Článek
Podívala jsem se na hodiny. Bylo 9:32. Ve tři čtvrtě na deset jsem měla prezentovat výsledky před vedením firmy.
„Kam tě mám hodit?“
„Na polikliniku. Petr ti to neřekl?“
Neřekl.
„Mami, já teď pracuju.“
Tchyně se zarazila.
„Já vím. Ale vždyť jsi doma.“
Nakonec jela taxíkem.
Zavřela jsem za ní dveře, sedla si k počítači a připojila se na poradu asi dvě minuty před začátkem. Byla jsem ještě pořád vytočená a prvních pár minut jsem skoro nevnímala, co kdo říká.
Když se mě šéf zeptal na jeden údaj z prezentace, chvíli jsem jen koukala na obrazovku.
Přitom jsem tu tabulku připravovala sama.
Je mi dvaačtyřicet, máme dvě děti a pracuju jako projektová manažerka pro firmu v Praze. Dvakrát týdně jezdím do kanceláře, ostatní dny pracuju z domu.
Když jsme tenhle režim před několika lety zavedli, byla jsem nadšená.
Nemusela jsem každé ráno stát v koloně. Mohla jsem děti vypravit do školy a v osm si sednout k počítači. Odpoledne jsem byla blíž, když měly kroužky nebo se něco stalo.
Dlouho mi připadalo, že to máme zařízené skvěle.
Jenže postupně se nějak stalo, že když jsem doma, jsem také automaticky k dispozici.
Začalo to nevinně.
„Dnes přijede kurýr s tou židlí, jo?“
Dobře.
Pak technik na internet.
Pak odečet plynu.
Pak nějaká zásilka, kterou nešlo poslat do boxu.
Sama jsem to dlouho neřešila. Když už sedím doma, tak přece otevřít dveře není žádná tragédie.
Jenže podobných drobností začalo přibývat.
Máme třináctiletou Anetu a devítiletého Matěje.
Když jeden z nich něco zapomene doma, volá mně.
„Mami, nemám úbor.“
„Mami, nechala jsem doma sešit.“
„Mami, můžeš mi to přivézt?“
Jednou jsem Matějovi řekla, že úbor do školy nevezu.
„Ale ty tam můžeš skočit,“ řekl.
„Nemůžu. Pracuju.“
Podíval se na mě překvapeně.
„Ale dneska nejdeš do práce.“
Tehdy jsem se tomu ještě smála.
Petr taky.
Manžel pracuje ve stavební firmě a práci z domu prakticky nemá. Odjíždí ráno a často se vrací až večer.
Takže jsem vždycky brala jako samozřejmost, že přes týden zařídím víc věcí já.
Nejsme rodina, kde bychom počítali, kdo kolikrát vysál nebo vyzvedl dítě.
Když mám polední pauzu a můžu dát prádlo do pračky, udělám to.
Když přivezou nákup, převezmu ho.
Když dítě přijde ze školy dřív, samozřejmě mu otevřu.
Tohle mi nevadí.
Vadit mi začalo až to, že se mě postupně přestali ptát.
Petr třeba ráno oznámí:
„Dnes má přijít ten chlap na žaluzie.“
„Kdy?“
„Dopoledne.“
„Dneska mám od deseti porady.“
„Tak mu jen otevřeš.“
Jenže člověk na žaluzie nechce jen otevřít.
Chce vědět, kterou látku jsme vybrali, kam přesně se má vrtat a jestli chceme ovládání vlevo nebo vpravo.
A já pak sedím se sluchátky na uších, jedním okem sleduju obrazovku a druhým člověka, který mi něco ukazuje přes skleněné dveře pracovny.
Jednou jsem Petrovi řekla, že už to takhle nechci.
„Co přesně?“ zeptal se.
„Aby se všechno domlouvalo na dny, kdy jsem doma.“
„A kdy to mám domlouvat?“
„Nevím. Třeba když jsi doma ty.“
„Takže si mám kvůli balíku brát dovolenou?“
To mě zarazilo.
Protože přesně tak to je.
On by si kvůli tomu musel vzít volno.
Já ne.
Já si prostě na chvíli odskočím od práce.
Aspoň tak to vypadá.
Domluvili jsme se tedy, že když má k nám někdo přijít, Petr se mě předem zeptá.
Chvíli to fungovalo.
Pak zazvonila tchyně.
Když Petr večer přišel domů, zeptala jsem se ho, proč jí řekl, že ji odvezu.
„Protože jsi byla doma.“
„Měla jsem poradu.“
„Tak bys ji odvezla předtím.“
„Já ani nevěděla, že někam jede.“
„Tak jsem ti to zapomněl říct.“
Byl úplně klidný.
Já ne.
„Petře, nemůžeš lidem říkat, že je někam odvezu, aniž by ses mě zeptal.“
„Vždyť je to máma.“
„To je jedno.“
„Tak by ti to zabralo hodinu.“
Právě to mě naštvalo nejvíc.
„Jenže ta hodina je moje pracovní doba.“
Petr nechápal, proč z toho dělám takový problém.
Připomněl mi, že on zase často přijede pozdě kvůli práci. Že o víkendech vozí děti na sport. Že doma taky něco dělá.
A má pravdu.
Není to člověk, který by se večer svalil na gauč a čekal, že kolem něj budu běhat.
Možná právě proto jsem dlouho nevěděla, proč mě to vlastně tak štve.
Pak se k tomu přidala práce.
Po jedné poradě si mě šéf nechal na telefonu.
„Martino, je všechno v pořádku?“
Řekla jsem, že ano.
„V poslední době během callů dost odbíháš.“
Začala jsem mu vysvětlovat, že jednou přijel kurýr, podruhé technik a jednou byly děti doma.
„Já tě nekritizuju,“ řekl. „Jen potřebuju vědět, jestli se něco změnilo.“
Po hovoru jsem notebook zavřela a chvíli seděla v pracovně.
Bylo mi trapně.
Nikdy jsem nechtěla být člověk, u kterého ostatní při poradě čekají, jestli zase někam nezmizí.
Další týden jsem si našla coworking asi deset minut autem od nás.
Vzala jsem si členství na několik dní v týdnu.
Když jsem to Petrovi řekla, nejdřív si myslel, že žertuju.
„Ty budeš někam jezdit, abys tam dělala přesně to samé co doma?“
„Asi jo.“
První den jsem si vzala notebook, sluchátka a oběd a normálně ráno odjela.
V 10:15 mi zavolal Petr.
„Kde jsi?“
„V coworkingu.“
„Aha.“
Chvíli bylo ticho.
„Má přijet PPL.“
Začala jsem se smát.
„Tak ať to dá do boxu.“
Večer se podíval, kolik členství stojí.
„Skoro čtyři tisíce měsíčně?“
„Ano.“
„Vždyť doma máš pracovnu.“
To vím.
Mám doma stůl, velký monitor, rychlý internet i kávovar.
V coworkingu nemám skoro nic navíc.
Jen tam osm hodin nikdo neotevře dveře a neřekne, že potřebuje něco odvézt, najít nebo převzít.
První týden jsem tam pracovala tři dny.
Bylo zvláštní, jak rychle jsem si na to zvykla.
Ráno jsem odešla a odpoledne se vrátila.
Stejně jako Petr.
Nikdo mi během dne nevolal kvůli zapomenutému sešitu, protože děti věděly, že nejsem doma.
Kurýr nechal balík v boxu.
Tchyně mi zavolala až večer.
Minulý pátek jsem ale zůstala doma.
Aneta přišla ze školy dřív, otevřela dveře pracovny a zeptala se:
„Mami, hodíš mě odpoledne do obchodního centra?“
„Nemůžu.“
„Proč?“
„Pracuju.“
Chvíli stála ve dveřích.
„Ale vždyť jsi doma.“
Řekla to úplně stejně jako její babička.
Tentokrát jsem se nesmála.
Aneta samozřejmě nic špatného neudělala. Celé roky viděla, že když jsem doma, dá se za mnou přijít.
A upřímně nevím, jestli jsem je to nenaučila sama.
Možná jsem měla dávno zamykat dveře pracovny.
Možná jsem neměla pokaždé říkat, že něco rychle zařídím.
Možná jsou čtyři tisíce za coworking opravdu zbytečné peníze.
Petr si pořád myslí, že ano.
Já jsem ho zatím nezrušila.
Když tam odjedu, nikdo nepochybuje, že jsem v práci.
Teď jen nevím, jestli se mám naučit stejně fungovat i doma, nebo jestli je jednodušší těch deset minut prostě odjet.
