Článek
Samozřejmě.
Rodinný výlet na florbal.
Kuře jsem vrátila do mrazáku.
„Tak dobře.“
„Nezlobíš se?“
„Proč bych se zlobila?“
„Já jen, že už jsi určitě něco plánovala.“
Podívala jsem se na kuchyňskou linku.
Mrkev.
Celer.
Petržel.
Hovězí žebra na vývar.
Plánovala.
„Nic jsem ještě nezačala.“
To byla skoro pravda.
Byl pátek večer.
Vývar jsem obvykle dávala vařit v sobotu.
Nedělní obědy u nás nebyly žádná oficiální rodinná tradice.
Prostě se to stalo.
Když se dcera odstěhovala, přijela první neděli na oběd. Pak další. Syn se přidal se svou ženou. Narodily se děti.
Přibyla dětská židlička, plastové kelímky a věčné otázky, kdo co nejí.
A najednou jsem v neděli vařila pro devět lidí.
Někdy deset.
Podle toho, kdo zrovna dorazil.
„Takže v neděli jen Honza?“ zeptal se manžel.
„Asi.“
„Tak udělej míň.“
Podívala jsem se na něj.
Míň.
To se snadno řekne.
Po třiceti letech vaření jsem neuměla udělat vývar pro čtyři lidi.
Moje polévky začínaly na osmi porcích a končily v mrazáku.
V sobotu ráno zavolal syn.
„Mami, my v neděli dorazíme asi až kolem druhé.“
„Obědváme ve dvanáct.“
„Já vím, ale Jana má dopoledne jógu.“
„Tak přijeďte ve dvě.“
„A nevadí to?“
„Nevadí.“
„Děti možná budou po cestě něco jíst.“
„Tak jim nic nekupuj.“
„No jo, uvidíme.“
Uvidíme.
To byla v poslední době oblíbená odpověď celé mojí rodiny.
Přijdete?
Uvidíme.
Budete jíst?
Uvidíme.
Kolik vás bude?
Uvidíme.
Já jsem jediná nic neviděla.
Hlavně jsem nevěděla, kolik mám oloupat brambor.
V sobotu odpoledne jsem otevřela lednici.
Maso na řízky.
Vývar.
Máslo.
Vejce.
Tvaroh na koláč.
Manžel nakoukl dovnitř.
„Tohle je to míň?“
„Nech mě.“
„Já nic.“
Zavřel lednici.
Za chvíli ji otevřel znovu.
„Máme šunku?“
„Ve druhém šuplíku.“
„Tady jsou sýry.“
„Tak ve třetím.“
„Jo.“
V neděli jsem vstala v půl sedmé.
Nemusela jsem.
Probudila jsem se sama.
Tělo bylo zvyklé.
V sedm už se vařil vývar.
V osm jsem obalovala řízky.
V devět byl hotový koláč.
V deset jsem si sedla na kafe.
Telefon pípnul.
Syn.
Mami, změna. Asi nepřijedeme vůbec. Malá trochu kašle a Jana ji nechce tahat ven.
Dívala jsem se na zprávu.
Pak na řízky.
Bylo jich čtrnáct.
Manžel přišel do kuchyně.
„Co je?“
„Nepřijdou.“
„Kdo?“
„Honza.“
„Aha.“
Nalil si kafe.
„Tak budeme mít řízky i zítra.“
Tohle mu závidím.
Jeho schopnost přijmout skoro cokoli větou, že něco bude i zítra.
Sedla jsem si ke stolu.
„Tak proč já vůbec vařím?“
Manžel se na mě podíval.
„Protože chceš.“
„Já nechci.“
„Tak nevař.“
„To se ti řekne.“
„Marie, nikdo tě nenutí.“
To mě podráždilo.
„Takže já jsem si třicet let sama vymyslela, že všichni chtějí v neděli oběd?“
„Ne. Chtěli.“
„A teď?“
Pokrčil rameny.
„Teď mají svoje věci.“
Jejich věci.
Florbal.
Jóga.
Kroužky.
Výlet.
Děti.
Kašel.
Vlastně jsem jim to nemohla vyčítat.
Taky jsme kdysi měli svoje věci.
Jenže moje neděle se mezitím nějak zastavila.
V pátek jsem nakoupila.
V sobotu připravila.
V neděli vařila.
Pak přijeli, najedli se, někdo si odnesl krabičku a kolem čtvrté byli pryč.
„Příští týden nevařím,“ řekla jsem.
Manžel namazal rohlík máslem.
„Dobře.“
„Myslím to vážně.“
„Já ti věřím.“
To mě trochu zklamalo.
Čekala jsem alespoň otázku proč.
Druhý den jsem napsala do rodinné skupiny:
Příští neděli oběd nebude. Udělejte si každý svůj program.
Telefon jsem položila na stůl.
Za minutu pípnul.
Dcera dala palec nahoru.
Pak syn:
Ok.
Snacha:
Jasně, v pohodě ��
A dcera ještě:
Tak si aspoň odpočineš.
To bylo všechno.
Zírala jsem na displej.
Žádné:
A proč?
Žádné:
To je škoda.
Nic.
„Tak co?“ zeptal se manžel.
„Všem je to jedno.“
„Co?“
„Že nebude oběd.“
„Vždyť jsi jim napsala, že nebude.“
„Ale mohlo je to aspoň trochu mrzet.“
Manžel se na mě chvíli díval.
Pak raději odešel.
Moudrý muž.
Celý týden jsem byla rozhodnutá, že v neděli opravdu neuvařím.
V pátek jsem šla nakoupit.
Automaticky jsem zamířila k masu.
Pak jsem se zastavila.
Nemusím.
Vzala jsem jogurty, chleba, sýr a láhev vína.
Připadala jsem si skoro nezodpovědně.
V sobotu jsem nevyndala hrnec na vývar.
Nevyndala jsem ani maso z mrazáku.
Večer jsem měla divný pocit, že jsem na něco zapomněla.
V neděli jsem se probudila v 6:18.
Ležela jsem a koukala do stropu.
Normálně bych vstala.
Pak jsem si vzpomněla.
Nemusím.
Otočila jsem se na druhý bok.
Probudila jsem se znovu v půl deváté.
Manžel už byl vzhůru.
„Kolik je?“
„Půl deváté.“
Posadila jsem se.
„Půl deváté?“
„Ano.“
„Já spala do půl deváté?“
„Vypadá to tak.“
V kuchyni nebylo nic.
Žádná pára.
Žádný hrnec.
Žádná hora nádobí.
Udělala jsem si kafe.
Sedla jsem si k oknu.
„Co budeme jíst?“ zeptal se manžel.
„Nevím.“
„Tak já udělám vajíčka.“
Podívala jsem se na něj.
„Ty?“
„Umím vajíčka.“
„Od kdy?“
„Od vojny.“
Člověk se i po třiceti letech manželství dozví nové věci.
Po snídani jsem se osprchovala.
Bylo deset.
Normálně bych v tu dobu hlídala brambory a přemýšlela, jestli řízky nevychladnou.
Teď jsem neměla co dělat.
Bylo to zvláštní.
Chvíli jsem uklízela koupelnu.
Pak jsem se zastavila.
Proč uklízím koupelnu?
Vzala jsem si bundu.
„Kam jdeš?“ zeptal se manžel.
„Ven.“
„Kam?“
„Nevím.“
Šla jsem pěšky do centra.
Sedla jsem si v kavárně, kolem které jsem chodila roky.
Vždycky jsem si říkala, že tam někdy zajdu.
Objednala jsem si cappuccino a cheesecake.
V jedenáct dopoledne.
Bez polévky.
Bez řízků.
Telefon ležel na stole.
Pípla rodinná skupina.
Dcera poslala fotku dětí z výletu.
Syn fotku snídaně někde v bistru.
Chvíli nato napsal:
Mami, příští neděli už oběd bude?
Usmála jsem se.
Začala jsem psát:
Ano.
Pak jsem to smazala.
Napsala jsem:
Uvidíme.
A telefon jsem otočila displejem dolů.
