Článek
Do Prahy jsem se vracela na měsíc a měla jsem velké plány.
Uvidím všechny kamarády, obejdu svoje stará místa, zajdu do restaurací, které mi chyběly, budu chodit pěšky po městě a možná si konečně odpovím na otázku, jestli se jednou nechci vrátit natrvalo.
Po patnácti letech v zahraničí mi Praha pořád připadala jako domov.
Trvalo mi asi tři dny zjistit, že Praha o tom neví.
Žila jsem v ní většinu života.
Studovala jsem tady, vdala se, rozvedla, vychovala dceru a několikrát změnila práci. Znala jsem zkratky mezi ulicemi, věděla, kterou tramvají je lepší jet na Václavák, a ještě jsem pamatovala dobu, kdy člověk cestou z večírku mohl mít v kabelce dvě stovky a pořád měl pocit finanční jistoty.
Pak přišla pracovní nabídka v zahraničí.
Původně na dva roky.
Zůstala jsem patnáct.
To se v životě stává častěji, než si mladší člověk připouští.
Tentokrát jsem si pronajala malý byt na Vinohradech.
Nechtěla jsem hotel ani bydlet u kamarádů. Chtěla jsem si vyzkoušet normální pražský život.
Nakupovat rohlíky.
Vynášet koš.
Nadávat na sousedy.
Takové ty drobnosti, podle kterých člověk pozná, že někde opravdu bydlí.
První ráno jsem vstala, otevřela okno a byla dojatá.
Po ulici projela tramvaj.
Někdo dole táhl popelnici.
Z protějšího domu vyšla paní se psem.
Praha.
Moje Praha.
Pak jsem si šla koupit snídani a za dvě kávy a něco, čemu se říkalo řemeslný croissant, zaplatila skoro tři stovky.
Trochu mě to vyléčilo.
Ještě před příjezdem jsem obeslala kamarády.
„Budu celý měsíc v Praze. Musíme se vidět!“
Odpovědi byly nadšené.
„Jasně!“
„Konečně!“
„Těším se!“
„Uděláme pořádný holčičí večer!“
Zhruba po týdnu jsem zjistila, že slovo musíme v češtině neznamená, že něco skutečně uděláme.
Lenka mohla následující úterý mezi půl pátou a půl sedmou.
„Pak vyzvedávám vnoučata.“
„A ve středu?“
„To je mám celý den.“
„Čtvrtek?“
„Jdeme s Petrem na koncert.“
„Pátek?“
„Odjíždíme na chalupu.“
Tak jsme se domluvily na úterý od půl páté.
Ve čtvrt na sedm se Lenka podívala na hodinky.
„Ježiš, já musím.“
Ještě před dvaceti lety jsme spolu dokázaly sedět v hospodě do dvou ráno a druhý den jít do práce.
Teď měla v telefonu upozornění, že musí vyzvednout Aničku z keramiky.
Nemyslím to zle.
Anička je určitě báječná.
Jen jsem ji nikdy neviděla a trochu jsem jí zazlívala, že mi vzala posledních dvacet minut s Lenkou.
S Petrou to bylo podobné.
„Určitě se stav u nás.“
„Kdy?“
„Tak já se podívám.“
Dívala se asi dva dny.
Nakonec navrhla neděli za tři týdny.
S Danem jsme se neviděli devět let.
Kdysi jsme pracovali spolu a každý pátek chodili na pivo.
Napsal:
„To je super! Určitě dáme pivo.“
Pivo jsme dodnes nedali.
Ne že bych měla v Praze málo lidí.
Měla jsem jich překvapivě hodně.
Jen měli kalendáře.
Začala jsem tedy chodit po starých místech sama.
To mi nikdy nevadilo.
První na řadě byla restaurace, kam jsme kdysi chodili po práci.
Pamatovala jsem si dřevěné stoly, protivného vrchního a smažený sýr, který chutnal nejlépe kolem jedenácté večer po několika skleničkách vína.
Na jejím místě byl obchod s designovým osvětlením.
Chvíli jsem stála před výlohou.
Pak jsem si říkala, že restaurace stejně nebyla nic zvláštního.
Jenže to je právě ten problém se vzpomínkami.
Většina míst, která člověku chybí, objektivně vůbec nebyla tak skvělá.
Skvělé bylo, že nám bylo třicet.
Další den jsem se vypravila do kavárny, kam jsme chodily s kamarádkou Alenou.
Kavárna tam pořád byla.
Dokonce měla stejné jméno.
Uvnitř ale nebylo nic stejné.
Zmizely staré židle.
Zmizely záclony.
Zmizely větrníky.
Byl tam beton, vysoké stoličky a nabídka filtrované kávy, které jsem nerozuměla.
„Máte vídeňskou?“ zeptala jsem se.
Mladík za pultem se na mě podíval.
„Jako kávu se šlehačkou?“
Ano, mladý muži.
Jako kávu se šlehačkou.
Takhle nějak začíná generační válka.
Objednala jsem si cappuccino.
Sedla si k oknu a napsala Aleně fotografii.
„Poznáváš?“
Odpověděla za chvíli.
„Ježiš. Tam jsme nebyly sto let.“
Sto let to nebylo.
Ale když jsem se rozhlédla, připadalo mi, že možná ano.
Na druhou stranu některé věci se nezměnily vůbec.
Na tramvajové zastávce stále lidé nastupovali dřív, než ostatní vystoupili.
V supermarketu mi paní najela vozíkem do kotníku a neomluvila se.
Na poště jsem čekala dvacet minut, přestože přede mnou byli dva lidé.
Byla jsem doma.
Po dvou týdnech přišla zpráva od Blanky.
„Máš ve čtvrtek čas?“
Blanka byla moje nejbližší kamarádka v době, kdy byly naše děti malé.
Pískoviště.
Školka.
Dětské nemoci.
První třída.
Manželské krize.
Věděla o mně věci, které dnes nevěděla už skoro žádná žena.
Když jsem odjela do zahraničí, první roky jsme si psaly často.
Pak méně.
Pak k narozeninám.
Nakonec jsme si hlavně lajkovaly fotografie.
Neviděly jsme se sedm let.
Ve čtvrtek mohla.
Dokonce celý večer.
Připravovala jsem se na to setkání skoro jako na rande.
Vzala jsem si šaty.
Upravila vlasy.
Přišla o deset minut dřív.
Blanka o pět minut později.
Poznala jsem ji okamžitě.
Samozřejmě byla starší.
Já taky.
Objaly jsme se.
„Ty vypadáš pořád stejně,“ řekla.
„Ty taky.“
Obě jsme lhaly.
Sedly jsme si.
Prvních dvacet minut bylo nádherných.
Mluvily jsme jedna přes druhou.
Děti.
Práce.
Kdo se rozvedl.
Kdo zemřel.
Kdo se přestěhoval.
Kdo se znovu oženil a s kým.
Pak jsme objednaly druhé víno.
A přišlo ticho.
Ne trapné.
Jen malé.
Blanka se napila.
„Tak co jinak?“
„Nic moc.“
„U mě taky.“
Znovu ticho.
Začala mi vyprávět o ženách, se kterými teď chodí cvičit.
Neznala jsem je.
O sousedech.
Neznala jsem je.
O problémech ve firmě jejího syna.
Nevěděla jsem skoro nic o jeho firmě.
Já jí vyprávěla o lidech ze svého života v zahraničí.
Také je neznala.
Musela jsem jí pokaždé vysvětlovat:
„To je ta, co pracuje se mnou.“
„To je soused.“
„To je bývalý kolega.“
Čím déle jsme mluvily, tím víc jsem si uvědomovala, že máme obrovskou společnou minulost a překvapivě málo společné přítomnosti.
Nebyla to ničí vina.
Neudělaly jsme si nic.
Nepohádaly se.
Jen jsme patnáct let vstávaly každá v jiné zemi a řešily úplně jiné problémy.
Kolem desáté se Blanka podívala na telefon.
„Já asi pomalu půjdu.“
„Jasně.“
Tentokrát nikam nespěchala.
Já také ne.
Přesto jsme obě věděly, že večer skončil.
Venku jsme se objaly.
„Musíme to zopakovat.“
„Určitě.“
Tentokrát jsem už slovu musíme rozuměla správně.
Cestou domů jsem byla trochu smutná.
Ne kvůli Blance.
Pořád jsem ji měla ráda.
Jen jsem asi čekala, že otevřeme dveře restaurace a těch sedm let, kdy jsme se neviděly, někde zůstane venku.
Nezůstalo.
Druhý den mi napsala.
„Bylo to moc fajn.“
Odpověděla jsem, že mně taky.
A byla to pravda.
Jen to nebylo stejné.
Třetí týden pobytu už jsem přestala organizovat návrat do minulosti.
Začala jsem žít normálně.
Ráno jsem chodila pro kávu.
Paní v pekárně už věděla, který chleba chci.
Objevila jsem malou vietnamskou restauraci, kde výborně vařili.
Jednou jsem se dala do řeči se sousedkou z vedlejšího bytu.
Bylo jí asi sedmdesát a jmenovala se paní Dvořáková.
Do té doby jsme se zdravily.
Jednoho dne mě zastavila u výtahu.
„Vy jste ta, co tady bydlí jen na měsíc?“
„Ano.“
„A odkud jste?“
Otázka mě překvapila.
„Z Prahy.“
Paní Dvořáková se zatvářila zmateně.
„Ale teď.“
Řekla jsem jí, kde žiju.
„Aha. Já si říkala, že máte takový zvláštní přízvuk.“
Nemám žádný přízvuk.
Tedy alespoň jsem si to patnáct let myslela.
„Jaký přízvuk?“
„No… takový trochu jiný.“
Celý večer jsem potom kontrolovala vlastní češtinu.
To byl vrchol urážky.
Pražák se může odstěhovat prakticky kamkoli, ale vezměte mu jeho pražštinu a nemá nic.
Za pár dní se mě na něco podobného zeptal taxikář.
„Vy tady nebydlíte, že?“
„Proč?“
„Tak nějak se rozhlížíte.“
„Já jsem z Prahy.“
„Jasně.“
Nevěřil mi.
Začala jsem být podezřelá sama sobě.
Poslední týden přijela moje dcera.
Žije také mimo Prahu, ale mnohem blíž než já.
Šly jsme spolu městem.
„Tak co?“ zeptala se. „Vrátila by ses?“
Ještě před měsícem jsem na tu otázku chtěla najít odpověď.
Teď jsem ji neměla.
„Nevím.“
„Myslela jsem, že se ti tady líbí.“
„Líbí.“
„Tak co řešíš?“
Přemýšlela jsem, jak jí to vysvětlit.
Nevěděla jsem.
Tak jsme si místo toho koupily zmrzlinu.
Sedly jsme si na lavičku.
Dcera vytáhla telefon.
„Hele, Lenka psala, že tě chce vidět.“
„Která Lenka?“
„Tvoje Lenka.“
Moje Lenka.
Líbilo se mi, že ji dcera pořád takhle eviduje.
Podívala jsem se na zprávu.
Lenka psala:
„Uvolnila se mi sobota. Nezajdeme někam? Klidně celý den.“
Napsala jsem jí ano.
V sobotu jsme šly pěšky z Vinohrad až na náplavku.
Pak na oběd.
Pak na víno.
Nikdo nikam nepospíchal.
Anička byla u druhé babičky.
Kolem osmé večer jsme seděly venku a Lenka se zeptala:
„Tak co, vrátíš se nám?“
„Nevím.“
„Ty už jsi asi taková napůl cizinka.“
„Prosím tě.“
„No jsi.“
„Nejsem.“
„Tak proč si dáváš víno bez ledu?“
„Protože se do vína led nedává.“
„Vidíš. Už jsi zkažená.“
Smály jsme se.
Pak se na mě chvíli dívala.
„Ale bylo by fajn, kdybys byla blíž.“
To bylo všechno.
Žádný velký rozhovor o přátelství.
Žádné sliby.
Jen jedna věta.
A mně najednou bylo dobře.
Poslední den jsem uklízela pronajatý byt.
Vyhodila jídlo z lednice.
Sundala povlečení.
Zkontrolovala zásuvky.
Kufr stál u dveří.
Před odjezdem jsem si ještě zašla do pekárny.
„Jako vždycky?“ zeptala se prodavačka.
Byla jsem tam necelý měsíc a už jsem měla svoje jako vždycky.
„Dneska jenom kávu. Odjíždím.“
„Někam na dovolenou?“
„Domů.“
„Aha.“
Nalila mi kávu.
„Tak šťastnou cestu.“
Vyšla jsem ven.
Až po několika metrech mi došlo, že jsem nepřemýšlela, který domov jsem vlastně myslela.
Možná oba.
Možná ani jeden úplně.
Každopádně jsem dopila kávu, nastoupila do tramvaje a už jsem se nerozhlížela.
Alespoň taxikář by ze mě měl radost.
