Po tvém Matýskovi.
Tomáš mě našel sedět v ložnici.
„Co je?“
Podala jsem mu telefon.
Přečetl si zprávu.
Pak znovu.
„Ty jo.“
„Tohle nemůže myslet vážně.“
Tomáš si sedl vedle mě.
„Asi to myslela hezky.“
„To je jako omluva?“
„Ne.“
„Tak proč se mě nezeptala?“
Na to odpověď neměl.
Napsala jsem Lence:
„To jsem opravdu nečekala.“
Přidala jsem srdíčko.
Nevím proč.
Možná proto, že člověk někdy zvládne předstírat normální reakci i ve chvíli, kdy se mu uvnitř všechno bouří.
Lenka odpověděla:
„Věděla jsem, že pochopíš.“
Nechápala jsem nic.
Tři týdny jsem za nimi nedokázala jít
Poprvé jsem tvrdila, že jsem nachlazená.
Podruhé jsem měla moc práce.
Potřetí už se Lenka ozvala sama.
„Ty za náma nechceš?“
„Chci.“
„Tak kdy přijdeš? Matěj už bude za chvíli chodit do školy.“
Přidala smějícího se smajlíka.
Mně do smíchu nebylo.
Nakonec jsem přišla následující sobotu.
V předsíni pořád stál ten drahý kočárek, kterému jsme se spolu smály.
Na sušáku visela malá bodýčka.
Lenka vypadala unaveně.
A šťastně.
Objala mě.
„Pojď. Matýsek zrovna usnul.“
Ztuhla jsem.
„Neříkej mu tak.“
Lenka se zastavila.
„Jak?“
„Matýsek.“
Nechápala.
„Proč?“
V tu chvíli ze mě vyletělo něco, co jsem celé týdny držela uvnitř.
„Protože Matýsek byl můj syn.“
Hádku jsme obě zvládly špatně
Lenka zavřela dveře do ložnice, aby dítě nevzbudila.
„Peti, vždyť proto se tak jmenuje.“
„Právě.“
„Já myslela, že ti to udělá radost.“
„Jak by mi tohle mohlo udělat radost?“
Zbledla.
„Protože jsem ho měla ráda.“
„Tak sis po něm pojmenovala svoje dítě?“
„Ano.“
„Bez toho, aby ses mě zeptala.“
„Chtěla jsem, aby to bylo překvapení.“
Zasmála jsem se.
Nebyl to hezký smích.
„Tak gratuluju. Překvapila jsi mě.“
Lenka začala brečet.
Měla jsem přestat.
Nepřestala jsem.
„Co budu teď poslouchat? Matěj má první zub? Matěj začal chodit? Matěj jde do školky? Víš vůbec, jaký to je?“
„Peti…“
„Můj Matěj už žádný první den ve škole mít nebude.“
A pak jsem řekla větu, které jsem litovala skoro okamžitě.
„Tak si aspoň na mém mrtvém dítěti nestav příběh toho svého.“
Lenka se na mě podívala, jako bych jí dala facku.
„Tohle je hnusný.“
Měla pravdu.
Vzala jsem kabelku a odešla.
Doma se mě Tomáš nezastal
Čekala jsem, že řekne, že Lenka překročila hranici.
Místo toho se mě zeptal:
„Cos jí řekla?“
Řekla jsem mu to.
Zavřel oči.
„Petro.“
„Co?“
„To jsi přehnala.“
„Ona pojmenovala svoje dítě po našem synovi!“
„Já vím.“
„A tobě to nevadí?“
Dlouho mlčel.
„Nevím.“
To mě rozčílilo ještě víc.
„Jak nemůžeš vědět?“
Sedl si ke stolu.
„Když jsem tu zprávu četl, první věc, která mě napadla, byla, že na něj někdo pořád myslí.“
Zírala jsem na něj.
„Mně to bylo vlastně chvíli hezký.“
Měla jsem pocit, že zradil i on.
„Tak jsem asi jediná blázen.“
„To jsem neřekl.“
„Všem je to krásný, jenom jeho mámě ne.“
„Petro, já jsem jeho táta.“
To mě zastavilo.
Samozřejmě.
Byla to absurdní věc, na kterou jsem v tu chvíli úplně zapomněla.
Tomáš ho ztratil také.
A přesto necítil totéž co já.
Několik dní jsem se zlobila i na něj
Připadalo mi, že Matěje nikdo nechrání.
Jen já.
Pak jsem si jednu noc vytáhla krabici s jeho věcmi.
Nedělala jsem to často.
Byl tam malý modrý svetr.
Obrázky ze školky.
Pár autíček.
A Hafan.
Ten obrovský plyšový pes, kterého mu Lenka přinesla do porodnice.
Vzala jsem ho do ruky.
Na jednom uchu měl pořád flek od fixy.
Matěj ho jednou pomaloval a tvrdil, že má tetování.
Najednou se mi vybavila Lenka, jak sedí na zemi v našem obýváku a snaží se ho vyčistit.
Matěj kolem ní běhal a smál se.
A poprvé mi došlo něco, co jsem během hádky úplně odmítala vidět.
Lenka si nepůjčila příběh nějakého dítěte, které sotva znala.
Ona znala právě jeho.
Přesto jsem pořád cítila, že se měla zeptat
Tohle zjištění všechno nevyřešilo.
Ani nemělo.
Pořád jsem si myslela, že dát dítěti jméno mrtvého syna nejlepší kamarádky je něco, o čem měla se mnou předem mluvit.
Jen jsem přestala věřit, že to udělala proto, aby si vytvořila nějaký hezký příběh.
Udělala to proto, že Matěje také milovala.
Jinak než já.
Ale skutečně.
A možná měla v hlavě úplně jinou představu.
Já slyšela náhradu.
Ona slyšela vzpomínku.
Ozvala jsem se jako první
Napsala jsem jí, jestli můžeme zajít na kávu.
Přišla bez dítěte.
Bylo to lepší.
Prvních několik minut jsme mluvily o úplných hloupostech.
Pak jsem se omluvila za větu, kterou jsem jí řekla.
„Neměla jsem právo říct, že si na něm něco stavíš.“
Lenka přikývla.
„Ale já jsem se tě zase měla zeptat.“
„Jo.“
„Myslela jsem, že když se zeptám, nebude to překvapení.“
Tentokrát jsme se obě trochu zasmály.
„Leni, tohle není typ překvapení, který potřebuješ.“
„Už to chápu.“
Pak se mě zeptala:
„Chceš, abychom mu začali říkat jinak? Druhým jménem nebo…“
„Ne.“
To mě překvapilo možná stejně jako ji.
„Je to jeho jméno.“
Chvíli jsem mlčela.
„Jen tě prosím, neříkej mu přede mnou Matýsek. Aspoň zatím.“
„Nebudu.“
A poprvé od jeho narození jsem měla pocit, že se mě někdo skutečně zeptal, co potřebuju.
Jedna obyčejná zpráva mě stejně rozbrečela
O několik měsíců později mi přišla fotografie.
Malý Matěj seděl na zemi a smál se.
Pod ní Lenka napsala:
„Má první zub.“
Rozbrečela jsem se.
Tentokrát jsem ale telefon neodložila.
Dívala jsem se na fotografii.
Můj Matěj měl první zub mnohem dřív. Tomáš tehdy tvrdil, že je to důvod k rodinné oslavě a koupil zákusky.
Vzpomněla jsem si na to úplně přesně.
Pak jsem se znovu podívala na Lenčina syna.
Nebyl to můj Matěj.
Nepokračoval v jeho životě.
Nic mu nebral.
Byl to úplně jiný malý kluk, který měl shodou okolností stejné jméno a mámu, která kdysi mého syna nosila na ramenou.
Napsala jsem:
„Je krásnej.“
A tentokrát jsem to nemusela předstírat.
To jméno mě někdy zabolí dodnes
Neudělala jsem žádný velký obrat, po kterém bych najednou začala být za Lenčino rozhodnutí vděčná.
Nejsem.
Kdyby se mě dnes zeptala předem, pravděpodobně bych jí řekla, ať vybere jiné jméno.
A myslím, že by měla.
Jenže už se stalo.
Jejímu Matějovi jsou dnes skoro dva roky.
Když přijdu, běží ke mně a chce ukazovat auta.
Lenka mu přede mnou pořád neříká Matýsku.
Nikdy jsem jí nepřipomněla, že nemusí.
Možná jednou bude moct.
Nedávno našel u nás v obýváku fotografii mého syna.
Ukázal na ni.
„Kdo?“
Na chvíli jsem nevěděla, co říct.
Pak jsem si k němu dřepla.
„To byl taky Matěj.“
Podíval se na fotografii a potom na mě.
„Já Matěj.“
„Jo,“ řekla jsem.
„Ty taky.“
A tím to pro něj skončilo.
Vzal autíčko a odběhl.
Já ještě chvíli zůstala před fotografií.
Kdysi jsem se bála, že dvě stejná jména nějak zmenší to první.
Nezmenšila.
Když dnes někdo řekne Matěj, pořád někdy jako první uvidím pětiletého kluka s rozcuchanými vlasy a pomalovaným plyšovým psem.
A myslím, že to tak bude vždycky.
Jen už vím, že vedle té vzpomínky může existovat ještě jeden Matěj.
Aniž by ten můj musel někam zmizet.
