Článek
Každé ráno jsem si v práci nejdřív otevřela společnou schránku. Sedm let jsem u dodavatele obalů přepisovala objednávky, dohledávala rozměry a volala zákazníkům, jestli chtějí stejný karton jako minule. Byla to únavná práce, ale znala jsem ji. Když vedoucí oznámil, že část převezme program, přihlásila jsem se do zkušebního provozu sama. Bylo mi devětatřicet a nechtěla jsem dalších deset let kopírovat čísla.
Konečně něco jiného
Přes léto jsem zapisovala chyby a měřila, kolik času zabere zpracování objednávek. Vedoucí mi říkal, že až odpadne přepisování, zbude prostor na péči o zákazníky. Představovala jsem si vlastní menší zakázky. Když jsem na jeho stole viděla svůj přehled vytištěný barevně, těšilo mě, že moje poznámky používá.
Doma jsem o tom mluvila tak jistě, že se mě manžel začal ptát, kdy nastoupím na novou pozici. Žádná zatím nebyla. Přesto jsem si do pracovních poznámek napsala: Jana, zákaznický servis. Jen jsem chtěla vidět, jak to vypadá.
Rozpis do konce měsíce
Na zářijovou schůzku jsem přinesla seznam zákazníků, jejichž objednávky se zdržovaly. Vedoucí ho nechal ležet mezi námi. Obsluha programu prý zabere méně času, než firma čekala, a zbytek převezme Lucie, která vyřizovala reklamace.
Pro mě jinou práci nemá.
Připomněla jsem mu naše rozhovory. Podle něj šlo o možnosti, ne o příslib místa. Zrudla jsem a místo dalších otázek jsem si začala rovnat papíry. Navrhl skončit dohodou na konci září. Vzala jsem si návrh domů. S manželem jsme prošli úspory a já nakonec souhlasila. Chtěla jsem mít čas hledat práci a nedokázala jsem si představit, že tam zůstanu déle, než bude nutné.
Do konce měsíce jsem měla kontrolovat chyby a předat postup Lucii. Když se mě v kuchyňce kolega zeptal na schůzku, řekla jsem jen, že dokončujeme přechod. Na stole už čekala složka „Předání Jana“. Otevřela jsem ji, přestože jsem měla chuť jít domů.
Chyba, kterou jsem znala jen já
Lucie ke mně chodila každé dopoledne na hodinu. Řekla mi, že za novou povinnost nic navíc nedostane. Bylo těžké na to myslet, když seděla na mé židli a já stála vedle ní. Vysvětlovala jsem jí postupy a sledovala, jak si je ukládá do vlastní složky.
Ve čtvrtek program načetl starou přílohu místo nové. Jeden zákazník posílal opravené soubory se stejným názvem. Lucie porovnávala dva řádky a nevěděla si rady. Já ano. Stačilo otevřít poslední zprávu zvlášť. Chvíli jsem mlčela a představovala si, jak mě za týden budou shánět.
„Tady musíš jít přes datum zprávy,“ řekla jsem nakonec. Ukázala jsem jí to a ona si postup zapsala. Žádná úleva nepřišla. Jen jsem nemusela čekat, až objednají špatné krabice, abych si na chvíli připadala nepostradatelná.
Na společnou fotku jsem nešla
Předposlední týden přišla kolegyně z marketingu. Potřebovala vyfotit lidi, kteří pomáhali se zavedením programu. Vedoucí nás svolal k obrazovce s grafem úspor. Poznala jsem údaje ze svých letních měření. Kolegyně mi podávala firemní hrnek, který jsem měla držet, aby snímek vypadal přirozeně.
Vrátila jsem jí ho a řekla, že na fotografii být nechci. Vedoucí namítl, že jsem na výsledku odvedla velký kus práce. Přikývla jsem. To byla pravda. Přesto jsem odešla dokončit předání. Na chodbě se mi třásly ruce, ale nikdo za mnou nepřišel. Fotografii pořídili beze mě.
Nabídka, kterou jsem dřív zavřela
Poslední pátek jsem odevzdala kartu na recepci. Paní za pultem se zeptala, jestli jsem vyklidila skříňku. V tašce jsem měla náhradní boty a vlastní hrnek zabalený do sáčku. Před budovou jsem chvíli hledala kartu v kapse, než mi došlo, že už ji k ničemu nepotřebuji.
Doma jsem otevřela nabídku práce na příjmu zboží v malé prodejně. Před týdnem jsem ji zavřela hned u fotografie pultu. Připadalo mi, že po sedmi letech v kanceláři přece nemůžu začínat tam. Teď jsem dočetla náplň práce i pracovní dobu. Plat byl nižší a sobota jednou za čtrnáct dní mě netěšila. Přesto jsem si otevřela životopis. K popisu práce jsem připsala zavádění nového programu. Nad tou větou jsem chvíli zůstala sedět. Nakonec jsem ji nechala a začala psát odpověď.
