Článek
„Ten vyhoď.“ „Proč?“ „Protože byl ve vodě.“ „Všechny byly ve vodě.“ „A nemá ucho.“
„To nemá deset let.“ „Takže ideální chvíle.“ Milada vložila hrnek do bedny označené NÁDOBÍ. Alena ho vyndala a položila na hromadu věcí určených k vyhození.
Milada ho vrátila. Alena si sundala rukavici. „Mami.“ „Co?“ „Byla tam kanalizace, bahno, chcíplý myši, bůhvíco.“
„Myš se do hrnku nevejde.“ „To je tvůj argument?“ „Umeju ho.“ „Čím?“ Milada se rozhlédla.
Dřez byl venku. Kuchyňská linka zčásti také. „Něčím.“ Petr, který odpojoval pračku, řekl: „Nechte ten hrnek žít.“
Alena se na něj podívala. „Ty drž hubu.“ „Já ho zachránil.“ „Ty zachraňuješ všechno.“ Petr se narovnal.
Měl na čele pruh bláta. „Právě že už ne.“ Voda opadla před dvěma dny. Z ulice zmizela, ale v domě zůstala.
Ve zdech. V podlaze. Ve dřevě. Ve vzduchu. Milada měla pocit, že ji cítí i ve vlasech.
Petr tvrdil, že je to plíseň. Alena tvrdila, že psychika. „Ještě žádná plíseň není.“ „Tak proč to smrdí?“
„Protože je všechno mokrý.“ „To jsem ráda.“ Petr tahal pračku přes betonovou podlahu. Plovoucí podlaha už byla vytrhaná.
Když ji kdysi pokládali, Karel říkal, že plovoucí podlaha je pitomý název. „Až bude plavat, tak ji reklamujeme.“ Při první povodni opravdu plavala.
Karel se tomu nesmál. Při druhé už plovoucí podlahu nechtěl. Nakonec ji stejně koupili. Byla levnější.
„Kam s pračkou?“ zeptal se Petr. „Do garáže.“ „Ta byla taky pod vodou.“ „Tak před garáž.“ „A potom?“
„Co potom?“ Petr pračku položil. „Až tohle vyklidíme.“ Milada držela v ruce mokrou utěrku. „Tak ji pak vrátíme.“
Petr se opřel o spotřebič. „Já ji vracet nebudu.“ „Tak ji vrátí někdo jiný.“ „Mami.“ Alena přestala třídit talíře.
Milada se podívala z jednoho na druhého. „Co?“ Petr si sundal rukavice. „My už ten barák opravovat nebudeme.“
Alena řekla: „Chtěli jsme to řešit večer.“ „Tak to řešíme teď.“ „Co chcete řešit?“ Petr ukázal kolem sebe.
„Tohle.“ „To už řešíme.“ „Ne.“ Milada čekala. „My ti pomůžeme vyklidit. Vysušit. Zařídit pojistku, co půjde. Ale už tady nebudeme dělat další rekonstrukci.“
„Já po vás žádnou rekonstrukci nechci.“ Petr se na ni díval. Milada také. Oba věděli, že její věta je technicky pravdivá.
To ji nedělalo pravdivější. Její muž Karel říkal, že s lidmi je nejhorší věc to, že přesně vědí, co řekli. „Nikdo si nepamatuje tón,“ tvrdil.
„Jen slova, co se mu hodí.“ Milada mu odpovídala, že on si nepamatuje ani slova. To bylo předtím, než zemřel.
Mrtví měli opačný problém. Po několika letech si člověk pamatoval jejich tón lépe než věty. Milada například přesně věděla, jak by Karel řekl: „Já vám to říkal.“
Nevěděla ale, při jaké příležitosti to kdy skutečně řekl. Petr dostal pračku před dům. Alena napsala na další bednu SKLO.
„Kolik je ti?“ zeptala se Milady. „To ses mohla zeptat po telefonu.“ „Myslím vážně.“ „Sedmdesát dva.“
„A kolikrát ještě chceš tohle dělat?“ Milada se rozhlédla. „Dneska?“ „V životě.“ „Nevím.“
„Jednou? Dvakrát?“ „Aleno.“ „Co?“ „Já tu vodu neobjednávám.“ Petr se zasmál.
Alena ne. V poledne přijel Lukáš. Jednadvacet. Petrův syn. Studoval v Olomouci a měl podle Milady vlasy, které vypadaly, jako by si je ráno fénoval proti větru.
Přinesl pití, rohlíky a čtyři balíčky vlhčených ubrousků. „Na co ubrousky?“ „Nevím, táta řekl.“ „Táta kupuje věci, když neví co dělat.“
Petr z chodby zavolal: „Slyším tě.“ „Tak vidíš.“ Lukáš políbil babičku. „Jak se máš?“
„Mokře.“ „To je blbý.“ „Za dva týdny se ptej znovu.“ Lukáš šel dovnitř. Milada ho sledovala.
Při předchozí povodni mu bylo šest. Bydlel s rodiči u Milady skoro týden, protože Petr nechtěl jezdit domů a zpátky. Lukáš si hrál na zahradě s prázdnými PET lahvemi, které voda přinesla.
Na jednu si fixem napsal LOĎ. Milada ji někde dlouho měla. Pak zmizela. Některé věci zmizely mezi povodněmi bez pomoci vody.
Před domem byly hromady. Matrace. Skříně. Lednice. Koberce.
Ulice vypadala, jako by se všechny domácnosti najednou rozhodly ukázat sousedům, co mají uvnitř. Kořínek odnaproti táhl televizi. „Ten už nerozchodíš,“ zavolala Milada.
Kořínek televizor položil. „Manželka říká, že aspoň bude klid.“ „A co budete dělat večer?“ „Hádat se.“
„To jste mohli i s televizí.“ Kořínek se usmál. Byl o tři roky starší než Milada. Jeho žena o pět. Při každé povodni měl jiné gumáky.
Milada si toho všimla a nikdy se ho nezeptala proč. Alena vyšla z domu. Sedla si vedle matky na obrácenou přepravku.
„Našla jsem byt.“ „To rychle.“ „Hledám ho už nějakou dobu.“ Milada se na ni podívala. Alena pokračovala:
„Jen pro případ.“ „Jak dlouho je nějaká doba?“ „Od jara.“ „Od jara nepršelo.“ „Právě.“
Milada vzala do ruky vidličku. „Kde?“ Alena se trochu narovnala. „Ve městě. Dva plus jedna.“ „Na sídlišti?“
„Ne. U parku.“ „Kolik pater?“ „Třetí.“ „Výtah?“ „Ano.“
„Balkon?“ „Ano.“ „Tak si ho kup.“ Alena zavřela oči. „Je pět minut ode mě.“
„To je hlavní nevýhoda.“ Lukáš se uvnitř rozesmál. Alena zvedla hlas: „Lukáši, pracuj.“ „Pracuju.“
Milada také skrývala úsměv. Večer odešli až po osmé. Petr přivezl dva průmyslové vysoušeče. „Nech je přes noc.“
„Kolik to žere?“ „Teď neřeš elektřinu.“ „Když to platím já, budu ji řešit.“ „Ježíši.“ „Neber jméno boží nadarmo.“
Petr se na ni podíval. Milada do kostela nechodila od Karlova pohřbu. „To je vtip?“ „Nevím.“ „Tak dobrou.“
„Jeď opatrně.“ „Jo.“ Alena ji objala. Milada se nechala. „Zítra přijedu po práci.“
„Nemusíš.“ Alena ji pustila. „Já vím.“ V domě bylo nahoře sucho. Voda tam nikdy nedošla.
Milada spala v ložnici, v níž s Karlem bydleli většinu života. Poslední dva roky před jeho smrtí spal Karel dole. Kvůli kolenům.
Milada odmítala přestěhovat ložnici. „Aspoň se hýbej,“ říkala. „Až spadnu, budeš mě hýbat ty.“ Nespadl.
Zemřel v nemocnici na zápal plic po operaci kyčle. Žádná voda. Žádné schody. Žádná věc, které se Milada předem bála.
To považovala za jednu z nejhorších vlastností strachu. Člověk si vybral špatně. Ve dvě ráno ji vzbudilo hučení vysoušečů.
Šla dolů. V kuchyni svítila jedna pracovní lampa. Na zemi beton. Na stěně pod oknem bylo vidět, kam sahala voda.
Ne jako jasná čára. Spíš nepravidelná změna barvy. U dveří do chodby byly dětské míry. Ne všechny. Petr 104.
Alena 117. Petr 125. Alena 131. Některé přemalovali. Jiné se znovu objevily, když při minulé opravě zbrousili barvu.
Karel je vždycky chtěl zachovat. Nebo Milada chtěla, aby je zachoval? Tuhle část už nevěděla. Stála chvíli u futer.
Pak šla vypnout vysoušeč. Rozmyslela si to. Nechala ho běžet. Další den se Petr pohádal s elektrikářem.
Alena s pojišťovnou. Milada s oběma. „Neříkejte jim, že to budeme prodávat.“ „Nikdo to neříká,“ řekla Alena.
„Slyšela jsem tě.“ „Řekla jsem, že zvažujeme další možnosti.“ „My nic nezvažujeme.“ Petr se podíval na sestru.
„Ona nic nezvažuje.“ Milada si nazula holínky. „Přesně.“ Odhad opravy přišel v pondělí. Muž mluvil o podlahách.
Omítkách. Izolaci. Rozvodech. Kuchyni. Dveřích.
Milada poslouchala. Když řekl celkovou částku, zasmála se. Muž se zarazil. „Je to orientační.“ „Tak se orientujete špatně.“
Petr řekl: „To odpovídá.“ „Čemu?“ „Tomu, co jsem čekal.“ „Tak proč jsme ho sem tahali?“
Alena si zapisovala. „A v té ceně je koupelna?“ „Ne.“ „Koupelna je nahoře,“ řekla Milada. Odhadce se otočil k Petrovi.
„Ještě by bylo dobré řešit—“ „Se mnou.“ Muž se zarazil. „Prosím?“ „Mluvte se mnou. Je to můj dům.“
„Samozřejmě.“ Petr se podíval na podlahu. Po jeho odchodu nikdo chvíli nemluvil. Milada uvařila kávu na campingovém vařiči.
Seděli před domem. „Takže?“ řekl Petr. „Co?“ „Máš tolik peněz?“ „Do toho ti nic není.“
„Mami.“ „Co?“ „Tady se bavíme o milionech.“ „Tak milion nemám.“ „Ani dva.“
„Ani dva.“ Alena řekla: „Tak z čeho?“ „Půjčím si.“ Petr se skoro zakuckal.
„Kdo ti v dvaasedmdesáti půjčí?“ „Někdo.“ „A z čeho to budeš splácet?“ „Z důchodu.“ „A jíst budeš co?“
„Bábovku od Lenky.“ Petr se na ni podíval. „Tohle není vtipný.“ Milada položila hrnek. „Já vím.“
Petr odjel první. Alena zůstala. „Je naštvanej.“ „To přežije.“ „Lenka taky.“
„Co jsem jí udělala?“ Alena si promnula čelo. „Mami, Petr tady minule strávil skoro tři týdny.“ „Jezdil domů.“
„Ne každý den.“ Milada se podívala na dceru. „To mi neříkal.“ „Protože bys řekla, ať jede domů.“ „Tak měl jet.“
Alena se zasmála. „To je přesně ono.“ „Co?“ „Ty pokaždý řekneš, že nás nepotřebuješ.“ „Nepotřebuju.“
„A kdo ti teď vytrhal podlahu?“ „Petr.“ „Kdo komunikuje s pojišťovnou?“ „Ty.“ „Kdo sem přivezl vysoušeče?“
„Petr.“ „Kdo dneska—“ „Tak příště nejezděte.“ Alena se dívala na matku. „Tohle není fér.“
„Co není fér?“ „Ty víš, že přijedeme.“ Milada otevřela ústa. Pak je zavřela. Alena pokračovala:
„Ty nemusíš říct prosím. Nemusíš říct potřebuju vás. Stačí, že se něco stane.“ „Takže je to moje vina.“ „To jsem neřekla.“
„Zní to tak.“ „Ne. Jen…“ Alena se zastavila. „Jen co?“ „Nemůžeš zároveň říkat, že je to výhradně tvoje věc, a počítat s tím, že následky jsou naše.“
Milada se zvedla. „Já s ničím nepočítám.“ „Dobře.“ „Dobře.“ Alena odjela bez objetí.
Karel po první velké vodě navrhl, že se přestěhují. To si Milada pamatovala. Nebo si alespoň pamatovala, že se o stěhování mluvilo.
„Do paneláku?“ řekla tehdy. „Nemusí to být panelák.“ „Tak kam?“ „Někam výš.“ „To je popis kopce, ne bydlení.“
Karel se smál. Nebo se naštval. Milada si obě možnosti dokázala představit. Po druhé vodě seděli před domem.
Byli unavení. Karel měl v ruce pivo. „Ještě jednou a já už na to seru,“ řekl. Tuto větu si pamatovala přesně.
Možná proto, že ji opakovala mnohokrát dětem. To, co následovalo, už méně. Myslela si, že odpověděla: „Tak příště opravím sama.“
Karel se měl zasmát. Někdy ale, když na tu scénu myslela v noci, měla pocit, že se nezasmál. Kořínek odnaproti prodal dům během dvou týdnů.
„Tak rychle?“ „Kupuje to nějakej mladej.“ „Ví o vodě?“ „Není slepej.“ „A co bude dělat?“
Kořínek pokrčil rameny. „Asi opravovat.“ „A pak?“ „Asi bydlet.“ „A když přijde voda?“
Kořínek se na ni podíval. „To už nebude můj problém.“ Řekl to s takovou lehkostí, že Milada měla chuť mu jednu vrazit.
„Kam jdeš?“ „Do bytu.“ „A zahrada?“ „Nebude.“ „Dílna?“
„Nebude.“ „A co bude?“ Kořínek chvíli přemýšlel. „Balkon.“ Milada se rozesmála.
„Tak hodně štěstí.“ „Dík.“ Pak se zasmál taky. Alena skutečně našla byt. Dva plus jedna.
Třetí patro. Výtah. Balkon. Pět minut autem od ní. Milada odmítla prohlídku.
Alena zavolala znovu. Odmítla. Potřetí Alena řekla: „Tak se tam jedeme podívat jen proto, abys mi pak mohla kvalifikovaně říct, že je hnusnej.“
Milada souhlasila. Byt nebyl hnusný. To bylo nepříjemné. Kuchyň byla malá, ale nová. Koupelna měla sprchový kout bez vysokého schodu.
Z balkonu bylo vidět dětské hřiště. Parkoviště. Stromy. Supermarket. Žádnou řeku.
„Co?“ zeptala se Alena. „Nic.“ „Je hezkej.“ „Jo.“ „Tak?“
„Co tak?“ „Dokázala bys tady být?“ „Teď tady jsem.“ „Mami.“ Milada prošla do druhého pokoje.
„Na co je tenhle?“ „Ložnice.“ „Tak kde budu mít návštěvy?“ „V obýváku.“ „A kde budou spát?“
„Kdo?“ „Návštěvy.“ Alena se usmála. „Ty plánuješ návštěvy?“ „Ne.“
„Tak proč řešíš, kde budou spát?“ „Protože někde spát musí.“ Realitní makléřka se podívala z okna. Cestou zpátky se Alena zeptala: „Proč tam nechceš?“
„Protože mám dům.“ „Dům teď není obyvatelnej.“ „Nahoře jo.“ „Nemáš kuchyň.“ „Mám vařič.“
„Nemůžeš takhle žít rok.“ „Proč ne?“ Alena zastavila na semaforu. „Protože nechci každej večer přemýšlet, jestli tam nespadneš, jestli ti funguje elektřina, jestli někde není plíseň.“
„To je tvoje věc.“ Alena se na ni podívala. „Ano.“ Milada tu odpověď nečekala. „Co ano?“
„Je to moje věc.“ „Tak si ji vyřeš.“ „Snažím se.“ Chvíli jely mlčky. Pak Alena řekla:
„Víš, co dělám, když začne dva dny v kuse pršet?“ Milada se dívala z okna. „Nevím.“ „Kontroluju hladinu řeky.“
„To dělá půl kraje.“ „V noci.“ „Tak spi.“ „Nemůžu.“ „Proč?“
„Protože jsi tady.“ Milada otočila hlavu. „To není moje chyba.“ „Já neříkám, že je.“ „Tak proč mi to říkáš?“
„Protože pokaždý mluvíš, jako by voda tekla jenom tvým domem.“ Aleně bylo při předchozí povodni čtyřicet jedna. Dcera Klára měla osm.
Milada si pamatovala, jak Alena říkala, že je Klára u bývalého manžela, takže aspoň může zůstat pomáhat. Teď řekla: „Klára tehdy měla horečku.“
Alena přikývla. „Jo.“ „To jsem nevěděla.“ „Ne.“ „Proč jsi mi to neřekla?“
„Co bys udělala?“ „Řekla bych ti, ať jedeš za ní.“ „Právě.“ „Co právě?“ „A já bych nejela.“
Milada se zamračila. „Proč?“ „Protože táta byl po operaci kolena a tys byla sama v baráku.“ „Tak to bylo tvoje rozhodnutí.“
„Ano.“ „Tak mi ho teď nevyčítej.“ Alena se dívala před sebe. „Nevyčítám.“ Znělo to, jako by trochu ano.
Petr přijel o víkendu s Lenkou. Lenka přivezla bábovku. „Proč všichni vozíte sladký?“ „Protože po povodni asi nechceš kytku.“
„To je pravda.“ Seděly venku. Petr uvnitř měřil vlhkost. Lenka ukrojila bábovku. „Petr říká, že se nechceš stěhovat.“
„Petr hodně mluví.“ „Doma moc ne.“ „To má po Karlovi.“ Lenka se usmála. „Možná.“
Milada si vzala kousek. „Ty si taky myslíš, že mám jít do bytu.“ „Mně je to vlastně jedno.“ Milada se na ni podívala.
„Děkuju.“ „Ale nechci, aby Petr tenhle dům znovu stavěl.“ „Nestaví ho.“ „Víš, jak to myslím.“ Milada jedla.
Lenka pokračovala: „Minule tu byl osmnáct dní.“ „Alena říkala devatenáct.“ „Tak jeden den někde ztratil.“
Milada se usmála. Lenka ne. „Měli jsme tehdy docela průser.“ „Jaký?“ „My dva.“
Milada položila vidličku. „Kvůli mně?“ „Ne.“ „Tak proč mi to říkáš?“ Lenka chvíli přemýšlela.
„Protože kvůli tobě tady nebyl.“ Milada se chtěla bránit. Místo toho se zeptala: „A vyřešili jste to?“
„Jo.“ „Tak vidíš.“ Lenka se rozesmála. „Tohle přesně Petr říkal, že řekneš.“ Když odjeli, Milada zavolala Petrovi.
„Proč jsi mi neřekl, že jste měli problémy?“ Petr mlčel. „Lenka ti to řekla.“ „Jo.“ „Tak ji zabiju.“
„Neblázni.“ „Mami.“ „Co?“ „Proč jsi mi to neřekl?“ Petr si povzdechl.
„Protože jste měli povodeň.“ Milada zavřela oči. „Vy jste všichni úplně pitomí.“ „To bude genetický.“
„Po tátovi.“ „Jasně.“ Dům vysychal. Oprava nezačínala. Milada volala firmy.
Jedna neměla čas. Druhá měla čas, ale cenu, kterou Milada odmítla. Třetí muž přijel, prošel dům a řekl: „Upřímně? Já bych do toho nešel.“
„Proč?“ „Protože to může přijít znovu.“ „Může vás přejet auto.“ „To může.“ „A jezdíte?“
Muž se usmál. „Jo.“ „Tak vidíte.“ Nabídku neposlal. Jedno odpoledne našla Milada v horní skříni Karlovy papíry.
Hledala záruční list k čerpadlu. Našla starý odhad domu od realitní kanceláře. Datum bylo dva roky před Karlovou smrtí.
Na zadní straně jeho písmem: Milado, promyslet. Držela papír. Nevzpomínala si. Mohli se tehdy hádat.
Mohli se jen bavit. Karel mohl chtít dům prodat. Mohl chtít jen vědět, kolik stojí. Možná to bylo kvůli dědictví.
Možná kvůli hypotéce pro Petra. Milada otočila papír. Na přední straně byla částka. Ani ta jí nic nepřipomněla.
Položila dokument zpět. Večer ho vytáhla znovu. Pak znovu schovala. Petr přijel ve čtvrtek. „Táta chtěl někdy prodat dům?“
Petr se zastavil ve dveřích. „Proč?“ „Jen se ptám.“ „Jo.“ Milada čekala.
„Jak jo?“ „Jednou se mě ptal na byty.“ „Kdy?“ „Nevím. Před lety.“ „A řekl, že chce prodat?“
„Řekl, že o tom přemýšlí.“ „To není totéž.“ „Ne.“ „A pak?“ „Pak nic.“
„Tak vidíš.“ Petr se usmál. „Možná.“ Milada byla ráda, že nepoužil otcovo údajné přání jako argument.
Zároveň jí trochu vadilo, že ho nepoužil. V noci pršelo. Nic zvláštního. Normální podzimní déšť. Milada se probudila ve 2.17.
Vzala telefon. Hladina řeky byla nízká. Ve 2.46 ji zkontrolovala znovu. Ve 3.21 podruhé. Napadlo ji zavolat Aleně.
Samozřejmě nezavolala. Ráno našla od ní zprávu odeslanou ve 3.08. Jsi vzhůru? Milada odpověděla: Ne.
Alena zavolala. „Ty jsi blázen.“ „Ty taky.“ „Kontrolovalas řeku?“ „Ne.“
„Lžeš.“ „Ty taky.“ „O čem?“ Milada chvíli přemýšlela. „Nevím.“
Obě se začaly smát. Byt byl stále volný. Milada si ho nepronajala proto, že by změnila názor. Pronajala si ho proto, že nahoře v domě začala být zima a elektrikář odmítl zapojit část topení, dokud nebude hotová sanace.
„Tři měsíce,“ řekla Aleně. „Dobře.“ „Maximálně.“ „Dobře.“ „A dům neprodávám.“
„Dobře.“ „Přestaň říkat dobře.“ „Co mám říkat?“ „Nevím.“ „Tak vidíš.“
Milada na dceru ukázala prstem. „To je moje.“ Stěhování trvalo dvě hodiny. Milada vzala málo věcí. Oblečení.
Léky. Knihy. Fotografii Karla. Kávovar. Modrý hrnek bez ucha.
Alena ho našla v bedně. „To snad ne.“ „Co?“ „Ty sis ho nechala.“ „Uměla jsem ho.“
„Čím?“ „Horkou vodou.“ „A dezinfekcí?“ „Ano.“ „Jakou?“
„Takovou, co jsi koupila.“ Alena si hrnek prohlédla. „Mně je úplně jasný, že v tom umřeme všichni.“ „Tak z něj nepij.“
„To nebudu.“ První noc v bytě Milada usnula okamžitě. Probudila se v šest. To ji překvapilo. Čekala, že nebude spát.
Kuchyň byla studená a čistá. Udělala si kávu. Sedla na balkon. Byla zima. Pod ní vycházel muž se psem.
Na hřišti nikdo. V dálce projel autobus. Milada nevěděla kam. Karel by byt nesnášel. Nebo by ho měl rád.
Poslední dobou si dávala pozor na věty začínající Karel by. Po týdnu jí Alena zavolala. „Jak se máš?“
„Dobře.“ „Fakt?“ „Jo.“ „Není to hrozný?“ „Co?“
„Byt.“ „Je to byt.“ „Mami.“ „Co chceš slyšet?“ Alena se zasmála.
„Nevím.“ „Tak vidíš.“ Milada se podívala na modrý hrnek. „Zítra pojedu do domu.“ „Proč?“
„Potřebuju se tam podívat.“ „Na co?“ „Na dům.“ Alena chvíli mlčela. „Chceš odvézt?“
„Je tam autobus.“ „Já vím.“ „Tak ne.“ „Dobře.“ Dům byl studený.
Otevřela dveře. Uvnitř bylo ticho. Vysoušeče už Petr odvezl. Milada přešla kuchyň. Na betonové podlaze ležel jeden šroubek.
Zvedla ho. Nevěděla od čeho je. Položila ho na parapet. Na zahradě byl angrešt. Listy měl žluté.
V garáži pořád stála pračka. Na schodech ležela stará Petrova rukavice. Milada ji vzala. Možná nebyla Petrova.
Mohla patřit kterémukoli z mužů, kteří domem za poslední týdny prošli. Položila ji zpět. Sedla si na schod před domem.
Kořínkův dům byl prázdný. Cedule NA PRODEJ zmizela. Po chvíli přijelo auto. Vystoupil mladý pár. Žena měla dítě v autosedačce.
Muž odemkl Kořínkovu branku. Milada je sledovala. Žena si jí všimla. „Dobrý den.“ „Dobrý.“
„Vy bydlíte naproti?“ Milada se podívala na svůj dům. „Jo.“ Byla to první lež, kterou v bytě neřekla.
Nebo poslední pravda o domě. Nevěděla. „My jsme to koupili,“ řekla žena. „Tak hodně štěstí.“ Žena se usmála.
„Děkujeme.“ Milada se chtěla zeptat, jestli vědí o vodě. Pak se podívala na oprýskané zdi Kořínkova domu.
Věděli. V prosinci Petr zavolal. „Co s tím barákem?“ „Nic.“ „Myslím dlouhodobě.“
„Já taky.“ „Mami.“ „Na jaře.“ „Co na jaře?“ „Rozhodnu.“
„Co?“ „Nevím.“ Petr se zasmál. „To je nový.“ „Co?“
„Že řekneš nevím.“ Milada se urazila. „Já říkám nevím pořád.“ „Ne.“ „Tak ty nevíš, co říkám.“
„To je možný.“ Na Vánoce byli všichni u Aleny. Dřív bývali u Milady. Nikdo to nekomentoval. Alena měla malý stůl.
Přidali skládací. Petr přinesl kapra. Lenka salát. Milada cukroví. Lukáš novou přítelkyni.
Jmenovala se Tereza. Při jídle se zeptala: „A vy bydlíte kde?“ Všichni na okamžik ztichli. Tereza si toho všimla.
„Promiňte, jestli—“ Milada řekla: „Teď ve městě.“ Alena se na ni podívala. „Ale mám dům.“
Tereza přikývla. „Aha.“ Bylo vidět, že neví, co s informací. Milada jí rozuměla. Po Novém roce přišla faktura za pojištění domu.
Milada ji zaplatila. Aleně to neřekla. Petr se to dozvěděl, protože měl přístup k některým dokumentům po Karlově smrti.
Zavolal. „Ty jsi prodloužila pojistku.“ „Ano.“ „Takže ho chceš nechat.“ „Nechat kde?“
„Mami.“ „Je to dům. Musí být pojištěný.“ „Takže ho neprodáš.“ „To jsem neřekla.“ „A opravíš?“
„To jsem taky neřekla.“ Petr chvíli mlčel. „Tak co teda děláš?“ Milada se podívala z balkonu. Bylo jasno.
Na hřišti dvě děti kopaly do míče. „Platím pojistku.“ Na jaře začala jezdit k domu častěji. Ne každé úterý.
Někdy dvakrát týdně. Někdy vůbec. Jednou posekala malý kus zahrady. Po hodině ji bolela záda. Zbytek nechala.
Petr přijel následující víkend a posekal zbytek. „Neříkala jsem ti, ať to děláš.“ „Já vím.“ Milada se na něj podívala.
„Tak proč?“ „Protože mě srala ta tráva.“ „Dobře.“ Seděli pak venku. Petr měl pivo.
Milada kávu. „Lenka ví, že jsi tady?“ „Jo.“ „A není nasraná?“ „Trochu.“
„Tak jeď domů.“ „Za chvíli.“ Milada se usmála. „Tohle přesně děláš pokaždý.“ Petr se podíval na ni.
„Po kom to asi mám.“ K domu přijel člověk z firmy. Nový. Petr ho našel. Prošel přízemí.
Řekl cenu menší než předchozí. Pořád vysokou. „Dá se to dělat postupně,“ řekl. „Co první?“ „Rozvody, omítky, podlahy. Kuchyň může počkat.“
Milada se zeptala: „Jak dlouho?“ „Co?“ „Jak dlouho vydrží, když to opravím?“ Muž se podíval na Petra.
Pak si možná vzpomněl, že má mluvit s ní. „To vám nikdo nezaručí.“ „Tak proč to mám dělat?“ Petr se na ni podíval.
Milada si uvědomila, že otázku položila nahlas. Firmu neobjednala. Ani ten den. Ani další týden. Alena se neptala.
Petr se zeptal jednou. Milada řekla: „Ještě nevím.“ Nechal to být. V červnu přišla bouřka.
Silná. Milada byla v bytě. Déšť bubnoval do balkonu. V 22.40 otevřela telefon. Řeka byla nízko.
Ve 23.05 znovu. Ve 23.21 jí přišla zpráva. Alena: Díváš se? Milada napsala:
Jo. Za minutu přišel Petr: V pohodě. Má to rezervu. Milada se podívala na obě zprávy. Nevěděla, jestli sourozenci píší i sobě.
Pravděpodobně ano. Tři lidé v různých domech sledovali stejnou řeku. Milada telefon položila. Po deseti minutách se podívala znovu.
Ráno nepršelo. Jela autobusem k domu. Na zahradě bylo mokro. Nic víc. Odemkla.
V kuchyni pořád nebyla podlaha. Na parapetu ležel šroubek, který tam dala na podzim. Vzala ho do ruky.
Stále nevěděla, k čemu patřil. Mohla ho vyhodit. Nevyhodila. Strčila ho do kapsy. V poledne přijela Alena.
„Co tady děláš?“ „Byla jsem zvědavá.“ „Já taky.“ Vešly dovnitř. Alena se zastavila u futer.
„Tady jsme se měřili.“ „Jo.“ „Tohle jsem já?“ Ukázala na čáru. „Asi.“
„Píše tam Petr.“ „Tak ne.“ Alena se zasmála. „Výborná paměť.“ „Je to čtyřicet let.“
Chvíli se dívaly. Jedna čára patřila Petrovi. Jedna Aleně. Některé popisky už nebyly čitelné. Vedle nich byla skvrna po vodě.
Nebylo jasné, kde přesně končila. „Nechceš je vyříznout?“ zeptala se Alena. „Co?“ „Ty futra. Kdybys dům prodala.“
Milada se na ni podívala. „A co bych s nima dělala?“ Alena pokrčila rameny. „Nevím. Dala si je do bytu.“
Milada se rozesmála. „To bych vypadala jako magor.“ „Trochu.“ „Nechám je tady.“ Alena přikývla.
Sedly si venku. Milada uvařila kávu na starém vařiči, který v domě nechávala. Alena řekla: „Ten byt ti prodlouží nájem.“
„Vím.“ „Takže?“ Milada usrkla. „Asi jo.“ „A dům?“
Milada se podívala na angrešt. Letos měl málo plodů. „Nevím.“ Alena neřekla nic. Po chvíli Milada dodala:
„Možná ho prodám.“ Alena stále nic. „Slyšelas?“ „Jo.“ „Tak proč nic neříkáš?“
„Protože když něco řeknu, možná si to rozmyslíš.“ Milada se zasmála. „To je možný.“ „Tak mlčím.“ Seděly.
Po ulici prošla mladá žena z Kořínkova domu. Tlačila kočárek. Pozdravila. Milada i Alena odpověděly.
„Oni už to opravili?“ zeptala se Alena. „Skoro.“ „Nebojí se?“ „Nevím.“ „Ptala ses?“
„Ne.“ „Ty?“ „Co já?“ „Ty se ptáš všech na všechno.“ „Neptám.“
Alena se usmála. Milada dopila kávu. Hrnek byl modrý. Bez ucha. Alena se na něj podívala.
„Ty z něj fakt pořád piješ.“ „Jo.“ „A žiješ.“ „Zatím.“ „Možná je to ten zázrak.“
Milada položila hrnek na schod. „Chceš?“ „Ani náhodou.“ Obě se zasmály. Když odcházely, Milada nechala hrnek na parapetu uvnitř domu.
Alena si toho všimla. „Nevezmeš si ho?“ Milada se otočila. Chvíli přemýšlela. „Příště.“
Zamkla. V autobuse si na něj vzpomněla. Mohla se vrátit. Spoj jel další až za dvě hodiny. Nevrátila se.
Nevěděla, jestli hrnek nechala v domě proto, že tam patřil, nebo proto, že už ho nepotřebovala mít stále u sebe. Možná jen zapomněla. Také to byla možnost.
