Článek
S Evou jsme spolu šest let. Nikdy nebyla žádný sportovní fanatik ani člověk, který by jedl jen saláty a chodil spát v devět.
Naopak.
Často jsme večer koukali na filmy, o víkendu jsme poseděli s kamarády a někdy jsme šli spát klidně po půlnoci.
Poslední rok si ale Eva často stěžovala, že je unavená. Ráno se jí nechtělo vstávat a několikrát mi volala z práce, že se vůbec nemůže soustředit.
K narozeninám dostala od sestry chytrý prsten.
A tehdy to začalo.
Každé ráno mě zajímalo, kolik dostala bodů
Zpočátku nás to bavilo oba.
Eva ráno vytáhla telefon a hlásila výsledky.
„Sedmdesát devět.“
„To je dobrý?“
„Docela jo.“
Postupně zjistila, že když nejí pozdě večer a chodí spát přibližně ve stejnou dobu, opravdu se cítí lépe.
Přestali jsme proto ve všední dny večeřet v devět a omezila večerní skleničku vína.
To mi vůbec nevadilo.
Pak začala řešit teplotu v ložnici.
„Zkusíme osmnáct a půl?“
„To zmrznu.“
„Devatenáct?“
Nakonec jsme se dohodli na dvaceti.
Přišlo mi to trochu legrační, ale pokud jí to pomáhalo, proč ne.
Jenže postupně jsem měl pocit, že už nejde jen o spánek.
Eva začala být nervózní z čehokoliv, co by jí mohlo výsledky pokazit.
Večírek jsme opustili jako první
Nejvíc jsem si toho všiml u kamaráda na narozeninách.
Byla sobota a skvěle jsme se bavili. Kolem půl jedenácté se Eva podívala na hodinky.
„Pojedeme?“
„Teď?“
Ostatní se právě chystali krájet dort.
„Když pojedeme za půl hodiny, budu v posteli kolem půlnoci.“
Přemluvil jsem ji, abychom ještě zůstali.
Domů jsme dorazili asi ve tři čtvrtě na jednu.
Ráno Eva ani pořádně neotevřela oči a už hledala telefon.
„Šedesát čtyři,“ povzdechla si.
„Tak to dneska doženeme.“
„Tak to nefunguje.“
Celou neděli byla unavená. Několikrát zmínila, že jsme měli odjet dřív.
To už mě trochu naštvalo.
„Evi, jednou jsme byli dlouho vzhůru. Nic se nestalo.“
„Tobě ne.“
„Tobě taky ne.“
Podívala se na mě tak, že jsem raději dál nic neříkal.
Začalo mi vadit, že pořád sledujeme čas
Pak se podobné situace začaly opakovat.
Když jsme šli do restaurace, Eva chtěla rezervaci nejpozději na šestou. Když jsme večer začali sledovat film, předem kontrolovala jeho délku.
Jednou jsme se v posteli mazlili a já měl pocit, že z toho bude něco víc.
Eva se podívala na hodiny.
„Co je?“ zeptal jsem se.
„Nic.“
Ale viděl jsem, že už zase počítá.
„Kolik ti zbývá do osmi hodin spánku?“
„Marku, nedělej si z toho srandu.“
Nakonec jsme se pohádali.
Řekl jsem jí, že mám někdy pocit, jako bychom byli dva důchodci, kteří musí přesně ve stanovenou hodinu zalehnout.
Eva mi zase připomněla, jak se cítila před půl rokem.
„Ty jsi neposlouchal, jak jsem ti každé ráno říkala, že jsem úplně vyřízená? Teď se poprvé po dlouhé době cítím dobře.“
To byla pravda.
A najednou jsem nevěděl, co jí mám odpovědět.
Nechci se vrátit k tomu, jak jsme žili dřív
Nechci po Evě, aby prsten zahodila.
Dokonce uznávám, že některé její nové návyky prospěly i mně. Ve všední den už také nepotřebuji sedět do jedné ráno u televize a druhý den nadávat, že jsem nevyspalý.
Jen bych občas chtěl, abychom na všechna pravidla zapomněli.
Dali si v deset večer pizzu. Zůstali na návštěvě, dokud se nám bude chtít. Nebo se prostě jednou nevyspali dokonale.
Před pár dny jsem Evě navrhl, že bychom o víkendu vyrazili na koncert.
„Jasně,“ řekla.
Pak se zeptala, v kolik asi skončí.
Neodpověděl jsem.
Vím, že se cítí lépe a nechci jí to brát. Jen nevím, kde je hranice mezi tím, když člověk pečuje o svoje zdraví, a tím, když kvůli němu přestane dělat věci, které má rád.
A hlavně nevím, jestli tu hranici vidíme oba stejně.
