Článek
E-mail přišel v pondělí ráno. Vyúčtování škod po ukončení nájmu. V příloze byl dokument na dvě stránky. První položkou byla demontáž kuchyňské linky. Následovaly nové skříňky, pracovní deska, dřez, obklady, elektrikář, instalatér, vestavěné spotřebiče a odvoz odpadu.
Celková částka činila 170 460 korun.
Pod ní stálo:
Po započtení vratné kauce ve výši 42 000 Kč zbývá k úhradě 128 460 Kč.
Přečetla jsem si dokument několikrát. Potom jsem zavolala majiteli.
„Tohle jste mi poslal omylem?“
„Ne. To je vyčíslení škody.“
„Jaké škody?“
„Kuchyň je po vašem nájmu nepoužitelná.“
Podívala jsem se na fotografii, kterou jsem pořídila těsně před předáním bytu. Linka vypadala stejně jako před šesti lety. Krémová dvířka byla zažloutlá, pracovní deska měla tmavé skvrny a zásuvka pod příbory se při otevření nakláněla na jednu stranu.
Nebyla hezká.
Nikdy ale hezká nebyla.
„Co přesně jsem podle vás zničila?“
Majitel začal vyjmenovávat poškrábanou pracovní desku, uvolněné panty, mastnotu nad sporákem a nabobtnalou skříňku pod dřezem.
O poslední položce jsem věděla.
Půl roku před odstěhováním začala pod dřezem prosakovat voda. Nejdřív jen několik kapek. Utřela jsem je a dotáhla spoj u hadice vedoucí k myčce.
Měla jsem zavolat majiteli okamžitě.
Neudělala jsem to.
Říkala jsem si, že jsem problém vyřešila. Po dvou týdnech jsem ale zjistila, že voda dál pomalu stéká pod zadní část skříňky. Dno už bylo na jednom místě zvlněné.
Teprve potom jsem majiteli napsala.
Poslal instalatéra, který vyměnil těsnění. Když jsem se ho ptala na skříňku, řekl, že už byla nasáklá i z předchozích úniků a stejně jednou půjde ven.
Majitel to nyní viděl jinak.
„Kvůli té vodě se musí vyměnit celá kuchyň.“
„Proč celá?“
„Ten typ už se nevyrábí. Jedna skříňka nejde nahradit.“
„Tak mi chcete naúčtovat úplně novou linku?“
„Kdybyste závadu nahlásila včas, nemuselo se to stát.“
V tom měl částečně pravdu. Neměla jsem dva týdny čekat a pokoušet se problém řešit sama. Byla jsem připravená přijmout odpovědnost za poškozené dno skříňky.
Nebyla jsem připravená zaplatit novou kuchyň.
Do bytu jsem se nastěhovala ve dvaatřiceti letech. Na zadní straně jedné zásuvky jsem kdysi našla výrobní štítek s rokem 1989.
Linka byla starší než já.
Při první prohlídce mi majitel sám řekl, že kuchyň „už něco pamatuje“, ale zatím slouží. Nájem byl i kvůli staršímu vybavení nižší než u zrekonstruovaných bytů v okolí.
Před odstěhováním jsem linku odmastila, vyčistila zásuvky a přetřela zeď za stolem. Přesto jsem při předávání udělala další chybu.
Podepsala jsem protokol, ve kterém stálo:
Kuchyňská linka opotřebená, poškozená skříňka pod dřezem, stav bude vyhodnocen po demontáži.
„Vyhodnocen“ pro mě znamenalo, že se zjistí rozsah poškození jedné skříňky.
Pro majitele to zřejmě znamenalo, že mi může předložit cenu celé nové kuchyně.
„Pošlete mi fotografie jednotlivých škod,“ požádala jsem ho.
„Máte je v předávacím protokolu.“
„Tam je jedna skříňka.“
„Pracovní deska je také poškozená.“
„Ta byla poškrábaná už při nastěhování.“
„Máte to někde uvedené?“
V původním protokolu stálo pouze, že byt přebírám v dobrém stavu s přihlédnutím k běžnému opotřebení.
Naštěstí jsem měla fotografie.
První večer v bytě jsem si vyfotila téměř každou místnost, protože jsem snímky posílala rodičům. Na jedné fotografii byla pracovní deska se stejnými tmavými skvrnami. Na jiné byla vidět oprýskaná hrana u trouby.
Našla jsem dokonce snímek otevřené skříňky pod dřezem. Její zadní část už tehdy měla tmavý pruh po starší vlhkosti.
Fotografie jsem majiteli poslala.
Odpověděl, že starší opotřebení nic nemění na tom, že po mém nájmu byla nutná kompletní výměna.
Potom přiložil fakturu z kuchyňského studia.
Nebyla to oprava. Byla to modernizace včetně vestavěné trouby, nové elektroinstalace, LED osvětlení a skříně na lednici.
„Proč mám platit novou troubu?“ zeptala jsem se.
„Původní už do nové kuchyně nepasuje.“
„A nové osvětlení?“
„Je součástí sestavy.“
„Takže každé vylepšení bytu je moje škoda?“
Majitel zvýšil hlas.
„Kdyby kuchyň nebyla zničená, nic bych měnit nemusel.“
Tahle věta mi připomněla návštěvu, která proběhla tři týdny před mým odstěhováním.
Majitel mě tehdy požádal, abych pustila do bytu člověka z kuchyňského studia. Tvrdil, že si chce pouze „udělat představu do budoucna“. Muž linku změřil, vyfotil a zeptal se mě, kdy přesně byt opouštím.
Vyhledala jsem staré zprávy.
Mohl bych v úterý poslat člověka na zaměření kuchyně? Uvažuju, že ji po vašem odchodu nechám kompletně předělat.
Zpráva přišla téměř měsíc před předáním bytu.
Poslala jsem majiteli její snímek.
Několik hodin neodpověděl.
Večer napsal:
O rekonstrukci jsem uvažoval, ale vaše poškození ji učinilo nezbytnou.
Najednou už netvrdil, že kuchyň měnit nechtěl. Tvrdil jen, že jsem urychlila plán, který existoval dávno před mým odchodem.
V občanské poradně mi řekli, že mohu odpovídat za skutečnou škodu na skříňce, ne však za kompletní modernizaci více než třicet let staré kuchyně.
Navrhla jsem majiteli dohodu. Nechá si deset tisíc korun za poškozenou skříňku a zbytek kauce mi vrátí.
Odmítl.
„Kvůli vám jsem musel vyměnit všechno.“
„Kuchyň jste měl zaměřenou před mým odchodem.“
„To byla jen možnost.“
„A faktura obsahuje nové spotřebiče a elektroinstalaci.“
„To bylo technologicky nutné.“
Potom mi napsal, že pokud částku neuhradím do deseti dnů, předá věc právníkovi. Dodal, že mě nemůže doporučit žádnému dalšímu pronajímateli.
Několik dní jsem zvažovala, že zaplatím alespoň část jen proto, abych měla klid.
Pak jsem na realitním portálu našla inzerát na svůj bývalý byt.
Nově zrekonstruovaný byt s moderní kuchyní a vestavěnými spotřebiči.
Nájemné bylo o sedm tisíc korun vyšší, než jsem platila já. Majitel nechal vyměnit také podlahu v obývacím pokoji, dveře a koupelnovou skříňku.
Byt zjevně připravoval pro dražší pronájem.
V popisu stálo, že rekonstrukce byla „dlouhodobě plánovaná“.
Udělala jsem snímky obrazovky a poslala je majiteli spolu s předžalobní výzvou, kterou mi pomohl připravit právník.
Tentokrát se ozval jeho advokát.
Navrhl dohodu: majitel mi vrátí třicet dva tisíc korun, deset tisíc si ponechá jako náhradu za poškozenou skříňku a obě strany se vzdají dalších nároků.
Přijala jsem ji.
Mohla jsem požadovat celou kauci a nechat rozhodnout soud. Jenže už jsem za sebou měla stěhování, nový nájem a týdny komunikace. Nechtěla jsem další měsíce shromažďovat důkazy a čekat na výsledek.
Za pozdní nahlášení úniku vody jsem určitou odpovědnost měla.
Za novou kuchyň, spotřebiče a vyšší budoucí nájem ale ne.
Kuchyň, kvůli které jsem údajně způsobila škodu za 170 tisíc korun, se mezitím stala hlavním argumentem pro zvýšení nájemného.
Nejvíc mě neštvalo, že po mně majitel chtěl zaplatit skříňku, kterou poškodila voda a kterou jsem měla řešit dřív.
Nejvíc mě štvalo, že z mé chyby udělal rozpočet na rekonstrukci, kterou plánoval dávno předtím, než jsem mu vrátila klíče.
