Článek
„Otevřeš víno?“
Eva položila na kuchyňskou linku láhev a začala hledat vývrtku.
Byl pátek večer. Večeři jsme už snědli a v televizi běžel film, který ani jeden z nás pořádně nesledoval.
„Dneska bych si nedal,“ řekl jsem.
„Tak si nedávej.“
Vytáhla sklenici jen pro sebe.
„Ty si ho dáš?“
„Mám na něj chuť.“
Nalila si skoro do poloviny a vrátila se na pohovku. Za necelou hodinu měla druhou sklenku. Potom se ke mně přisunula a položila mi ruku na stehno.
Ještě před několika týdny bych ji políbil.
Tentokrát jsem její ruku jemně sundal.
„Co je?“ zeptala se.
„Nic.“
„Tak proč uhýbáš?“
„Protože jsi pila.“
Podívala se na svou sklenici.
„Měla jsem dvě vína.“
„Já vím.“
„Takže?“
Nevěděl jsem, jak to říct, aniž bych ji ponížil.
„Nechci, aby to mezi námi fungovalo jenom tehdy, když se napiješ.“
Eva se ode mě odtáhla.
„Tohle zase řešíš?“
„Neřešili jsme to nikdy.“
„Protože není co řešit.“
Odnesla sklenici do kuchyně a zbytek večera se mě nedotkla.
S Evou jsme se seznámili na narozeninové oslavě společného kamaráda. Oba jsme pili a na konci večera odjeli ke mně.
Ráno byla rozpačitá, ale ne litující. Uvařil jsem kávu, ona si oblékla moje tričko a zůstala až do odpoledne.
Další schůzky začínaly většinou v baru nebo u večeře. Dali jsme si víno, povídali si a skončili u mě nebo u ní. Připisoval jsem to začátku vztahu.
Po několika měsících jsme spolu začali trávit i obyčejné dny. Nakupovali jsme, vařili a o víkendech jezdili na výlety.
Jakmile jsme ale zůstali večer doma, Eva často navrhla, že si něco otevřeme.
„Jen jednu sklenku na uvolnění.“
Jedna se většinou změnila ve dvě.
Teprve později mi došlo, že jsme spolu téměř nikdy nespali úplně střízliví.
Nešlo o to, že by Eva pila každý den. Přes týden se alkoholu skoro nedotkla. Když ale tušila, že by večer mohl skončit intimně, objevila se na stole láhev.
Bez ní byla jiná.
Při polibku ztuhla, jako by přemýšlela nad každým pohybem. Když jsem jí zajel rukou pod tričko, někdy se odtáhla a začala mluvit o něčem úplně jiném.
Po víně napětí zmizelo.
Byla hravá, sebejistá a dokázala sama říct, co chce.
Nejdřív jsem to považoval za ostych. Říkal jsem si, že potřebuje čas, aby se přede mnou cítila bezpečně.
Po roce se ale nic nezměnilo.
Jednou jsme strávili víkend na chalupě, kam jsem alkohol nevzal. Ne schválně. Prostě jsem na něj při nákupu zapomněl.
První večer jsme seděli u krbu, povídali si a smáli se. Když jsem ji políbil, polibek mi vrátila, ale po chvíli vstala.
„Jsem unavená.“
Druhý večer ji bolela hlava.
V neděli jsme odjeli, aniž bychom se milovali nebo o tom mluvili. Cestou domů se Eva zastavila u čerpací stanice a koupila láhev vína.
Ten večer už unavená nebyla.
Začal jsem si všímat každé skleničky.
Kolik si nalila. Jak rychle pila. V jakém okamžiku se ke mně přisunula. Jestli by se mě dotkla i bez ní.
Přestal jsem si naše večery užívat. Jen jsem sledoval, kdy se z uzavřené Evy stane žena, kterou jsem znal z ložnice.
Jednou jsem se jí zeptal přímo.
„Přitahuju tě, když jsi střízlivá?“
Byli jsme v kuchyni a ona právě nalévala víno.
Zastavila se.
„Co je to za otázku?“
„Bez alkoholu se mě skoro nedotkneš.“
„To není pravda.“
„Kdy jsme spolu naposledy spali, aniž bys předtím pila?“
„To si vedeš evidenci?“
„Nemusím. Pamatuju si to.“
Položila láhev na stůl.
„Víno mi pomáhá vypnout.“
„Co potřebuješ vypnout, když jsi se mnou?“
„Hlavu.“
„A co ti v ní běží?“
„Teď hlavně to, že mě vyslýcháš.“
Rozhovor skončil hádkou. Eva řekla, že z její obyčejné nervozity dělám problém s alkoholem. Já jí řekl, že začínám mít pocit, že mě musí vypít, aby mě dokázala chtít.
Jakmile ta věta zazněla, chtěl jsem ji vzít zpátky.
Eva zbledla.
„Tak takhle mě vidíš?“
„Nevím, jak tě mám vidět.“
„Jako někoho, kdo se musí opít, aby to s tebou vydržel?“
„Snažím se zjistit, jestli to tak je.“
Odešla domů.
Když se za dva dny vrátila, omluvil jsem se za způsob, jakým jsem to řekl. Ne za otázku samotnou. Eva omluvu přijala, ale k tématu se vracet nechtěla.
Udělali jsme to, co jsme dělali s většinou nepříjemných věcí.
Přestali jsme o nich mluvit.
Já jsem ale začal dělat něco, za co se dodnes stydím.
Rozhodl jsem se ji otestovat.
Přestal jsem zahajovat jakoukoli intimitu. Nejen sex. Nedával jsem jí delší polibky, nepřitahoval si ji k sobě na pohovce a večer jsem si lehal na svou stranu postele.
Říkal jsem si, že jí dávám prostor.
Ve skutečnosti jsem čekal, zda si mě sama vybere bez vína.
Po několika týdnech jsme fungovali jako dva lidé, kteří spolu sdílejí byt, nákupy a seriály. Eva pila méně a téměř se mě nedotýkala.
Brala mě panika. Část mě chtěla koupit láhev a ověřit si, že mezi námi stále něco je. Druhá už nechtěla pokračovat ve vztahu, který se bez alkoholu okamžitě rozpadl.
Po téměř měsíci se Eva zeptala:
„Ty už mě nechceš?“
„Chci.“
„Tak proč se mě nedotkneš?“
„Čekal jsem, jestli se dotkneš ty mě.“
Dívala se na mě, jako by nerozuměla.
„Takže tohle byl nějaký test?“
„Potřeboval jsem vědět, jestli mě chceš i střízlivá.“
„A proto jsi mi měsíc nedal ani obyčejnou pusu?“
„Ty mně taky ne.“
„Protože jsem si myslela, že se mnou nechceš být.“
„Mohl jsem si myslet totéž.“
„Ale to tys začal.“
Měla pravdu.
Chtěl jsem po ní upřímnost a místo toho vytvořil zkoušku, o které nevěděla.
„Proč je to pro tebe tak těžké?“ zeptal jsem se.
Eva dlouho mlčela. Potom si sedla na podlahu vedle pohovky a opřela se o ni zády.
„Protože když jsem střízlivá, přemýšlím.“
„Nad čím?“
„Jak vypadám. Co dělám špatně. Jestli se nudíš. Jestli mě porovnáváš.“
„S kým bych tě porovnával?“
„S kýmkoli.“
Před naším vztahem žila čtyři roky s mužem, o kterém mluvila jen málo. Teď mi řekla, že komentoval její tělo a po každém odmítnutí s ní několik dní nemluvil.
„Když jsem se přestala uvolňovat, začal říkat, že jsem studená,“ řekla. „Tak jsem si předtím dávala víno. S ním a potom i s tebou.“
„Proč jsi mi to neřekla?“
„Protože jsem nechtěla, aby ses na mě díval jako na rozbitou.“
„Nedívám se tak na tebe.“
„Řekl jsi, že tě musím vypít, abych tě chtěla.“
Nemohl jsem tvrdit, že si to špatně vyložila. Přesně to jsem řekl.
„Takže mě chceš?“ zeptal jsem se.
Eva se smutně usmála.
„Vidíš? Zase potřebuješ jednoduchou odpověď.“
„Protože nevím, co si mám myslet.“
„Přitahuješ mě. Jenže jakmile se mě dotkneš, začnu přemýšlet, co ode mě očekáváš.“
„Nemusíš dělat nic, co nechceš.“
„Já vím. Ale ty ses ke mně skoro nikdy nepřitiskl, aniž by z toho mělo být něco víc.“
Chtěl jsem se bránit.
Pak jsem si vybavil večery, kdy se obyčejné objetí během několika minut změnilo v pokus pokračovat. Když se odtáhla, bral jsem to osobně. Netrucoval jsem jako její bývalý partner, ale zklamání na mně pravděpodobně poznala.
Možná se nenapila proto, aby dokázala být se mnou.
Možná se napila, aby nemusela přemýšlet, zda mě zase nezklame.
Dohodli jsme se, že nějakou dobu nebudeme před intimitou pít. Já slíbil, že obyčejné doteky nebudu automaticky považovat za začátek něčeho dalšího.
První večer jsme leželi vedle sebe a drželi se za ruce.
Připadalo mi to něžné a současně nepřirozené. Jako bychom se učili něco, co ostatní lidé zvládají bez přemýšlení.
Po chvíli se Eva rozplakala.
„Nemusíme pokračovat,“ řekl jsem.
„My ani nepokračujeme.“
Právě v tom byl problém.
Bez alkoholu jsme najednou nevěděli, jak být blízko. Já hlídal každý pohyb, abych nevytvořil tlak. Eva sledovala každý můj výraz, aby poznala, zda nejsem zklamaný.
Eva se objednala k terapeutce. Já se snažil nebrat každé její odmítnutí jako důkaz, že mě nechce.
Některé večery jsme se dokázali obejmout a skutečně u toho skončit. Jindy mezi námi leželo takové napětí, že jeden z nás raději pustil televizi.
Jednou Eva přinesla domů láhev vína a postavila ji na linku.
„Mám ji schovat?“ zeptala se.
„Nevím.“
„Já taky ne.“
Nakonec jsme ji neotevřeli.
Seděli jsme u stolu a mluvili o tom, zda spolu dokážeme být i bez ní.
„A co když zjistíme, že nám to bez vína nefunguje?“ zeptala se Eva.
Chtěl jsem jí říct, že samozřejmě funguje.
Tentokrát jsem jí ale nechtěl dát jednoduchou odpověď jen proto, abychom se oba cítili lépe.
„Tak to budeme muset vědět,“ řekl jsem.
Láhev stále stojí v kuchyňské skříňce.
Nevím, jestli ji Eva potřebovala proto, že se mnou nechtěla být střízlivá, nebo proto, že se střízlivá bála být sama sebou.
Vím jen, že alkohol dlouho zakrýval otázku, kterou jsme si měli položit mnohem dřív.
Ne jestli se navzájem přitahujeme.
Ale jestli se vedle sebe dokážeme cítit bezpečně i ve chvíli, kdy nemáme čím vypnout vlastní strach.
