Článek
Přesto ho snědla celý, protože nesnášela plýtvání a protože jsme obě vyrostly v době, kdy se jídlo nevyhazovalo, nýbrž nechávalo v lednici tak dlouho, dokud se nezkazilo nezpochybnitelným způsobem. Potom odnesla kelímek ke dřezu, zastavila se u stolu a řekla, že ji píchá mezi lopatkami.
Zeptala jsem se, jestli jí mám promasírovat záda. Odpověděla, že neumím masírovat, a posadila se na židli, jako by tím byla věc uzavřená. O minutu později seděla na podlaze mezi stolem a kredencí, v bílé noční košili s modrými květy a jen s jednou ponožkou. Druhá ležela pod židlí. Nejspíš si ji chtěla navléct, protože nesnášela studené lino, ale už to nestihla.
Mluvila jsem na ni, zatímco jsem čekala na sanitku. Člověk si představuje, že v poslední chvíli řekne něco pravdivého a důležitého. Já Evě opakovala, že pomoc už jede, že musí dýchat a že má na bradě jogurt. Když zdravotníci přišli, mladý muž v zelené uniformě mě požádal, abych ustoupila.
„Jsem její partnerka,“ řekla jsem.
Bylo to poprvé, co jsem to slovo vyslovila před cizím člověkem bez toho, abych se nejprve rozhlédla, kdo další je v místnosti. Zdravotník jen přikývl a zeptal se, jaké bere léky. Pro mě to bylo přiznání, pro něj položka ve formuláři.
Eva zemřela v sanitce šest minut před příjezdem do nemocnice. Oznámila mi to lékařka s červenými brýlemi a klidným hlasem, jakým se dětem vysvětluje, že injekce bude jen trochu štípat. Položila mi ruku na předloktí a řekla, že udělali všechno, co mohli. Na ukazováčku měla nalepenou samolepku žluté včely. Dívala jsem se na ni tak dlouho, až jsem přestala vnímat další slova.
Pak se mě zeptala, jestli má Eva rodinu.
„Má mě,“ odpověděla jsem.
Lékařka chvíli čekala. Ne naléhavě, spíš trpělivě, jako kdyby tušila, že existuje ještě jiná odpověď.
„A dvě děti,“ dodala jsem.
Petra přijela první. Vběhla do čekárny v zeleném kabátu, s mobilem přitisknutým k uchu, a když mě uviděla, hovor bez rozloučení ukončila. Zeptala se, kde maminka je. Řekla jsem jí, že zemřela, a ona mě objala. Trvalo to jen několik vteřin, ale držela mě pevně. Pak se posadila a začala plakat hlasitě a bez rozpaků. Já jsem zatím myslela na jogurtový kelímek ve dřezu a ponožku pod židlí.
Martin dorazil asi o půl hodiny později v pracovní bundě s logem stavební firmy. Nechtěl si sednout. Když se o to jednou pokusil, hned zase vstal a začal přecházet od automatu na kávu k oknu.
„Byla ráno v pořádku?“ zeptal se.
Řekla jsem, že si stěžovala na záda a potom se sesunula. Málem jsem dodala něco ostrého, protože otázka mi připadala hloupá, ale včas jsem si všimla, že Martin nehledá lékařskou informaci. Hledal okamžik, kdy se ještě dalo něco udělat.
Sestra nám přinesla průhlednou tašku s Evinými věcmi. Byla v ní noční košile, jedna ponožka, kovová sponka do vlasů a zlatý prsten na řetízku. Patřil k jejímu prvnímu manželství s Vladimírem. Nosila ho pod halenkou, většinou schovaný.
„Proč ho pořád měla?“ zeptal se Martin.
Mohla jsem říct, že kvůli němu a Petře. Eva tvrdila, že nechce, aby děti měly pocit, že první rodinu vyhodila spolu se starým nábytkem. Nikdy jsem si ale nebyla jistá, jestli si prsten nechala kvůli nim, kvůli sobě, nebo proto, že byl zlatý a ona nerada vyhazovala věci, které si udržely cenu.
„Nevím,“ řekla jsem.
S Vladimírem byla vdaná osmnáct let. Měli spolu dvě děti, řadový dům v Novém Městě na Moravě a psa jménem Lord. Když mi o svém manželství vyprávěla poprvé, tvrdila, že s Vladimírem už léta žijí jen vedle sebe. To říkají lidé, kteří se chystají někomu ublížit, ale chtějí u toho vypadat jako pozůstalí.
Poznaly jsme se v roce 1998 na rehabilitačním oddělení v Brně. Přivezla jsem tam maminku po operaci kyčle. Maminka byla přesvědčená, že jí lékaři omylem dali kloub po někom jiném, protože její nová noha byla pohyblivější než ta původní. Eva jí řekla, že cizí věci bývají často spolehlivější než vlastní. Maminka se urazila. Já jsem se do Evy zamilovala dřív, než jsem zjistila, že je vdaná.
Trvalo tři roky, než od Vladimíra odešla. Dalších pět let trvalo, než mě Petra přestala označovat jako tu ženskou z Brna. Martin to možná používal dál, jen ne přede mnou. Eva nikdy neuspořádala rodinnou poradu ani nic slavnostně neoznámila. Prostě se přestěhovala ke mně a nechala ostatní, aby si nový význam našeho soužití domysleli sami.
Po návratu z nemocnice jsme seděli v kuchyni. Ještě několik hodin předtím to byla naše kuchyně; teď jsem nevěděla, jak o ní přemýšlet. Petra vytáhla blok a začala sestavovat seznam. Pohřební služba, úmrtní list, oblečení, fotografie, hudba, květiny, oznámit babičce. Každému bodu udělala úhledný čtvereček.
Martin otevřel lednici a vytáhl hrnec s gulášem. Jedl ho studený, opřený o linku. Eva by mu řekla, aby si vzal talíř, ale mně připadalo nevhodné zastupovat ji v tak malé věci.
„Babičce to řekneme osobně,“ rozhodla Petra.
Paní Marii bylo dvaadevadesát a žila v domově u Žďáru. Každou neděli jí Eva volala a každou druhou jsme za ní jezdily. Před ní jsem bývala kamarádka, spolubydlící nebo ta Jana, která Evě pomáhá s nájmem. Záleželo na tom, jakou měla Eva zrovna náladu a kolik dalších lidí sedělo u stolu.
Jednou se její matka zeptala, proč si Eva nenajde nějakého hodného vdovce.
„Mám Janu,“ odpověděla Eva.
„To není totéž,“ řekla paní Marie a pokračovala v krájení bábovky.
Eva se na mě tehdy usmála. Dlouho jsem si ten úsměv vykládala jako odvahu. Teprve později mě napadlo, že mohla být ráda, že její matka odpověď odmítla, a tím rozhovor ukončila za ni.
„Pohřeb uděláme v kostele,“ řekla Petra. „Babička by jinam nešla.“
Namítla jsem, že Eva do kostela nechodila. Petra odpověděla, že byla pokřtěná a že by jí na tom nezáleželo. Byla mrtvá teprve několik hodin a už jí podle nás nezáleželo na věcech, o kterých jsme se nechtěli hádat.
Ve středu ráno jsem se probudila na Evině straně postele. Nevzpomínala jsem si, kdy jsem se tam přesunula. Polštář byl studený a na nočním stolku ležely její brýle, dvě sponky a kniha otočená hřbetem nahoru. Eva mi celý život říkala, že se knihy takhle ničí. Tentokrát jsem ji nezavřela.
Vzpomněla jsem si na penzion v jižních Čechách, kam jsme jely asi čtyři roky po jejím rozvodu. Majitelka nám ukázala pokoj s manželskou postelí a Eva okamžitě požádala o dvě oddělené. Řekla, že já kopu ze spaní. Nebyla to pravda. V noci jsme postele přisunuly k sobě a ráno je zase odtáhly. Eva pak deset minut uhlazovala koberec, aby nebylo vidět, že jsme s nábytkem hýbaly.
O několik let později se mě zastala v nemocnici, když mě po její operaci prsu sestra nechtěla pustit na pokoj mimo návštěvní hodiny. Eva před celou chodbou řekla, že jsem její partnerka a že bez mé pomoci domů nepůjde. Byla bledá, měla pod košilí drény a mluvila tak hlasitě, až se otevřely dveře dvou pokojů. Večer mi ale připomněla, že o tom nemusíme vyprávět její matce.
Ty dvě Evy se nikdy nehádaly. Prostě se střídaly podle toho, kdo stál před nimi.
Do pohřební služby jsme jely s Petrou. Pán, který s námi obřad vyřizoval, měl černou kravatu, šedý oblek a překvapivě veselé oči. Zeptal se, kdo je hlavní objednavatel. Petra řekla, že ona. Když jsem dodala, že vše vyřídíme společně, usmál se na nás obě, ale formulář otočil k ní.
Vybraly jsme prostřední rakev. Nejlevnější působila lehce a leskle, nejdražší byla příliš zdobená. Eva by pravděpodobně chtěla vědět, proč platíme za dřevo, které se stejně spálí, ale nebyla tam, aby nás zastavila. Petra zvolila dubovou bez zlatých úchytů.
Pro fotografii chtěla portrét z Eviných šedesátin. Měla na něm modré šaty, nalakované nehty a tvář hladkou od filtru, který Petra použila, i když to později popírala. Já navrhla snímek z Jeseníků. Eva na něm seděla v červené bundě, smála se a mezi zuby měla kousek máku.
„Na parte nemůže mít mák mezi zuby,“ řekla Petra.
Vybraly jsme modré šaty.
Pak přišel text oznámení. Petra vytáhla připravený papír a pomalu četla: S bolestí v srdci oznamujeme všem příbuzným, přátelům a známým, že nás navždy opustila naše milovaná maminka, babička, dcera, sestra a teta.
Pán se zeptal, jestli chceme uvést jména pozůstalých. Petra nadiktovala sebe, Martina, jejich partnery, čtyři vnoučata a svou babičku. Potom přestala mluvit.
Čekala jsem. Pán držel pero nad formulářem a díval se na volné místo pod posledním jménem.
„A Jana,“ řekl Martin, který jel s námi, ale do té doby většinou mlčel.
Petra si povzdechla. „Jak ji tam napíšeme?“
„Životní partnerka,“ řekla jsem.
Byla to prostá dvě slova. V té malé kanceláři ale zabrala víc místa než rakev v katalogu.
„Babička to uvidí,“ namítla Petra.
„Ví, že existuju.“
„Neví tohle.“
„Eva to věděla.“
Pán sklopil oči k papírům. Profesionál se pozná podle toho, že dokáže nevnímat hádku probíhající metr od jeho obličeje.
Martin navrhl, abychom jména neuváděli vůbec. Petra odmítla, protože lidé mají podle ní vědět, kdo pohřeb zařizuje. Nakonec na parte stálo: Petra s rodinou, Martin s rodinou, maminka Marie a ostatní příbuzní.
Já byla ostatní příbuzná.
Venku pršelo. Petra si pod markýzou zapálila cigaretu. Kouřila jen při úmrtích, rozvodech a při kontrole z finančního úřadu.
„Nechci tě vymazat,“ řekla.
„Ale na papíře se to povedlo.“
„Myslím to vážně. Nechci, aby se z pohřbu stalo něco, co budeme vysvětlovat příbuzným.“
„Co přesně je to něco?“
„Víš, jak to myslím.“
Ano, věděla jsem. Právě proto mě její věta bolela víc, než kdyby použila horší slovo.
Ve čtvrtek přišla Petra vybírat oblečení do rakve. Otevřely jsme skříň a chvíli jen stály před šaty, které Eva ještě v pondělí přesouvala, věšela a skládala. Oblečení měla srovnané podle barev. Vpravo černou a šedou, uprostřed modrou, vlevo věci, kterým říkala béžové, ačkoli některé byly zelené.
Petra chtěla tmavomodré šaty z fotografie. Namítla jsem, že už před lety byly těsné. Ona řekla, že to nebude vidět. Neodpověděla jsem. Začínala jsem chápat, že pohřeb je sled rozhodnutí o věcech, které mrtvý člověk neuvidí, neuslyší a neopraví.
Našla jsem světle modrou halenku, kterou Eva nosila v létě. Na manžetě měla drobnou skvrnu od višňové marmelády. Petra ji chvíli držela mezi prsty.
„Je obyčejná,“ řekla.
„Měla ji ráda.“
Vybraly jsme halenku, šedou sukni s gumou v pase, pohodlné spodní prádlo a punčochy. Když se Petra zeptala na boty, řekla jsem, že Eva je nesnášela. Chvíli jsme se přely, zda může být v rakvi bosá, ale ani jedna z nás už neměla sílu udělat z toho zásadní otázku.
Když Petra odešla, zůstala jsem sedět na podlaze mezi otevřenými zásuvkami. Vytáhla jsem Evin župan a přitiskla si ho k obličeji. Cítila jsem aviváž, parfém a tělové mléko, které kupovala v lékárně, protože jí připadalo důvěryhodnější než kosmetika z drogerie.
V kapse županu byly dva papírové kapesníky, účtenka a malý stříbrný klíč. Patřil k dolní zásuvce starého sekretáře v pracovně. Eva tvrdila, že v ní má staré účetnictví. Byla to informace dostatečně nudná, aby se člověk dál neptal.
Uvnitř ležely zdravotní zprávy, pojistná smlouva, dvě obálky s hotovostí a naše fotografie z Třeboně. Na snímku jsme seděly na břehu rybníka. Eva se dívala do objektivu, já na ni. Pod fotografií byla hnědá obálka nadepsaná Pro případ, že umřu dřív než Jana.
Sedla jsem si k sekretáři a otevřela ji. První list obsahoval hesla k účtům a telefonu. Druhý byl seznam předplatných, smluv a pravidelných plateb, které se mají zrušit. U příspěvku pro zvířecí útulek bylo třikrát podtrženo NECHAT.
Na třetím listu stálo Pohřeb.
Eva chtěla modrou halenku, šedou sukni a žádné boty. Chtěla pustit Čerešně od Hany Hegerové a zakázala Andělskou, protože ji podle ní hráli na příliš mnoha pohřbech. Popel se měl rozdělit: část do rodinného hrobu k otci, část k chatě v Jeseníkách.
Pod seznamem bylo několik vět:
Největší štěstí jsem měla na Janu, svou životní partnerku. Byla mým domovem, i když jsem ji někdy nechávala stát přede dveřmi. Prosím, ať při obřadu sedí s rodinou.
Pod textem bylo datum z předchozího roku a její podpis.
Četla jsem ho několikrát. Napoprvé jsem plakala. Potom jsem se rozzlobila. „Někdy“ bylo malé slovo pro třiadvacet let, během kterých jsem podle okolností bývala partnerkou, kamarádkou, sestřenicí i ženou, která jen náhodou bydlí ve stejném bytě.
Vzpomněla jsem si na oslavu Petřiných třicátin. Seděli jsme v restauraci, kolem nás její kolegové a přátelé. Když se jeden muž zeptal, odkud se s Evou známe, Eva odpověděla, že z nemocnice. Nebyla to lež. Jen odstranila všechno, co následovalo.
Později doma mi řekla, že nechtěla kazit Petře oslavu. Zeptala jsem se, čím přesně bych ji kazila. Eva mě objala, políbila do vlasů a řekla, že všechno jednou bude jednodušší. Bylo nám tehdy něco přes padesát. Jednou se nebezpečně podobalo nikdy.
Zavolala jsem Petře a přečetla jí Evin pokyn. Když jsem skončila, mlčela tak dlouho, až jsem si zkontrolovala, jestli se hovor nepřerušil.
„Vědělas o tom?“ zeptala se.
Řekla jsem, že ne.
„Nemůžeme to přečíst v kostele.“
„Proč?“
„Protože tam bude babička. Strejda Pavel. Lidé z vesnice.“
„Je to její přání.“
„Je to papír, který napsala po operaci žlučníku.“
„Je na něm datum a podpis.“
„Jana, prosím.“
Domluvily jsme se, že přijede s Martinem. Přinesli krabici chlebíčků, kterou Petra položila doprostřed stolu, jako bychom se sešli kvůli narozeninám někoho, kdo se opozdil.
Dopis nejprve četla ona, potom ho podala bratrovi. Martin došel k výrazu životní partnerka a položil list na stůl.
„Tak to přečteme,“ řekl.
Petra se na něj podívala. „To je celé?“
„Co jiného s tím chceš dělat?“
„V kostele bude babička.“
„Mamka je mrtvá.“
„Vím.“
„Tak proč pořád řešíme, co by jí bylo trapný?“
Petra prudce vstala a přešla k oknu. „Mně to trapné není.“
„Jen nechceš, aby to někdo řekl nahlas,“ odpověděla jsem.
Otočila se ke mně. „Ty si pořád myslíš, že jsi jediná, koho máma nutila mlčet.“
Pak začala mluvit o době po rozvodu. O otázkách ve škole, o Vladimírovi, který několik měsíců pil a volal jí v noci, o babičce, která Evu označovala za sobeckou. Eva po Petře chtěla, aby pochopila, že konečně žije pravdivě, a zároveň ji prosila, aby doma nic nevysvětlovala.
„Ty jsi byla ta část jejího života, na kterou byla hrdá,“ řekla Petra. „Já řešila, co po ní zůstalo všude kolem.“
Tentokrát neměla hlas připravený na velkou větu. Mluvila tiše, dívala se stranou a u slova hrdá se jí zachvěla brada. Bylo zřejmé, že si sama není jistá, jestli to myslí jako výčitku mně, Evě, nebo sobě.
„To jsem nevěděla,“ řekla jsem.
„Ona nechtěla, abys to věděla.“
„Možná tě chtěla chránit,“ ozval se Martin.
Petra se krátce zasmála. „To říkala vždycky.“
Dopis zůstal ležet mezi chlebíčky. Jedna kapka vody ze sklenice se pomalu vpíjela do rohu papíru.
„Chce, abych seděla s rodinou,“ řekla jsem.
„Sedět tam budeš,“ odpověděla Petra.
„A text?“
Neodpověděla hned. Pak řekla, že to musí nejprve oznámit babičce.
Do domova jsme jely spolu. Paní Marie seděla v jídelně u okna a loupala mandarinku. Dokázala odstranit slupku v jednom dlouhém pruhu. Když nás uviděla, podívala se za nás.
„Kde je Eva?“
Petra si sedla naproti ní a vzala ji za ruku. „Babi, maminka zemřela.“
Paní Marie položila mandarinku na talíř. „Která maminka?“
„Moje. Eva.“
Chvíli přikyvovala, jako by si v hlavě rovnala jména a příbuzenské vztahy. Potom řekla, že si všimla, že Eva v neděli nezavolala.
Petra jí pověděla o pohřbu. Paní Marie se zeptala, jestli bude v kostele, a když dostala kladnou odpověď, řekla, že to je správné. Potom se podívala na mě.
„Vy jste ta Jana.“
„Ano.“
„Bydlíte v Brně.“
„Bydlely jsme tam spolu.“
Petra se nadechla. „Babi, maminka a Jana nebyly jen kamarádky.“
Paní Marie oddělila z mandarinky jeden dílek a pečlivě z něj stáhla bílou žilku.
„Byly partnerky,“ pokračovala Petra.
„Eva nerada spala sama,“ řekla paní Marie.
„Věděla jsi to?“
Paní Marie se podívala na dceru, která už nebyla nikde v místnosti, kam jsme ukazovaly. „Věděla jsem, že je s Janou.“
„Ale věděla jsi, jak?“
„Jak jsou lidé spolu, je jejich věc.“
Znělo to jako přijetí i jako odmítnutí. Petra čekala na něco dalšího, ale paní Marie mi jen podala dílek mandarinky.
„Vezměte si.“
Byl kyselý. Neřekla jsem jí to.
Cestou zpátky Petra mlčela. Před domovem si zapálila cigaretu a dlouho sledovala kouř.
„Myslíš, že to věděla?“ zeptala se.
„Nevím.“
„Já taky ne.“
Byla to první věc, na které jsme se toho týdne shodly.
V pátek večer zavolal farář. Jmenoval se Tomáš a zněl mladší, než jsem čekala. Petra mu poslala fotografii Eviných pokynů a on chtěl vědět, jestli skutečně trváme na přečtení celé věty.
„Jejího přání?“ zeptala jsem se.
Řekl, že osobní rovina by se možná dala vyjádřit jemněji. Například výrazem nejbližší člověk. Odpověděla jsem, že Eva sama napsala životní partnerka a že tento výraz nepoužila omylem.
„Církev má k podobným vztahům určité stanovisko,“ řekl.
„Eva měla také stanovisko.“
„Nechci vám ublížit.“
Během několika dnů mi to řeklo už několik lidí. Začala jsem chápat, že věta nechci vám ublížit není slib, ale upozornění.
Nakonec řekl, že text nezakáže. Z jeho hlasu nebylo poznat, jestli ustoupil z respektu k mrtvé, nebo proto, že nechtěl pokračovat v telefonátu.
V sobotu ráno jsem si oblékla černé šaty, které Eva neměla ráda. Tvrdila, že v nich vypadám přísně. Na kuchyňském stole ležely výtisky parte, které mi Petra přinesla. Vzala jsem jeden a znovu četla seznam pozůstalých.
Pod poslední řádek jsem propisovačkou připsala: Jana, životní partnerka.
Jen na jeden výtisk. Potom jsem ho složila a vložila do kabelky.
Kostel byl plný. Seděla jsem v první lavici vedle Petry. Z druhé strany měla paní Marii s černou kabelkou na klíně. Martin seděl za námi se svou ženou a dětmi.
Když přivezli rakev, napadlo mě, že bych měla zkontrolovat, zda Eva opravdu nemá boty. Ta potřeba byla tak silná, že jsem si musela sevřít ruce v klíně. Oblečení jsme vybraly, rakev zaplatily, hudbu schválily, ale pod víkem už mohlo být cokoli a Eva by nám to neřekla.
Farář mluvil o lásce, odpuštění a cestě domů. Poslouchala jsem jen útržky. Dívala jsem se na světlo v barevných oknech a vzpomínala na ráno po našem prvním společném večeru. Eva tehdy vstala dřív než já a v mé kuchyni přerovnala hrnky, protože podle ní byly uložené neprakticky. Když jsem se zeptala, zda se chystá nastěhovat, řekla, že ne. Trvalo to ještě tři roky.
Potom zazněly Čerešně. Petra držela dopis oběma rukama a při první větě se jí třásl hlas. Přečetla organizační pokyny, zmínku o dětech a o matce. Pak se odmlčela.
V kostele někdo zakašlal. Venku projelo auto a jeho zvuk se na chvíli rozléhal mezi lavicemi.
„Největší štěstí jsem měla na Janu,“ pokračovala Petra, „svou životní partnerku.“
Několik lidí se otočilo. Méně, než jsem čekala.
„Byla mým domovem, i když jsem ji někdy nechávala stát přede dveřmi.“
Petra na okamžik zavřela oči. Potom přečetla poslední větu.
„Prosím, ať při obřadu sedí s rodinou.“
Posadila se. Vzala jsem ji za ruku, ale její prsty zůstaly chvíli nehybné. Pak mě krátce stiskla a pustila.
Po obřadu se před kostelem vytvořila řada. Lidé podávali ruce Petře, Martinovi a jejich rodinám. Ke mně přicházeli opatrněji. Někteří mě objali, jiní se na chvíli zarazili, než našli správné oslovení.
Jedna bývalá kolegyně z nemocnice mi zašeptala, že to všichni dávno věděli. Neznělo to nepřátelsky, ale stejně jsem nevěděla, proč mi to říká právě teď. Strýc Pavel mi popřál hodně sil a zdraví. Paní, kterou jsem nepoznávala, mi řekla, že Eva o mně často mluvila. Zeptala jsem se, co říkala, ale žena už podávala ruku Petře.
Paní Marie stála chvíli u rakve. Když ji pracovníci pohřební služby odváželi, obrátila se ke mně.
„Byla jste s ní dlouho.“
„Třiadvacet let.“
„To je dost.“
„Ano.“
„Eva byla tvrdohlavá.“
„Ano.“
Paní Marie přikývla, jako bychom si vyměnily úplný životopis její dcery. Potom odešla k Martinovu autu.
Když všichni odjeli, zůstala jsem před kostelem s Petrou. Na mokrých schodech ležely okvětní lístky z věnců. Jeden se mi přilepil k podrážce.
„Promiň za to parte,“ řekla.
„Chtěla jsi mě tam napsat?“
Dlouho neodpovídala.
„Část mě ano.“
„A ta druhá?“
„Ta chtěla, aby to bylo jednoduché.“
„Eva taky.“
Petra přikývla. „Asi jsem po ní.“
Nebyla to omluva, ale ani výmluva. Poprvé jsem měla pocit, že po mně nechce, abych jí pomohla rozhodnout, co přesně její věta znamená.
Podala mi krabici s osobními věcmi, které zůstaly po obřadu. Evin řetízek s prstenem, kovovou sponku a modrý šátek položený během mše na rakvi.
„Co bude s popelem?“ zeptala se.
Řekla jsem, že uděláme to, co si Eva přála. Část uložíme k jejímu otci a s druhou pojedeme do Jeseníků.
„Pojedeme spolu?“ zeptala se Petra.
„Můžeme.“
„Myslíš, že by to chtěla?“
Podívala jsem se na krabici v rukou. Eva nám zanechala seznamy, hesla, přesné pokyny k hudbě a oblečení. O tomhle nenapsala nic.
„Nevím,“ řekla jsem.
Petra se pousmála, ale nebylo v tom mnoho úlevy. „Tak se domluvíme.“
Doma jsem položila krabici na kuchyňský stůl. Evin hrnek tam stále stál, i když jsem ho už dvakrát umyla. V bytě bylo teplo a ticho. Lednice se zapnula a po chvíli zase zmlkla.
Pod židlí ležela Evinina druhá ponožka. Šedá, obyčejná, na patě trochu prodřená. Kupovala si všechny stejné, aby je nemusela párovat.
Sedla jsem si na podlahu a vytáhla z kabelky parte, na které jsem připsala své jméno. Chvíli jsem ho držela mezi prsty. Potom jsem papír složila, zasunula ho do ponožky a vrátila ji pod židli, prodřenou patou nahoru.
