Článek
Klíče patřily tetě Martě. Byly navlečené na zeleném plastovém kroužku, který kdysi zdarma rozdávala pojišťovna. Eva je poslední týdny nosila v kabelce, protože je potřebovala při návštěvách nemocnice a potom při vyřizování věcí po smrti. „Já vím.“ „Ten dlouhej bude od domu.“ „Já vím.“ Milan si svlékl sako.
Na pohřby měl jedno černé, které mu koupili před osmi lety, když zemřela jeho matka. Od té doby ho měl na sobě třikrát. Eva si pokaždé všimla, že mu začíná být těsnější přes břicho, ale nikdy mu to neřekla. Na pohřbu se nemělo mluvit o přibírání. Tereza přinesla z auta krabici zákusků. „Tohle nám dali s sebou.“ „Proč?“ zeptala se Eva.
„Protože jich zbylo asi dvacet.“ „Tak je dej do lednice.“ Jakub se sklonil ke klíčům. „A byt je teda fakt tvůj?“ „Bude,“ řekla Eva. „Až se vyřídí dědictví.“ „Marta neměla nikoho jiného.“ „Měla příbuzné.“
„Koho?“ Eva začala jmenovat dva vzdálené bratrance, z nichž jednoho neviděla dvacet let a druhého nikdy. Jakub se usmál. „Takže nikoho.“ Milan otevřel lednici a udělal místo pro krabici. „Jestli je závěť platná, tak to bude jednoduchý.“ „Je platná,“ řekla Eva.
Marta ji nechala sepsat před šesti lety. Eva o ní věděla. Teta jí to oznámila při kávě úplně stejným hlasem, jakým oznamovala, že ve středu přijde odečet vody. „Byt dostaneš ty.“ Eva tehdy okamžitě protestovala. „Proč já?“ „Protože ho někomu dát musím.“
„Nemusíš.“ „Tak ho dostane stát a ten mi nikdy ani nepřinesl rohlíky.“ Takhle mluvila Marta. Někdy vtipně. Někdy jen tak, aby nemusela říct něco jiného. U kuchyňského stolu teď Tereza začala na telefonu vyhledávat ceny bytů. „Kolik to má?“
„Dvacet osm.“ „To může mít skoro čtyři miliony.“ „Nesmysl,“ řekl Milan. „Tady je jeden za čtyři dvě stě.“ „Po rekonstrukci.“ „Tak tři a půl.“ „Možná.“
Mluvili o něm asi pět minut. O výtahu. Patře. Fondu oprav. O tom, jestli je lepší prodat ještě před Vánoci, nebo počkat na jaro. Eva rozbalovala zákusky a přendávala je na talíř. Byla ráda, že mluví.
Po celém dni kondolencí bylo příjemné poslouchat lidi, kteří se zabývají cenou za metr čtvereční. Když Jakub řekl, že za tři a půl milionu se dnes skoro nic nekoupí, Eva si uvědomila, že si stále pohrává s Martininými klíči v kapse kabátu. Vytáhla ruku. Klíče nechala uvnitř.
Do bytu šla následující sobotu. Milan chtěl jet s ní. „Vemem pytle a můžeme něco rovnou odvézt.“ „Dneska jenom papíry.“ „Tak tě odvezu.“ „Pojedu tramvají.“ Milan se na ni podíval.
„Jak chceš.“ Eva neměla důvod jet tramvají. Autem by byla na Lesné za patnáct minut, pokud by nebyla zácpa. Tramvají a autobusem jí to trvalo skoro čtyřicet. Přesto šla na zastávku. Bylo začátkem května a ráno bylo chladné. Na chodníku zůstávaly po dešti malé louže. Eva měla v kabelce dva skládací nákupní pytle, gumové rukavice, obálku na dokumenty a jablko.
Připadala si, jako by jela za Martou. Ještě před měsícem by na poslední zastávce koupila v Albertu mléko, dva bílé jogurty a někdy šunku. Marta trvala na tom, že šunku chce nejvýš deset deka. „Víš, co stojí?“ „Já ti ji platím.“ „To není argument pro rozhazování.“ Poslední půlrok už skoro nejedla.
Eva přesto pokaždé deset deka kupovala. Bylo jednodušší dodržovat staré množství než přiznat, že už není komu ho sníst. U dveří bytu strčila klíč do zámku a na okamžik automaticky čekala, že zevnitř uslyší tetino: „Je otevřeno.“ Pak odemkla. Vzduch byl zatuchlý. Eva otevřela balkonové dveře.
Marta měla francouzské okno s malým zábradlím, ale žádný skutečný balkon. Celá léta tam pěstovala dva muškáty v truhlíku, který Eva nikdy nepovažovala za zvlášť hezký. Teď byly květiny suché. Vyhodila je. Potom toho litovala. Nevěděla proč.
Papíry byly ve třech různých skříních. Marta nikdy nepřijala představu, že dokumenty mají být pohromadě. Účet za elektřinu byl mezi recepty. Závěť měla v šuplíku s utěrkami. Smlouvu k bytu našla Eva v krabici po bonboniéře spolu s pohlednicemi z Maďarska. Po hodině ji bolela záda. Sedla si do Martiny zelené židle.
Nebyla to hezká židle. Měla dřevěné područky a čalounění v barvě hráškové polévky. Milan jí už dřív řekl, že všechno nábytkářská firma odveze. Eva se opřela. Z vedlejšího bytu slyšela televizní soutěž. Někdo se v ní hlasitě radoval. Potom reklama.
Potom ticho. Eva se podívala na hodiny. Bylo půl jedné. Měla hlad. Snědla jablko. Ohryzek položila na talířek, na kterém Marta nechávala čajové sáčky. Seděla ještě asi deset minut.
Pak dvacet. Když vstala, napadlo ji, že byla líná. Ta formulace ji překvapila. Byla sama v prázdném bytě po mrtvé ženě a přesto se před někým obhajovala, že dvacet minut nic nedělá. Začala znovu třídit papíry.
Marta nebyla snadný člověk. Po její smrti o ní všichni mluvili jako o svérázné ženě, což bylo zdvořilé označení. Uměla být protivná. Když Eva koupila jiné rohlíky, než chtěla, řekla jí to. Když Tereza přišla se svou první dcerou a dovolila jí dotknout se skleněné figurky na poličce, Marta ji napomenula tak ostře, že Tereza tři roky odmítala znovu přijít.
„Ona neměla děti, tak neví,“ říkala potom Eva. Marta děti skutečně neměla. Nikdy ale nebylo jasné, jestli je nechtěla. Jednou tvrdila, že ano. Jindy že ne. Když jí bylo přes sedmdesát a Eva se jí zeptala přímo, řekla: „Ve třiceti jsem si myslela, že je ještě čas, ve čtyřiceti už nebyl, a v padesáti jsem byla ráda, že mám pokoj.“
„Takže jsi je chtěla?“ „Prosím tě, Evo, člověk může chtít dvě opačný věci najednou.“ Tehdy jí to připadalo jako Marta, která odmítá odpovědět. Teď tu větu Eva několikrát slyšela v hlavě.
V červnu se do bytu vrátila čtyřikrát. Pokaždé měla práci. Jednou odnesla oblečení do kontejneru charity. Podruhé vyklidila lednici. Potřetí myla kuchyňskou linku. Počtvrté sundávala knihy z polic. Třídila je na ty, které si vezme, a ty, které odnese.
Nakonec neodnesla ani jednu. Na zemi kolem ní vznikly hromádky. Četla si zadní obálky. V jedné knize našla jízdenku z Vídně z roku 1998. V jiné fotografii pana Havelky. Seděl na zahrádce nějaké restaurace a před sebou měl pivo. Na zadní straně bylo:
Znojmo 1994. Nic dalšího. Pan Havelka nebyl ženatý s Martou. Nebyl ani rozvedený kvůli Martě, jak si Eva jako dítě představovala. Byl vdovec. Měl dva dospělé syny a byt v Líšni. K Martě chodil léta, hlavně v pátek.
Někdy zůstal do soboty. Nikdy se k ní nenastěhoval. Evině matce to připadalo podezřelé. „Co je to za vztah?“ Marta odpověděla: „Takovej, ze kterýho můžu v sobotu ráno vyhodit ponožky do chodby.“ Eva si pamatovala, jak se matka urazila.
Ve skutečnosti ale Marta někdy Havelkovu nepřítomnost nesnášela. Jednou, už po jeho smrti, řekla Evě: „Když jsem byla nemocná, taky jsem si občas říkala, že by se hodil někdo doma.“ „Tak proč jste spolu nebydleli?“ Marta si zapálila cigaretu, přestože tehdy už kouřila jen výjimečně. „Protože když jsem nebyla nemocná, nehodil.“
Eva tehdy považovala odpověď za další tetin vtip.
K dědictví je pozvali v červenci. Po návratu domů položila Eva obálku na kuchyňský stůl. „Tak je tvůj?“ zeptal se Milan. „Je.“ „Gratuluju.“ „K čemu?“ „K majetku.“
Políbil ji na temeno hlavy. Eva otevřela lednici. „Co budeme jíst?“ „Můžem někam zajít.“ „Nechce se mi.“ Milan vytáhl z mrazáku dvě porce guláše. „Tak tohle.“
Bylo mezi nimi docela dobré manželství. Eva to věděla. Ne dobré v tom smyslu, že by si pořád měli co říkat nebo že by se za třicet sedm let nikdy vážně nepohádali. Dobré jako boty, které člověk nosí mnoho let. Znaly tvar jejich chodidel. Někde tlačily. Ale v jiných by možná bolely nohy víc.
Milan uměl poznat podle jejího kroku, že ji bolí hlava. Eva poznala podle toho, jak zavřel dveře, jestli měl špatný den. Před pěti lety ho operovali s kýlou a Eva první dva týdny spala lehce, protože poslouchala, jestli v noci vstává. Když její matka umírala, Milan ji vozil do nemocnice a čekal venku, protože Eva nechtěla, aby chodil dovnitř.
Nikdy se jí nezeptal proč. Některé věci mezi nimi byly tak dobře zařízené, že je ani nemuseli vyslovovat. Možná právě proto ji překvapilo, že existuje něco, o čem se jim bude mluvit tak těžko.
„Zavolám nějakýmu makléři,“ řekl Milan nad gulášem. Eva zvedla oči. „Ještě ne.“ „Proč?“ „Je tam bordel.“ „Ten se vyklidí.“ „Ještě ne.“
Milan žvýkal. „Dobře.“ Neptal se dál. O týden později se zeptal znovu. „V srpnu,“ řekla Eva. V srpnu řekla: „Až skončí prázdniny.“
Milan se zasmál. „Jaký prázdniny? Tobě je osmapadesát.“ „Vím.“ „Ty ho nechceš prodat.“ „Chci.“ „Tak jo.“ Milan byl člověk, který neměl rád rozhodnutí visící ve vzduchu.
Když kupovali pračku, přečetl si testy, udělal tabulku a během dvou dnů byla doma. Když se před deseti lety rozhodovali, jestli opraví střechu, obvolal čtyři firmy během jediného dopoledne. Eva na něm tuto vlastnost většinou oceňovala.
Existovalo mnoho nepříjemných věcí, které se v jejich životě prostě staly, protože Milan zavolal, objednal je a zaplatil zálohu. Teď ji poprvé dráždilo, že každá otevřená věc musí být uzavřena.
Tereza se zeptala na byt při nedělním obědě. Přijela s oběma holkami. Mladší rozlila džus a starší se zavřela na záchodě s telefonem. „Už máte odhad?“ „Nemáme,“ řekla Eva. „Já myslela, že jste chtěli prodávat.“ „Chtěli.“
Milan se soustředil na porcování masa. Tereza zachytila tón. „Co je?“ „Nic.“ „Mami?“ „Ještě ho vyklízím.“ „Pořád?“
„Tvoje prateta měla hodně věcí.“ Tereza se opřela. „Já jen, že jste říkali, že možná něco dáte nám a Jakubovi.“ Milan zvedl hlavu. „Já jsem řekl, že bych byl pro.“ Eva se na něj podívala. „To je rozdíl.“
Tereza zrudla. „Mně o nic nejde.“ „Já neříkám, že jde.“ „Koupelnu už máme objednanou i bez toho.“ „Terezko.“ „Co?“ „Nikdo tě z ničeho neobviňuje.“
„Mami, ty přesně mluvíš, jako kdybys mě obviňovala.“ Eva se chtěla bránit. Potom si vzpomněla na vlastní matku. Uměla pronést větu tak, aby člověk musel protestovat proti něčemu, co nebylo vysloveno. Eva nesnášela, když to dělala. „Máš pravdu,“ řekla. Tereza na okamžik nevěděla, co říct.
„Aha.“ Milan se usmál do talíře.
V srpnu koupila do bytu konvici. Nebyl to plán. Jednou tam přišla a chtěla kávu. Mohla sejít do kavárny, ale nechtělo se jí. V obchodě pod domem měli černou konvici za čtyři sta devadesát devět korun. Koupila ji. Pak balení čaje.
Pak instantní kávu. Doma si na instantní kávu téměř nikdy nevzpomněla, ale u Marty jí chutnala. Ještě pořád tomu bytu v duchu říkala u Marty. Když Milan řekl: „Kde jsi byla?“ odpověděla: „U Marty.“
Poprvé ho to nepřekvapilo. Podruhé se na ni podíval. Potřetí řekl: „Marta je mrtvá.“ „Já vím.“ „Tak proč tomu tak říkáš?“ Eva pokrčila rameny.
„Protože jsem tam chodila k ní.“ Milan to nechal být.
Eva pracovala v kanceláři soukromé polikliniky. Od osmi do čtyř. Ve čtvrtek končila ve tři. Právě ve čtvrtek začala jezdit do bytu častěji. Nejdřív proto, že byl po cestě. Ve skutečnosti nebyl. Musela přejet dvě zastávky navíc a potom přestoupit.
Jednou vystoupila z autobusu a teprve na chodníku ji napadlo, že v bytě už není nic, co nutně potřebuje udělat. Stála před domem. Mohla se otočit. Neotočila. Nahoře otevřela okno. Zalila si kávu. Sedla si.
Naproti na balkoně sušila nějaká žena ručníky. Ve čtvrt na pět vyšel muž z vedlejšího vchodu se starým jezevčíkem. Eva ho už poznávala. Jezevčík se zastavil u každého stromu. Muž čekal. Ani jednou ho nepopotáhl. Eva si představila, že by jí Milan zavolal a zeptal se, co dělá.
Co by odpověděla? Dívám se na cizího psa. Připadalo jí to směšné. A zároveň dostatečné.
Domů přijela v půl sedmé. Milan stál u sporáku. „Dělám těstoviny.“ „Super.“ „Kde jsi byla?“ „V bytě.“ Bylo to poprvé, co neřekla u Marty.
Milan zamíchal omáčku. „Co tam ještě děláš?“ „Dneska nic.“ „Nic?“ „Seděla jsem.“ „Dvě hodiny?“ „Asi.“
Milan se otočil. Eva čekala vtip. Nepřišel. „Dobře.“ „Co?“ „Nic.“ „Proč říkáš dobře takhle?“
„Jak?“ „Takhle.“ Milan položil vařečku. „Evo, já fakt nevím, co chceš.“ „Já taky ne.“ Vyslovila to a překvapilo ji, jak velkou úlevu jí ta věta přinesla. Milan se na ni chvíli díval.
Potom znovu začal míchat omáčku. „Tak až to budeš vědět.“
Začátkem září přišla Tereza do bytu bez ohlášení. Eva zrovna myla okno. „Co tady děláš?“ „Táta říkal, že jsi tady.“ „Aha.“ Tereza se rozhlížela. Eva sledovala její pohled.
Konvice. Hrnek. Krabička kávy. Polovina knih stále v polici. Martino křeslo. Na židli Evin svetr. „Ty sis sem přinesla věci.“
„Svetr.“ „A konvici.“ „Ta tu nebyla.“ „Já vím.“ Tereza otevřela lednici. Uvnitř bylo mléko, máslo a dvě jablka. „Mami.“
Eva se začala smát. „Co?“ „Ty tady bydlíš?“ „Ne.“ „Tak proč máš v lednici mlíko?“ „Protože piju kafe.“ Tereza zavřela lednici.
„Já tomu nerozumím.“ „Já taky ne.“ Tentokrát to Eva nemyslela jako obranu. Tereza si sedla do křesla. „Táta si myslí, že s ním nechceš být.“ Eva pustila hadr do kýble. „To řekl?“
„Ne.“ „Tak si to nemyslí.“ „Mami.“ „Co?“ Tereza se dívala z okna. „Když se Petr vrací pozdě z práce, tak mě to někdy strašně štve. A pak když jede na tři dny pryč, tak jsem první večer úplně šťastná.“ Eva mlčela.
„Ale kdyby si pronajal byt, kde by chtěl být beze mě, asi bych se z toho zbláznila.“ „Já si nic nepronajala.“ „Já vím.“ „A není to totéž.“ Tereza se otočila. „Pro tátu možná trochu jo.“ Eva si sedla na postel.
„Já od něj nechci odejít.“ „Tak mu to řekni.“ „Řekla jsem.“ „A cos mu řekla potom?“ Eva se zamyslela. „Nic.“ „No.“
Tereza vstala. „Mně ty peníze fakt dávat nemusíte.“ „Já vím.“ „Ani korunu.“ „Terezko.“ „Jen to říkám.“ U dveří se zastavila.
„Ale pokud ho nechceš prodat, tak ho neprodávej.“ Eva se na ni podívala. Tereza pokrčila rameny. „Je tvůj.“ Po jejím odchodu Eva otevřela lednici a vyhodila mléko. Bylo kyselé.
Když bylo Evě devatenáct, chtěla bydlet na koleji. Studovala tehdy jeden rok ekonomii. Nezvládla matematiku a školu opustila. Celý ten rok dojížděla z domu. Rodiče nechápali, proč by měla platit kolej, když měli byt dvacet minut tramvají od fakulty. „To by byly vyhozený peníze,“ říkal otec. Eva s tím souhlasila.
Aspoň tvrdila, že souhlasí. Jednou byla na návštěvě u spolužačky na koleji. Pokoj měl asi dvanáct metrů. Dvě úzké postele. Dva stoly. Plakát kapely, kterou Eva neposlouchala. Na parapetu špinavý hrnek.
Eva si dodnes pamatovala, jak jí připadalo zvláštní, že spolužačka může nechat hrnek špinavý do rána a nikdo jí neřekne, že to vypadá hrozně. Nechtěla tehdy uniknout rodičům. Měla je ráda. Jen chtěla vědět, jaké by to bylo, kdyby některé věci kolem ní existovaly jen proto, že je tam položila ona. Ve dvaadvaceti se vdala za Milana. Ve třiadvaceti měla Terezu.
Ve dvaceti sedmi Jakuba. Nikdy nebydlela sama. Nebylo na tom nic tragického. A právě to ji mátlo.
V říjnu přinesl Milan domů číslo na makléřku. Položil papírek na stůl. „Nemusíš jí volat.“ Eva ho vzala. „Ale chceš, abych jí zavolala.“ „Chci vědět, co s tím bude.“ „A když řeknu, že nevím?“
Milan se opřel. „Tak já nevím, co s tím mám dělat.“ „Proč s tím musíš něco dělat ty?“ Vyslovila otázku rychleji, než chtěla. Milan ztuhl. „Dobře.“ „Nemyslela jsem—“
„Ne, to je fér.“ „Milane.“ „Je to tvoje dědictví.“ Odešel do obýváku. Eva zůstala u stolu. Číslo na makléřku leželo před ní. Najednou pochopila, že Milan se do rozhodnutí neplete jen proto, že rád organizuje věci.
Dům, peníze, dovolené, auta, opravy — téměř čtyřicet let všechno považovali za společné. Nikdy neexistovaly jeho peníze a její peníze, kromě drobných částek na účtech. Když zemřela jeho matka a dostal po ní sto osmdesát tisíc, zaplatili z toho nová okna. Ani se neptal, jestli by si je měl nechat. Eva tehdy také ne. Teď tedy nešlo jen o místo.
Byl to první větší kus jejich života, o kterém Eva řekla moje. Až teď jí došlo, že to Milan musel slyšet stejně hlasitě jako ona.
Zavolala makléřce. Domluvila schůzku. Milan nic nekomentoval. V den schůzky jeli každý zvlášť. Makléřka se jmenovala Adéla a byla mladší než obě jejich děti. Měla béžový kabát, velmi bílé tenisky a dokázala mluvit o osmadvaceti metrech s nadšením, jako by šlo o vilu. „Tady máte obrovskou výhodu v dispozici.“ Eva se rozhlédla.
Postel byla tři kroky od kuchyňské linky. „A lokalita je skvělá.“ „Jo,“ řekl Milan. Adéla otevřela skříň. „Tohle všechno samozřejmě pryč.“ Eva si všimla, že uvnitř visí jedna Martiny halenka. Musela ji přehlédnout.
Bílá s modrými květy. „A před focením bych doporučila kompletně vyklidit a vymalovat.“ „To je jasný,“ řekl Milan. Eva se dotkla halenky. Byla z umělého materiálu, který Marta milovala, protože se nemusel žehlit. „Kdy by se fotilo?“ zeptal se Milan. „Klidně příští týden.“
Eva vytáhla halenku ze skříně. „Ještě ne.“ Adéla se okamžitě usmála. „Samozřejmě. Jak vám to bude vyhovovat.“ Milan neřekl nic. Když makléřka odešla, Eva halenku položila na postel. „Takže ne,“ řekl.
„Nevím.“ „To není totéž.“ Eva se posadila. Milan zůstal stát. „Kolik času potřebuješ?“ „Nevím.“ „Měsíc? Rok? Pět let?“
„Nevím.“ „Evo.“ Podívala se na něj. „Já se tady cítím dobře.“ Milan čekal. „To je všechno.“ „Dobře.“
„Není to proti tobě.“ „To už jsi říkala.“ „Protože je to pravda.“ Milan přešel k oknu. „Když jsme koupili ten dům, chtěl jsem garáž.“ „Já vím.“ „Ty jsi chtěla zahradu.“
„Ano.“ „Myslel jsem, že jsme si to zařídili tak, jak jsme chtěli.“ Eva si vzpomněla na zahradu. Opravdu ji chtěla. Pěstovala rajčata, bylinky a levanduli. V létě tam seděla každé ráno. „Zařídili.“ „Tak co se změnilo?“
Eva nevěděla. Možná nic. Možná právě to.
Marta měla v šuplíku několik dopisů od Havelky. Eva je nečetla. První dva týdny. Potom jeden otevřela. Nebyl milostný. Havelka v něm psal, že se mu nechce v pátek přijet, protože je unavený a v sobotu chce jet se synem na chatu. Marta na okraj tužkou napsala:
SOBEC. Eva se rozesmála. V druhém dopise se omlouval. Ve třetím jí psal, že by se k ní možná mohl časem přestěhovat, protože jeho nájem zdražil. Marta pod to napsala: ANI NÁHODOU. Eva dopis držela v ruce.
Nevěděla, jestli odpověď skutečně poslala. Možná se potom týden hádali. Možná Marta večer seděla v zeleném křesle a litovala. Fotografie a poznámky neříkaly, jestli byla šťastná. Jen že něco chtěla. A něco jiného nechtěla. Současně.
Eva dopisy zavřela. Poprvé jí nepřipadalo, že v tetině životě hledá odpověď.
Koncem října zůstala v bytě přes noc. Nestalo se nic dramatického. Milan byl na víkend na kolech s kamarády. Eva měla v plánu spát doma. Odpoledne ale v bytě třídila poslední knihy a začalo silně pršet. Objednala si jídlo. Snědla ho u malého stolku.
Bylo devět. Doma ji nic nečekalo. V bytě stála Martiny stará postel. Matraci už Eva před měsícem vyměnila, protože původní byla proleželá a cítila zatuchlinou. Když ji kupovala, řekla prodavači, že je do pokoje pro hosty. Nevěděla proč lhala. Lehla si.
Zhasla. V cizím domě bylo všechno hlasitější. Výtah. Tekoucí voda. Kroky. Dítě, které někde plakalo. Eva nemohla usnout.
V jednu v noci si pomyslela, že je celá věc absurdní. Má doma vlastní ložnici, kvalitnější postel, větší koupelnu a sousedy, jejichž děti už dávno nepláčou. Tady leží v osmadvaceti metrech jen proto, že může. Kolem druhé usnula. Ráno se probudila v půl osmé. Chvíli nevěděla, kde je. Pak se otočila na záda.
V pokoji bylo šedé světlo. Nikdo vedle ní neležel. Nikdo už nebyl vzhůru před ní. Nikdo neudělal kávu. Eva ležela ještě deset minut. Bylo jí smutno. A zároveň se jí nechtělo vstát.
Obě věci byly pravda.
Milan se vrátil v neděli večer. „Jaký to bylo?“ zeptala se. „Mokro.“ „To jsem viděla.“ „A tys byla kde?“ Eva zaváhala. „Spala jsem v bytě.“
Milan si sundal bundu. „Aha.“ „Jen jednu noc.“ „Já se neptal.“ „Já vím.“ Odešel do koupelny. Eva poslouchala, jak pustil vodu.
Když se vrátil, řekl: „Bylo to dobrý?“ „Nevím.“ Milan se na ni podíval. Eva čekala další otázku. „Já tam asi někdy budu spát,“ řekla. „Dobře.“
„Ne často.“ „Evo.“ „Co?“ „Nemusíš mi dávat jízdní řád.“ Sedl si. „Jen se snažím pochopit, jestli se něco děje s náma.“ Eva si sedla naproti.
„Děje se něco se mnou.“ Milan sklopil oči. „To zní skoro hůř.“ Eva se zasmála. Po chvíli se usmál také. Nebyla to veselá chvíle. Ale poprvé neměli potřebu spor vyhrát.
V listopadu se pokazilo topení. Eva telefonovala správci domu v kuchyni, takže to Milan slyšel. „Já tam zajedu.“ „Správce přijde.“ „Za kdy?“ „Ve středu.“ „Dneska je sobota.“
„Tam nikdo neumrzne.“ Milan otevřel skříň s nářadím. „Je to deset minut.“ Eva skoro řekla ne. Pak si všimla, že by tím udělala z bytu něco, kam Milan nesmí. To také nechtěla. „Tak jo.“
Jeli spolu. V garsonce bylo patnáct stupňů. Milan si sundal bundu a klekl si k radiátoru. Eva vařila vodu. „Dáš si čaj?“ „Jo.“ To ji překvapilo.
Poprvé tam spolu zůstali déle než kvůli nějakému úkolu. Milan po několika minutách ventil uvolnil. Radiátor začal šumět. „Hotovo.“ „Díky.“ Eva mu podala hrnek. Sedl si do zeleného křesla.
„Tohle je příšerná židle.“ „Marta ji měla ráda.“ „Marta měla příšernej vkus.“ „To by ti řekla taky.“ Milan se opřel. „Je ale pohodlná.“ „No vidíš.“
Chvíli pili. Milan si prohlížel pokoj. Eva se snažila nedívat, na co se dívá. Na její knihu na stole. Na kartáček v koupelně. Na svetr přes židli. Bylo zvláštní vidět vlastní stopy cizíma očima.
„Tady je fakt ticho,“ řekl. Eva se zasmála. „Není.“ Právě někdo nahoře pustil vodu. „Víš, jak to myslím.“ „Jo.“ Milan držel hrnek oběma rukama.
„Já bych tady asi nevydržel.“ Eva se na něj podívala. „Proč?“ „Co bych tady dělal?“ Pokrčila rameny. „Nic.“ Milan se usmál.
„Právě.“ Poprvé jí došlo, že totéž slovo může pro ně znamenat dvě úplně jiné věci.
Když odcházeli, Milan se zastavil u dveří. „Mimochodem.“ „Hm?“ „Tu makléřku můžeš zrušit.“ Eva se zamračila. „Já ji nezrušila?“ „Myslím úplně.“
„Proč?“ Milan si zapínal bundu. „Protože ji stejně teď neprodáš.“ Eva nevěděla, jestli je v jeho hlase ironie. „Vadí ti to?“ „Jo.“ Ta odpověď byla tak rychlá, že se musela usmát.
Milan pokračoval: „Ale kdybys ji prodala jen proto, že mi to vadí, tak by mi to asi vadilo taky.“ Eva stála ve dveřích. „To nedává moc smysl.“ „Já vím.“ Marta by pravděpodobně řekla něco o tom, že člověk může chtít dvě opačné věci. Eva to nevyslovila.
Nemusela.
Na Vánoce nepřijeli všichni ve stejnou dobu. Jakub dorazil den předem. Tereza s rodinou až na oběd. Holky běhaly po domě a Milan je napomínal, aby nezabouchly dveře. „Tak co ten byt?“ zeptal se Jakub, když s Evou skládali talíře. „Pořád ho mám.“ „Gratuluju.“
„Za co?“ „Za majetek.“ Eva se zasmála. Stejnou větu řekl v létě Milan. „Táta už se s tím smířil?“ Eva se podívala přes kuchyň do obýváku. Milan právě Terezině mladší dceři ukazoval, jak otevřít dřevěnou hlavolamovou krabičku.
„Nevím.“ Jakub přikývl. „To bývá dlouhej proces.“ „Ty jsi hrozně moudrej.“ „Žiju sám. Mám čas přemýšlet.“ Tereza přišla do kuchyně. „O čem se bavíte?“
„O ničem,“ řekla Eva. Jakub se rozesmál. „Mámino nový oblíbený téma.“ Tereza obrátila oči. Eva po něm hodila utěrku.
Po Novém roce byla garsonka studená a tmavá. Eva tam téměř tři týdny nebyla. Měla moc práce. Pak dostala chřipku a několik dní ležela doma. Milan jí nosil čaj. Jednou se v noci probudila a on seděl vedle ní a díval se na telefon. „Co děláš?“
„Nic.“ „Kolik je?“ „Tři.“ „Tak spi.“ „Ty taky.“ Usnula dřív než on. Když se uzdravila, první čtvrtek po práci automaticky nastoupila do autobusu směrem na Lesnou.
V bytě bylo dvanáct stupňů. Zapnula topení. Otevřela skříňku a našla tam Milanův malý šroubovák. Nezapomněl ho. Pamatovala si, že když posledně opravoval radiátor, nářadí pečlivě uklidil do kufru. Šroubovák tedy musel vytáhnout potom. Možná chtěl ještě něco dotáhnout.
Možná ho tam nechal náhodou. Eva ho vzala do ruky. Pak ho položila zpátky. Uvařila si čaj. Sedla si do zeleného křesla. Po několika minutách jí Milan zavolal. „Jsi tam?“
„Jo.“ „Já jen, že venku má mrznout. Ať zavřeš ten ventil u okna, minule trochu profukoval.“ „Dobře.“ „A jestli tam budeš dlouho, vem si zítra auto. Má sněžit.“ „Dobře.“ Chvíli bylo ticho. „Tak nic,“ řekl.
„Milane.“ „Hm?“ Eva se podívala na šroubovák ve skříňce. Mohla mu říct, že ho tam nechal. Mohla se zeptat, jestli schválně. Místo toho řekla: „V neděli udělám kachnu.“
„Proč?“ „Protože na ni mám chuť.“ „Tak jo.“ „Přijedou děti.“ „Já jim zavolám.“ „Dobře.“ Zavěsili.
Eva dopila čaj. Potom umyla hrnek a nechala ho stát na odkapávači. Doma by ho dala hned do myčky. Tady ho nechala do rána.
