Článek
Petra mě požádala, jestli s ní v sobotu nezajdu do second handu.
To mě překvapilo.
Petra totiž ještě před pár lety tvrdila, že oblečení po cizích lidech nosit nebude.
„Nevím, kdo v tom přede mnou byl.“
„Člověk.“
„Právě.“
V sobotu v deset stála před obchodem a čekala na mě.
„Potřebuju kalhoty.“
„Nemáš kalhoty?“
„Mám jich jedenáct. Nemám žádné, které bych chtěla nosit.“
Tomu jsem rozuměla.
Vešly jsme dovnitř.
Petra se okamžitě vrhla k ramínkům a já zamířila za ní. Po pěti minutách už měla přes ruku tři halenky, svetr a sukni, přestože původně přišla pro kalhoty.
Nakupování oblečení má svoje pravidla.
Především nesmíte koupit to, pro co jste přišli.
„Podívej,“ řekla najednou.
Zastavila se.
„Co?“
Ukazovala kousek před sebe.
Na stojanu visely černé šaty.
Jednoduché. Bez rukávů, lehce projmuté v pase. Kolem výstřihu měly drobné černé korálky.
„Hezký.“
Petra mlčela.
„Petro?“
„To jsou moje šaty.“
Podívala jsem se na šaty.
Pak na Petru.
„Tvoje jako že se ti líbí?“
„Moje jako moje.“
Vytáhla je ze stojanu.
„Tyhle jsem minulý týden odnesla sem.“
Začala si je prohlížet.
„Jak poznáš svoje černé šaty mezi padesáti černými šaty?“
Otočila lem.
„Tady.“
Na spodním okraji byla malá opravená dírka.
„Zachytila jsem se o hřebík na chatě.“
„Takže jsou opravdu tvoje.“
„Byly.“
Na visačce byla cena 390 korun.
Petra se zamračila.
„Co je?“
„Dala jsem jim je zadarmo.“
„A?“
„A oni mi je prodávají za tři sta devadesát.“
Chvíli vypadala osobně uraženě.
„Tak funguje obchod.“
„To chápu. Ale stejně mě to štve.“
Pověsila šaty zpátky.
Za dvě vteřiny je znovu sundala.
„Kolik stály nové?“
„Čtyři tisíce.“
„Tak vidíš.“
„Já je nechci.“
„Tak je pověs.“
Pověsila je.
Udělaly jsme tři kroky.
Petra se otočila.
„Jen si je zkusím.“
Samozřejmě.
V kabince si stáhla svetr a natáhla šaty přes hlavu.
„Zapni mě.“
Zatáhla jsem zip.
Nedojel nahoru.
„Ještě.“
„Nejde.“
„Zaber.“
„Petro, je to zip, ne ruční brzda.“
Zabrala jsem.
Zip se pohnul asi o centimetr.
Petra se podívala do zrcadla.
„Takže pořád ne.“
„Pořád co?“
„Pořád mi nejsou.“
A tehdy mi vysvětlila jejich historii.
Koupila si je před šesti lety.
Bylo jí jednačtyřicet a čekala je firemní vánoční oslava. Šaty našla ve výloze jednoho obchodu a okamžitě se do nich zamilovala.
Měli poslední kus.
Velikost 40.
Petra tehdy nosila spíš 42.
„Ale oblékla jsem je.“
„A zapnula?“
„Taky.“
„Tak kde byl problém?“
„Nesměla jsem dýchat.“
Prodavačka jí tehdy tvrdila, že vypadají nádherně.
Prodavačky tohle umějí.
Můžete stát před zrcadlem modří v obličeji, protože vám kalhoty přerušily přívod krve do dolní poloviny těla, a prodavačka řekne:
„Ony ještě trochu povolí.“
Petra šaty koupila.
Na vánoční večírek si je ale nevzala.
„Řekla jsem si, že zhubnu tři kila a vezmu si je na Silvestra.“
Silvestr přišel.
Tři kila neodešla.
Šaty zůstaly ve skříni.
Na jaře začala Petra běhat.
„Dvakrát jsem byla.“
„To je začátek.“
„Pak pršelo.“
V létě držela dietu.
Na podzim přestala držet dietu.
V lednu začala nový život.
V únoru zjistila, že ten starý nebyl zase tak špatný.
Šaty mezitím visely ve skříni.
Každý rok je minimálně jednou vytáhla.
Oblékla.
Zatáhla břicho.
Zkusila zip.
A zase je pověsila.
„Kolikrát jsi je měla na sobě venku?“
„Nikdy.“
„Šest let?“
„Šest let.“
„Takže ses šest let starala o šaty, které tě nikdy nikam nevzaly.“
„Když to řekneš takhle, zní to blbě.“
„Protože to blbý je.“
Petra se na mě podívala.
„Děkuju za podporu.“
Před týdnem prý dělala velký úklid skříně.
Dcera jí pomáhala.
„Mami, tohle nosíš?“
„Budu.“
„Kdy?“
„Až zhubnu.“
Dcera se podívala na šaty a potom na ni.
„A tohle říkáš jak dlouho?“
Petra šaty bez jediného slova sundala z ramínka a hodila je na hromadu věcí k odnesení.
„Naštvala mě.“
„Proto jsi je vyhodila?“
„Ne. Protože měla pravdu.“
Teď stála v kabince znovu v těch samých šatech.
Po týdnu.
Jen tentokrát za ně měla zaplatit 390 korun.
„Tohle už začíná být psychiatrie,“ řekla.
Musela jsem souhlasit.
Zip stále chyběl asi pět centimetrů.
Petra se natočila bokem.
„Kdybych shodila tak čtyři kila…“
„Ne.“
„Co ne?“
„Tohle jsme právě slyšely v šestiletém sestřihu.“
Začala se smát.
„Ale jsou krásný.“
Byly.
A taky jí byly malé.
Sundala je a oblékla si zpátky kalhoty.
„Tak jdeme.“
Vyšly jsme z kabinky.
Petra šaty pověsila na stojan.
Pak jsme dalších dvacet minut procházely obchod.
Našla kalhoty.
Dokonce dvoje.
U pokladny zaplatila.
Vyšly jsme ven.
„Kafe?“ zeptala jsem se.
„Jo.“
Udělaly jsme asi dvacet metrů.
Petra se zastavila.
„Počkej.“
„Ne.“
„Já nic neřekla.“
„Vracíš se pro ty šaty.“
„Jen na minutu.“
„Jsou ti malé.“
„Já vím.“
„Šest let ti byly malé.“
„Já vím.“
„A právě jsi je konečně vyhodila.“
„Nevyhodila. Darovala.“
„To je mnohem zdravější.“
Petra se otočila směrem k obchodu.
„Mám nápad.“
To je věta, po které obvykle následuje něco, čeho člověk lituje.
Za pět minut byla zpátky.
S igelitovou taškou.
„Ty jsi je koupila!“
„Ano.“
„Petro!“
„Ale poslouchej.“
Vytáhla je z tašky.
„Koupila jsem si je zpátky za tři sta devadesát.“
„To už vím.“
„A teď je odnesu ke švadleně.“
„Co s nimi udělá?“
„Všije tam po stranách černé pruhy.“
Chvíli jsem na ni koukala.
„Ty je necháš zvětšit?“
„Ano.“
„Místo abys zmenšila sebe?“
Petra se usmála.
„Přesně.“
Začala jsem se smát tak, že se otočila paní, která šla kolem nás.
O dva týdny později jsme byly s Petrou domluvené na večeři.
Přišla v černých šatech.
Poznala jsem je hned.
Po stranách měly dva úzké pruhy z černé látky. Nebylo skoro poznat, že tam původně nebyly.
„Tak co?“ otočila se přede mnou.
„Zapneš je?“
Petra se nadechla.
Hodně.
Pak zase vydechla.
„Dokonce i po večeři.“
To byla novinka.
Sedly jsme si.
Objednala jsem si salát. Petra otevřela jídelní lístek.
„Dám si svíčkovou.“
Podívala jsem se na ni.
„Co?“
„Nic.“
„Se šesti.“
„Nic neříkám.“
Číšník odešel.
Petra se pohodlně opřela.
Poprvé za šest let měla svoje vysněné šaty na sobě.
Bylo jí sedmačtyřicet.
Nevážila míň než v den, kdy si je koupila.
Dokonce vážila trochu víc.
Šaty byly větší.
A podle mě to bylo vůbec nejlepší rozhodnutí, které s nimi za těch šest let udělala.
Když přinesli svíčkovou, Petra si přitáhla talíř.
„Víš, co je na tom nejhorší?“
„Co?“
„Že ta švadlena byla levnější než všechny moje diety.“
Tentokrát jsem jí těch šest knedlíků vůbec nezáviděla.
