Článek
Ta jizva ale zůstala stejná: úzká bílá čára pod spodním rtem, mírně nalevo. Čas kolem ní rozšířil tvář, prohloubil rýhy u úst a přidal několik drobných skvrn, samotnou čáru však nechal být.
Renata seděla na kraji křesla, jako by jí někdo před vstupem řekl, že potah nesmí pomačkat. Vedle ní byl její syn. Třináctiletý, dlouhé ruce, příliš krátce ostříhané vlasy a rukávy mikiny přetažené přes dlaně. Díval se na plakát lidského mozku, který Jana už několikrát navrhovala sundat. Barevná pole byla opatřena slovy řeč, paměť, prostorová orientace a rozhodování. Plakát vypadal jistěji než většina lidí, kteří pod ním sedávali.
„David,“ řekla Renata.
Chlapec neotočil hlavu.
„Paní doktorka se tě na něco ptala.“
Jana se ho na nic neptala. Mohla Renatu opravit, ale podobné opravy obvykle nikam nevedly. Matky často odpovídaly za děti ještě dřív, než padla otázka, a děti se někdy naučily, že mlčení je nejrychlejší způsob, jak matce nepřekážet.
„Může mi říkat Jano,“ řekla. „Nejsem doktorka.“
Renata se usmála. „Pro mě budete vždycky paní doktorka.“
Tehdy si Jana všimla jizvy a otevřela znovu dokumentaci, přestože jméno četla už před jejich příchodem. Renata Konečná, rozená Havlová, narozená v roce 1979. Jméno samo o sobě nestačilo. Havlových dětí bývalo v okrese mnoho. Jizva však patřila konkrétní dívce, která se kdysi poranila v umývárně. Jana si vybavila krev na bílém tričku a učitelku, která neustále opakovala, že se nic vážného nestalo. Nevzpomněla si, jestli dívka upadla na radiátor, nebo ji někdo strčil. Možná tehdy existovaly dvě verze a ona si po letech pamatovala obě.
„My už jsme se viděly,“ řekla Renata.
David se konečně podíval od plakátu k Janě.
„Ano,“ odpověděla Jana.
Mohla říct možná. Umožnila by tak Renatě určit, co přesně si pamatuje. Místo toho přiznala, že si ji vybavila, protože v jejím věku už zapírání paměti nepůsobilo opatrně, ale zbaběle.
„Já jsem si říkala, jestli mě poznáte.“
„Podle jizvy.“
Renata si na ni sáhla dvěma prsty. „Tu mám pořád.“
Řekla to bez lítosti, skoro spokojeně, jako by se jizva za tu dobu osvědčila.
Jana obrátila první stránku dotazníku. David chodil do sedmé třídy běžné základní školy. Podezření na dyslexii, dysortografii a poruchu pozornosti. Zhoršení prospěchu, častější absence, bolesti břicha před vyučováním, několik konfliktů se spolužáky. Matka žádala vyšetření a doporučení dalšího postupu. Do kolonky důvod návštěvy napsala: Aby už měl pokoj.
„Davide, víš, proč jste přišli?“ zeptala se Jana.
Chlapec pokrčil rameny.
„Kvůli škole,“ řekla Renata.
„Necháme ho odpovědět.“
„On to ví.“
„Tak nám to řekne.“
David si stáhl rukávy ještě níž. „Chtějí mě dát jinam.“
„Kdo?“
„Máma.“
Renata se nadechla. „Já tě nikam dávat nechci. Jen říkám, že to takhle dál nejde.“
„Kam bys měl jít?“ zeptala se Jana.
„Do menší školy.“
„Víš do jaké?“
„Nevím.“
„Byl ses tam podívat?“
„Ne.“
Renata si posunula kabelku na kolenou. „Má menší třídy. Nejsou tam jen děti, co všechno zvládají hned.“
„A ty bys tam chtěl?“ zeptala se Jana.
David chvíli hleděl na plakát. „Nevím.“
„Co ti vadí v současné škole?“
„Nic.“
„Tak proč tam nechceš chodit?“
„Já neříkám, že tam nechci chodit.“
„Ráno tě bolí břicho.“
„Někdy.“
„Před školou?“
„I jindy.“
„V neděli zvracel,“ řekla Renata.
„Přejedl jsem se.“
„Čtyř rohlíků.“
„Byly tři.“
Na okamžik se oba málem usmáli, ale Renata se ovládla dřív.
„Co je na škole nejhorší?“ zeptala se Jana.
David sklopil oči k botám. „Že se všechno zapisuje.“
„Známky?“
„Všechno. Když něco nemám, když přijdu pozdě, když se zeptám, když se nezeptám. Když jdu dvakrát na záchod.“
„To se opravdu zapisuje?“
„Nevím. Ale učitelka si pořád něco píše.“
„On umí hezky mluvit, když chce,“ řekla Renata.
Jana si vzpomněla na formulaci ze starých zpráv: slovní zásoba chudší, vyjadřování jednoduché, místy nepřesné. Nevěděla, zda ji kdysi napsala právě ona. Některé věty tehdy obíhaly poradnou tak často, že přestaly mít autora.
„Vy jste mě poslala do zvláštní školy,“ řekla Renata.
David se na matku podíval. Z jeho výrazu nebylo jasné, zda to slyší poprvé, nebo posté.
„Tehdy se tomu tak říkalo,“ odpověděla Jana.
„Já vím.“
„Dnes už se ten název nepoužívá.“
Jakmile to dořekla, věděla, že se schovala za změnu terminologie. Renata neřešila název.
„Mně tam bylo dobře,“ řekla. „Na první škole jsem všechno dělala pomalu. V té druhé jsem najednou stíhala. Dostávala jsem jedničky. Nebyla jsem poslední.“
Jana se zeptala: „Chcete pro Davida totéž?“
„Chci, aby nemusel každé ráno dokazovat, že tam patří.“
„Já nic nedokazuju,“ zamumlal David.
„Protože už se nesnažíš.“
„Tak vidíš.“
Jana zvedla ruku dřív, než se rozhovor změnil v jejich domácí hádku. „Nejdřív uděláme vyšetření. Podíváme se na čtení, psaní, pozornost a na to, jak přemýšlí. Potom budeme řešit, co by mu mohlo pomoct.“
„Já už vím, co mu je,“ řekla Renata. „Je po mně.“
„To není odborný závěr.“
„Pro mě jo.“
David se opřel hlouběji do židle a podíval se z okna. Jana vysvětlila, jak bude vyšetření probíhat, že nejde o školní zkoušení a že se na něj nedá připravit. Neřekla, že nejde o posuzování, protože každé vyšetření bylo nějakou formou posouzení, i když se slovo člověk snažil obejít.
„Počkám venku?“ zeptala se Renata.
„Ano.“
Vstala, vzala kabelku a přehodila si ji přes rameno. Byla černá, velká a odřená v rozích. Uvnitř cosi těžkého sklouzlo ke dnu.
„Mám tam všechny papíry,“ řekla. „Já papíry schovávám.“
U dveří se obrátila k synovi. „Hlavně nelži.“
„Proč bych lhal?“
„Abys vypadal líp.“
„A když budu vypadat hůř, dáte mě jinam.“
„Davide.“
„Nemusí se snažit vypadat ani lépe, ani hůř,“ řekla Jana. „Stačí, když bude dělat úkoly tak, jak umí.“
Když dveře zaklaply, David si stáhl rukávy z dlaní.
„Máma si myslí, že jsem blbej,“ řekl.
„Řekla ti to někdy?“
„Říká, že jsem po ní.“
„Možná tím myslí něco jiného.“
„Nemyslí.“
Jana mu položila před první úkol. U jednoduchých obrázkových řad odpovídal rychle, někdy ukázal na řešení dřív, než doposlouchal instrukci. U složitějších úloh si přikrýval ústa rukou.
„Proč to děláš?“ zeptala se.
Ruku spustil.
„Nemusíš přestat. Jen mě to zajímá.“
„Abych neřekl první věc.“
„První odpověď bývá špatně?“
„Nevím.“
„Tak proč ji nechceš říct?“
„Učitelka se vždycky zeptá, jestli jsem si jistý.“
„A pak?“
„Pak už nejsem.“
Při čtení se ukázalo, že potíže jsou skutečné. David četl pomalu, některá slova rozděloval na části a koncovky si občas domýšlel. Smyslu textu však rozuměl dobře. Když měl krátký příběh převyprávět, doplnil souvislosti, které nebyly napsány přímo.
„Proč se ten muž nevrátil?“ zeptala se Jana.
David pokrčil rameny. „Bál se.“
„Čeho?“
„Že se budou ptát.“
„V textu se píše, že se bál trestu.“
„To je skoro stejný.“
Jana si poznámku zapsala, tentokrát bez dalšího rozebírání. U úloh na slovní uvažování pracoval soustředěněji než u čtení. Když měl něco napsat, dlouho držel tužku nad papírem. První větu přeškrtl, druhou nedokončil a u třetí se zeptal, zda se počítají chyby.
„Teď ne.“
„A potom?“
„Potom si všimneme, jak píšeš.“
„Takže se počítají.“
„Ne jako ve škole.“
„Ale stejně je uvidíte.“
„Ano.“
David pokýval hlavou, jako by právě dostal očekávané potvrzení, a napsal zbytek krátkého textu jedním tahem, bez oprav.
Když přešel ke speciální pedagožce, Jana otevřela elektronický archiv. Starší spisy byly naskenované jen částečně a dokumenty před polovinou devadesátých let se někdy hledaly podle školy, jindy podle data narození. Jméno Renata Havlová našla téměř okamžitě.
První vyšetření proběhlo v únoru 1989, další v listopadu 1990 a závěrečné doporučení bylo vystaveno na jaře 1991. Jana otevřela nejstarší stránku. Sken byl nakřivo, papír měl šedé okraje a několik písmen bylo ručně dopsaných, protože psací stroj vynechával.
Pod zprávou byl její podpis.
Mgr. Jana Procházková.
Dívala se na něj chvíli déle, než bylo nutné. Procházková byla žena s vlasy staženými dozadu, dvěma malými dětmi a manželem, který ještě bydlel doma. Bývala unavená, ale věřila, že únava je jen období. Matka jí vozila každou středu polévku. V té době si Jana myslela, že většina věcí se v životě buď vyřeší, nebo odezní.
Četla.
Renata přichází v doprovodu třídní učitelky. Matka se opakovaně nedostavila. Dívka působí unaveně, kontakt navazuje obtížně, instrukcím rozumí po opakovaném vysvětlení, pracovní tempo je pomalé. Výkon je nerovnoměrný, s lepšími výsledky v praktických úlohách.
Dál následovala doporučení: zdravotní vyšetření, sociální šetření, pravidelná domácí příprava, kontrolní návštěva. Poslední věta byla opatrná: Aktuální výkon může být ovlivněn nepravidelnou školní docházkou, nedostatečnou domácí přípravou a celkovým vyčerpáním dítěte.
O rok později už byl text rozhodnější. Navzdory zavedeným opatřením nedochází k podstatnému zlepšení. Opakované neúspěchy vedou k pasivitě a odmítání školní práce. Přeřazení se jeví jako řešení v nejlepším zájmu dítěte.
Jana si poslední větu přečetla dvakrát. Tehdy ji pravděpodobně nepovažovala za nijak zvláštní. Podobné formulace se používaly běžně a v poradně se o nich nediskutovalo. Dnes zněla jako věta někoho, kdo už ví, jak příběh skončí.
Na další stránce byl krátký ručně psaný záznam: Matka odmítá další vyšetření, uvádí, že dítě je líné. Otec se dlouhodobě nezdržuje v místě bydliště. Renata pečuje o dva mladší sourozence, ráno je vodí do mateřské školy, odpoledne vyzvedává. Ve vyučování někdy usíná, často přichází bez svačiny.
Jana ucítila úlevu a hned ji to znepokojilo. Spis jí nabídl vysvětlení, které její tehdejší rozhodnutí činilo pochopitelnějším. Pochopitelnost však nemusela znamenat správnost.
Zavřela oči a na chvíli se jí vybavila stará budova poradny. Místnost s hnědou skříní, na níž stála umělá květina ve sklenici. Renatina matka si nesundala kabát. Nechtěla se posadit a opakovala, že na hlouposti nemá čas. Říkala, že Renata doma všechno zvládne: uvaří brambory, přebalí nejmladšího a dojde nakoupit. Člověk, který se postará o dvě děti, přece nemůže být neschopný.
Jana jí vysvětlovala rozdíl mezi praktickou samostatností a školními dovednostmi. Vybavila si Renatu u dveří, ruce svěšené podél těla a na bradě ještě růžovou jizvu. Někdo v místnosti řekl: „Tam už se nebude muset tolik snažit.“ Jana si nedokázala vybavit, jestli to byla ona, třídní učitelka, nebo matka. Ve vzpomínce se všechny tři ženy dívaly na dívku, ale každá mluvila k jiné dospělé.
Ozvalo se zaklepání a ve dveřích se objevila Lenka, mladší kolegyně.
„Máš toho Davida?“ zeptala se.
Jana zavřela archiv. „Ano.“
„Máma čeká na chodbě. Ptala se, jestli jí už dnes dáme papír na přestup.“
„Ještě nic nevíme.“
„To jsem jí řekla.“
Lenka zůstala stát. „Ty ji znáš?“
„Vyšetřovala jsem ji jako dítě.“
„Aha.“ Lenka se podívala na zavřený monitor. „Tak to musí být zvláštní.“
Jana jen přikývla.
„David má čtení slabé a pravopis ještě horší,“ pokračovala Lenka. „Porozumění ale dobré. Když má něco napsat, čeká, že ho někdo opraví ještě před začátkem.“
„To dělal i u mě.“
„Chytrý je.“
„To jsem si všimla.“
Lenka se opřela o rám dveří. „Matka chce, aby šel do té soukromé školy s malými třídami. Ne do nižšího programu, jak jsem nejdřív pochopila.“
„Řekla ti to?“
„Ano. Ale zároveň pořád mluví o své zvláštní škole, takže je těžké poznat, co vlastně srovnává.“
„Možná ani ona sama neví.“
„Možná.“
Lenka odešla a Jana znovu otevřela starý záznam. U věty o nejlepším zájmu dítěte zůstala kurzorem stát, jako by ji mohla přepsat. Archiv však neumožňoval úpravy. Staré dokumenty se daly jen číst.
Renata čekala pod oknem s kelímkem kávy z automatu. Míchala ji dřevěnou tyčinkou, přestože do ní nic nepřidala. Jana si sedla vedle ní. Na konci chodby plakalo malé dítě a jeho matka mu slibovala sladkost, pokud přestane.
„David ještě pracuje s kolegyní,“ řekla Jana.
„Já nespěchám.“
„Našla jsem váš starý spis.“
Renata míchala dál. „Já mám část doma.“
„Co přesně?“
„Ten poslední papír.“
„Četla jste ho?“
„Hodněkrát.“
„A co si o něm myslíte?“
Renata vytáhla tyčinku z kelímku a položila ji na víčko. „Že jste měla pravdu.“
„V čem?“
„Že jsem tu školu nezvládala.“
„V té zprávě bylo i to, že jste byla unavená a měla jste složitou situaci doma.“
„V tom papíru, co mám já, to není.“
„Je to ve starších záznamech.“
„Tak ty jsem nikdy neviděla.“
Jana chvíli mlčela. „Bylo vám v té druhé škole opravdu lépe?“
„Ano.“
„Měla jste dobré známky?“
„Jedničky a dvojky. Učitelka mě jednou pochválila před celou třídou. To se mi předtím nestalo.“
„A po škole?“
„Šla jsem na učiliště.“
„Chtěla jste tam?“
Renata pokrčila rameny. „Chtěla jsem být zdravotní sestra.“
Řekla to věcně, bez důrazu.
„Zkoušela jste se hlásit?“
„Nešlo to.“
„Kvůli typu školy?“
„Kvůli všemu.“
Jana věděla, že by mohla začít rozebírat, co přesně ono všechno znamenalo. Neudělala to.
„Mrzí vás to?“ zeptala se.
Renata se napila kávy. „Nevím, jestli bych to zvládla.“
„Nemohla jste to zjistit.“
„Vy si myslíte, že je důležité dostat možnost selhat?“
„Někdy ano.“
„Mně připadalo důležitější nechodit každý den někam, kde jsem byla poslední.“
„A proto chcete, aby David odešel?“
„Chci, aby přestal ráno sedět na záchodě a říkat, že ho bolí břicho.“
„Říkal, že zvracel po rohlících.“
Renata se krátce usmála. „On vám řekne všechno tak, aby to vypadalo rozumně.“
„Možná to tak opravdu vidí.“
„Možná.“
Dveře pracovny se otevřely a Lenka vyšla s Davidem. Chlapec držel list s diktátem a díval se na něj, jako by mu nepatřil.
„Máme hotovo,“ řekla Lenka.
Renata vstala. „Tak co?“
„Výsledky musíme vyhodnotit,“ odpověděla Jana. „Nebude to dnes.“
„Aspoň přibližně.“
Lenka se podívala na Davida. „Přibližně má potíže tam, kde jste čekala. Ale rozumové schopnosti vypadají v pořádku.“
David zrudl.
„A přesně?“ zeptala se Renata.
„Přesněji příště,“ řekla Jana.
Když odcházeli, David nechal pracovní list na židli. Jana ho vzala a vyšla za nimi.
„Tohle jsi zapomněl.“
Podíval se na papír. „Nechci ho.“
„Je to jen pracovní list.“
„Tak ho vyhoďte.“
Renata po něm sáhla, ale David ruku odtáhl.
„Nech ho,“ řekla Jana.
Papír složila napůl a vrátila se do pracovny. Položila ho vedle starého spisu. Na jedné straně byly Davidovy chyby, na druhé její někdejší podpis.
Doma večer vytáhla ze skříně krabici se starými zápisníky. Nevzpomínala si, proč je celé roky schovávala. Úřední dokumenty zůstávaly v poradně, tyto sešity obsahovaly jen termíny, telefonní čísla a stručné poznámky, kterým později rozuměla pouze ona.
Rok 1991 našla mezi kuchařkou po matce a albem své dcery. Desky byly červené, rohy ohnuté. U data čtrnáctého listopadu stálo: Havlová R. – matka konečně. Sourozenci. Únava. ZŠ trvá. Zvl. šk.? Pozor na úlevu.
Jana seděla na zemi a četla poslední tři slova. Nevěděla, co přesně si chtěla připomenout. Mohla tím myslet úlevu dítěte, úlevu školy, úlevu matky nebo vlastní úlevu, že případ dostane jasné řešení. Zápisník nic dalšího nenabídl.
V neděli jela za dcerou Klárou. Vnuk Filip psal úkol u kuchyňského stolu a Klára stála za ním.
„Tady si dej pozor na měkké i,“ řekla.
„Já vím.“
„Tak proč píšeš tvrdé?“
„Ještě jsem nic nenapsal.“
„Ale chtěl jsi.“
Filip položil pero. Jana si sundala kabát a pověsila ho na opěradlo židle.
„Jak můžeš vědět, co chtěl napsat?“ zeptala se.
Klára se otočila. „Protože ho znám.“
„To ještě neznamená, že víš, co udělá.“
„Ty jsi mě kontrolovala mnohem víc.“
„To je možné.“
„Ne možné. Kontrolovala.“
Jana si sedla naproti Filipovi. „A pomáhalo ti to?“
„Mami, nezačínej.“
Filip se díval z jedné na druhou.
„Jen se ptám.“
„Ne, neptáš. Opravuješ zpětně moje dětství.“
„Neopravuju.“
„Tak proč pořád zjišťuješ, co jsi udělala špatně?“
Jana chvíli mlčela. Klára vzala z linky hrnek a napila se.
„Mám nový případ,“ řekla Jana. „Žena, kterou jsem kdysi doporučila do zvláštní školy, přivedla syna.“
„A chce pro něj totéž?“
„Něco podobného.“
„Tak jí to nedoporuč.“
„Není to tak jednoduché.“
Klára si povzdechla. „Pro tebe nic není jednoduché.“
Filip znovu vzal pero a napsal slovo. Klára se naklonila, ale nic neřekla. Chlapec dokončil větu a otočil se.
„Měl jsem tam měkký,“ řekl.
Klára se podívala na sešit. „Dobře.“
„Ty jsi myslela, že napíšu tvrdý.“
„Myslela.“
„A nenapsal.“
„Vidím.“
Filip se spokojeně vrátil k úkolu. Jana nekomentovala nic dalšího.
Na druhou konzultaci přišla Renata bez Davida. Měl jít s ní, ale ráno odmítl vstát.
„Je nemocný?“ zeptala se Jana.
„Tvrdí, že ne.“
„Má teplotu?“
„Ne.“
„Bolí ho něco?“
„Škola.“
Sedla si tentokrát hlouběji do křesla a kabelku položila na zem mezi chodidla. Jana jí vysvětlila výsledky. Davidovy celkové rozumové schopnosti se pohybovaly v pásmu průměru, v některých oblastech výše. Výrazné obtíže měl ve čtení, pravopisu, tempu práce a soustředění. Jeho potíže nebyly způsobené nízkou inteligencí.
Renata poslouchala bez otázky.
„Doporučíme podpůrná opatření ve stávající škole,“ pokračovala Jana. „Více času, jiný způsob hodnocení, možnost ústního zkoušení, speciálněpedagogickou péči. Škola by měla řešit i situaci ve třídě.“
„Takže tam zůstane.“
„Nemusí. Ale změna školy není totéž jako změna vzdělávacího programu.“
„Já jsem od začátku mluvila o té menší škole.“
„Mluvila jste i o své zkušenosti.“
„Protože vím, jaký to je.“
„David ale není ve stejné situaci.“
„To já vím.“
„Má vás.“
Renata se podívala stranou. „To nemusí být vždycky výhoda.“
„Proč?“
„Protože já poznám, když už nemůže. A pak chci, aby to skončilo.“
„I kdyby mohl ještě pokračovat?“
„Možná.“
Jana otevřela Davidův spis. „Ta soukromá škola nemá nižší nároky. Jen menší třídy a jiný přístup.“
„Tak to chci.“
„K přestupu naše doporučení nepotřebujete.“
„Oni chtějí zprávu z poradny.“
„Tu dostanete.“
Renata se opřela. „Tak proč se pořád vracíme ke mně?“
Jana zavřela desky. „Protože jsem měla pocit, že nechcete jen změnit školu. Že chcete Davidovi vysvětlit jeho problémy stejně, jako jste si vysvětlovala svoje.“
„A co je na tom špatně?“
„Nevím, jestli je to jeho vysvětlení.“
„Vy jste mi tehdy řekla, že už se nebudu muset tolik snažit.“
Jana chvíli mlčela. „Pamatujete si to přesně?“
„Ano.“
„Kde jsme byly?“
„Ve staré poradně. Byla tam hnědá skříň a nahoře umělá kytka. Máma stála, protože si nechtěla sundat kabát.“
Jana si vybavila stejnou místnost. „Možná jsem to řekla.“
„Řekla.“
„Neměla jsem.“
„Proč? Mně se ulevilo.“
„Protože dítě by nemělo slyšet, že řešením obtíží je méně se snažit.“
„Já jsem se snažit nepřestala. Jen jsem konečně dostávala úkoly, které jsem zvládla.“
„A jiné už jste zkusit nemohla.“
„Vy pořád mluvíte o tom, co všechno jsem mohla být.“
„Nemluvím.“
„Ale myslíte si to.“
Jana se podívala na její pracovní tričko s logem úklidové firmy. Hned nato jí bylo líto, že si ho všimla právě v této chvíli.
„Kdybych vás tehdy nechala v běžné škole, co myslíte, že by se stalo?“ zeptala se.
„Propadla bych.“
„Možná.“
„Máma by mě zbila.“
Jana zvedla oči.
„To ve spisu není,“ řekla Renata.
„Ne.“
„Protože jsem vám to neřekla.“
„Bila vás kvůli známkám?“
„Kvůli známkám, kvůli sourozencům, kvůli tomu, že nebyl nákup. Někdy prostě byla naštvaná.“
„Měla jste to někomu říct.“
„Komu?“
Jana měla několik správných odpovědí, ale žádnou nevyslovila.
Renata pokývla. „Vidíte.“
„To, že jsem nevěděla všechno, neznamená, že moje rozhodnutí bylo správné.“
„Ale někdo rozhodnout musel.“
„Ano.“
„Tak jste to byla vy.“
V místnosti nastalo ticho. Z chodby se ozývala tiskárna a kroky někoho, kdo několikrát prošel kolem dveří.
„Co přesně chcete pro Davida?“ zeptala se Jana.
„Aby chodil do menší třídy. Aby ho někdo nechal chvíli přemýšlet. Aby nemusel před všemi číst.“
„To jsou rozumné požadavky.“
„Tak to napište.“
„Napíšu.“
„A nepište tam, že je po mně.“
„To jsem neměla v úmyslu.“
Renata se usmála. „Dobře.“
Na konci konzultace nevstala. Místo toho si položila kabelku na stůl, otevřela ji a chvíli v ní hledala. Vytáhla průhledný obal s několikrát přeloženým papírem.
„Tohle je ten posudek.“
Jana ho poznala okamžitě. Kopie byla zažloutlá, na ohybech měkká a místy opravovaná lepicí páskou. Renata ji rozložila na stole.
„Nosíte ho s sebou?“ zeptala se Jana.
„Ne pořád.“
„Proč dnes?“
„Protože jsem šla za vámi.“
Jana četla vlastní závěr, přestože ho měla před chvílí otevřený v archivu. Rozumové schopnosti se aktuálně pohybují v pásmu lehkého podprůměru, s nerovnoměrným rozložením jednotlivých složek. Přeřazení se doporučuje v nejlepším zájmu dítěte.
„Vy jste dostala jen tuto zprávu,“ řekla.
„To stačilo.“
„Ve starších záznamech jsou důležité okolnosti. Únava, péče o sourozence, nepravidelná docházka.“
„Mně nikdo nic takového nedal.“
„Mohu vám to vytisknout.“
„A změní to něco?“
Jana se podívala na starý papír. „Nevím.“
Renata přejela nehtem po ohybu. „Když jsem něco nezvládla, věděla jsem proč.“
„Protože to bylo napsané?“
„Ano.“
„A pomáhalo vám to?“
„Někdy.“
„A někdy?“
„Někdy jsem to radši nezkusila.“
Řekla to bez hořkosti a bez obvinění. Jana měla chuť omluvit se, ale omluva by v té chvíli obrátila pozornost k ní.
„Ukázala jste ten papír Davidovi?“ zeptala se.
„Ano.“
„Proč?“
„Aby věděl, že chápu, jak mu je.“
„A jak to pochopil?“
„Že si myslím, že je hloupý.“
„Řekl vám to?“
„Ne.“
„Tak to nevíte jistě.“
Renata se na ni podívala. „Vy jste ho dnes taky pozorovala. Když člověk někoho zná, někdy to pozná.“
Jana nic neřekla.
Při závěrečné konzultaci přišel David s matkou, ale Renata zůstala na chodbě, protože parkovala na místě s krátkým časovým limitem. David se posadil na stejnou židli jako poprvé. Plakát s mozkem už na zdi nebyl. Lenka ho mezitím sundala, protože byl zastaralý. Zůstal po něm světlejší obdélník.
„Máma říkala, že si jdu pro papír,“ řekl David.
„Chceš vědět, co v něm je?“
„Ona mi to řekla.“
„Co?“
„Že nejsem blbej, jen pomalej.“
„To není úplně přesné.“
„Tak co je přesné?“
Jana mu podala stručnou verzi zprávy. David začal číst. Pohyboval rty, ale nevydával zvuk. Uprostřed stránky se zastavil.
„Tady je napsaný, že mám dobrý slovní uvažování.“
„Ano.“
„To znamená, že umím mluvit?“
„Že dobře rozumíš vztahům mezi slovy a významům.“
„Tak proč mám trojku z češtiny?“
„Protože čeština není jenom porozumění.“
„Takže mám dobrý něco, co se nepočítá.“
„Počítá.“
David se podíval na zprávu a nic neřekl.
„Tady je napsaný, že se bojím chyby.“
„Když si nejsi jistý, často raději nezačneš.“
„To dělá každej.“
„Ty trochu častěji.“
„A jak to víte?“
„Podle toho, jak jsi pracoval, a podle toho, co říká škola.“
„Takže když něco neudělám, taky se to zapíše.“
Jana přikývla. „Ano.“
David pokračoval ve čtení. „Máma má taky papír.“
„Vím.“
„Ukázala vám ho?“
„Ano.“
„Byla hloupá?“
„Ne.“
„Ale je to tam napsaný.“
„Je tam výsledek vyšetření z doby, kdy byla vyčerpaná, chodila nepravidelně do školy a měla doma hodně povinností.“
„To v jejím papíru není.“
„V jiných záznamech ano.“
„Proč jí je nedali?“
„Nevím.“
David ohýbal roh zprávy. „Ona říká, že jste jí pomohla.“
„Možná jsem jí tehdy ulevila.“
„To je to samý?“
„Ne vždycky.“
„Tak co jí bylo potom?“
„To bys musel zjistit od ní.“
David chvíli mlčel. „Já nechci na tu novou školu.“
„Proč?“
„Protože už všem řekla, že tam půjdu.“
„To není důvod tam nejít.“
„Pro mě je.“
„Ještě nějaký?“
„Nechci zase přijít někam, kde budou vědět, proč tam jsem.“
„Na začátku tě nebudou znát.“
„Ale budou mít ten papír.“
„Ano.“
„Tak mě budou znát z něj.“
Jana si sedla naproti němu, ne za stůl. „Papír neříká všechno.“
„Ale vy podle něj rozhodujete.“
„Někdy.“
„Máma podle svého rozhoduje pořád.“
Jana čekala, zda bude pokračovat, ale David znovu začal číst zprávu. Po chvíli ji položil na stůl.
„Můžu zůstat na té staré škole?“
„Můžeš. Ale budeme chtít, aby škola některé věci změnila.“
„A když je nezmění?“
„Pak můžete znovu řešit přestup.“
„Takže stejně budu čekat, co udělají dospělí.“
„Částečně ano.“
David si vzal papír zpět a narovnal ohnutý roh. „Máma bude chtít kopii.“
„Dostane ji.“
„A já?“
„Tahle je tvoje.“
„Nechte si ji.“
„Proč?“
„Nevím.“
Jana mu ji nepodávala znovu. Položila ji do otevřeného spisu a zavřela desky.
Na chodbě čekala Renata. Když David vyšel, podívala se nejdřív na něj a potom na Janu.
„Kde je zpráva?“ zeptala se.
„U ní,“ řekl David.
„Proč?“
„Nechtěl jsem ji.“
„Ale potřebujeme ji.“
„Dostanete vlastní kopii,“ řekla Jana.
Renata vstoupila do pracovny. David zůstal u dveří.
Jana vytiskla zprávu a podala jí ji. Renata ji vzala za horní roh, rychle přelétla první stránku a složila papír napůl.
„Neskládej to,“ řekl David.
„Proč?“
„Bude to vypadat jako ten tvůj.“
Renata papír znovu rozložila. Uprostřed zůstal mělký lom.
„Můžete mi vytisknout i ty starší zprávy o mně?“ zeptala se.
Jana otevřela archiv. Vytiskla tři dokumenty, záznam ze školy a ručně psaný přepis jednání s matkou. Tiskárna pracovala pomalu. Renata čekala u stolu, David se opíral o dveře a díval se do telefonu.
Když dostala všechny stránky, začala je číst ve stoje. U první zprávy zůstala u věty o únavě a péči o sourozence.
„To jste věděla?“ zeptala se.
„Část.“
„A stejně jste mě poslala pryč.“
„Myslela jsem, že vám tam bude lépe.“
„Bylo.“
Přešla na další stranu. „Moje máma se s vámi hádala?“
„Ano.“
„Mně říkala, že jste ji přesvědčila.“
„Nakonec souhlasila.“
„Řekla jste jí, že se mnou bude míň práce?“
„To jsem neřekla.“
Jana si však nebyla jistá, co přesně tehdy zaznělo. Mohla mluvit o menších nárocích na domácí přípravu. Pro Renatinu matku to mohlo znamenat totéž.
Renata dočetla poslední stránku, seřadila papíry podle data a vložila je do průhledného obalu. Potom vytáhla starý posudek.
„Tenhle už nepotřebuju,“ řekla.
„Je váš.“
„Napsala jste ho vy.“
„Ale týká se vás.“
Renata ho položila na stůl. „Můžete ho vyhodit.“
„Raději se rozhodněte sama.“
Vzala ho zpět a roztrhla napůl. Papír se zastavil o lepicí pásku na zadní straně. Renata zabrala víc, získala čtyři kusy a potom několik menších. Některé zůstaly v jejích rukou, dva spadly na podlahu.
Jana se pro jeden ohnula. Byl na něm její podpis.
„Dejte mi ho,“ řekla Renata.
Jana jí útržek podala.
„Koš je tady,“ řekl David ode dveří.
Renata držela všechny kusy v dlani. Na chvíli se podívala na odpadkový koš pod stolem. Potom útržky vložila do kabelky vedle nových zpráv a zapnula zip.
„Proč je nevyhodíš?“ zeptal se David.
Renata si přehodila kabelku přes rameno.
„Protože jsou moje.“
