Článek
Matka stála pode mnou a držela štafle, přestože jsem jí několikrát řekla, že je držet nemusí. „Podej mi tu modrou,“ řekla. „Jakou modrou?“ „Krabici.“
Byla světle modrá, kdysi zřejmě od nějaké dětské stavebnice nebo kočárku. Na víku nebylo nic napsáno. Podala jsem jí ji a slezla dolů. Mému pokoji se už skoro nedalo říkat můj. Postel zůstala, ale místo plakátů visely na stěnách fotografie krajiny, které si otec koupil v hobby marketu. Psací stůl zmizel a na jeho místě stál rotoped, na němž jsem nikdy nikoho neviděla jezdit. Ve skříni přesto pořád visely moje maturitní šaty a zimní bunda, kterou jsem tam nechala někdy během vysoké školy. Rodiče se rozhodli pokoj předělat na pokoj pro hosty. Nevěděla jsem, jací hosté by u nich měli spát. Nikdo u nich nepřespal nejméně deset let.
Matka si sedla na postel a položila krabici vedle sebe. „To vezmeš.“ „Co?“ „Tohle.“
„Kam?“ Podívala se na mě. „Domů.“ Bydlela jsem s Michalem v Brně. Byli jsme spolu čtrnáct let, z toho jedenáct manželé. Byt jsme měli vlastní a místností dost. Matka to věděla. Otevřela víko.
Nahoře ležely malé bílé dupačky. Pod nimi pletený žlutý svetřík s dřevěnými knoflíčky, několik látkových plen, červené dětské botičky a leporelo s obrázky zvířat. Nejdřív jsem si myslela, že jsou všechny ty věci moje. „To je moje?“ „Něco.“ Matka vytáhla svetřík.
„Tenhle pletla babička.“ „Pro mě?“ „Jo.“ Pod svetříkem byla dřevěná kačenka na kolečkách, kterou jsem si pamatovala. Jedno kolečko bylo světlejší než ostatní. Otec ho kdysi vyrobil, když jsem původní ztratila nebo rozbila. Ani jedno z nás už nevědělo přesně co.
„Tu si pamatuju.“ „No.“ Matka ji položila na postel a vytáhla tenkou bílou zavinovačku s vyšitými modrými květy. „A tohle?“
„Taky tvoje.“ „Proč jsi to všechno schovávala?“ „Pro tebe.“ „To chápu. Ale proč?“
„Abys měla.“ Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila co. „Pro dítě?“ Matka zvedla hlavu.
„No.“ Řekla to, jako kdyby v místnosti žádná jiná možnost nebyla. Bylo mi devětatřicet. Matka věděla, že děti nemáme. Nevěděla proč. Nikdy se přímo nezeptala a já jí to nikdy přímo neřekla. Na začátku nebylo co vysvětlovat. Když jsme se s Michalem vzali, bylo mi osmadvacet a všichni předpokládali, že děti přijdou později. Já také. Ne v tom smyslu, že bych po nich toužila, ale považovala jsem je za jednu z věcí, které člověk jednou udělá. Vystuduje. Najde si práci. Vezme se. Koupí byt. Má dítě.
Když se mě někdo zeptal kdy, říkala jsem, že máme čas. Ve třiceti jedna jsem tvrdila, že se mi to teď nehodí kvůli práci. Ve třiatřiceti jsme rekonstruovali byt. Ve čtyřiatřiceti jsme jeli na měsíc do Kanady. Pak jsem převzala nový tým a skoro každý týden jezdila pracovně do Německa. Každý rok měl nějaké vysvětlení. Jednou večer, když mi bylo sedmatřicet, jsme s Michalem seděli v kuchyni. Před domem někdo vrtal do zdi, přestože bylo skoro osm. Já si stěžovala, že sousedi zase něco předělávají, a Michal najednou řekl: „Ty vlastně dítě nechceš, že?“
Neznělo to jako otázka. „Nevím.“ „Víš.“ „A ty?“
Pokrčil rameny. „Já ho asi taky nepotřebuju.“ „To není úplně stejný jako nechtít.“ „Tak ho nechci.“
„To říkáš jenom proto, že jsem to řekla já.“ „Ty jsi to neřekla.“ Začala jsem se smát. „Tak jsme se daleko nedostali.“
Na stole byly dvě sklenice vína, v dřezu pánev a na podlaze igelitový sáček od nové lampy. Žádný z nás neplakal. Nikdo nezažil žádné prozření. Jen jsme poprvé vyslovili něco, podle čeho jsme už několik let žili. Matce jsem to neřekla. Ani otci. „Tohle si mám opravdu odvézt?“ zeptala jsem se.
Matka už skládala věci zpátky. „Já to nechci vyhodit.“ „Tak to nevyhazuj.“ „A co s tím mám dělat?“
„Nechat tady.“ „Tady už nebude místo.“ Podívala jsem se do skříně. Polovina byla prázdná. „Místa je tady dost.“
„Nebudu to mít navždy.“ „Proč ne?“ Matka se zamračila. „Ty věci jsou tvoje.“
„Jsou dětské.“ „Tvoje dětské.“ Pak vytáhla z krabice malý růžový svetr, který jsem nepoznávala. „To není moje.“
„Není.“ „Čí je?“ „Ničí.“ „Tak proč ho máš?“
„Koupila jsem.“ „Komu?“ Matka se chvíli dívala na svetr. „Byl hezký.“
Na rukávu stále visela papírová cedulka s cenou v korunách. Logo obchodu jsem poznala. Zanikl nejméně před deseti lety. „Ty jsi ho koupila pro moje dítě?“ „No.“ „Kdy?“
„Nevím.“ „Mami.“ „Co?“ „Přibližně.“
„Když jste byli svoji.“ „To může být jedenáct let.“ „Tak asi jedenáct.“ Sedla jsem si vedle ní. Svetřík byl opravdu hezký. Růžový, ale ne křiklavý, s malými šedými knoflíčky. Velikost pro dítě kolem jednoho roku. Na cedulce byla původní cena přeškrtnutá a pod ní napsaná nová.
„Myslela sis, že budu mít holku?“ Matka se zasmála. „Nevěděla jsem.“ „Tak proč růžový?“
„Byl levný.“ „To je argument.“ „A hezký.“ Položila ho zpátky.
Přijela jsem rodičům pomoct, protože chtěli vyměnit podlahu. Otec byl po operaci kolena a matka si usmyslela, že když už přijedou podlaháři, musí se vyhodit všechno, co se nepoužívá. Její představa vyhazování ale spočívala hlavně v přesouvání věcí z jednoho místa na jiné. Našla jsem deset let staré časopisy, krabici kabelů k přístrojům, které už neexistovaly, dvě pevné linky, skleněné vázy od květinářství a návod k pračce, kterou rodiče dávno vyhodili. „Tohle všechno jde pryč.“ „Kabely nech.“
„K čemu jsou?“ „Nevím.“ „Tak pryč.“ „Pak bude potřeba.“
„Co bude potřeba?“ „Něco.“ Otec seděl v obýváku a sledoval biatlon. Jednou za čas zavolal, že něco rozhodně nesmíme vyhodit, přestože nevěděl, co právě držíme. Když jsme skončily, modrá krabice zůstala na posteli.
„Tu si vezmi,“ řekla matka znovu. „Ne.“ „Proč?“ „Co s ní budu dělat?“
„To já nevím.“ „Tak proč ji mám vozit do Brna?“ Matka zavřela skříň. „Protože je tvoje.“
Bylo by snadné jí tehdy říct pravdu. Stačilo říct: Mami, my děti mít nebudeme. Nebyla za tím nemoc ani žádná událost, kterou bych ji chtěla ušetřit. Možná právě proto mi připadalo směšné dělat z toho velké oznámení. „Nech ji zatím tady,“ řekla jsem. Matka nic neřekla. Krabici zvedla a vrátila ji na horní polici.
Večer jsme jedli pečené kuře a brambory. Otec se mě ptal, jestli nechceme příští rok jet společně do Chorvatska. Matka mu připomněla, že Michal nerad jezdí na stejné místo dvakrát. „Tak jinam,“ řekl. „On nechce jezdit s námi,“ řekla matka. „To jsem neřekla.“
„Já vím.“ Otec se na nás podíval. „Co?“ „Nic,“ řekly jsme obě.
Po večeři mi volal Michal. „Jak jde vyklízení?“ „Máma má návod k pračce, kterou deset let nemají.“ „To se může hodit.“
„A kabely, o kterých nikdo neví, k čemu jsou.“ „Ty bych vzal.“ „Ty bys je měl kam dát.“ „Přesně.“
Vyšla jsem s telefonem na chodbu. „Našla jsem ještě něco.“ „Co?“ „Krabici s dětskými věcmi.“
„Tvoje?“ „Něco moje. Něco máma koupila.“ „A proč?“ „Pro moje dítě.“
Chvíli bylo ticho. „To je trochu zvláštní.“ „Koupila svetr.“ „Jen svetr?“
„Nevím.“ „Tak si ho vezmi.“ „Co s ním budu dělat?“ „Dej ho někomu.“
„Nejde o svetr.“ „Tak o co jde?“ Ta otázka mě podráždila. „O to, že si tady jedenáct let schovává věci pro dítě, které nebude.“
„Tak jí to řekni.“ „Ty jsi chytrej.“ „Já nevím, co po mně chceš.“ „Nic.“
„Tak dobře.“ Neměla jsem ráda, když řekl dobře tímhle způsobem. „Co?“ „Nic.“
„Tak to řekni.“ „Podle mě si z toho děláš větší problém, než to je.“ „Protože to není tvoje máma.“ „Moje máma se ptá přímo. To není lepší.“
„Tak čau.“ „Petro.“ Zavěsila jsem. Vrátila jsem se do pokoje. Modrá krabice už byla nahoře a matka skládala povlečení, jako by se nic nestalo.
Když jsem byla malá, měla jsem několik panenek, ale nehrála jsem si s nimi jako ostatní holky. Nedávala jsem jim jména, nepřevlékala je, nevozila v kočárku. Raději jsem stavěla domy z lega a panenky do nich postavila. Matka mi přesto k sedmým narozeninám koupila kočárek. Byl tmavě modrý s bílými puntíky. Pamatuji si, že byl drahý, protože mi několikrát řekla, abych ho nenechávala venku. Jednou mě donutila vzít ho s sebou na procházku. V kočárku nebyla panenka.
Vezla jsem plyšového psa. Matce to připadalo směšné a celý večer vyprávěla příbuzným, že Petra vozí psa místo mimina. Historku pak opakovala celé roky. Dokonce na mojí svatbě. Dřív mi připadala neškodná. Další dva měsíce jsme o krabici nemluvily.
O Vánocích přijeli rodiče k nám. Matka přinesla cukroví ve čtyřech plastových dózách, přestože jsem jí říkala, že pečeme vlastní. Otec přivezl bednu vína, které koupil od souseda. Bylo nás šest. Moji rodiče, Michalovi rodiče a my dva. Takto jsme slavili Vánoce každý druhý rok. Druhý rok jsme rodiny objížděli odděleně. Po večeři jsme seděli v obýváku. Michalův otec usnul u televize a moje matka s jeho matkou porovnávaly ceny energií. Byla to jejich bezpečná oblast. Politiku spolu probírat nemohly. Michalův bratr žil s rodinou v Norsku a měl dvě děti, které vídali jednou nebo dvakrát ročně.
Téma dětí se objevilo kvůli úplně cizím lidem. Tchyně vyprávěla, že dcera jejich sousedů čeká třetí dítě. „Tři bych nechtěla,“ řekla moje matka. „Já už bych dneska nechtěla ani dvě,“ odpověděla tchyně. „Jedno úplně stačí.“ Pak se obě podívaly na mě.
Možná jen na chvíli. „My jsme vám to moc neusnadnili,“ řekla tchyně se smíchem. „Oba jedináčci a teď nic.“ Michal seděl vedle mě. „Tak si pořiďte psa,“ řekla jsem.
Všichni se zasmáli. Matka také. Později, když rodiče spali v pracovně na rozkládací pohovce, jsem čistila zuby a Michal se opíral o dveře koupelny. „To bylo trochu hnusný.“
„Co?“ „Ten pes.“ „Vždyť se smáli.“ „Jo.“
„Tak co řešíš?“ „Nic.“ Vyplivla jsem pastu. „Ty se mnou teď budeš dělat tohle?“
„Co dělám?“ „Že jsem nějaká kráva, protože nechci u štědrovečerního stolu vysvětlovat, proč nemáme děti.“ „To jsem neřekl.“ „Ale myslíš si to.“
„Ne. Jenom pokaždé, když se to objeví, řekneš něco, po čem už se nikdo nemůže normálně bavit.“ „Výborně. Takže to funguje.“ Michal zavrtěl hlavou a odešel. Další ráno jsem našla matku v kuchyni. Bylo sedm a ostatní ještě spali. Vařila kávu v hrnci, přestože jsme měli kávovar, který uměla používat.
„Nemůžeš spát?“ „Už jsem spala dost.“ Sedla jsem si ke stolu. Matka položila přede mě hrnek. „Tady máte moc teplo.“
„Je tady dvacet jedna.“ „To je moc.“ „U vás máte dvacet tři.“ „To je jiný.“
Zvenku byl slyšet popelářský vůz. „Mami.“ „Hm.“ Chtěla jsem to říct. Opravdu jsem si v hlavě připravila větu.
My s Michalem jsme se rozhodli, že děti nechceme. Zněla mi příliš slavnostně. Asi už děti mít nebudeme. To zase znělo, jako by to nešlo.
Matka otevřela lednici. „Máte tady šunku od pondělí.“ „Je vakuovaná.“ „To je jedno.“
„Není.“ Vytáhla ji. „Vyhodím.“ „Nevyhazuj mi jídlo.“
„Je stará.“ „Mami.“ „Co?“ „Nic.“
Na jaře se moje nejlepší kamarádka Klára podruhé vdávala. Bylo jí čtyřicet a z prvního manželství měla dvanáctiletého syna. S novým mužem chtěli dítě. Řekla mi to u oběda. „Vlastně už se snažíme.“ „Tak držím palce.“
„Dík.“ Míchala lžičkou kávu. „Je to zvláštní. Před pěti lety bych si klepala na čelo.“ „A teď?“
„Teď mám pocit, že jestli to aspoň nezkusím, budu toho litovat.“ Přikývla jsem. „A ty?“ zeptala se. „Co já?“
„Nikdy?“ Klára byla jedna z mála lidí, kterým jsem to říkala přímo. „Ne.“ „Fakt?“
„Fakt.“ „Ani trochu?“ „Ani trochu.“ „A Michal?“
„Stejně.“ Klára chvíli mlčela. „Tak to máte dobrý.“ „Proč?“
„Že chcete oba totéž.“ To mě překvapilo. Čekala jsem otázku, jestli se nebojím samoty, stáří nebo lítosti. Lidé je někdy pokládali, když měli pocit, že mě znají dost dlouho. „Asi jo.“ „Roman chce dítě strašně.“
„A ty ne?“ Klára se podívala z okna. „Chci ho. Jenom nevím, jestli bych ho chtěla stejně, kdyby on nechtěl.“ „To už nezjistíš.“
„Dík.“ „Nemáš zač.“ V červnu mi poslala fotografii pozitivního těhotenského testu. Byla na ní její ruka, bílá umyvadlová deska a dva proužky. Odpověděla jsem třemi srdíčky.
Když mi potom posílala fotografie z ultrazvuku, pokaždé jsem se dívala déle, než bylo potřeba. Ne proto, že bych si představovala vlastní dítě. Snažila jsem se na těch šedých obrazcích vidět totéž co ona. Matka mi zavolala začátkem září. „Přijedeš o víkendu?“ „Asi ne. Proč?“
„Táta má narozeniny.“ „Vím.“ „Přijdou lidi v sobotu.“ „Kdo?“
„Teta, strejda, Martin.“ Teta byla matčina sestra. Martin můj bratranec. „Tak přijedeme.“ „Nemusíte oba.“
„Proč by Michal nejel?“ „Já jen říkám.“ Přijeli jsme v sobotu dopoledne. Otec dostal od nás nový telefon, který nechtěl, protože ten starý podle něj fungoval. Od tety dostal koš s uzeninami a od Martina láhev whisky. Martin přijel s manželkou a dvěma dětmi, osmiletým Adamem a čtyřletou Laurou. Děti zabraly obývák během několika minut. Laura rozložila na koberci panenky, Adam se ptal na heslo k Wi-Fi. Matka pořád něco nosila. Nakrájené ovoce, sušenky, pití. Ptala se Laury, jestli nechce pastelky, a našla někde staré dětské fixy, které už skoro nepsaly.
„Teto, máš tady nějaké hračky?“ zeptal se Martin. „Něco.“ Matka odešla do mého bývalého pokoje. Když se vrátila, nesla dřevěnou kačenku.
„To bylo Petry,“ řekla. Laura ji vzala a začala tahat po podlaze. Světlejší kolečko poskakovalo trochu jinak než ostatní. „Ty jo,“ řekl Martin. „To si pamatuju.“ „Ty jsi ji rozbil,“ řekla matka.
„Já?“ „Ty.“ „To určitě.“ „Táta pak dělal kolečko.“
Všichni se podívali na otce. „Já nevím,“ řekl. „Dělal,“ trvala na svém matka. Laura tahala kačenku dál. Zpočátku mi to bylo jedno. Potom jí hračka narazila do nohy stolu.
„Opatrně,“ řekla jsem. Laura se na mě podívala. „Ona nic nedělá,“ řekl Martin. „Já vím.“
O pár vteřin později narazila znovu. „Dej jí něco jiného,“ řekla jsem matce. „Proč?“ „Ať to nezničí.“
Martin se zasmál. „Ježiš, vždyť je to kus dřeva.“ „Je moje.“ Řekla jsem to ostřeji, než bylo potřeba.
Laura se přestala hýbat. Matka jí kačenku vzala. „Tak nic.“ „Já jsem neřekla, že si s ní nesmí hrát.“
„Tak co říkáš?“ „Jen opatrně.“ Matka položila hračku na komodu. Laura už si vzala panenku a za minutu na všechno zapomněla. Později jsem si šla do pokoje pro kabelku. Kačenka ležela na stole.
Otevřela jsem skříň. Modrá krabice byla pořád nahoře. Sundala jsem ji a sedla si na postel. Pod zavinovačkou byly věci, kterých jsem si při prvním vyklízení nevšimla. Stříbrná lžička s vyrytým písmenem P, moje první čepička, plyšový králík bez jednoho oka a dětský talíř s obrázkem Křemílka a Vochomůrky.
Pak věci, které moje nebyly. Dva nové bryndáky. Malá osuška s kapucí. Ponožky, které se vešly do dlaně.
Dřevěné kostky zabalené ve fólii. Na dně byla tenká obálka. Nebyla zalepená. Uvnitř byly fotografie. Na první mě držela matka v porodnici. Vypadala strašně unaveně. Otec stál vedle postele v košili, která mu byla příliš velká. Další byla z mých prvních narozenin. Potom školka. První třída. Na poslední fotografii jsem byla asi šestnáctiletá. Seděla jsem na lavičce před domem, v ruce telefon a dívala se mimo objektiv.
„Co děláš?“ Lekla jsem se. Matka stála ve dveřích. „Dívám se.“
Vzala jsem do ruky nové dětské ponožky. „Kdy jsi koupila tyhle?“ „Nevím.“ „A ty bryndáky?“
„Taky nevím.“ „Kolik jsi toho koupila?“ „Pár věcí.“ „Pro moje dítě.“
„Kdyby bylo.“ Položila jsem ponožky zpátky. „A proč jsi mi nikdy neřekla, že tohle schováváš?“ „Proč bych říkala?“
„Nevím.“ Matka vešla dovnitř. „Teď to víš.“ „Ty pořád čekáš, že budeme mít dítě?“
Podívala se na krabici. „Nevím.“ „Ale necháváš to tady.“ „Ano.“
„Proč?“ „Protože to mám.“ „A kupovala jsi další věci.“ „Někdy.“
„Takže čekáš.“ Matka zvedla jeden bryndák. „Tohle je čekání?“ „Pro koho jsi ho kupovala?“
„Byl levný.“ Začala jsem se smát. „Takže jsi nakupovala pro neexistující dítě, protože byly věci ve slevě?“ Matka se neusmála.
„Nekupovala jsem pořád.“ Přestala jsem. „Kolikrát?“ „Nevím.“
„Co když žádné nebude?“ Matka se na mě podívala. „Tak nebude.“ To mě naštvalo víc, než kdyby začala protestovat.
„Tak proč tohle všechno schováváš?“ „Petro.“ „Ne, fakt. K čemu to je?“ „K ničemu.“
„Tak to vyhoď.“ „Proč?“ „Protože to nemá smysl.“ „Musí všechno mít smysl?“
„Tohle asi jo.“ Matka zavřela víko. „Já jsem si myslela, že jednou bude.“ „Proč?“
„Protože jsem si to myslela.“ „A proč sis to myslela?“ „Protože jsi moje dcera.“ „To není odpověď.“
„Pro mě jo.“ „Já jsem si o to nikdy neřekla.“ „Já neříkám, že jo.“ „Tak co teda chceš?“
Matka se na mě podívala. „Nic.“ Vzala kačenku ze stolu a položila ji do krabice. „Přijdou hledat dort.“
Odešla. Zůstala jsem sedět na posteli ještě několik minut. Potom jsem krabici zavřela a vrátila na horní polici. Večer jsme s Michalem jeli domů. Prvních dvacet minut jsme mlčeli. „Co se stalo?“ zeptal se.
„S čím?“ „S tvojí mámou.“ „Nic.“ „Byla na tebe naštvaná.“
„Pohádaly jsme se.“ „Kvůli té krabici?“ Podívala jsem se na něj. „Jak víš?“
„Protože jsi tam byla půl hodiny zavřená.“ „Jsou tam další věci. Nové.“ „Dobře.“ „Ponožky. Bryndáky. Hračky.“
„Tak je kupovala.“ „Ano.“ „A?“ „Tobě to nepřijde divný?“
Michal pokrčil rameny. „Trochu jo.“ „Trochu?“ „Co mám říct? Že je to šílený?“
„Třeba.“ „Mně to šílený nepřijde.“ „Protože to není tvoje máma.“ „To už jsi říkala.“
Ztišil rádio. „Podle mě prostě čekala vnouče.“ „A já jsem jí ho měla dodat?“ „To jsem neřekl.“
„Tak co říkáš?“ „Že lidi čekají různý věci a ne všechny dostanou.“ „Výborně.“ „Ty ses mě ptala.“
„Ne, ty ses ptal, co se stalo.“ „Tak už se ptát nebudu.“ Za Jihlavou začalo pršet. „Myslíš si, že jsem hnusná,“ řekla jsem.
„Teď trochu jo.“ Podívala jsem se na něj. „Díky.“ „Nemáš zač.“
„Takže jsem ji měla obejmout a omluvit se, že jsem jí nedala vnouče?“ „Ne.“ „Co teda?“ Michal chvíli mlčel.
„Třeba jí to konečně říct.“ „Aby věděla, že může krabici vyhodit.“ „Třeba.“ „Jsi fakt citlivej.“
„Já tu krabici neudělal.“ Zbytek cesty jsme skoro nemluvili. V noci jsem se vzbudila kolem třetí. Michal spal vedle mě. Přemýšlela jsem o růžovém svetru. O tom, jak ho matka někdy po naší svatbě vzala v obchodě do ruky. Možná šla koupit něco úplně jiného. Uviděla cedulku s výprodejem, podívala se na velikost a dala ho do košíku.
Následující týdny jsem jí volala méně. Ne schválně. Aspoň jsem si to říkala. Když volala ona, bavily jsme se normálně. O otcově koleni. O práci. O tom, že sousedi zase parkují před garáží. O ceně másla. O krabici ne. V říjnu mi zavolal otec.
To skoro nikdy nedělal. „Co je?“ zeptala jsem se. „Nic.“ „Tak proč voláš?“
„Máma má narozeniny.“ „Vím.“ „Co jí koupíme?“ „My?“
„Já nevím.“ Pomohla jsem mu vybrat víkendový pobyt v lázních. Otec nechtěl platit kartou přes internet, takže jsem objednávku udělala já a on mi poslal peníze. Když jsme skončili, zůstal chvíli na telefonu. „Petro.“
„Hm.“ „Ty ses pohádala s mámou?“ „Ne.“ „Tak dobře.“
„Ona něco říkala?“ „Ne.“ „Tak proč se ptáš?“ „Protože se ptám.“
V pozadí hrála televize. „Tati.“ „Hm.“ „Víš o té krabici s dětskými věcmi v mém pokoji?“
„Jaká krabice?“ „Modrá.“ „Nevím.“ „Má tam moje staré věci. A další.“
„Tak to vyhoď.“ Začala jsem se smát. „Řekni to mámě.“ „Ne.“
„Proč ne?“ „Já nechci problém.“ Na matčiny narozeniny jsem přijela sama. Michal měl pracovní cestu. Matce bylo pětašedesát. Dali jsme jí lázně a otec ji vzal na oběd do restaurace, kam chodili při výročích. Seděli jsme u okna. Matka si objednala kachnu, přestože posledních deset let tvrdila, že kachna je moc mastná. „Jednou můžu.“
Po obědě jsme šli domů pěšky. Otec šel pomalu kvůli kolenu. Matka automaticky zpomalovala s ním. Večer jsme pili víno v kuchyni. Otec šel spát brzo. S matkou jsme zůstaly samy. Mluvila o lázních.
„A tam budeme mít jídlo?“ „Polopenzi.“ „Tak oběd ne?“ „Ne.“
„A co budeme dělat na oběd?“ „Najíte se někde.“ „To je drahý.“ „Mami, dostali jste pobyt jako dárek.“
„Ale vy jste platili.“ „Ano. Tak fungují dárky.“ Nalila jsem jí další víno. „Petro.“
„Hm.“ „Já tu krabici vyhodím.“ Podívala jsem se na ni. „Proč?“
„Ať není problém.“ „Nemusíš ji vyhazovat.“ „Tak co s ní?“ „Nevím.“
„Já taky ne.“ Seděly jsme naproti sobě. „Mami.“ „Hm.“
„My s Michalem děti mít nebudeme.“ Matka se ani nepohnula. „Jo.“ „Jo co?“
„Slyším.“ „Rozhodli jsme se tak.“ „Dobře.“ Čekala jsem.
„To je všechno?“ „Co mám říct?“ „Nevím.“ „Tak proč se ptáš?“
„Já se neptám.“ Matka se podívala do sklenice. „Ty nemůžeš?“ „Můžu. Asi.“
„A Michal?“ „Taky.“ „Tak nechcete.“ „Ne.“
Přikývla. „Dobře.“ „Ty jsi naštvaná?“ „Ne.“
„Smutná?“ Pokrčila rameny. „Trochu.“ „Takže jsi zklamaná.“
„Jsem.“ „Dobře.“ „Ty se ptáš.“ „Já vím.“
„Tak ti říkám.“ Seděla jsem a dívala se na ni. „Ale to je můj život.“ „Ano.“
Čekala jsem, co přijde dál. Nic nepřišlo. „A nechceš mi říct, že toho budu litovat?“ „Nevím, jestli budeš.“
„Že ve stáří zůstanu sama?“ „Já nevím, kdy umřu. Třeba zůstaneš sama i s dítětem.“ Začala jsem se smát. Matka také.
„Tohle jsi mi mohla říct před deseti lety.“ „Před deseti lety jsem myslela, že budeš mít dítě.“ „Kdy jsi koupila ten růžový svetr?“ Chvíli přemýšlela.
„Po svatbě.“ „Hned?“ „Nevím. Možná za rok.“ „A ty ponožky?“
„Později.“ „Kolikrát jsi něco koupila?“ „Málo.“ „Co jsi s tím chtěla dělat?“
„Dát ti.“ „A kdy?“ „Až bude.“ Tentokrát mě ta věta nenaštvala.
„A kdy ti došlo, že asi nebude?“ Matka se nepodívala na mě. „Před pár lety.“ „Jak?“
„Protože nic neříkáš.“ „Tak ses mohla zeptat.“ Matka se usmála. „Ty bys řekla pravdu?“
Neodpověděla jsem. Po chvíli vstala a odnesla sklenice ke dřezu. „Víš, co jsem si myslela?“ řekla. „Co?“
„Že třeba nemůžeš.“ Otočila jsem se k ní. „Proč?“ „Protože jsi nic neříkala.“
„A proč ses nezeptala?“ „Protože bys mi řekla, že se nemám starat.“ Začala oplachovat sklenice. Byla to věta, kterou jsem jí říkala často.
Nestarej se. To je moje věc. Já to zvládnu. Nemusíš všechno vědět.
„Tak jsem se neptala,“ řekla. „A krabici jsi nechala.“ Matka zavřela vodu. „Krabice se neptá.“
Ten večer jsme už o dětech nemluvily. Druhý den ráno jsem se probudila později než rodiče. Otec četl na tabletu zprávy, matka vařila vejce. Po snídani jsem šla do pokoje a sundala modrou krabici. Tentokrát jsem ji otevřela sama.
Všechno v ní vypadalo menší než předtím. Kačenka. Zavinovačka. Růžový svetr. Nové ponožky. Moje čepička. Fotografie. Rozložila jsem věci na postel. Matka přišla za mnou.
„Co děláš?“ „Třídím.“ „Proč?“ „Říkala jsi, že to chceš vyhodit.“
„Nemusím.“ Vzala jsem zavinovačku. „Tohle si necháš?“ „Nevím.“
„Je po mně.“ „Jo.“ Položila jsem ji na jednu stranu. Kačenku na druhou. „Tu si vezmu.“
„Na co?“ „Pro sebe.“ Matka se usmála. „Ty jsi blbá.“
Nové dětské věci jsme daly na jednu hromadu. „Co s tím?“ zeptala jsem se. „Dej to někomu.“ Vzala jsem růžový svetr.
„Taky?“ Matka se na něj chvíli dívala. „Ten ne.“ „Proč?“
„Nevím.“ „Tak si ho nech.“ „Na co?“ „Na nic.“
Matka si ho vzala a složila zpátky do krabice. Já si odvezla kačenku, několik fotografií a stříbrnou lžičku s písmenem P. Krabice zůstala u rodičů. V lednu se Kláře narodila dcera.
Jmenovala se Julie. Šla jsem za ní do porodnice dva dny po porodu. Přinesla jsem květiny, dětskou kosmetiku a malou látkovou hračku, kterou mi doporučila prodavačka. Klára vypadala unaveně. Julie spala v průhledné plastové postýlce vedle postele. „Chceš ji pochovat?“ zeptala se.
„Můžu?“ „Samozřejmě.“ Podala mi ji. Byla lehčí, než jsem čekala, a přitom jsem měla pocit, že držím něco těžkého. Bála jsem se pohnout rukou.
„Podpírej hlavu,“ řekla Klára. „Já vím.“ „Tak proč ji držíš jako bombu?“ Začaly jsme se smát.
Julie se zavrtěla. Dívala jsem se na její obličej. Byla krásná. Byla cizí.
A měla jsem ji ráda. Když jsem odcházela z nemocnice, zavolala jsem matce. „Klára porodila.“ „Holku?“
„Jo.“ „Všechno dobrý?“ „Jo.“ „Kolik měla?“
Řekla jsem jí váhu a délku, protože jsem věděla, že se zeptá. „Jak se jmenuje?“ „Julie.“ „Hezký.“
Chvíli jsme mlčely. „Mami.“ „Hm.“ „Máš ještě ten růžový svetr?“
„Jaký?“ „Z krabice.“ Byla chvíli potichu. „Mám.“
„Mohla bych ho dát Kláře?“ „Je nový.“ „Já vím.“ „Musí se vyprat.“
„To zvládneme.“ Další chvíle ticha. „Tak jí ho dej.“ Při další návštěvě mi ho matka podala v obyčejné igelitové tašce.
Cedulka už na něm nebyla. „Kde je cena?“ „Sundala jsem.“ „Proč?“
„To je dárek.“ Vzala jsem svetr do ruky. Byl o něco bledší, než jsem si ho pamatovala. „Ty jsi ho prala?“
„Ne.“ „Tak proč vypadá jinak?“ „Nevypadá.“ Kláře jsem ho dala o několik dní později.
„Ten je krásnej,“ řekla. Přejela prsty po knoflíčcích. „Kdes ho vzala?“ „Máma ho měla doma.“
„Po tobě?“ Na okamžik jsem zaváhala. „Ne.“ „Tak po kom?“
Podívala jsem se na malý svetr ležící na jejím stole. „Po nikom.“ Klára se zasmála. „To zní strašidelně.“
„Máma ho kdysi koupila.“ „Pro tebe?“ „Asi.“ Nevysvětlovala jsem víc.
O několik měsíců později mi Klára poslala fotografii Julie. Seděla na koberci, opřená o pohovku. Měla na sobě růžový svetr. Rukávy jí byly ještě trochu dlouhé. Fotografii jsem poslala matce. Odpověděla téměř okamžitě. Je jí velký.
Napsala jsem: Trochu. Doroste do něj. Matka už neodpověděla. Večer jsem si fotografii otevřela znovu. Za Julií byla na podlaze rozházená stavebnice, látková knížka a plastový hrnek. Jednu ruku měla položenou na jednom z šedých knoflíků.
Na polici v pracovně stála moje dřevěná kačenka. Michal ji tam dal, když jsem ji přivezla od rodičů. Jedno kolečko bylo pořád světlejší než ostatní. Občas se mě návštěvy ptaly, proč ji tam máme. Říkala jsem, že je moje.
