Po 27 letech začali spát každý zvlášť. Jana zjistila, že do společné ložnice už nechce

Nová matrace. Dvě samostatné peřiny. Na Romanově nočním stolku ležely pásky na nos, které si objednal na internetu.

Budík už měl nastavený bez opakovaného zvonění. Před dvěma měsíci byl i u lékaře kvůli chrápání. Udělal skoro všechno, co po něm chtěla.

A Jana stejně řekla: Asi ne. Roman stáhl z nové matrace igelit, zmuchlal ho a nacpal do pytle.

Tak proč jsem ji kupoval? Já jsem ti neřekla, ať ji kupuješ. Říkala jsi, že tě bolí záda.

Ano. Že tě budím. Ano.

Že se mačkáme. Ano. Roman se na ni podíval.

Takže problém jsem celou dobu nebyl já? Jana mlčela. To jsem si mohl ušetřit devatenáct tisíc.

Odešel s igelitem v ruce. Jana zůstala sedět na kraji postele, ve které s ním spala přes dvacet let. Matrace byla opravdu pohodlná.

Do svého pokoje se přesto vrátila.

Janě je 51 let, Romanovi 54. Jsou spolu devětadvacet let, z toho sedmadvacet manželé. Mají dvě děti. Syn Filip už žije s partnerkou.

Třiadvacetiletá Klára studuje v Olomouci a domů se vrací většinou na některé víkendy. Bydlí v Brně v bytě 4+1, který koupili před sedmnácti lety. Jedna místnost tedy začala být většinu týdne prázdná.

Původně Klářin pokoj. Dnes Jana říká „můj pokoj“. Roman pořád říká „Klářin“.

Možná právě v tom je celý rozdíl. Poprvé tam Jana spala loni v září. Bylo krátce po druhé ráno.

Roman chrápal. Jana do něj strčila. Přetočil se.

Na několik minut byl klid. Pak začal znovu. Jana se odkryla.

Bylo jí horko. Za chvíli zima. Znovu se přikryla.

Roman se otočil a stáhl polovinu peřiny na svou stranu. Jana se podívala na hodiny. 2.26.

Ve čtyři už byla stále vzhůru. V 5.45 měl Romanovi zazvonit budík. V tu chvíli jsem ho opravdu nenáviděla. Ne jako manžela. Nenáviděla jsem ten zvuk, jeho záda, peřinu, jeho nos. Všechno.

Vzala polštář. Roman otevřel oči. Co je?

Jdu jinam. Proč? Protože tě jinak zabiju.

Chrápu? Jana na něj chvíli hleděla. Ne. Celou noc zpíváš.

Roman se otočil. Tak mě vzbuď. Já tě budím už deset let.

Vzala peřinu a odešla.

Klářina postel byla široká jen 120 centimetrů. Jana si lehla doprostřed. Žádné tělo vedle ní.

Žádný loket. Žádná druhá peřina. Žádné chrápání.

Vzbudila se po osmé. Byla sobota. Několik vteřin nevěděla, kde je.

Pak se protáhla. Pamatuju si ten pocit úplně přesně. Měla jsem kolem sebe prázdno. A bylo to nádherné. Když přišla do kuchyně, Roman dělal kávu.

Vyspala ses? Jo. Tak vidíš.

Jana tehdy jeho větu pochopila tak, že našli řešení. Roman tím myslel jednu noc.

Roman připouští, že problém se spánkem nebyl nový. Já chrápu. To vím. Jana tvrdí, že během prvních let manželství jí to nevadilo.

Usnula rychle. Měli malé děti. Stejně byli pořád unavení.

Když byl Filip miminko, stála mezi jejich postelí a stěnou dětská postýlka. Roman vstával v noci méně často. Jana mu to dodnes připomíná.

Kojilas. Co jsem měl dělat? Vyměnit plenku. To jsem dělal.

Ano. V sobotu. Roman tvrdí, že to není pravda. Jana tvrdí, že je.

Po téměř třiceti letech existují části jejich manželství ve dvou verzích. Roman například říká, že děti uspával často. Jana říká, že „často“ znamená jednou týdně.

Roman říká, že vždycky respektoval její práci. Jana si pamatuje několik vět o tom, že její účetnictví „není operace mozku“. Jana tvrdí, že většinu domácnosti roky organizovala ona.

Roman ukazuje na sklep, auto, pojištění a všechny opravy v bytě. Oba mají důkazy.

Jana spala v Klářině pokoji další noc. Pak další. Po týdnu jí Roman u snídaně řekl:

Ty vypadáš nějak dobře. Protože spím. Tak tam ještě chvíli zůstaň.

Jana souhlasila. Roman dnes tu větu označuje za strategickou chybu. Kdybych věděl, že se tam zabydlí, dotáhnu ji první noc zpátky.

Jana se zasměje. Jak? Za kotníky? První týdny byly opravdu praktické.

Kosmetiku měla ve společné ložnici. Oblečení také. Do druhého pokoje si vzala jen knihu, nabíječku a sklenici vody.

Pak jí začalo vadit, že každé ráno chodí pro spodní prádlo k Romanovi. Přenesla část věcí. Koupila malou lampičku.

Nové povlečení. Roman si všiml světle zelených polštářů. Ty jsi něco kupovala?

Povlečení. Proč? Protože Klára tam má jednorožce.

To nemůžeš spát pod jednorožcem? Můžu. Nechci. Roman se zasmál.

Ještě pořád věřil, že jde o provizorium.

Roman nesnáší otevřené okno v zimě. Jana ho miluje. Celé roky vedli stejnou konverzaci.

Zavři. Je tu hrozně. Je tu osmnáct.

Právě. Je leden. V novém pokoji Jana otevřela okno, jak chtěla.

V noci se zachumlala pod peřinu. Ráno měla studený nos. Byla spokojená.

Nikdo nic nezavíral. Pak zjistila další věci. Může si číst do jedné.

Může usnout v osm. Může si pustit podcast. Může dát telefon na druhou stranu postele.

Může mít rozsvícenou lampičku. Může si dát polštář pod kolena. Může spát diagonálně.

Zní to směšně. Ve dvaadvaceti bych nechápala, proč o tom někdo vůbec mluví. V padesáti mi připadá luxus, že vám v noci nikdo nedýchá do obličeje.

To je část, která komplikovala jeho argument. Také on spal lépe. Jana ho nebudila, když chrápal.

Nevztekala se na budík. Nevyndávala mu polštář pod hlavou. Jednou mi ho opravdu vytáhla.

Protože jsi chrápal jako motorová pila. Mohla jsi mě vzbudit. To jsem předtím udělala čtyřikrát.

Roman měl celou velkou postel. Mohl si pustit televizi. Nikdo mu neříkal, že obrazovka svítí.

Přesto mu Jana začala chybět. Ne první týden. Možná ani první měsíc. Pak mi najednou došlo, že ona tam prostě není. Chybělo mu ráno se otočit a vidět ji.

Dotknout se jí nohou. Říct něco těsně před spaním. Jana se tomu směje.

Roman usíná za devadesát sekund. Jaké hluboké konverzace? Roman se urazí. Vidíš, přesně tohle děláš. Když mi něco chybí, vysvětlíš mi, že mi to vlastně chybět nemůže.

Jana tentokrát nic neřekne.

Klářin pokoj měl malou skříň. Janě nestačila. V obchodě viděla komodu.

Stála přes dvanáct tisíc korun. Objednala ji. Roman ji uviděl až ve chvíli, kdy ji přivezli.

Co to je? Komoda. To vidím. Kam?

Jana ukázala na Klářin pokoj. Roman se na ni podíval. Za kolik?

Řekla mu cenu. Dvanáct tisíc za nábytek do pokoje, kde dočasně spíš? Jana se okamžitě naštvala.

Jsou to i moje peníze. Já neříkám, že nejsou. Tak proč to řešíš?

Protože kdybych si koupil televizi za dvanáct bez jedinýho slova, budeš řvát. Jana věděla, že má pravdu. To je něco jiného.

Proč? Nedokázala to vysvětlit. Roman dnes říká, že právě tehdy pochopil, že Jana neřeší spánek.

Buduje si bydlení. Uvnitř jejich bydlení.

Otázku položil po necelých třech měsících. Byla neděle. Jana mazala rohlík.

Kdy se vlastně vrátíš? Kam? Ke mně.

Jana se zarazila. Roman si toho všiml. Do ložnice.

Nevím. Jak nevíš? Dobře se mi spí.

Mně taky. Ale to přece neznamená, že budeme do smrti bydlet každý jinde. Bydlíme ve stejném bytě. Víš, jak to myslím.

Jana věděla. Jen se jí nechtělo odpovědět. Roman se zeptal:

Kdybych přestal chrápat, vrátíš se? Jana vzala rohlík a začala ho mazat znovu, přestože už namazaný byl. Asi.

Roman ji sledoval. Takže ne.

Roman se objednal k lékaři. Jana ho o to žádala celé roky. Teď ji naštvalo, že to udělal.

To zní hrozně, já vím. Ale říkala jsem mu to snad deset let. A začal to řešit až ve chvíli, kdy to ohrožovalo jeho pohodlí. Roman to vidí přesně opačně. Začal jsem to řešit ve chvíli, kdy jsem pochopil, že to ohrožuje manželství.

Přestal večer pít pivo. Shodil několik kilogramů. Vyzkoušel polštář.

Nosní pásky. Na doporučení změnil některé návyky. Jana oceňovala, že se snaží.

Současně doufala, že to nezafunguje tak dobře, aby ztratila hlavní argument. Tohle se mi fakt nepřiznává. Ale je to pravda.

Komoda byla začátek. Pak přišlo malé křeslo. Roman už nic neřekl.

Jen se zeptal: Kolik? Jana zalhala.

Řekla čtyři tisíce. Stálo sedm. Nešlo o peníze. Nechtěla jsem další debatu.

Roman se skutečnou cenu dozvěděl náhodou z e-mailu, který zůstal otevřený na společném tabletu. Nepohádali se kvůli třem tisícům. Pohádali se kvůli tomu, že lhala.

Proč mi lžeš o křesle? Protože z každého polštáře děláš referendum o našem manželství. Protože ty z pokoje na spaní děláš garsonku!

A co ti na tom vadí? Že jsi v ní šťastnější než se mnou! Jana na něj zařvala:

Někdy ano! Pak bylo ticho. Křeslo už nešlo vrátit.

Ani tu větu.

První měsíce spolu spali méně. Potom více. Jana říká, že byla odpočatější.

Roman tvrdí, že se začali víc snažit. Už se nestávalo, že jeden sáhl na druhého v jedenáct večer a druhý otráveně řekl, že vstává v šest. Někdy Jana přišla do Romanovy ložnice.

Někdy Roman k ní. První noc, kdy po sexu Jana vstala a začala si oblékat pyžamo, Roman se posadil. Ty jdeš pryč?

Spát. Tady máš postel. Já vím.

Tak zůstaň. Jana se zarazila. Romane, já se fakt chci vyspat.

Jasně. Šla. Druhý den byl odtažitý.

To bylo snad poprvé v životě, kdy jsem pochopila, že pro mě sex a spaní nejsou totéž. Pro něj evidentně ano. Roman to formuluje jinak. Připadáte si trochu jako někdo, koho manželka použije a pak jde domů. Jenže její domov je o šest metrů dál.

Dříve mívali večerní rytmus. Kolem desáté Roman řekl: Jdeš?

Někdy Jana šla. Někdy dokončila díl seriálu. Ale většinou se jejich den nějak uzavřel společně.

Teď každý zmizel jinam. Roman sledoval zprávy. Jana četla.

Nebo telefonovala s kamarádkou. Nebo jen seděla v křesle. Jednou se Roman zastavil ve dveřích.

Co děláš? Nic. Tak pojď ke mně.

Proč? Roman se na ni podíval. Protože jsem tvůj manžel?

Jana se zasmála. On ne. Vidíš? Já už tě musím zvát, abys se mnou byla.

Seděli jsme spolu celý večer. Koukalas do telefonu. Ty na televizi.

Ale byli jsme spolu. Jana tehdy poprvé pochopila, že „být spolu“ pro ně dva znamená něco jiného.

To s ložnicí zdánlivě nesouviselo. Jana tvrdí, že souviselo. Roman ne.

Celé roky prala většinu prádla ona. Roman občas něco pověsil. Jana skládala.

Jednoho večera vytáhla ze sušičky oblečení. Svoje dala do komody. Romanovo nechala v koši.

Stál tam dva dny. Roman se zeptal: To je čistý?

Jo. Proč je to v koši? Protože jsem to nesložila.

To vidím. Tak si to slož. Roman na ni chvíli hleděl.

Co se děje? Nic. Tak proč jsi najednou přestala dělat věci, který jsi dělala třicet let?

Janu otázka rozčílila. Protože jsem zjistila, že je nemusím dělat. Ale já dělám taky věci pro tebe.

Jaký? Roman začal vyjmenovávat. Přezouvá auto.

Řeší servis. Pojištění. Opravy.

Sklep. Vyměňuje žárovky. Jana řekla:

Žárovku si fakt umím vyměnit. Roman odpověděl: A ponožky si umím složit.

Oba zmlkli. Od té doby si Roman prádlo skládá sám. Vadí mu to méně, než Jana čekala.

To ji trochu rozčiluje.

Roman jednou přišel domů dřív. Jana byla ve svém pokoji. Dveře zavřené.

Telefonovala s kamarádkou. Roman zaklepal. Jana otevřela.

Co je? Nic. Jen jsem doma. Dobře.

Půjdeš ven? Až dotelefonuju. Zavřela.

Roman stál chvíli na chodbě. Večer se pohádali. Ty zavřeš dveře, i když jsem doma.

Proto jsou tam dveře. Dřív jsi je nezavírala. Dřív jsem neměla vlastní pokoj.

Roman vybuchl. Ty sis neudělala vlastní pokoj. Ty sis udělala život beze mě. Jana odpověděla:

Možná jsem jen zjistila, že nemusím být pořád dostupná. Komu? Mně? Komukoli.

Jsme doma dva! Přesně. Roman se jí zeptal:

A kdybych si zavřel pokoj já a každý večer ti řekl, že chci mít klid, líbilo by se ti to? Jana automaticky řekla: Klidně.

Pak si uvědomila, že to možná nebyla odpověď, kterou chtěl slyšet.

Dcera o změně věděla, ale myslela si, že matka v jejím pokoji jen občas spí. Pak přijela z Olomouce. Na stole stála Janina kosmetika.

Ve skříni oblečení. Na místě starých plakátů visel obraz. Vedle postele nové křeslo.

Klára zůstala stát ve dveřích. Mami, cos udělala s mým pokojem? Říkala jsi, že ty plakáty můžu sundat.

To jo, ale… Otevřela skříň. Kde mám věci?

V horní polici. Všechno jsem ti nechala. Klára se podívala na matku. Ty tady fakt bydlíš?

Spím. A táta? Ve své ložnici.

Vy se rozvádíte? Jana se zasmála. Klára ne.

Ne. Jste si jistí? Roman stál na chodbě.

Jana čekala, že něco řekne. Řekl: Já jsem.

Jana se otočila. Co to má znamenat? Roman pokrčil rameny.

Já se rozvádět nechci. Já taky ne. Klára se podívala z jednoho na druhého.

Tak proč to zní, jako by jeden z vás lhal?

Další problém Jana nečekala. Klára řekla, že chce mít doma pořád svůj pokoj. Ale ty jsi tady pár dní v měsíci.

A? Já tam spím každý den. Takže už tady nebydlím?

Jana se naštvala. To jsem neřekla. Klára začala brečet.

Přijedu domů a můj pokoj není můj. Jana jí vysvětlovala, že všechny její věci zůstaly. Že když přijede, Jana může spát jinde.

Klára řekla: Kde? Jana neodpověděla.

Roman stál u kuchyňské linky. Do hádky se nezapojoval. To Janu rozčilovalo ještě víc.

Později jí řekl: Tys fakt čekala, že bude nadšená, že sis zabrala její pokoj? Ona tu nebydlí.

Je jí třiadvacet, Jano. Ještě studuje. Tak co navrhuješ? Máme velkou manželskou postel.

Jana mu řekla, ať jde do háje.

Kvůli Kláře. Dcera spala ve svém pokoji. Jana šla k Romanovi.

Měla svůj polštář. Roman nic nekomentoval. Lehli si.

Zhasli. Po deseti minutách Roman položil ruku Janě na bok. Nebyla to sexuální výzva.

Jen ruka. Dřív tak spali často. Jana ji po chvíli sundala.

Je mi horko. Roman se otočil. Za půl hodiny začal chrápat.

Jana do něj strčila. Přetočil se. Ve 4.17 byla vzhůru.

Poslouchala jeho dech. Dívala se do stropu. A najednou jí bylo smutno.

Ne naštvaně. Smutno. Vzpomněla si, jak v téhle posteli ležela po smrti svého otce a Roman ji celou noc držel za ruku.

Jak mezi nimi spala Klára s horečkou. Jak se jednou po velké hádce probudili každý na úplném kraji matrace a Roman ráno natáhl nohu, aby se jí dotkl. Jak tu leželi první noc po nastěhování, mezi krabicemi, protože nemohli najít povlečení.

Najednou jsem měla pocit, že opouštím něco mnohem většího než postel. Ráno Roman ještě spal. Jana se na něj chvíli dívala.

Pak vstala. A večer se zase vrátila do svého pokoje.

Po té noci si myslel, že mají šanci. Našel matraci, kterou mu doporučil známý. Širší.

Pevnější. Objednal dvě samostatné peřiny. Koupil nový rošt.

Celkem to stálo přes dvacet tisíc. Jana o tom věděla až ve chvíli, kdy přijela doprava. Ty ses zbláznil.

Říkala jsi, že tě bolela záda. Ale neřekla jsem, ať koupíš matraci. Tak ji vyzkoušej.

Vyzkoušela. Byla výborná. Roman se usmíval.

Vidíš. Tehdy mu řekla, že se stejně nevrátí. A Roman konečně pochopil něco, co Jana pochopila už dávno.

Chrápání bylo důvod, proč odešla. Nebylo důvodem, proč zůstala pryč.

Tahle hádka byla nejhorší. Roman se už nesnažil být klidný. Tak mi konečně řekni proč.

Já ti to říkám. Neříkáš. Říkáš mi o okně, peřině a lampičce. Protože mi to vyhovuje.

Proč? Jana zvýšila hlas. Protože jsem třicet let s někým!

Roman zmlkl. Jana věděla, že věta zní strašně. Ale pokračovala.

Od dvaceti. Nejdřív koleje, pak ty, děti. Pořád někdo v pokoji. Pořád někdo něco chce. Mami, kde mám tričko. Jano, kde jsou klíče. Jano, koupila jsi tohle? Jano, kdy přijdeš? Jano, jdeš spát? Roman na ni hleděl. Já jsem problém?

Ne. Tak to zní. Ty neposloucháš.

Poslouchám. Říkáš, že největší luxus tvého života je zavřít za mnou dveře. Jana začala brečet. Ne za tebou.

Tak za kým? Nevěděla, jak mu vysvětlit, že někdy za celým světem. Roman odešel.

Tentokrát práskl dveřmi on.

Několik dní spolu mluvili jen prakticky. Pak Roman řekl: Víš, co mi vadí nejvíc?

Jana čekala. Že ty tomu říkáš prostor. Ale bereš ho jenom ty. Jak?

Máš svůj pokoj. Zavřeš dveře. Když chceš být sama, jsi sama. Když chceš být se mnou, přijdeš. Jana se nadechla. Roman pokračoval.

A co já? Ty můžeš taky zavřít dveře. Jaký dveře? Já jsem v naší starý ložnici. Všechny tvoje věci tam pořád jsou. Každý ráno tam chodíš pro kabát. Když potřebuješ něco ze skříně, přijdeš. Když chceš sex, přijdeš. A pak zase odejdeš.

Jana nic neřekla. Ty máš soukromí a zároveň máš mě, kdy se ti hodím. Tohle ji zasáhlo více než cokoli předtím.

Protože část byla pravda.

Druhý den Jana přenesla zbývající oblečení. Trvalo jí to několik hodin. Roman seděl v obýváku.

Když otevřel ložnicovou skříň, Janina polovina byla téměř prázdná. Co děláš? Říkal jsi, že sem pořád chodím.

Takže ses rozhodla odstěhovat úplně? Ne. Jen ti dávám ten prostor. Roman se zasmál.

To je fakt neuvěřitelný. Co zase? Já ti řeknu, že mi chybíš, a ty mi vyklidíš skříň.

Jana se opřela o dveře. Tak co po mně chceš? Roman odpověděl:

Abys někdy neřešila jen logistiku.

Dnes spí odděleně téměř rok. Některé věci se uklidnily. Klára dostane svůj pokoj vždy, když přijede.

Jana tehdy spí v obýváku. K Romanovi se už automaticky nevrací. Komodu ani křeslo neodvezla.

Roman má velkou ložnici prakticky sám. Novou matraci si pochvaluje. Stále se někdy probudí a natáhne ruku na druhou polovinu postele.

To je zvyk. Sedmadvacet let je asi dost dlouho. Sex mají. Podle Jany dokonce lepší než před dvěma lety.

Roman neví, jestli je to dostatečná náhrada. Ona říká: „Vždyť spolu normálně žijeme.“ A já nevím, co znamená normálně. Třeba opravdu nic špatně není. Jen jsem si nepředstavoval, že zestárnu takhle. Jana o rozvodu nepřemýšlí.

Roman tvrdí, že také ne. Ale přiznává, že jednou během nejhorší hádky otevřel na internetu nabídku bytů. Jen se díval.

Janě to neřekl. Řekl jí to až později. Urazila se.

Takže ty chceš odejít? Roman se rozesmál. Podíval jsem se jednou na byty a ty se bojíš, že odejdu. Ty ses odstěhovala před rokem a já to mám považovat jen za lepší spánek.

Jana na tu větu neměla odpověď.

Před několika týdny se Jana probudila kolem šesté. Byla neděle. V bytě bylo ticho.

Šla na toaletu. Když se vracela, zastavila se před Romanovou ložnicí. Dveře byly otevřené.

Ležel na své straně postele. Druhá byla prázdná. Jana si k němu lehla.

Roman se probudil. Co je? Nic.

Nemůžeš spát? Můžu. Leželi vedle sebe.

Roman ji vzal za ruku. Jana tentokrát ruku nesundala. Za chvíli Roman znovu usnul.

Jana ne. Dívala se na novou matraci, dvě peřiny a na polovinu místnosti, která kdysi bývala její. Bylo jí tam dobře.

Opravdu. Jen ne tak dobře, aby tam chtěla zůstat každou noc. Po půl hodině vstala.

Roman otevřel oči. Jdeš? Jana přikývla.

Roman pustil její ruku. Tentokrát neřekl nic. Jana došla do svého pokoje a zavřela dveře.

Pak je znovu otevřela. Nevěděla přesně proč. Možná proto, že Roman má v něčem pravdu.

Vlastní pokoj se dá zařídit docela snadno. Mnohem těžší je zjistit, kolik dveří můžete v manželství zavřít, aby na druhé straně pořád někdo chtěl zůstat.