Článek
Teprve potom jsem si vzpomněla. Garsonka byla v Žabovřeskách, čtyři zastávky tramvají od našeho bytu. Třicet jedna metrů čtverečních, třetí patro bez výtahu, kuchyňská linka podél jedné stěny a koupelna, v níž člověk mohl sedět na záchodě a současně se kolenem dotýkat pračky. Když jsem ji poprvé viděla, nelíbila se mi. Byla příliš malá a za peníze, které chtěli za jeden měsíc nájmu, jsme kdysi platili skoro polovinu hypotéky na náš byt. Makléř mi ukazoval úložné prostory, novou lednici a výhled do dvora. Přesto jsem druhý den podepsala smlouvu.
Pavlovi jsem to řekla večer. Seděl v kuchyni a krájel chleba. „Vzala jsem ten byt.“ Přestal krájet. „Který?“
„Ten v Žabinách.“ „Aha.“ Čekala jsem otázku. Nepřišla. „Od prvního.“ „Tak brzo?“ „Je volný.“ Pavel položil nůž.
„Chceš, abych ti pomohl se stěhováním?“ „Já se nestěhuju.“ Podíval se na mě. „Dobře.“ „Budu tam jen někdy.“ „Jak často?“
„Nevím.“ „Tak jo.“
Byli jsme manželé třicet dva let. Kdyby ten rozhovor zaslechl někdo cizí, možná by mu připadal strašný. Mně připadal překvapivě obyčejný. Nikdo nekřičel. Nikdo neodešel od stolu. Pavel se nezeptal, jestli mám někoho jiného. O garsonce věděl od chvíle, kdy jsem začala chodit na prohlídky.
Nejdřív jsem totiž hledala hotel.
Jednou v listopadu jsem si po práci rezervovala pokoj kousek od hlavního nádraží. Pavlovi jsem řekla, že jedu na školení do Olomouce. Ve skutečnosti jsem seděla sama v hotelové restauraci, snědla salát, který stál skoro čtyři sta korun, potom jsem šla do pokoje, pustila televizi a spala deset hodin.
Když jsem druhý den přišla domů, Pavel stál v předsíni a věšel prádlo na sušák. „Jak bylo v Olomouci?“ „Dobře.“
„Co jste měli?“ Na okamžik jsem nevěděla. „Co jako?“ „Na tom školení.“ „Komunikaci.“ Pavel se na mě podíval. Potom kývl.
O dva týdny později jsem hotel zopakovala. Tentokrát jsem řekla, že jdu s kolegyněmi na firemní večírek a nechci se v noci vracet taxíkem. Při třetím pokusu už jsem si nic nevymýšlela.
„Dneska spím jinde,“ řekla jsem. „Kde?“ „V hotelu.“ Pavel zvedl oči od telefonu. „Proč?“ „Protože chci.“
„Jsi na mě naštvaná?“ „Ne.“ „Tak proč hotel?“ „Chci mít večer sama pro sebe.“ „Tak běž do ložnice. Já budu v obýváku.“
„To není stejné.“ „Dobře.“ „Neříkej pořád dobře.“ „Tak co mám říct?“ Nevěděla jsem. Sedl si ke mně. „Udělal jsem něco?“
„Ne.“ „Tak co se děje?“
Podívala jsem se na něj. Bylo mu jednašedesát. Vlasy měl skoro úplně šedé a po večeři si už několik let automaticky nasazoval brýle, protože bez nich nepřečetl zprávu na telefonu. Znala jsem ho od svých třiadvaceti. Věděla jsem, jak bude vypadat jeho obličej ještě předtím, než se zasměje. Poznala jsem podle zavření dveří, jestli přišel domů naštvaný. Věděla jsem, kterou košili nesnáší, protože ho kouše u krku, a kterou nohu si při sezení vždycky založí přes druhou.
„Nevím,“ řekla jsem. Pavel kývl. „Tak jo.“ Ten večer jsem nikam nejela. Za měsíc jsem ale začala hledat garsonku.
Naše dcera Klára o ní nevěděla. Bylo jí devětadvacet, bydlela s Davidem v Praze a domů jezdila jednou za měsíc, někdy méně. Syn Martin žil v Belgii, pracoval v Gentu a do Brna přijížděl většinou jen o Vánocích a v létě.
Děti byly pryč už dlouho.
První rok se mi prázdný byt líbil. Nikdo nepil mléko rovnou z krabice, nikdo nechával mokré ručníky na posteli a v pátek jsme mohli jít do kina bez toho, abychom komukoli psali, kdy přijdeme. Začali jsme cestovat. Řím, Madeira, Tenerife. Pavel prodal kombík a koupil menší auto. Říkali jsme si, že teď máme konečně čas na sebe.
Času jsme opravdu měli hodně.
Pak Pavel odešel do důchodu. O něco dřív, než plánoval. Firma, kde pracoval skoro třicet let, rušila oddělení a nabídla mu odstupné, které by podle něj bylo hloupé odmítnout. Já dál pracovala jako účetní ve stavební firmě.
Najednou byl pokaždé doma, když jsem přišla z práce.
Vařil. Nakupoval. Pral. Chodil dvakrát týdně plavat a jednou na angličtinu. Nevisel na mně. Nečekal u dveří. Neměl žádnou potřebu mě kontrolovat.
Jen tam byl.
Když jsem ráno odcházela, seděl u kuchyňského stolu. Když jsem se večer vracela, často tam seděl znovu. Začal mi vyprávět věci, které dřív neměly dostatečnou váhu, aby se dostaly do večerního rozhovoru. Že v Albertu přestěhovali jogurty. Že soused koupil nové auto. Že pošťák nechal balík dole. Že na balkoně zase seděl holub.
Nejdřív jsem poslouchala. Potom jsem jen odpovídala. „Hm.“ „Jo.“ „Fakt?“ Pavel to samozřejmě poznal. „Tebe to nezajímá.“
„Zajímá.“ „Nezajímá.“ „Tak trochu.“ Zasmál se. Dřív bych se smála taky.
Postupně mi začaly vadit věci, o kterých jsem věděla, že by mi vadit neměly. Jak pokaždé při mém příchodu ztlumil televizi, aby mi mohl něco říct. Jak věděl, kdy mám kadeřnici. Jak se zeptal, jestli budu v práci do pěti nebo do šesti. Jak si všiml nového krému v koupelně.
Jednou jsem přišla domů a Pavel řekl: „Ty máš nový kalhoty.“ „Jo.“ „Sluší ti.“ „Dík.“
Šla jsem do ložnice a zavřela dveře. Seděla jsem na posteli a byla na něj vzteklá. Nevěděla jsem proč.
První věc, kterou jsem si do garsonky koupila, byl hrnek. Nebyla tam postel ani stůl, ale já už měla hrnek. Bílý, s tenkým modrým okrajem.
Doma jsme měli asi dvacet hrnků. Většina byla z cest, od dětí nebo z nějakých firemních akcí. Pavel pil kávu z velkého černého hrnku s nápisem WORLD’S BEST DAD, který mu Martin koupil jako puberťák v Londýně.
Nikdy předtím jsem nepřemýšlela, jestli je některý hrnek jen můj.
Garsonku jsme zařizovali společně. Pavel přivezl vrtačku a složil skříňku z IKEA. „Je nakřivo,“ řekla jsem. „Není.“
„Je.“ Položil na ni vodováhu. Bublina byla skoro uprostřed. „Vidíš.“ „Je nakřivo stěna.“ „Tak to reklamuj majiteli.“
Koupili jsme rozkládací pohovku, protože normální postel by zabrala skoro celý pokoj. Pavel tvrdil, že si musím pořídit kvalitní matraci.
„Budu tady jednou za čas.“ „Tak právě proto.“ „Ty tady spát nebudeš.“ „Já mluvím o tobě.“
Po několika týdnech měl v koupelně vlastní kartáček. Nevím, jak se tam dostal. Jednou jsme večer skládali polici, dali si víno a už bylo pozdě.
„Mám jet domů?“ zeptal se. „Asi.“ Podíval se na hodiny. „Poslední tramvaj jede ještě dlouho.“ „Tak zůstaň.“
Ráno udělal kávu do mého jediného hrnku. „A já?“ zeptala jsem se. „Ty jsi doma, můžeš si koupit další.“
Začala jsem se smát. „Já jsem doma?“ Pavel se zarazil. „No.“ Podal mi hrnek. „Tak pij.“
Postupně jsme si vytvořili režim, o kterém jsme se nikdy výslovně nedohodli. V pondělí a úterý jsem spala doma. Ve středu někdy v garsonce. Ve čtvrtek doma. Pátek podle toho, co jsme měli v plánu. V sobotu jsme většinou byli spolu a nedělní oběd jsme vždycky jedli doma.
Tím doma jsme oba mysleli náš byt. Garsonce jsme říkali byt. „Jdeš dneska do bytu?“ „Jo.“ „Mám koupit mléko?“ „Tam mám.“
„Tak zítra?“ „Zítra.“
Po několika týdnech jsem zjistila, že když přijdu po dvou nocích domů, opravdu poslouchám, co Pavel říká.
„Na plavání dneska zavřeli jeden bazén.“ „Proč?“ „Nějaká havárie.“ „Jaká?“ „Nevím.“
Před pár měsíci bych už při druhé větě koukala do telefonu.
Také jsme se méně hádali. Pavel mi nepřekážel tím, že existoval v prostoru, kde jsem právě chtěla být sama, a já se na něj přestala dívat jako na člověka, který mi něco bere, i když nedělá vůbec nic.
Jednou jsme v sobotu ráno leželi v posteli doma a Pavel řekl: „Víš, že jsi teď příjemnější?“ Otočila jsem se k němu.
„Tak díky.“ „To byl kompliment.“ „Moc ne.“ „Já jsem taky příjemnější.“ „To je pravda.“ „Vidíš.“
Sex jsme měli častěji než před garsonkou. Ani jeden jsme to nekomentovali.
Kláře jsme nic neřekli. Ne proto, že bychom to tajili. Jen nebylo jasné, co by se vlastně oznamovalo.
Mám pronajatou garsonku, protože někdy nechci, aby někdo věděl, že si právě dělám čaj? Nehádáme se. Nerozvádíme se.
Nikdo nikoho nepodvádí.
V květnu měla Klára s Davidem přijet na víkend. V pátek jsem spala v garsonce, protože jsem tam potřebovala uklidit a odnést několik věcí.
Ráno mi zavolala. „Mami, kde jsi?“ „V Žabinách.“ „Proč?“ „Co proč?“ „Táta říkal, že nejsi doma.“
Podívala jsem se kolem sebe. Na židli visely moje kalhoty, na stole ležela rozečtená kniha a v lednici bylo otevřené máslo a dvě vejce.
„Jsem v bytě.“ „V jakým bytě?“ Mlčela jsem. „Mami?“ „Já ti to vysvětlím.“ „Co mi vysvětlíš?“ „Až přijedete.“
„Vy se rozvádíte?“ Řekla to tak rychle, že jsem se začala smát. Neměla jsem. „Proč se směješ?“ „Nerozvádíme.“
„Tak v jakým jsi bytě?“ „Kláro, všechno je v pořádku.“ „Tohle přesně říkají lidi, když něco v pořádku není.“ Zavěsila.
Zavolala jsem Pavlovi. „Cos jí řekl?“ „Komu?“ „Kláře.“ „Že nejsi doma.“ „Proč?“ „Protože se ptala.“
„Nemohl jsi říct, že nevíš?“ „Ale já vím.“ „Teď si myslí, že se rozvádíme.“ Pavel se zasmál. „Tobě to připadá vtipný?“
„Trochu.“ „Mně ne.“ „Tak jí to řekneme.“ „Co?“ „Že se nerozvádíme.“ „A ten byt?“ „Že máš byt.“
„Já mám pronajatou garsonku.“ „Dobře.“ „Pavle.“ „Co?“ „Ty tomu fakt vůbec nepomáháš.“
Odpoledne přijeli krátce po čtvrté. Klára vešla první. Objala mě jen rychle. David se tvářil způsobem, který naznačoval, že ví, že se děje něco rodinného, a chtěl by být neviditelný.
Pavel udělal kávu. Seděli jsme v kuchyni. „Tak?“ řekla Klára. „Co tak?“ zeptal se Pavel. „Tati.“ „Já nic.“
Podívala se na mě. „Jaký byt?“ „Pronajala jsem si garsonku.“ „Proč?“ „Protože jsem chtěla.“ „Sama?“ „Ano.“ „Jak dlouho?“
„Od ledna.“ Klára se opřela. „Pět měsíců.“ „Asi.“ „A nic jste nám neřekli.“ „Co jsme vám měli říct?“ zeptal se Pavel.
„Třeba že máma bydlí jinde.“ „Nebydlí jinde.“ „Spí jinde.“ „Někdy.“ „Kolikrát týdně?“ Podívala jsem se na ni.
„To je výslech?“ „Jen se snažím pochopit, co se děje.“ „Nic se neděje.“ „Mami, máš druhý byt.“ „Pronajatou garsonku.“
„Dobře. Pronajatou garsonku.“ „Ano.“ „Proč?“ „Protože chci být někdy sama.“ Klára čekala. „To je celý?“ „Ano.“ „A táta?“
„Co já?“ řekl Pavel. „Tobě to nevadí?“ Pokrčil rameny. „Teď ne.“ Podívala jsem se na něj. „Teď?“ Klára si toho všimla.
„Takže ti to vadilo.“ Pavel se napil kávy. „Nejdřív trochu.“ „To jsi mi neřekl,“ řekla jsem. „Ty ses neptala.“ „Pavle.“
„Co?“ Klára se chytila za čelo. „Můžete se prosím přestat hádat o tom, že se nehádáte?“
David se rozesmál. Hned se omluvil. „Proč ti to vadilo?“ zeptala jsem se Pavla.
„Protože jsem nevěděl, proč tam chceš být.“ „Říkala jsem ti to.“ „Říkala jsi, že chceš být sama.“ „No.“
„To může znamenat různý věci.“ Klára se na něj podívala. „Myslel sis, že má někoho?“ „Chvíli.“ „Pavle!“ „Ptáte se.“
Byla jsem zároveň naštvaná a pobavená. „A pak?“ „Pak jsem pochopil, že nemá.“ „Jak?“
„Protože bys tam se mnou asi nešroubovala skříň.“ David už se nesnažil nesmát. Klára ne. „Takže je to vážně v pořádku?“
Pavel chvíli přemýšlel. „Máma přijde domů ráda.“ Podívala jsem se na něj. „A já jsem rád, když přijde.“
Klára sklopila oči ke stolu.
Večer jsme šli všichni čtyři na večeři. O garsonce už nikdo nemluvil. Klára byla trochu odtažitá, ale vyprávěla o práci a o tom, že s Davidem hledají větší byt.
Když jsme se vrátili, šla s Davidem spát do svého bývalého pokoje. Pavel si čistil zuby. Stála jsem ve dveřích koupelny.
„Tobě to fakt vadilo?“ Vyplivl pastu. „Ne ten byt.“ „Tak co?“ „Že ode mě chceš pryč.“ „Já jsem od tebe nechtěla pryč.“
„Teď to vím.“ „A proč jsi nic neřekl?“ „Ptal jsem se.“ „Jednou.“ „A ty jsi řekla, že nevíš.“ Opláchl kartáček.
„Tak jsem tě nechal.“ „A co sis myslel?“ „Všechno možný.“ „Že se chci rozvést?“ „Jo.“ „A tys mě nechal pronajmout byt?“
Pavel se opřel o umyvadlo. „Co jsem měl udělat?“ „Nevím. Něco.“ „Zakázat ti to?“ „To ne.“ „Tak co?“ Nevěděla jsem.
Pavel mě obešel. „Jdu spát.“ „To je všechno?“ „Co ještě?“ „Nevím.“ „Tak pojď.“ Ráno byla Klára v kuchyni dřív než my.
„Mami.“ „Hm.“ „Můžu ten byt vidět?“ „Proč?“ „Jen tak.“ Po snídani jsme tam jely spolu. Pavel zůstal doma.
V tramvaji bylo plno a celou cestu jsme stály. „Jak dlouho tam chceš být?“ zeptala se. „Nevím.“ „Rok? Dva?“ „Možná.“
„A co až půjdeš do důchodu?“ „Já ještě pár let pracuju.“ „Ale potom.“ „Kláro, já nevím, co budu dělat za pět let.“
Přikývla. Garsonka jí připadala ještě menší než mně při první návštěvě. „To je fakt všechno?“ „Říkala jsem.“
„Ale je to hezký.“ Otevřela balkonové dveře. „Je tady ticho.“ „Jo.“ Sedla si na pohovku.
Na stole stál můj bílý hrnek s modrým okrajem a vedle něj černý hrnek, který Pavel přinesl asi před měsícem.
„Táta tady má hrnek.“ „Jo.“ „A kartáček.“ „Ten jsi kontrolovala?“ „Je vidět.“ Začala se smát.
Potom vzala do ruky fotografii z police. Byli jsme na ní s Pavlem na Madeiře, oba něco přes padesát, za námi moře.
„Proč tady máš fotku táty?“ „Proč bych neměla?“ „Nevím.“ Položila ji zpátky.
„Ty sis myslela, že sem chodím před ním utíkat?“ „Trochu.“ „Někdy jo.“ Podívala se na mě. „Takže jo.“ „Ale ne před ním.“
„Tak před čím?“ Sedla jsem si vedle ní. „Nevím, jak to vysvětlit.“ „Zkus to.“ Podívala jsem se na hrnek.
„Když jsem doma a udělám si čaj, Pavel ví, že jsem si udělala čaj.“ Klára se zamračila. „To je manželství.“ „Asi.“
„A tady?“ „Tady to nikdo neví.“ Dívala se na mě. „Mně to přijde trochu smutný.“ „Mně ne.“
„Že chceš něco dělat, aniž táta ví, že to děláš.“ „Nechci před ním nic tajit.“ „Ale nechceš, aby o všem věděl.“ „Ano.“
Klára chvíli mlčela. „Vy se máte pořád rádi?“ „Ano.“ „To bylo rychlý.“ „Protože to vím.“ „A milujete se?“
Podívala jsem se na ni. „Ano.“ Klára si přitáhla nohy k sobě. „Tak dobře.“ „Ale?“ „Nic.“ „Řekni to.“
„Já jen nechci, abyste se jednou rozešli a pak mi řekli, že to bylo vlastně deset let jasný.“ „Není nic jasný.“
„Já vím.“ „Nikdo neví, co bude za deset let.“ Klára se podívala po místnosti. „Můžu tady někdy přespat?“ „Ne.“ „Proč?“
„Protože je to můj byt.“ Začala se smát. „Tak vidíš.“ Cestou zpátky jsme si koupily zmrzlinu a o garsonce už nemluvily.
Martinovi jsme o ní řekli až v létě. Seděl na balkoně, pil pivo a Klára mu mezi řečí oznámila: „Máma má garsonku.“
Martin se na mě podíval. „Proč?“ „Protože chtěla,“ řekl Pavel. „Vy se rozvádíte?“ Klára se zasmála. „Nerozvádíme.“
Martin chvíli mlčel. „Kolik stojí?“ Řekla jsem částku. „To je dost.“ „Jo.“ A tím pro něj byla věc skoro vyřízená.
Na podzim se odstěhoval z Belgie do Kodaně. Klára s Davidem koupili větší byt. Můj nájem pokračoval.
Jednou mi majitel napsal, jestli chci prodloužit smlouvu na další rok. Seděla jsem v práci a dívala se na zprávu.
Večer jsem se zeptala Pavla. „Mám prodloužit nájem?“ Krájel cibuli. „Chceš?“ „Nevím.“ „Tak jo.“ „To není odpověď.“
„Jak mám vědět, jestli chceš svůj byt?“ „Ty chceš, abych ho měla?“ Přestal krájet. „To je chyták?“ „Ne.“ „Tak jo.“
„Proč?“ „Protože nám to funguje.“ „Nám?“ „No.“ „Je to můj byt.“ Pavel se usmál. „Tak ho zruš.“ „Proč?“ „Jano.“
Začala jsem se smát. Nájem jsem prodloužila.
Jednu středu mi Pavel zavolal kolem deváté večer. Byla jsem v garsonce a četla. „Co je?“ zeptala jsem se. „Nic.“
„Tak proč voláš?“ „Nemůžu ti zavolat?“ „Můžeš.“ „Jen že zítra přijde instalatér.“ „Kvůli čemu?“ „Ten kohoutek.“ „Aha.“
„A koupil jsem lososa.“ „Dobře.“ Chvíli bylo ticho. „Jsi tam sama?“ „Ano.“ „Tak jo.“ „Proč?“ „Jen tak.“ „Dobrou.“
„Dobrou.“ Položila jsem telefon. Za deset minut někdo zazvonil. Pavel stál na chodbě s igelitovou taškou.
„Co tady děláš?“ „Přijel jsem.“ „To vidím.“ „Mám víno.“ „Ty ses před chvílí ptal, jestli jsem sama.“ „Jo.“
„A pak jsi přijel.“ „Můžu odejít.“ Stál tam v bundě. „Tak běž.“ Podíval se na mě. „Fakt?“ „Ne.“ Seděli jsme do půlnoci.
Ráno odešel dřív, protože měl plavání. Když jsem se probudila, na kuchyňské lince stály dva hrnky.
Druhý rok měl Pavel v garsonce tričko, nabíječku a jednu zásuvku ve skříni. „Ty se sem stěhuješ,“ řekla jsem.
„Mám jednu zásuvku.“ „Začíná to tak.“ „Tak ji vyklidím.“ „Nemusíš.“ Nevyklidil.
Když jsme s Pavlem slavili třicáté páté výročí svatby, děti nám koupily víkend ve Vídni. Klára na přání napsala:
Pro naše pořád sezdané rodiče. Pavel to četl nahlas. „Pořád?“ „Buď rád,“ řekla jsem.
Ve Vídni jsme měli malý hotelový pokoj. První noc jsem nemohla spát. „Chrápeš,“ řekla jsem. „Nespím.“
„Tak chrápeš vzhůru.“ Otočil se. „Můžeš si pronajmout pokoj vedle.“ „Drž hubu.“ Za chvíli jsem usnula.
Poslední den jsme seděli v kavárně. Pavel jedl štrúdl.
„Víš, že kdybys tehdy řekla, že se chceš odstěhovat úplně, asi bych tě nechal,“ řekl. „Jak nechal?“ „No.“
„Jako že bys nic neudělal?“ „Řekl bych, že nechci.“ „A dál?“ „Co dál?“ „Nevím. Bojoval.“ Pavel položil vidličku.
„Jak se bojuje proti tomu, že někdo nechce být s tebou?“ „Nevím.“ „Tak vidíš.“
„Ty máš někdy strašně depresivní odpovědi.“ „Já jsem spokojený.“ Začala jsem se smát. Pavel dopil kávu.
„Myslel jsem si tehdy, že když ti nechám místo, možná se vrátíš.“ „Já jsem se nikam nestěhovala.“ „Já vím.“
„Tak proč říkáš vrátíš?“ Chvíli přemýšlel. „Nevím.“ Neptala jsem se dál. O několik měsíců později mi Klára zavolala.
„Můžu u vás o víkendu spát?“ „Jasně.“ „Sama.“ Zarazila jsem se. „Co David?“ „Je u kamaráda.“ „Pohádali jste se?“
„Trochu.“ „Chceš o tom mluvit?“ „Ne po telefonu.“ Přijela v pátek večer.
David se od ní neodstěhoval. Vzal si několik věcí a řekl, že potřebuje pár týdnů sám. Ona mu nejdřív řekla, ať se tedy nevrací vůbec, a druhý den mu volala, že to tak nemyslela.
Seděly jsme v kuchyni. „On říká, že neví, jestli se chce rozejít,“ řekla. „A ty?“ „Já se rozejít nechci.“
„Tak mu dej čas.“ Klára se na mě podívala. „Tohle mi říkáš ty.“ „Co tím myslíš?“ „Nic.“ „Řekni.“
„Jen že tys potřebovala byt a táta ti ho dal.“ „Nedal. Platím si ho.“ „Víš, jak to myslím.“
Pavel byl v obýváku a dělal, že nás neslyší. „David říká, že mě pořád miluje,“ pokračovala Klára. „To je dobře.“ „Je?“
„Asi.“ „A přitom chce být sám.“ Podívala se na mě. „Jak jsi věděla, že nechceš odejít úplně?“ „Nevěděla.“
„Tak proč jsi neodešla?“ „Protože jsem nechtěla.“ „To je úplně k ničemu.“ „Já vím.“
Klára se rozesmála a potom začala brečet. Sedla jsem si vedle ní. Pavel přišel asi po deseti minutách. „Mám udělat čaj?“
Klára kývla. Nic dalšího se neptal.
David se po třech týdnech vrátil. Neznamenalo to, že se všechno spravilo. Klára o něm nějakou dobu mluvila méně než dřív.
Nikdy jsem se jí nezeptala, jestli to souvisí s námi.
O rok později mi majitel garsonky oznámil, že ji chce prodat. Zavolal mi ve středu odpoledne a byl skoro omluvný.
Když jsem přišla domů, Pavel vařil. „Prodává se byt.“ „Náš?“ „Garsonka.“ Přestal míchat omáčku. „Aha.“
„Majitel ji chce prodat.“ „Tak si najdeš jinou.“ Řekl to automaticky. „Mám?“ Podíval se na mě. „Nevím.“
„To říkáš vždycky.“ „Protože nevím.“ Sedla jsem si ke stolu. „Možná už ji nepotřebuju.“ Pavel vypnul sporák.
„Tak dobře.“ „Zase.“ „Co chceš slyšet?“ „Nevím.“ Sedl si naproti mně. „Chceš se vrátit?“ Ta otázka mě zarazila. „Kam?“
Pavel se usmál.
Garsonku jsme vyklízeli spolu. Skoro všechno se vešlo do auta. Pohovku a skříňku si vzala nová majitelka. Knihy jsem odvezla domů.
Pavel nesl krabici s nádobím. „Proč máš šest hrnků?“ zeptal se. „Protože jsi sem nanosil svoje.“ „Dva.“ „Tři.“
„Ten modrý není můj.“ „Je.“ „Já z modrého nepiju.“ „To je nějaké tvoje pravidlo?“ „Asi.“
Poslední věc, kterou jsem odnesla, byl bílý hrnek s modrým okrajem.
Doma jsem ho položila do skříňky vedle černého WORLD’S BEST DAD. První týden jsem spala každou noc doma. Druhý také.
Třetí středu jsem přišla z práce a Pavel seděl v kuchyni. „Ahoj.“ „Ahoj.“ „Jak bylo?“ „Dobře.“ „Koupil jsem lososa.“
„Jo.“ „A zítra přijde ten chlap kvůli roletám.“ „Dobře.“ Sundala jsem si kabát. „A v Albertu zase přestěhovali jogurty.“
Podívala jsem se na něj. Pavel se usmíval. „To není vtipný.“ „Trochu jo.“ Šla jsem do ložnice a zavřela dveře.
Pavel za mnou nepřišel. Ani nezaklepal.
Ležela jsem na posteli a skoro hodinu četla. Když jsem vyšla, prostíral k večeři. „Tak co?“ zeptal se. „Co?“ „Nic.“
Sedli jsme si. Několik měsíců jsme fungovali bez druhého bytu. Nebyla to katastrofa.
Pavel mi dával víc prostoru. Já se snažila nevnímat každou jeho otázku jako vpád.
Někdy jsem šla po práci sama do kavárny.
Jednou jsem strávila dvě hodiny v knihovně a pak zjistila, že vůbec nevím, proč sedím v knihovně, když bych mohla být doma.
Přišla jsem a Pavel spal v křesle. Někdy to stačilo. Jindy ne.
Na jaře jsem si všimla inzerátu na malý byt asi kilometr od nás. Dvě místnosti. Balkon. Druhé patro.
Poslala jsem odkaz Pavlovi. Byl na plavání. Za půl hodiny odpověděl: Ten je hezčí než minulej. Napsala jsem:
Je dražší. Odpověděl: Ale má výtah. Večer jsme se na něj šli podívat.
Makléř otevřel balkonové dveře. Bylo vidět koruny stromů a střechu školy. „Je tady klid,“ řekl Pavel. „Jo.“
Makléř se na nás podíval. „Byt hledáte pro sebe?“ Pavel se nadechl. Předběhla jsem ho. „Pro mě.“ Makléř kývl. „A pán?“
Podívala jsem se na Pavla. „Manžel.“ Makléř na okamžik zaváhal. Potom nám ukázal koupelnu.
Když jsme vyšli ven, Pavel řekl: „Chudák nevěděl, co s náma.“ „Nemusí všemu rozumět.“ „Ty tomu rozumíš?“ „Ne.“
„Tak dobře.“ „Pavle.“ Začal se smát. Byt jsem si pronajala. Pavel mi pomohl přenést věci.
Bílý hrnek s modrým okrajem jsem vzala z naší kuchyňské skříňky. V obchodě jsem pak koupila ještě jeden stejný.
Pavel je vybalil z papíru. „Ten je pro mě?“ „Ne.“ „Tak pro koho?“ „Pro návštěvu.“ „Takže pro mě.“ „Uvidíme.“
V neděli jsme obědvali doma. Po obědě Pavel usnul v křesle a já četla na pohovce. Kolem čtvrté se probudil.
„Jdeš dneska do bytu?“ „Jo.“ „Tak zítra?“ „Zítra.“ Doprovodil mě ke dveřím. „Vezmi si deštník.“ „Neprší.“ „Má.“ „Nemá.“
Pavel otevřel balkonové dveře. Venku začínalo mrholit. „Vidíš.“ Vzala jsem deštník. „Dobrou,“ řekl. „Je pět.“
„Tak hezkej večer.“ Objala jsem ho a šla dolů. Druhý byt byl deset minut pěšky. Uprostřed cesty začalo opravdu pršet.
Když jsem přišla, postavila jsem deštník do vany, uvařila si čaj a sedla si k oknu.
Na stole byly dva bílé hrnky s modrým okrajem. Druhý zůstal prázdný.
