Článek
Tomáš tvrdil, že rodinná anamnéza vypadá jako program nepovedeného firemního večírku. Kateřina se nesmála. „Otec?“ zeptala se doktorka. „Infarkt v padesáti šesti.“ Doktorka psala.
„Je naživu?“ „Ano.“ „Kouří?“ „Dřív.“ „Vysoký tlak?“ „Ano.“ „Cholesterol?“ „Určitě.“ Tomáš se na ni podíval. „Určitě?“ „Jí tlačenku.“ Doktorka se usmála. „To není diagnostické kritérium.“ Kateřina se také usmála. „Dědeček z otcovy strany?“ „Mrtvice. Sedmdesát dva.“ „Babička?“ „Dožila se osmdesáti sedmi. Srdce.“ „Sourozenci otce?“ „Sestra vysoký tlak. Bratr rakovina tlustého střeva.“ Doktorka zvedla oči. „V kolika?“
Kateřina nevěděla. „Přes šedesát.“ „Zkuste zjistit přesněji.“ Udělala si hvězdičku. STRÝC KAREL – KOLIK LET. Bylo zvláštní vidět rodinu takto. Josef Novák, který ji naučil jezdit na kole, byl infarkt. Babička Božena, která pekla nejlepší kynuté buchty a poslední dva roky života tvrdila, že televize mluví příliš rychle, byla srdce. Strýc Karel, který se na každé oslavě opil jako první, byl tlusté střevo.
Člověk mohl celý rod přepsat do orgánů. Doktorka se obrátila k Tomášovi. „A u vás?“ Tomáš otevřel desky. Kateřina mu je večer zakázala nechat v autě. „Nic moc.“ „To je dobře.“ „Myslel jsem jako informace. Táta nezná svýho otce.“ Doktorka přikývla. „Tak co víme.“ Kateřina pozorovala, jak se Tomášova rodina také smrskává na několik položek. Jeho otec měl cukrovku. Matka nic. Babička rakovinu prsu v sedmdesáti.
Biologického dědečka nikdo neznal. „Dobře,“ řekla doktorka. „Tohle nám stačí.“ Stačí. Kateřině se to slovo líbilo.
Na matku si vzpomněla až v kanceláři. Zavolala jí při cestě pro kávu. „Mami, kolik bylo strejdovi Karlovi, když mu našli tu rakovinu?“ „Jakému Karlovi?“ „Kolik strejdů Karlů mám?“ „Tak jednoho.“ „Tak kolik?“ Matka chvíli mlčela. Kateřina slyšela televizi. Její rodiče měli televizi puštěnou od snídaně, i když se na ni nikdo nedíval. „Proč?“ „Dělali nám rodinnou anamnézu.“ „Kdo?“ „Na klinice.“
Matka věděla, že chodí na kliniku. Nevěděla všechno. Kateřina jí neřekla, že po první stimulaci získali jen čtyři vajíčka. Ani že dvě nebyla zralá. Ani že z dalších dvou se jedno neoplodnilo a druhé se přestalo vyvíjet. Matka věděla jen: Snažíme se. Tato dvě slova se v rodině používala na mnoho věcí. Snažíme se o dítě. Snažíme se zhubnout. Snažíme se nepít. Snažíme se, aby manželství fungovalo.
Byla to slova, která člověku dovolovala neříct, jak špatně něco jde. „A proč potřebují Karla?“ zeptala se matka. „Protože měl rakovinu.“ „To tam nepiš.“ Kateřina se zastavila u automatu. „Proč?“ „Káťo.“ „Co?“ „Karel není tvoje biologická rodina.“ Automat začal mlít kávu. Byl tak hlasitý, že Kateřina přeslechla něco dalšího. „Počkej.“ Přiložila telefon k druhému uchu. „Řekni to znovu.“ Matka nic neříkala. „Mami?“
„Táta není tvůj biologický otec.“
Káva přetekla. Kateřina si zvolila malé espresso a pod automat položila velký papírový kelímek. Nebyla si jistá proč. Tekutina skončila jen na dně. Dívala se na ni. „Cože?“ „Káťo.“ „Co to znamená?“ „Znamená to přesně to, co říkám.“ „Tak mi to řekni přesně.“ Matka se nadechla. „Nemohli jsme mít děti.“ „Vy?“ „Táta.“ „A?“ „Byla jsem oplodněná spermatem dárce.“ V kancelářské kuchyňce otevřel dveře kolega.
Kateřina k němu byla otočená zády. „Ahoj.“ Zvedla ruku. Kolega si vzal vodu a odešel. „Kdy jste mi to chtěli říct?“ „Nevím.“ „Je mi třiatřicet.“ „Já vím.“ „Chodím na IVF.“ „Já vím.“ „Takže?“ „Právě proto ti to teď říkám.“ Kateřina se podívala na kelímek. „Ne. Říkáš mi to proto, že jsem se zeptala na Karla.“ Matka mlčela. Kateřina zavěsila.
Josef Novák opravoval výtahy. Když byla Kateřina malá, věděla o výtazích více než ostatní děti. Věděla, že tlačítko na přivolání se nemačká opakovaně, protože výtah nepřijede rychleji. Věděla, že když se kabina zastaví mezi patry, člověk se nemá pokoušet otevřít dveře. Věděla, že nejhorší věc, kterou můžete říct člověku opravujícímu výtah, je: „Ještě včera fungoval.“
„Tohle říkají všichni,“ vysvětloval otec. „Jako bych ho rozbil já tím, že jsem přišel.“ Jednou ji vzal do strojovny. Bylo jí sedm. „Na nic nesahej.“ „Proč?“ „Protože mám jenom jednu dceru.“ To byla původní verze. Později, když příběh vyprávěl na oslavách, říkal: „Protože jsem nechtěl mámě vysvětlovat, proč máme půl dítěte.“ Rodinné historky se také vyvíjely. Kateřina nevěděla, kdy se z jedné věty stala druhá.
Tomáš přijel domů v sedm. Našel ji sedět na podlaze vedle rozestavěné komody. „Co děláš?“ „Nic.“ „To vidím.“ „Máma mi řekla, že táta není můj biologický otec.“ Tomáš držel v ruce tašku s nákupem. „Co?“ „Použili dárce spermatu.“ Tomáš tašku položil. Chvíli stál. „To je jako vážně?“ „Asi.“ „Tvoje máma?“ „Jo.“ „A Josef to ví?“ Kateřina se na něj podívala. Tomáš okamžitě zavřel oči. „Ježiš. Promiň.“ „Co?“
„To byla debilní otázka.“ „Proč?“ „Samozřejmě že to ví.“ „Máma taky řekla samozřejmě.“ Tomáš si sedl vedle ní. „Nechtěl jsem—“ „To je dobrý.“ „Není.“ „Je.“ Chvíli seděli. „Takže ty vlastně nevíš nic o půlce svojí genetiky,“ řekl. Kateřina se otočila. Tomáš sebou trhl. „Tohle bylo ještě horší.“ „Trochu.“ „Dneska už radši nebudu mluvit.“
Večer si Kateřina otevřela svoji poznámku. INFARKTY. Vedle otce udělala otazník. MRTVICE. Otazník. RAKOVINA TLUSTÉHO STŘEVA. Vymazala hvězdičku u Karla. Pak ji vrátila. Strýci Karlovi rakovinu nikdo neodstranil jen proto, že se změnila Kateřinina genetika. V poznámce přidala nový nadpis. BIOLOGICKÝ OTEC. Pod něj nenapsala nic. Prázdná položka vypadala významněji než všechny vyplněné. Po chvíli ji smazala.
Josef zavolal druhý den ráno. Kateřina byla v metru. „Máma říkala, že už víš.“ „Jo.“ „Máš čas?“ „Jedu do práce.“ „Tak zavolám večer.“ „Tati.“ Slovo vyšlo bez problému. Právě to ji překvapilo. „Hm?“ „Proč jste mi to neřekli?“ Ve sluchátku bylo slyšet auto. Otec byl v servisu. Po odchodu do důchodu pomáhal známému dva dny týdně. „Nevím.“ „To říká i máma.“ „Tak vidíš.“ Kateřina se skoro zasmála. „To není odpověď.“ „Je.“
„Třiatřicet let jste nevěděli?“ „Ze začátku nám říkali, že se to dětem neříká.“ „A potom?“ „Potom bylo čím dál těžší začít.“ „Proč?“ Josef mlčel. Metro zastavilo. Lidé vystupovali. „Protože jsi byla moje,“ řekl. „To nedává smysl.“ „Mně jo.“ „Kdybych věděla, přestala bych být tvoje?“ „Nevím.“ „Myslel sis to?“ „Možná.“ Dveře se zavřely. „Tati.“ „Co?“ „To je dost blbej důvod.“ „Jo.“
Matka se jmenovala Dana. Když se Kateřina narodila, bylo jí dvacet devět. Josefovi třicet dva. O dítě se snažili pět let. Toto Kateřina věděla. Rodinný příběh byl jednoduchý. Dlouho to nešlo. Pak se přestali stresovat. Odjeli na dovolenou do Bulharska. A krátce potom Dana otěhotněla. „Vidíš,“ říkala babička. „Psychika.“ Kateřina tuto historku slyšela nejméně padesátkrát.
Když se o dítě začali snažit s Tomášem, Dana jí ji připomněla. „Musíš vypnout.“ „Mami, takhle to nefunguje.“ „U nás to tak bylo.“ „To, že ses vrátila těhotná z Bulharska, není klinická studie.“ Dana se urazila. Teď Kateřina pochopila, že se z Bulharska těhotná nevrátila. K oplodnění došlo o několik měsíců později v nemocnici. Zavolala matce. „Bulharsko.“ Dana neodpověděla. „To byla taky lež.“ „Ne.“ „Jak ne?“
„V Bulharsku jsme byli.“ „Mami.“ „Bylo nám tam hezky.“ „A pak jste vyprávěli, že jsem vznikla tam.“ „To jsme neříkali.“ „Babička to říkala.“ „Babička nevěděla.“ Kateřina se zarazila. „Nikdo nevěděl?“ „Ne.“ „Ani její rodiče?“ „Ne.“ „Tátovi rodiče?“ „Ne.“ „Nikdo?“ „Byla jiná doba.“ „Přestaň říkat jiná doba.“ „Ale byla.“ „A tys třicet tři let poslouchala, jak babička říká, že jsem z Bulharska.“ Dana se zasmála. Krátce.
„Jo.“ „Co je na tom vtipnýho?“ „Nic.“ „Tak proč se směješ?“ „Protože to bylo hrozný.“
Dana přijela za dva dny do Prahy. Bez Josefa. Přivezla koláč. „Proč koláč?“ „Upekla jsem.“ „To vidím.“ „Nemám ho přinést?“ „Jen se ptám.“ Dana položila krabici na stůl. Tomáš byl v práci. Seděly proti sobě. „Jak se to stalo?“ zeptala se Kateřina. Dana se nadechla. „Táta měl špatný spermiogram.“ Kateřina se podívala na dveře. Tomášův spermiogram ležel v ložnici v deskách. „Jak špatný?“ „Hodně.“
„A nemohli s tím nic dělat?“ „Tehdy moc ne.“ Dana mluvila o vyšetřeních. Cestách do nemocnice. Čekání. O Josefovi, který odmítal několik měsíců o dárci vůbec mluvit. „Chtěl adopci.“ „Fakt?“ „Jo.“ „A ty ne?“ „Já chtěla být těhotná.“ Dana si odkrojila koláč, přestože ho přinesla Kateřině. „To zní dneska hrozně sobecky.“ „Nezní.“ „Tehdy mi to sobecký nepřišlo.“ „A táta?“ „Podepsal to.“ „To není totéž.“
Dana se na ni podívala. „Ne.“
Josef s ní během těhotenství skoro nechodil na kontroly. „Pracoval,“ řekla Dana. Kateřina věděla, že to není celé. „Bál se?“ Dana chvíli mlčela. „Asi.“ „Čeho?“ „Že se narodíš a on něco pozná.“ „Co?“ „Že nejsi jeho.“ Kateřina se zasmála. „Jak se to pozná u mimina?“ „Nevím.“ „A poznal?“ Dana se podívala na ruce. „Když tě přinesli, tak první, co řekl, bylo, že máš jeho nos.“ „Nemám jeho nos.“ „Já vím.“
Obě se začaly smát. Dana se přestala smát první. „Já jsem mu neřekla, že ho nemáš.“
Večer Kateřina vyprávěla rozhovor Tomášovi. Seděl na posteli. „To musí být strašný.“ „Co?“ „Být Josef.“ „Proč?“ „Nevím. Čekat na dítě, který biologicky není tvoje.“ Kateřina zvedla oči. Tomáš to poznal. „Zase.“ „Co zase?“ „Řekl jsem něco špatně.“ „Ne.“ „Ale tváříš se.“ „Jen přemýšlím.“ Tomáš otevřel skříň. „Já jen chápu, že mohl mít strach.“ Kateřina seděla dál. „Protože ty máš blbej spermiogram?“ Tomáš se otočil.
„Nemám blbej spermiogram.“ „Doktor říkal snížené parametry.“ „To není totéž.“ „Já vím.“ Tomáš si sundal tričko. „A stejně používáme moje spermie.“ „Já vím.“ „Tak co to sem taháš?“ „Nic.“ „Taháš.“ Kateřina vstala. „Promiň.“ „Já nejsem tvůj táta.“ „Já vím.“ „A nejsem neplodnej.“ „To jsem neřekla.“ Tomáš chvíli stál. „Ale napadlo tě to.“ Kateřina neodpověděla.
První hormonální injekci druhého cyklu si Kateřina píchla sama. Tomáš byl v koupelně. Když přišel, bylo hotovo. „Proč jsi nepočkala?“ „Umím to.“ „Já vím.“ „Tak co?“ „Vždycky jsem ti to chystal.“ „Teď jsem si to nachystala.“ Tomáš přikývl. „Dobře.“ Od té doby jí injekce nechystal. Po třech dnech ji to začalo mrzet. Neřekla mu to.
Na klinice opravili anamnézu. Doktorka škrtala. Infarkt otce. Mrtvice dědečka. Rakovina strýce. Kateřina sledovala pero. „To nemusíte škrtat úplně.“ Doktorka zvedla oči. „Pro genetickou anamnézu ano.“ „Jasně.“ Čtyři lidé zůstali v rodině. Jen zmizeli z formuláře. „Máte nějaké informace o dárci?“ „Ne.“ „Víte, kde byl výkon proveden?“ „Ano.“ „Můžete se pokusit požádat o dostupné zdravotní údaje.“ „A jméno?“
„Anonymita dárce je jiná otázka.“ „Mě jméno nezajímá.“ Řekla to příliš rychle. Doktorka nijak nereagovala.
Josef měl vysoký tlak od čtyřiceti devíti. Kateřina to věděla přesně, protože mu tehdy k narozeninám koupila domácí tlakoměr. „Tohle je dárek pro starýho člověka.“ „Je ti čtyřicet devět.“ „Právě.“ V šedesáti sedmi prodělal infarkt. Kateřina tehdy jela do nemocnice dvě hodiny. Celou cestu myslela na to, že jestli zemře, bude mít poslední rozhovor s otcem o tom, jestli má u domu vyměnit okapy. Nezemřel.
Když ho pustili domů, kontrolovala mu léky. „Statin večer.“ „Vím.“ „Tlak ráno.“ „Vím.“ „A žádný cigára.“ „Nekouřím.“ „Včera jsi kouřil.“ „Jednu.“ „Tak kouříš.“ Josef se tehdy usmál. „Ty jsi úplně po mně.“ Řekl to ještě před dvěma lety. Kateřina teď přemýšlela, co tím myslel.
Zařízení, kde byla počata, už pod původním názvem neexistovalo. Nemocnice ale existovala. Kateřina poslala žádost. Přišla odpověď, že potřebují další údaje. Datum výkonu. Jména rodičů. Datum narození. Dana datum nevěděla. „Někdy na podzim.“ „Jak můžeš nevědět?“ „Protože je to třicet čtyři let.“ „Já si pamatuju datum první punkce.“ „Za třicet čtyři let mi zavolej.“ Josef si pamatoval, že bylo úterý. „Proč?“
„Měl jsem noční.“ „To jsi mohl mít spoustu úterků.“ „No právě.“ Kateřina se rozesmála. „Čemu se směješ?“ „Ničemu.“ „Tak proč se směješ?“ „Protože aspoň něco si pamatuješ.“ „Pamatuju si všechno důležitý.“ „Datum nebylo důležitý?“ „Ne.“ „A co bylo?“ Josef odpověděl bez přemýšlení: „Že to vyšlo.“
Získala čtyři údaje. Muž. Dvacet čtyři let. Hnědé oči. Hnědé vlasy. Bez tehdy zjištěných závažných chorob. Výška 181. Krevní skupina A pozitivní. Ve skutečnosti to bylo šest údajů. Kateřina je počítala jako čtyři, protože barva očí a vlasů jí nepřipadala jako informace. Seděla s papírem v kavárně. Muž u vedlejšího stolu mohl odpovídat všem údajům kromě věku. Bylo mu asi padesát.
Před čtyřiatřiceti lety mu tedy mohlo být šestnáct. Příliš mladý. Kateřina se zastyděla. Už zase počítala. Papír složila.
„A něco novějšího?“ zeptala se pracovnice. „Bohužel ne.“ „Takže v době darování byl zdravý.“ „Podle tehdy dostupných informací.“ „A pak mohl dostat cokoli.“ „Ano.“ „A mohl umřít ve třiceti.“ Pracovnice zaváhala. „Teoreticky.“ Kateřina se usmála. „Promiňte.“ „To je v pořádku.“ „Není. Jen jsem čekala, že zdravotní informace znamenají něco víc.“ „Rozumím.“ Kateřina papír zastrčila do tašky.
Její otec měl kompletní zdravotní dokumentaci. Znala jeho cholesterol. Tlak. Léky. Datum infarktu. A žádná z těch informací jí geneticky nepatřila. O muži, jehož informace jí patřily, věděla, že byl ve čtyřiadvaceti zdravý. Člověk někdy dostal přesný opak toho, co potřeboval.
Druhá stimulace dopadla lépe. Sedm vajíček. Pět zralých. Čtyři oplodněná. Dvě blastocysty. Po výsledcích genetického vyšetření zůstala jedna. Tomáš četl e-mail třikrát. „Jedna je dobrá.“ Kateřina přikývla. „Jedna stačí.“ „Jo.“ „Teoreticky.“ „Káťo.“ „Co?“ „Můžeš mít z něčeho radost aspoň dvě minuty?“ „Mám.“ „Nevypadáš.“ „Tak promiň.“ Tomáš zavřel notebook. „Nemusíš se omlouvat.“ „Tak proč mi říkáš, jak mám vypadat?“
„Neříkám.“ „Říkáš.“ Tomáš vstal. „Ty se poslední měsíc hádáš se všema.“ Kateřina se podívala na něj. „Se všema?“ „Se mnou. S mámou. S Josefem.“ „S tátou.“ Tomáš se zarazil. „Jo. S tátou.“ „Proč jsi řekl Josefem?“ „Protože o něm poslední měsíc mluvíme jako o Josefovi.“ „Ty.“ „Ty taky.“ Kateřina chtěla říct, že ne. Pak si uvědomila, že ano.
O víkendu jeli k rodičům. Dana uvařila svíčkovou. Josef nakrájel knedlíky příliš tlustě. „Tohle nejsou knedlíky, to jsou cihly,“ řekla Dana. „Tak si nakrájej svoje.“ „Celý život je krájíš moc tlustý.“ „A celý život je jíš.“ Kateřina seděla proti nim. Tento rozhovor slyšela v různých verzích od dětství. Napadlo ji, že existují věci, které nebyly dědičné, a přesto se dědily. Dana jedla maso bez omáčky na kraji talíře.
Kateřina dělala totéž. Josef vždycky snědl brusinky jako první. Kateřina také. Tomáš si všiml. „Ty to máš po tátovi.“ Řekl to automaticky. U stolu se na okamžik rozhostilo ticho. Tomáš zčervenal. „Promiň.“ Josef se podíval na něj. „Za co?“ „Já jen—“ „Vždycky mi žrala brusinky.“ Kateřina se rozesmála. Dana také. Tomáš ne.
Po obědě šla s otcem do garáže. Josef opravoval starou lampu. „Proč to opravuješ?“ „Protože je rozbitá.“ „Kup novou.“ „Ta nová bude hnusná.“ „Tahleta je hnusná taky.“ „Tak proč se staráš?“ Kateřina se opřela o stůl. „Mami říkala, že jsi chtěl adopci.“ Josef dál šrouboval lampu. „Jo.“ „Proč?“ „Protože to dávalo smysl.“ „A dárce ne?“ „Mně ne.“ „Proč jsi teda souhlasil?“ Josef položil šroubovák. „Protože mámě jo.“
„To je všechno?“ „V manželství někdy jo.“ Kateřina se na něj dívala. „A litoval jsi?“ „Čeho?“ „Že jsi souhlasil.“ Josef se zamračil. „Ty se fakt ptáš, jestli lituju, že existuješ?“ „Ne.“ „Ptáš.“ „Ne takhle.“ „Jak jinak?“ Kateřina nevěděla.
Josef lampu znovu zapojil. Nesvítila. „Tak vidíš,“ řekla Kateřina. „Počkej.“ Rozebral ji znovu. „Mami říkala, že ses bál, že po narození poznáš, že nejsem tvoje.“ Otec chvíli mlčel. „Jo.“ „Jak?“ „Nevím.“ „Podle nosu?“ Josef se usmál. „Tvoje máma ti to řekla.“ „Jo.“ „Neměla.“ „Proč?“ „Protože teď budu vypadat jako idiot.“ „Vypadáš.“ „Dík.“ Zasunul nový kontakt. Lampa se rozsvítila. „Vidíš?“ „Co?“ „Nic.“
Když odjížděli, Dana dala Kateřině krabičku svíčkové. Josef nesl věci k autu. „Tati,“ řekla Kateřina. „Hm?“ „Ty prášky na cholesterol fakt bereš?“ Otec se na ni podíval. „Proč?“ „Jen se ptám.“ „Bere.“ „Každej den?“ „Většinou.“ „To znamená ne.“ Josef se usmál. „Co je ti do toho? Není to dědičný.“ Kateřina nevěděla, zda vtip připravil předem. Možná. „Debile.“ „Po kom to máš?“ Tentokrát se zasmála první.
Tomáš v autě řekl: „To bylo trochu divný.“ „Co?“ „Ten oběd.“ „Byl normální.“ „Právě.“ „Co jsi čekal?“ „Nevím.“ Kateřina se podívala z okna. „Že se všichni budeme dívat na jeho nos?“ Tomáš se usmál. Pak řekl: „Víš, čeho se bojím?“ „Čeho?“ „Že když to IVF nevyjde, budeš se na mě dívat jako na něj.“ Kateřina otočila hlavu. „Na koho?“ „Na Josefa. Jako na chlapa, co nedokázal mít svoje dítě.“ „Takhle se na něj nedívám.“
„Teď možná ne.“ „Tomáši.“ „Co?“ „Ty nejsi neplodnej.“ „Já vím.“ „Máme embryo z tvých spermií.“ „Já vím.“ „Tak proč to řešíš?“ Tomáš chvíli řídil. „Protože ty to řešíš.“ Kateřina chtěla něco říct. Neřekla.
Před transferem seděli v čekárně. Vedle nich byl pár asi o deset let mladší. Žena držela partnera za ruku. Kateřina a Tomáš každý telefon. „Pamatuješ, jak jsme se hádali o ty desky?“ zeptala se. „Jaký?“ „Poprvý tady.“ „Ne.“ „Já jo.“ „O čem?“ „Že je ztratíš.“ Tomáš se usmál. „Ztratil jsem je?“ „Ne.“ „Tak vidíš.“ Kateřina strčila telefon do kabelky. „Promiň.“ „Za co?“ „Za poslední měsíc.“ „To je široká omluva.“
„Tak ji neber.“ „Beru.“ Sestřička otevřela dveře a zavolala Kateřinino jméno.
Transfer trval několik minut. Na monitoru viděla místo, kam embryo uložili. Doktor něco vysvětloval. Kateřina poslouchala jen polovinu. Myslela na Danu ležící před třiceti čtyřmi lety někde v jiné nemocnici. Na Josefa, který možná čekal na chodbě. Na čtyřiadvacetiletého muže, který jednoho dne někam přišel a zanechal tam buňky. Na Tomáše za dveřmi. Na embryo.
Přišlo jí směšné, kolik mužů může být přítomno v jedné místnosti, aniž by v ní některý skutečně byl.
Po výkonu dostala instrukce. Léky. Termín testu. Telefon pro případ komplikací. Mohla normálně chodit. Mohla pracovat. Nemusela ležet. „Opravdu?“ zeptala se. Sestřička se usmála. „Opravdu.“ Kateřině připadalo neslušné vstát. Tak důležitá věc se stala a tělo smělo pokračovat, jako by nic. Oblékla se. Tomáš čekal na chodbě. „Tak?“ „Je tam.“ „To zní dost sci-fi.“ „Jo.“ Šli k autu.
První týden se Kateřina snažila nepřemýšlet o příznacích. Přemýšlela o nich nepřetržitě. Píchlo ji v podbřišku. Nic. Bolela ji prsa. Léky. Byla unavená. Práce. Jednou ráno necítila vůbec nic a rozplakala se. Tomáš ji našel v koupelně. „Co je?“ „Nic necítím.“ „Co máš cítit?“ „Nevím.“ „Tak jak víš, že je špatně, když nic necítíš?“ „Nevím.“ Sedl si vedle ní na zem. „Dobře.“ „Co dobře?“ „Nevím.“
Kateřina se přes slzy zasmála.
Test měla dělat v pondělí. V neděli večer zavolala Dana. „Tak zítra?“ „Jo.“ „Nebudu volat.“ „Díky.“ „Ale napiš.“ „Mami.“ „Dobře.“ Chvíli bylo ticho. „Káťo?“ „Hm?“ „Mrzí mě to.“ Kateřina věděla, co myslí. „Jo.“ „Měla jsem ti to říct.“ „Jo.“ „Dřív.“ „Jo.“ Dana čekala. „To je všechno?“ „Co chceš, abych řekla?“ „Nic.“ Kateřina si sedla na postel. „Proč jsi mi to neřekla ty?“ „Co?“ „Táta měl strach. To chápu. Ale ty?“
Dana dlouho mlčela. „Protože jsem nechtěla, abys ho jednou naštvaná použila proti němu.“ Kateřina se zarazila. „Co?“ „Děti říkají rodičům hrozný věci.“ „Mami.“ „Ty taky.“ „Takže jste mi lhali, protože jsem vám jednou mohla říct, že není můj táta?“ „Jo.“ „To je absurdní.“ „Je.“ „A myslela sis, že bych to řekla?“ „Ano.“ Kateřina se téměř urazila. Pak si vzpomněla na svoje šestnácté narozeniny. Na zabouchnuté dveře.
Na větu, kterou řekla Josefovi. Nejsi můj táta, jsi jenom debil. Ta věta byla tehdy biologicky napůl pravdivá a Kateřina o tom nevěděla. „Řekla jsem mu, že není můj táta,“ řekla. Dana se zasmála. „Já vím.“ „Ty si to pamatuješ.“ „Velmi dobře.“ „A co táta?“ „Šel do garáže.“ „A ty?“ „Já jsem se pozvracela.“ Kateřina nic neřekla. „Fakt?“ „Jo.“ „Proč?“ „Protože jsem čekala šestnáct let, až to řekneš.“
Po hovoru seděla Kateřina dlouho na posteli. Tomáš přišel z koupelny. „Co je?“ „Máma mi řekla něco.“ Vyprávěla mu to. Tomáš chvíli mlčel. „To je hrozný.“ „Jo.“ „Pro ni.“ Kateřina se na něj podívala. „Já vím.“ A opravdu to věděla. Poprvé. Neznamenalo to odpuštění. Jen se k příběhu přidal další člověk.
Test byl pozitivní. Kateřina ho udělala v 5.43 ráno. Seděla na zavřeném víku toalety. Tomáš spal. Dvě čárky nebyly dramatické. Jedna byla silná. Druhá bledší. Kateřina čekala, zda zesílí, přestože věděla, že tak test nefunguje. Vzbudila Tomáše. „Je pozitivní.“ Posadil se. „Fakt?“ Podala mu test. Tomáš se na něj díval. „To jsou dvě?“ „Jo.“ „Ta druhá je slabá.“ „Je tam.“ „Takže jo?“ „Jo.“ Objal ji.
Kateřina přes jeho rameno viděla rozestavěnou komodu. Jeden šuplík pořád trochu drhnul. Tomáš tvrdil, že je to podlahou. Kateřina tvrdila, že ji špatně sestavil. Některé věci pravděpodobně nikdy nerozhodnou.
Matce napsala až po krevním testu. Je to pozitivní. Dana odpověděla třemi srdíčky. Josef zavolal. „Tak co?“ „Dobrý.“ „Máma říkala, že dobrý.“ „Jo.“ „Tak super.“ „Ještě je brzo.“ „Já vím.“ „Může se stát—“ „Káťo.“ „Co?“ „Nech toho na pět minut.“ Kateřina se usmála. „Dobře.“ Otec chvíli mlčel. „Víš, že když jsme čekali na výsledek tenkrát, nebyly žádný domácí testy takhle brzo?“ „Nevím.“ „Máma šla na krev.“
„A tys byl s ní?“ „Ne.“ „Proč?“ „Pracoval jsem.“ Kateřina se usmála. „Máma říkala, že ses bál.“ Josef mlčel. „To taky.“ „A pak?“ „Pak mi zavolala.“ „A co řekla?“ Josef přemýšlel. „Nevím.“ „Jak můžeš nevědět?“ „Protože si pamatuju jen, co jsem řekl já.“ „Co?“ „Aha.“ Kateřina se rozesmála. „Aha?“ „Jo.“ „Zjistíš, že budeš mít dítě, a řekneš aha?“ „Asi.“ „To je hrozný.“ „Bylo mi třicet dva.“ „To není omluva.“ „Není.“
V jedenáctém týdnu měla Kateřina krvácení. Jeli na pohotovost. Dítě bylo v pořádku. Srdeční akce. Doktorka jim ukázala monitor. Tomáš držel Kateřinu za ruku. Cestou domů mlčeli. „Řekneme to rodičům?“ zeptal se. „Ne.“ „Budou se ptát.“ „Tak jim nic neřekneme.“ „Dobře.“ Kateřina se podívala na něj. „Ty bys jim to řekl?“ „Asi jo.“ „Proč?“ „Protože bych nechtěl být na to sám.“ Kateřina chvíli mlčela. „Tak jim zavoláme.“
Josef přijel následující den. Dana měla chřipku. Přivezl pomeranče. „Proč pomeranče?“ „Co se vozí těhotným?“ „Nevím.“ „Tak pomeranče.“ Seděli v kuchyni. Tomáš byl v práci. „Doktor říkal, že je všechno dobrý,“ řekla Kateřina. „Tak dobrý.“ „Ale může se to vrátit.“ „Může.“ „Může se stát cokoli.“ „Může.“ Kateřina se na něj podívala. „Tobě to nevadí?“ „Co?“ „Že nevíš.“ Josef se zamyslel. „Vadí.“
„Tak proč jsi tak v klidu?“ „Protože jsem starej.“ „To není odpověď.“ „Je.“ Kateřina se usmála.
Josef vzal z mísy pomeranč. Začal ho loupat. Slupku sundával po kouscích. Kateřina ji vždycky loupala stejně. Odjakživa jí Dana říkala: „Úplně jako táta. Místo abyste to oloupali najednou, naděláte bordel.“ Kateřina se dívala na otcovy ruce. Dlouhé prsty. Její byly podobné. Ne stejné. Nikdy stejné nebyly. „Mami vždycky říkala, že mám tvoje ruce.“ Josef se podíval na její. „Nemáš.“ „Já vím.“ „Ty máš hezčí.“ „Dík.“
„Moje jsou zničený.“ „Nemyslím kvalitu.“ „Jakou kvalitu mají ruce?“ Kateřina se zasmála. Josef rozdělil pomeranč. Polovinu jí podal. Vzala si ji. „A ty brusinky,“ řekla. „Co s nima?“ „Ty mám taky po tobě.“ „To určitě.“ „Jím je první.“ „To dělá každej normální člověk.“ „Tomáš ne.“ „Tomáš není normální.“ Kateřina začala jíst. Po chvíli řekla: „Asi už nebudu říkat, že mám něco po tobě.“ Josef se na ni nepodíval. „Proč?“
„Protože to není pravda.“ „Jak co.“ „Geneticky.“ „Ty zase s tou genetikou.“ „O tom se bavíme.“ Josef položil kousek slupky na talíř. „Když jsem tě učil loupat pomeranč, to se nepočítá?“ Kateřina se zarazila. „Tys mě neučil loupat pomeranč.“ „Tak od koho to máš?“ „Nevím.“ „No vidíš.“
Později, když otec odjel, zůstaly na stole slupky. Kateřina je chtěla vyhodit. Pak si všimla, že Josef oloupal pomeranč jinak než ona. On dělal malé nepravidelné kousky. Kateřina vytvářela dlouhý úzký pás, pokud se jí nepřetrhl. Celý život to možná vůbec nedělali stejně. Jen jim to Dana říkala. Kateřina slupky shrnula do dlaně. Napadlo ji zavolat matce a opravit další rodinnou historku. Nezavolala.
Některé podobnosti v rodinách byly skutečné. Některé si lidé vymysleli. Po dostatečně dlouhé době bylo obtížné poznat rozdíl. A možná to nebylo pokaždé nutné.
