Článek
Marta žila s manželem Karlem téměř čtyřicet let. Vzali se krátce po škole, společně vychovali syna a dceru a většinu života bydleli ve stejném bytě v menším městě na Vysočině.
Karel pracoval jako údržbář ve výrobním podniku. Ve volném čase opravoval všechno, co se doma porouchalo, a často pomáhal také dětem. V komoře měl skříň s nářadím, v ložnici zabíral téměř polovinu šatní skříně a po bytě nechával zápisníky s různými poznámkami.
Marta si na jeho věci někdy stěžovala. Vadilo jí, že schovává staré šrouby, kabely a časopisy, které podle ní už nikdy nebude potřebovat. Karel pokaždé odpověděl, že se ještě mohou hodit.
Když náhle zemřel na infarkt, všechny jeho věci zůstaly na svém místě.
„Ještě několik dní jsem měla pocit, že se vrátí a bude se ptát, kdo mu přemístil brýle nebo kde má pracovní bundu. Věděla jsem, že to není možné. Přesto jsem nedokázala otevřít jeho skříň a začít rozhodovat, co má zůstat a co se vyhodí,“ říká Marta.
Děti chtěly matce pomoci
První týdny po pohřbu se u Marty střídaly děti. Syn Pavel zařizoval úřady a dcera Lenka jí pomáhala s nákupy a domácností. Oba měli obavu, že jejich matka zůstane sama v bytě, kde jí všechno připomínalo zesnulého manžela.
Zpočátku Marta jejich pomoc vítala. Sama se nedokázala soustředit ani na jednoduché věci. Několikrát zapomněla vypnout sporák a jednou nechala klíče zvenku ve dveřích.
Po několika týdnech se ale děti začaly ptát, kdy začne otcovy věci třídit.
Navrhovaly, že oblečení odvezou na charitu, knihy nabídnou místní knihovně a nářadí rozdělí mezi příbuzné. Podle Lenky nebylo zdravé, aby všechno zůstávalo přesně tak, jak to Karel opustil.
Marta odpovídala, že na to potřebuje více času.
„Neříkala jsem, že si nechám každou košili nebo každou starou účtenku. Jen jsem nebyla připravená rozhodovat několik týdnů po pohřbu. Děti si myslely, že když věci zmizí, začne mi být rychleji lépe,“ vzpomíná.
Pavel se na situaci díval hlavně prakticky. Otcovo nářadí podle něj začínalo ve vlhčí komoře rezivět a část věcí by ještě mohla někomu sloužit.
Také on ale smrt otce nesl těžce. Prázdnou skříň a uklizený byt vnímal jako způsob, jak přijmout, že se Karel už nevrátí.
Marta jeho pohled chápala. Stále však opakovala, že chce být při třídění přítomná.
Na několik dní odjela k sestře
Přibližně dva měsíce po Karlově smrti přijela za Martou její starší sestra. Navrhla jí, aby s ní na několik dní odjela na chalupu a změnila prostředí.
Marta nejdříve odmítala. Měla pocit, že by neměla byt opouštět, přestože v něm už neměl kdo čekat.
Nakonec souhlasila. Dětem řekla, že bude pryč od čtvrtka do pondělí. Dcera ji ještě před odjezdem ujistila, že jí několik dní mimo domov prospěje.
Pavel měl od bytu náhradní klíče. Rodiče mu je před lety dali pro případ nemoci nebo jiné nenadálé situace. Marta nepředpokládala, že je použije bez jejího vědomí.
Děti se ale domluvily, že matce byt částečně vyklidí.
Později vysvětlovaly, že nechtěly udělat nic špatného. Myslely si, že jí usnadní návrat a zbaví ji rozhodování, které stále odkládala.
Během víkendu odvezly většinu Karlova oblečení, rozdělily nářadí mezi příbuzné a vyhodily staré papíry, kabely a poškozené věci. Nechaly doma svatební oblek, hodinky, několik košil a pár předmětů, o kterých si myslely, že budou pro matku důležité.
„Později mi říkaly, že mi přece všechno nevzaly. Několik věcí vybraly a schovaly. Jenže se mě nezeptaly, co pro mě mělo skutečnou hodnotu,“ říká Marta.
Po návratu zjistila, co zmizelo
Marta se vrátila v pondělí odpoledne. Hned si všimla, že v předsíni chybějí manželovy boty. V ložnici byla jeho část skříně téměř prázdná a z komory zmizelo nářadí.
Nejdříve si myslela, že děti všechno přestěhovaly do sklepa. Pavel jí ale po telefonu vysvětlil, že věci rozdělili, odvezli nebo vyhodili.
Podle něj by Marta sama ještě dlouho nenašla odvahu začít.
Zeptala se na šedý svetr, který Karel často nosil na chalupě. Syn si nepamatoval, zda skončil v charitě, nebo v kontejneru na textil.
Zmizely také Karlovy zápisníky. Psával si do nich termíny oprav, telefonní čísla, nákupní seznamy a běžné poznámky o tom, co je potřeba doma udělat.
Pro děti šlo o starý popsaný papír. Právě jeho ztráta ale Martu zasáhla nejvíce.
„Nebyly tam žádné důležité zápisy. Psával si, kolik stála oprava auta nebo kdy máme objednat kominíka. Byl tam ale jeho rukopis. Mohla jsem si zápisníky ještě jednou projít a potom je třeba sama vyhodit. Tuhle možnost už nemám,“ vysvětluje.
Nejvíce jí nevadilo, že se děti chtěly věcí zbavit. Vadilo jí, že jí nedaly možnost se s nimi rozloučit.
Každý situaci vnímal jinak
Lenka se matce omluvila, že jí o úklidu předem neřekla. Zároveň ale tvrdila, že byt v původním stavu Martě škodil.
Podle ní matka celé týdny téměř nevycházela a stále žila podle režimu, který měla s manželem. Děti doufaly, že jí změna prostředí pomůže začít znovu fungovat.
Pavel připustil, že postupovali příliš rychle. Dodal však, že se bál, že matka nechá všechno beze změny několik let a bude se stále více uzavírat do sebe.
Také on chtěl část otcových věcí získat. Nechtěl je ale schovávat. Přál si používat jeho nářadí a mít pocit, že tím pokračuje v něčem, co ho otec naučil.
Děti také připomněly, že Karel nebyl jen Martin manžel, ale také jejich otec. Jeho smrt se dotkla celé rodiny.
Marta jim toto právo neupírala. Chtěla ale, aby věci třídili společně.
„Možná měly pravdu v tom, že bych všechno ještě dlouho odkládala. Možná by skříň zůstala plná dalšího půl roku. Byl to ale můj byt, moje manželství a můj způsob loučení. Děti měly být se mnou, ne rozhodnout za mě,“ říká.
Některé věci se podařilo vrátit
V následujících dnech se Lenka pokusila zjistit, kam věci odvezli. Několik kusů oblečení se podařilo najít u příbuzných. Jeden ze synových známých vrátil Karlovo oblíbené kladivo a sadu šroubováků.
Šedý svetr ani zápisníky se však najít nepodařilo. Charitativní obchod už oblečení roztřídil a věci z kontejneru nebylo možné získat zpět.
Marta si nakonec nechala několik košil, hodinky a malé rádio, které měl Karel v komoře. Část zachráněného nářadí předala synovi.
Nechtěla z bytu udělat místo, kde se nesmí nic změnit. Chtěla pouze sama rozhodnout, kdy změna přijde.
Od události uplynul téměř rok. Marta už Karlovu polovinu skříně používá pro své věci. V bytě nechala fotografie a jednu krabici s osobními předměty.
S dětmi se dál vídá. Jejich vztah ale nějakou dobu nebyl stejný jako dříve.
Pavel jí po hádce náhradní klíče vrátil. Marta se později rozhodla, že jejich kopii zatím nedá ani jednomu z dětí. Nešlo podle ní o trest, ale o jasnou hranici, kterou po celé události potřebovala nastavit.
Dnes říká, že po smrti blízkého člověka jedná každý jinak. Někdo potřebuje věci rychle uklidit, jiný je chce ještě nějakou dobu ponechat na místě. Ani jeden způsob nemusí být špatný.
Pomoc ale podle Marty přestává být pomocí ve chvíli, kdy člověk rozhodne za někoho druhého. Děti jí chtěly ulehčit nejtěžší období. Zároveň jí však vzaly možnost rozloučit se s manželovými věcmi vlastním způsobem.
