Článek
Po šedesátce už jsem pochopila, že najít slušného chlapa není úplně jednoduché. Co mě ale překvapilo mnohem víc, bylo zjištění, že podobně obtížné může být najít si novou kamarádku.
Kamarádky samozřejmě mám.
Tedy alespoň teoreticky.
S Lenkou se známe od gymnázia. Vídáme se přibližně čtyřikrát ročně, protože bydlí za Prahou a od dubna do října prakticky nevylézá z chalupy.
Martina má tři vnoučata a z nějakého důvodu se z ní po jejich narození stala neplacená zaměstnankyně vlastních dětí.
„Ve čtvrtek nemůžu, mám Kubíka.“
„A v pátek?“
„Emičku.“
„Příští týden?“
„To jedeme s Kubíkem na logopedii.“
Kubíkovi je pět a mám pocit, že má společenský kalendář vytíženější než prezident republiky.
Pak mám Ivu, se kterou si rozumíme dokonale, ale její manžel odešel před dvěma lety do důchodu.
Od té doby chodí všude spolu.
Úplně všude.
Když Ivu pozvu na kávu, přijde s Karlem. Do kina jde s Karlem. Na výstavu jde s Karlem. Jednou jsme se domluvily, že půjdeme samy na víno, a když jsem přišla do restaurace, Karel už tam seděl.
„On nás jenom odvezl,“ vysvětlovala Iva.
Karel si objednal pivo a zůstal tři hodiny.
Nemám nic proti Karlovi. Je to příjemný muž.
Ale nepotřebuju ho vidět pokaždé, když chci s Ivou probrat něco, co se Karla vůbec netýká.
Například muže.
Moje kamarádky tedy existují, jen jsou většinou nedostupné.
A já jsem jednoho listopadového večera zjistila, že bych chtěla někoho, komu můžu ve středu napsat:
„Nechceš zítra do kina?“
A ona odpoví:
„Jo.“
Místo:
„Podívám se, jak má Karel rehabilitaci.“
Nešlo mi o nějakou osudovou spřízněnou duši.
Stačila by normální ženská, která má občas čas.
Připadalo mi to jako velmi skromný požadavek.
Pak jsem si vzpomněla, kolikrát jsem si stejnou větu řekla o mužích.
Na Facebooku existují skupiny úplně na všechno.
Jsou tam lidé, kteří hledají ztracené psy, vyměňují sazenice rajčat, diskutují o menopauze nebo se hádají, zda je lepší máslo z Lidlu, nebo z Kauflandu.
Musí tedy existovat i skupina pro ženy, které hledají kamarádku.
Samozřejmě existovala.
Dokonce několik.
Jedna se jmenovala něco jako Aktivní ženy 50+ Praha a okolí.
Slovo aktivní mě trochu vyděsilo.
V posledních letech se totiž pod slovem aktivní často skrývá člověk, který v sobotu vstává v pět ráno a považuje dvacetikilometrový pochod za odpočinkový program.
Já jsem aktivní tak středně.
Ráda chodím.
Ale také ráda sedím.
A ze všeho nejraději chodím někam, kde si potom můžu sednout.
Do skupiny jsem přesto vstoupila.
První večer jsem jen četla.
„Hledám parťačku na ferraty.“
Ne.
„Ráda bych našla ženu na pravidelné otužování ve Vltavě.“
Rozhodně ne.
„Hledám někoho na poutní cestu do Santiaga.“
To už jsem telefon skoro odložila.
Pak jsem našla příspěvek ženy, která hledala někoho na kávu, divadlo, výlety a občas skleničku vína.
To už znělo jako moje sportovní disciplíny.
Napsala jsem jí.
Jmenovala se Hana.
Bylo jí jednašedesát a bydlela na druhém konci Prahy.
Po přibližně deseti zprávách jsme se domluvily na kávě.
První schůzka s potenciální kamarádkou je překvapivě podobná první schůzce s potenciálním partnerem.
Člověk přemýšlí, co si vezme na sebe.
Ne moc slavnostního, aby nevypadal zoufale.
Ne tepláky, aby nevypadal, že už všechno vzdal.
Dorazila jsem o pět minut dřív.
Hana o dvacet minut později.
„Já chodím pořád pozdě,“ oznámila místo omluvy.
To byla poměrně důležitá informace.
Za hodinu jsem věděla ještě několik dalších.
Nemá ráda Prahu.
Nemá ráda důchodce.
Nemá ráda svoji snachu.
Nemá ráda drahé restaurace.
Nemá ráda malé porce.
Nemá ráda psy v restauracích.
Nemá ráda děti v restauracích.
Ve chvíli, kdy začala mluvit o tom, že nesnáší lidi, kteří mluví nahlas v tramvaji, jsem začala mít podezření, že její skutečný problém nebude nedostatek kamarádek.
Druhá schůzka nebyla.
Další žena se jmenovala Věra.
Ta byla naopak velmi aktivní.
Sešly jsme se na procházku v Divoké Šárce.
Už po prvních třech stech metrech jsem zjistila, že slovem procházka každá rozumíme něco úplně jiného.
Věra chodila rychlostí člověka, který utíká před požárem.
„Já musím mít alespoň deset tisíc kroků denně,“ oznámila.
Bylo půl jedenácté dopoledne a měla jich osm tisíc.
Já měla tisíc šest set a z toho zřejmě polovinu cestou na tramvaj.
Po hodině jsem se potila a Věra mi vysvětlovala, že bych měla začít chodit s holemi.
„Máš nějaké?“
„Nemám.“
„Já ti pošlu odkaz.“
Odkaz skutečně poslala.
Spolu s odkazem na funkční legíny, boty a hodinky, které měří tepovou frekvenci.
Na druhou procházku už jsem neměla fyzickou ani psychickou kapacitu.
Začínala jsem chápat, že kamarádství není méně náročné než randění.
Jen při něm člověk obvykle neřeší sex.
Všechno ostatní zůstává.
Musíte si mít co říct.
Musí vám vyhovovat podobné tempo života.
Trochu podobný humor.
Podobná představa o utrácení peněz.
A hlavně množství kontaktu.
To poslední mi došlo až s Danou.
Dana mi napsala sama.
Na profilové fotce měla velké sluneční brýle a skleničku prosecca.
„Vidím, že máme stejný sport,“ napsala jsem jí.
„To není sport. To je životospráva,“ odpověděla.
Líbila se mi okamžitě.
Bylo jí dvaašedesát, byla rozvedená a pracovala tři dny v týdnu v účetní kanceláři.
Bydlela sama.
Syn žil v Brně, dcera v Německu.
Sešly jsme se v malé kavárně na Vinohradech.
Tentokrát jsem nic neočekávala.
Možná proto to fungovalo.
Dana přišla přesně.
Objednala si stejné víno jako já.
Po pěti minutách jsme se smály.
Po půlhodině jsme probíraly děti.
Po hodině bývalé manžely.
To je u žen našeho věku přibližně stejný vývoj konverzace jako u mladých lidí přechod od školy k sexu.
Dana byla vtipná.
Nebylo z ní cítit zoufalství ani potřeba někoho přesvědčit, jak úžasný má život.
Po dvou hodinách jsme se rozloučily.
„Tak někdy zase?“ zeptala se.
„Ráda.“
Myslela jsem to vážně.
Druhý den ráno přišla zpráva.
„Dobré ráno, jak ses vyspala?“
Trochu mě překvapila.
Ale odpověděla jsem.
„Dobře. Ty?“
„Výborně.“
Následovala fotografie šálku kávy.
To už bylo trochu zvláštní, ale stále nic dramatického.
Večer přišla fotografie západu slunce.
Následující ráno květina s nápisem KRÁSNÝ DEN.
Takové obrázky mi předtím posílala už jen moje teta.
Když zemřela, myslela jsem, že éra ranních obrázků růží skončila.
Mýlila jsem se.
Dana psala každý den.
Někdy několikrát.
Co děláš?
Co budeš vařit?
Viděla jsi zprávy?
Nešla bys ve čtvrtek do divadla?
A v sobotu na trhy?
A příští měsíc na wellness?
Wellness mě trochu vyděsilo.
Viděly jsme se jednou.
Nebyly jsme ve fázi společných županů.
Přesto mi její zájem zároveň lichotil.
Po dlouhé době byl někdo skutečně rád, že mě poznal.
Takže jsme šly podruhé na víno.
Pak do kina.
Pak na oběd.
S Danou mi bylo dobře.
Problém nebyl, když jsme spolu byly.
Problém byl mezi tím.
Dana jako by neznala ticho.
Když jsem dvě hodiny neodpověděla, přišla další zpráva.
„Všechno v pořádku?“
Samozřejmě bylo.
Jen jsem třeba nakupovala.
Nebo pracovala.
Nebo jsem jednoduše neměla chuť komunikovat.
Pak mi jednou v sobotu dopoledne zavolala.
„Co dneska děláš?“
„Nic.“
To byla chyba.
Nic je totiž legitimní program, ale pouze pokud ho nevyslovíte před člověkem, který má jiný názor.
„Tak přijď ke mně na oběd.“
„Dneska se mi nechce.“
Na druhém konci bylo ticho.
„Aha.“
V tom jediném aha bylo víc zklamání než v některých mých bývalých vztazích.
„Dano, já dneska chci být doma.“
„Vždyť jsi doma pořád.“
To nebyla pravda.
Ale hlavně to nebyla její věc.
Trochu jsem se naštvala.
„Tak se mě neptej, co dělám, když je špatná odpověď.“
Dana se urazila.
Telefonát skončil dost chladně.
Další den neposlala ranní růži.
Ani kávu.
Ani západ slunce.
Nic.
Měla bych lhát, kdybych tvrdila, že se mi neulevilo.
Užívala jsem si ticho.
První den.
Druhý také.
Třetí den už jsem několikrát kontrolovala telefon.
Ne protože bych toužila po obrázku růže.
Ale začala mi chybět Dana.
To mě otrávilo skoro stejně jako její zprávy.
Po týdnu napsala.
„Nechceš kafe?“
Sešly jsme se.
Tentokrát bez prosecca.
Dana si objednala cappuccino a dlouho míchala pěnu.
„Asi jsem to přehnala,“ řekla.
To jsem nečekala.
Měla jsem připravenou řeč o osobním prostoru, takže mě trochu zklamala.
„Trochu.“
„Já totiž nevím, jak se to dělá.“
„Co?“
„Nové kamarádství.“
Zasmála jsem se.
Dana ne.
„Já jsem si novou kamarádku nenašla asi třicet let.“
To mě zarazilo.
Většinu přátel měla ze školy, práce nebo z doby, kdy byly děti malé.
Pak se rozvedla.
Dvě její nejbližší kamarádky se odstěhovaly.
Další pečovala o nemocného manžela.
„Najednou jsem zjistila, že když chci v sobotu někam jít, vlastně nemám komu zavolat.“
Byla to téměř stejná věta, kterou jsem si před několika měsíci řekla já.
Jen Dana na ni reagovala jinak.
Já začala hledat.
Ona se po nalezení někoho snažila zajistit, aby jí zase nezmizel.
„Nemusíme si psát každý den,“ řekla jsem.
„Já vím.“
„A když řeknu, že chci být sama, neznamená to, že tě nemám ráda.“
„Já vím.“
„A žádné dobré ráno s růžičkou.“
Dana se konečně zasmála.
„Ty se ti nelíbily?“
„Nenáviděla jsem je.“
„Tak proč jsi vždycky poslala srdíčko?“
To byla velmi dobrá otázka.
„Protože jsem slušná.“
„Tak to už nedělej.“
Domluvily jsme se, že si nic domlouvat nebudeme.
Což zní jako nesmysl, ale fungovalo to.
Dana přestala posílat ranní květiny.
Já přestala mít pocit, že musím okamžitě odpovídat.
Někdy jsme se týden neviděly.
Jindy jsme během jednoho týdne byly třikrát spolu.
Jednou mě odmítla ona.
„Dneska se mi nechce,“ napsala.
Málem jsem jí poslala uražené aha.
Nakonec jsem napsala:
„Tak si to užij.“
A ona mi poslala prostředníček.
Od té doby uplynulo skoro půl roku.
Nemůžu říct, že je Dana moje nejlepší kamarádka.
Nevím ani, jestli se nejlepší kamarádky ještě v našem věku dají vyrobit.
Ty staré totiž znají verze nás samotných, které už dávno neexistují.
Pamatují naše první manžely, porodnice, špatné účesy, socialistické dovolené v Jugoslávii a některé věci, které bychom dnes raději popřely.
Nový člověk přijde až k hotovému výrobku.
Možná je to ale někdy výhoda.
Před několika dny mi ve středu odpoledne přišla zpráva.
„Zítra dávají film, který chci vidět. Nejdeš?“
Podívala jsem se do kalendáře.
Neměla jsem nic.
První myšlenka byla, že bych mohla zůstat doma.
Druhá, že bych docela ráda šla.
„Jo,“ napsala jsem.
Za chvíli přišla odpověď.
„Kupuju lístky.“
A pod ní ještě jedna zpráva.
Fotografie červené růže.
Bez textu.
„Krávo,“ napsala jsem.
Dana odpověděla třemi smějícími se smajlíky.
Řekla bych, že jsme konečně kamarádky.
